1 ÚSTŘEDÍ FBI, SAN FRANCISCO
Zpod mostu Bay Bridge stoupá šedá mlha a plazí se k ohromným federálním budovám natěsnaným blízko zpěněných vod v zálivu. Mitzi Fallonová se zadívá ven ze skleněných útrob mrakodrapu FBI. „To je teda počasí,“ utrousí sama pro sebe. „Přestěhuju se z Los Angeles a co z toho? Mám začínat den v mlze jako nějaká zatracená gorila? Kristepane.“ Všichni se ohlížejí, když nadávající bruneta v šedých kalhotách a nové bílé halence vláčí bednu se svými osobními věcmi tisícikilometrovým bludištěm chodeb. Otevře si ramenem dveře s nápisem ODDĚLENÍ PRO NÁBOŽENSKÉ, HISTORICKÉ A NEVYSVĚTLENÉ ZLOČINY a rozhlédne se po malé a liduprázdné místnosti se čtyřmi psacími stoly. V rohu je maličká buňka tvořená skleněnými stěnami od podlahy ke stropu a stěží rozeznatelnými dveřmi. Mitzi postaví své věci na prázdný stůl a přemítá, proč vlastně sobě a svým dvěma dětem převrátila život vzhůru nohama, aby nastoupila k jednotce přezdívané „Neřešitelné“. Částečně to souvisí se zvýšením platu a pokrytím nákladů na stěhování – peněz není nikdy dost, zvlášc když vychováváte sami dvě pubertální dcery. Lákala ji také příležitost rozšířit si obzory a pracovat pro FBI v novém více15
oborovém oddělení. Ale popravdě šlo především o nový začátek. Odchod z Los Angeles. Od Alfieho. Jejího Alfieho. Alfieho Fallona. Kdysi životní lásku, z níž se ovšem vyklubal opilec a násilník. Poručice se pustí do vybalování. Jako první vytáhne z bublinkové fólie hrnek s nápisem „Nejlepší máma na světě“, pak několik rámečků s fotografiemi svých dvojčat Amber a Jade. Tu nejmilejší, kde je s děvčaty v Disneylandu, políbí a vrátí ji na místo. Přejde k dokonale čistému stolu, na němž stojí jediný předmět – úzká nerezová cedulka se jménem nepřítomného majitele. JONATHAN BRONTY. Dozvěděla se, že jediný mužský člen oddělení působil kdysi jako kněz v centru Los Angeles. „Nu, otče, jestli je vaše duše aspoň z poloviny tak neposkvrněná jako váš stůl, docela určitě poputujete rovnou do nebe, až si pro vás přijde zubatá.“ Odloží jmenovku a popojde k dalšímu pracovnímu stolu posetému složkami a papíry. Na kraji balancuje řada starých odborných knih a jméno: VICTORIA CANTRELLOVÁ, PRŮZKUMNÝ PRACOVNÍK. Vedlejší stůl hlásá: POR. ELEONORA FRACCIOVÁ. Mitzi si prohlédne tubu drahého zahraničního krému na ruce, nádherný hnědý hedvábný šátek od Achilla Pinta a dvě modré rybičky z muránského skla používané jako těžítko. Vezme do ruky stříbrný rámeček s fotografií krásné ženy v elegantní uniformě karabiníků mezi pyšnými rodiči. Dveře kanceláře se otevřou. Stojí v nich její nová šéfová, velitelka jednotky Sandra Donovanová. „Kočka.“ Mitzi vrátí fotografii na stůl Eleonory Fracciové. Kývne ke své krabici. „Myslím, že zůstanu tamhle, aby 16
si nikdo nemyslel, že jsme tady s krásnou Eleonorou reklama na ‚předtím a potom‘.“ Donovanová se nezasměje. Smysl pro humor této čtyřiačtyřicetileté ženy je stejně strohý jako její vzezření. Napřáhne ruku a pevně Mitzi stiskne dlaň. „Vítám vás na palubě, i když jsme vás čekali až zítra.“ „Jestli je to problém, klidně půjdu domů.“ „Ne. Pokud vám běží výplata, jste ve službě. Personální je k ničemu. Poj_te ke mně do kanceláře, promluvíme si tam.“ „Kde jsou všichni ostatní?“ „V terénu, pracují na případu. Budou pryč celý den. Jde o něco, s čím se potýkají policajti v centru.“ Mitzi ji následuje do malého prostoru za zvukotěsným sklem. „Něco zajímavého?“ „Možná.“ Donovanová se posadí na židli u pracovního stolu a pokyne Mitzi, aby si sedla. „Před týdnem našli tělo ženy pohřbené na její vlastní zahradě. Oddělení vražd od té doby vyslýchá jejího manžela.“ „Takže to bude domácí násilí.“ „To si taky mysleli, jenže je v tom háček. Patolog našel na těle mnoho různých vzorků semene a žádný nepatří manželovi.“ Mitzi se zamračí. „Proč to ale řeší tohle oddělení? Co je na vraždě a znásilnění historického, náboženského nebo nevysvětlitelného?“ Donovanová se poprvé usměje. „Oběc byla čarodějnice. Nefalšovaná kněžka černé magie.“
17
2 ANTIQUES ROW, KENSINGTON, MARYLAND
Detektiv Paddy Fitzgerald, policista, jemuž nikdo neřekne jinak než „Ir“, stojí před starožitnictvím na Howard Avenue a pojídá sladké pečivo. U nohou má kelímek s černou kávou, ještě pořád tak horkou, že se nedá ani držet, natož pít. Nevleze na to zatracené páchnoucí místo činu, dokud nedojí snídani. Nebožtík se uvnitř ohříval celý týden a podle toho, co mu řekli kolegové, kteří ohledávali místo činu, je tam tolik much, že by jej zvládly unést. Calliphoridae. K smrti je nenávidí. Nenávidí jejich zvuk i to, jak se člověka pořád drží, i když se po nich ohání jako vzteklý. Ir pošle policisty hledat svědky a zkusí kávu. Pořád moc horká. Položí ji zpátky na chodník a rozhlédne se po tvořícím se davu. Lidské bzučivky. O nic lepší než ty krvelačné potvory uvnitř. O tisku ani nemluvě. Ti dobytkové jsou ještě horší. Hne mu žlučí, když zahlédne Tommyho Watsona, idiota z Washington Postu, pověstného záměrným zkreslováním informací při citování policistů. Reportér zvedne paži. „Hej, detektive!“ Ir jej ignoruje. „Máte pro mě minutku?“ Opráší si drobky z nevyžehlené modré košile, která jasně vypovídá o tom, že měl včera k večeři masové kuličky v rajské omáčce. „No tak, Ire, nechte toho. Máte prohlášení, které můžu použít v našem internetovém vydání?“ „Jo, to mám. Tommy Watson je blbej jako vantroky a línej 18
jako veš – a kdyby nepíchal s nejšerednější babou z policejní ústředny, neměl by páru, že se tu něco stalo.“ „Polibte si, poručíku.“ Ukáže mu prostředník. „Polib si sám, pindíku.“ Vytáhne z policejního vaku ochrannou kombinézu a návleky na boty. „Copak? Myslíš snad, že nám tlustá Brenda nevyprávěla o tom tvým mrňouskovi?“ Zasměje se a začne se oblékat. Když otevře dveře Goldmanova starožitnictví, zvonek nad nimi zacinká a tabulka s nápisem ZAVŘENO narazí do tvrzeného skla. Světlo uvnitř má nikotinově hnědý odstín, jako by se zabarvilo díky přílišnému kontaktu s tmavou dřevěnou podlahou, prachem a minulostí. Prkna se prohýbají a vržou, jak Ir postupuje policisty vytyčeným prostorem, v němž nehrozí kontaminace. Je to tu cítit voskem na nábytek a čističem mosazi. A smrtí. Ve vzduchu těžce visí odporný zápach. Mladý policejní fotograf balancuje na krátkých hliníkových štaflích. Natáčí video se záběry těla, jeho polohy vzhledem ke vchodu, pokladně, místnosti s vystaveným zbožím a malé koupelně, kde si, jak to vypadá, oběc zřejmě připravovala horké nápoje. Policejní lékařka Cherrie Archerová klečí, hledá na těle mrtvého nějaké známky sebeobrany, stopy na rukou. Přes ztuhlé zkroucené prsty třiatřicetiletá blondýna zahlédne Ira, který se šourá k ní. Měří přes sto osmdesát, ale hrbí se, a působí tak menší. Tmavé kudrnaté vlasy má prokvetlé šedinami a vypadá, jako by dnešní noc strávil někde v krabici. Pokaždé, když ho vidí, vzpomene si, že ještě před pěti lety měl rozum břitčí než ostří její pilky na lebeční kosti. Pak se stala ta věc. Ta, o které nikdo nemluví. Žádný rozvod. Žádná smrt parcáka. Žádné klišé s utopením v alkoholu. 19
Něco horšího. Mnohem horšího. Zastrčí si světlý pramen vlasů pod kapuci bílého ochranného obleku. „Chystám se začít, detektive. Připojíte se?“ Irovi zapraská v kolenou, když se k ní skrčí. „Nejlepší nabídka dnešního dne.“ Pak se opraví. „Když o tom tak uvažuju, nejspíš i nejlepší nabídka letošního roku.“
3 ODDĚLENÍ NHN, SAN FRANCISCO
Mitzi je slyší přicházet, smějí se a žertují. Tak jako to kolegové dělávají, když si navzájem rozumí. Cítí se jako „ta nová“. Nepochybně na ni budou samý med. Pak někdo zavolá do LA a dozví se, že ji manžel bil. Někdo jiný zjistí, že mu přiložila pistoli k hlavě, nechala jej zavřít a uvalit na něj soudní příkaz nepřiblížit se k ní nebo dětem na víc než kilometr. „Ahoj!“ zahlaholí, když vejdou. „Já jsem Mitzi Fallonová – z losangeleské policie.“ Nasadí úsměv a napřáhne ruku. „Jon Bronty,“ představí se muž s kaštanovými vlasy. „Ale všichni mi říkají Bronty.“ Mitzi si všimne, že není o moc vyšší než ona. Odhaduje jej tak na sto pětasedmdesát. Přibližně třicátník, udržovaný, ale žádný svalovec, a navzdory staromódním hnědým manšestrákům a nedbalé zelené košili působí příjemně, některým ženám – nebo mužům – se nepochybně bude zdát přitažlivý. „Tohle je Eleonora – Eleonora Fracciová.“ Bronty její příjmení vysloví s dramatickým přízvukem. 20
„Ciao, Míco.“ Bruneta z fotografie v karabinické uniformě má na sobě světle růžovou halenku a krátkou hnědou sukni, která odhaluje trapně dokonalé nohy. „Mitz-i, krátce a s i na konci.“ Snaží se, aby to neznělo moc naštvaně. „Ne Míco, jako se volá na kočku.“ Italka se zatváří zaskočeně. „Mitz-i?“ „Tak nějak.“ Mladá nenápadná dívka v džínách a tričku s nápisem Velký třesk předvede blýskavá rovnátka. „Victoria Cantrellová – Vicky. Já sháním informace. A dělám kafe.“ Podle přízvuku je zřejmě z New Yorku – z Brooklynu. „Spousty kafe.“ Nervózně se zasměje. „Pijí ho celý den. Nedáte si?“ Mitzi si dá. Nejraději by k němu přidala panáka vodky. „Jasně, ráda. Díky.“ Vicky vypadá potěšeně. „Jak ho máte ráda?“ „Černý, bez cukru.“ Poplácá si boky. „Kalorie si nemůžu dovolit.“ „Cvičit,“ ozve se Eleonora. „To je jediný způsob, jak kalorie spálit. Já piju kafe s cukrem i se smetanou, ale cvičím. Měla bys se mnou někdy zajít do fitka.“ „Kdepak, tělocvik si dovedu představit jedině s nějakým vysokým a bohatým fešákem, kterému by nevadilo ujmout se dvou pubercaček.“ Otočí se a zvedne jednu ze zarámovaných fotografií. „Tohle jsou mé spalovače kalorií.“ Ostatní mlčí. Dost dlouho, aby pochopila, že nikdo jiný tady děti nemá. Vrátí obrázek na stůl. Z prosklené kanceláře se vynoří Sandra Donovanová. „Bavíte se dobře, dámy?“ Mitzi i Eleonora upírají pohled skrz ni. „Výborně. Tak co kdyby mě někdo informoval o těch satanistech?“ Bronty si do dlaní vymáčkne kapku zeleného dezinfekční21
ho gelu a rozetře ji. „Šatna oběti byla plná propriet používaných k černé magii. Čarodějnická roucha, svíčky, knihy zaklínadel.“ „V manželově šatně nic?“ zajímá se Donovanová. „Vůbec nic. Bu_ na to nebyl, nebo o tom prostě nevěděl.“ „Blbost,“ řekne Mitzi. „Vždyc o tom případu nic nevíš,“ namítne Eleonora. „Ani nemusím. Jestli se spřáhla se satanisty, její manžílek o tom musel vědět. Chovala by se divně v posteli. Zeptejte se kteréhokoli ženatého chlapa.“ „Možná by o tom případu něco vědět měla,“ prohlásí Sandra Donovanová. Nemůže si pomoct, baví ji to pnutí mezi nimi. „Seznam ji s fakty, Eleonoro.“ Otočí se k Mitzi. „Bude zajímavé zjistit, jaké závěry z toho vyvodíte.“
4 BRITSKÉ VELVYSLANECTVÍ, WASHINGTON, D.C.
Britské velvyslanectví leží asi čtyři kilometry severozápadně od Bílého domu, na přepychových pozemcích jižně od Americké námořní observatoře a východně od Dumbarton Oaks, výzkumného střediska proslaveného byzantskými studiemi. Budova, první, která byla na Embassy Row postavena, čítá sedm velkých pokojů pojmenovaných po minulých velvyslancích. Její stávající obyvatel, sir Owain Gwyn, trpělivě stojí v Howardově a Halifaxově apartmá a nechává se oblékat komorníkem. Každý kus oděvu je ušit na míru osvědčenými krejčími a pečlivě překontrolován komorníkem, než jej jeho pán smí obléknout. 22
Komorníkovou prací je přesně vědět, kdo každý kus pral, žehlil a přinesl. Přesto ani pak není hotovo. Většina položek projde rentgenem, další testováním na přítomnost toxických látek. Vše je také odshora dolů projeto skenerem, aby byla jistota, že do látky není zašito žádné mikroskopické zařízení. „Váš ochranný spodní oblek, pane.“ „Děkuji, Jamesi.“ Dvaačtyřicetiletý Owain pochází z dávného rodu vysokých, statných a tmavovlasých Velšanů. Velvyslanec Jejího Veličenstva v Americe měří sto devadesát dva centimetrů a je pro něj dosti obtížné obléknout podávaný úbor. Vypadá jako nátělník se spodky dohromady, ale je to výjimečný kus oděvu, zhotovený ze zázračného grafenu, jemné sítě z atomů uhlíku, která je, alespoň podle výrobců, „dost silná, aby unesla váhu slona balancujícího na kopí“. Obléká si jej pro ochranu, ovšem ne před gymnasticky založenými savci, nýbrž před kulkami a bombami. „Cítíte se pohodlně, sire?“ Owainovy hnědé oči jasně prozrazují, že necítí. Ozve se bzučák. Na ploché obrazovce nade dveřmi se objeví záběr z osmi bezpečnostních kamer na různých místech budovy včetně vedlejšího pokoje, kde čeká vysoký muž s rezavými vlasy v perfektním šedém obleku. Komorník ví, že jeho chvíle je u konce. „Budete si přát ještě něco, sire?“ „Obávám se, že vás dnes večer budu potřebovat brzy kvůli té charitativní večeři na rozloučenou. Řekněme v pět?“ „Samozřejmě, sire. Mohu být tak smělý a říci něco osobního?“ „Prosím, jen mluvte.“ „Vláda Spojených států vás nepochybně bude velmi postrádat. Myslím, že jste během svého působení zde vykonal 23
velké věci, pane, a sloužit vám bylo pro mě velkým potěšením. Zůstane zde po vás velké prázdno.“ „Na celý jeden týden, Jamesi. Pak bude prázdno zaplněno a já budu zapomenut. Ale děkuji vám za laskavá slova. Te_ už byste měl jít a co nejlépe využít zbytek dne a toho krátkého času, který nám ve Washingtonu zbývá.“ Bývalý gardista zdvořile pokývne, vojenským krokem dojde ke dveřím a otevře velvyslanci. Owain pozdraví Garetha Madoka, svého přítele z dětství a bývalého vojenského kolegu velšským ekvivalentem dobrého rána, „Bore da“. Mávne k servírovacímu vozíku se snídaní. „Máš čas a chuc dát si se mnou crempog?“ Bývalý voják se usměje. „Na crempog mám čas vždycky.“ U snídaně se vracejí k dobám před pasováním na rytíře, mezinárodními posty a politikou. Jejich společná minulost sahá až k zeleným údolím, kde se narodili, a propletenému rodokmenu dvou rodů, které spolu žily a bojovaly ve dnech dávno předtím, než Británii ovládli Římané. Madoc se sehne k nižšímu tácu ve vozíku a vytáhne košík na chleba, zakrytý bílým naškrobeným ubrouskem. „Malé překvapení.“ Uchopí ubrousek a trhne jím na stranu jako kouzelník předvádějící trik. Owain upře oči na obsah košíku. Opatrně vyjme jediný předmět, který ležel uvnitř. Drží jej s pietní úctou. Obrátí jej ve svých zjizvených rukou a políbí. „Kdo ho získal?“ „George.“ „A zbytek?“ „Pořád se postrádá.“ Owain se zatváří rozmrzele. „Nějaké oběti?“ „Bohužel ano.“ Velvyslanec zamžiká, poté vrátí starodávnou relikvii zpátky. „Mám zpoždění. Prosím, postarej se, aby byl navrácen 24