První kapitola
LÍZÁTKO
V ROCE 1985 BYLO LIDOČCE PĚT a život se k ní obrátil zády. Víc už se Lidočka s životem nesešla, a proto se jim oběma do paměti pevně vryly všechny ty obyčejné, slané, vlhké detaily posledního společného a šťastného léta. Černé moře (ono je černé, protože si nemyje ruce, viď?), budovy zotavoven, které připomínaly rozsypané krabičky od sirek, pláž posetá rozměklými papírovými kelímky od jahodové zmrzliny (tatínek jí říkal pohodová) a obrovitými rozpálenými těly. Ranní chůze k oblíbenému místečku, opatrné našlapování, aby člověk patou nebo ručníkem nezavadil o cizí odpočívající tělo rudokožce. Lidočka vydržela v klidu vždycky jen chvilku. Jakmile se maminka třeba jen na vteřinku zapovídala se sousedkou od stolku v jídelně, jen pohlédla na procházejícího prodavače zakázané cukrové vaty, v tu chvíli se Lidočka utrhla z vodítka přísného pohledu, bezhlavě a s pronikavým pištěním se vrhala k moři a tlusté kulaté patičky se jí při útěku zarývaly do písku. Vyrušení rekreanti se nadzvedávali jako tuleni, z vlhkých rozsedlin a umělých záhybů vytřepávali hrubý ranní písek, hotové kroupy, a na omluvné rodičovské litanie odpovídali s úsměvem – to nic, jen ať si děcko užije! Jen se proběhni, ty neposedo! Víte, je u moře poprvé… A odkud vlastně jste? Z města N. Tak to jste se vydali do daleka. My jsme z Krivogo Rogu, dostali jsme poukaz v práci, viď, Máňo? A Máňa přívětivě přikyvovala, její úsměv přetékal zlatem, a přitom hrnula všechny krámy na jednu hromadu, aby si táta mohl