0036644

První kapitola

LÍZÁTKO

V ROCE 1985 BYLO LIDOČCE PĚT a život se k ní obrátil zády. Víc už se Lidočka s životem nesešla, a proto se jim oběma do paměti pevně vryly všechny ty obyčejné, slané, vlhké detaily posledního společného a šťastného léta. Černé moře (ono je černé, protože si nemyje ruce, viď?), budovy zotavoven, které připomínaly rozsypané krabičky od sirek, pláž posetá rozměklými papírovými kelímky od jahodové zmrzliny (tatínek jí říkal pohodová) a obrovitými rozpálenými těly. Ranní chůze k oblíbenému místečku, opatrné našlapování, aby člověk patou nebo ručníkem nezavadil o cizí odpočívající tělo rudokožce. Lidočka vydržela v klidu vždycky jen chvilku. Jakmile se maminka třeba jen na vteřinku zapovídala se sousedkou od stolku v jídelně, jen pohlédla na procházejícího prodavače zakázané cukrové vaty, v tu chvíli se Lidočka utrhla z vodítka přísného pohledu, bezhlavě a s pronikavým pištěním se vrhala k moři a tlusté kulaté patičky se jí při útěku zarývaly do písku. Vyrušení rekreanti se nadzvedávali jako tuleni, z vlhkých rozsedlin a umělých záhybů vytřepávali hrubý ranní písek, hotové kroupy, a na omluvné rodičovské litanie odpovídali s úsměvem – to nic, jen ať si děcko užije! Jen se proběhni, ty neposedo! Víte, je u moře poprvé… A odkud vlastně jste? Z města N. Tak to jste se vydali do daleka. My jsme z Krivogo Rogu, dostali jsme poukaz v práci, viď, Máňo? A Máňa přívětivě přikyvovala, její úsměv přetékal zlatem, a přitom hrnula všechny krámy na jednu hromadu, aby si táta mohl

6

M ARINA S TĚPNOVA

pohodlně natáhnout ručník. Bydlíte ve Slunečné? Přesně tak. Maminka se chvatně vymotávala z letních šatů, bylo slyšet praskání jiskřiček a švů umělého hedvábí. A my bydlíme v Rudém praporu. Moc mě těší, ráda vás poznávám. Užuž se zdálo, že vzplane dlouholeté přátelství – s pohledy k svátkům a vzájemnými návštěvami přes celou zemi –, ovšem to by tu nesmělo být vedro a Lidočka, zlatavá, ohlušující, buclatá, zářící v mělkém lidnatém příboji. Maminka musela být pořád ve střehu, nemohla se zapomenout ani u oroseného melounu, který cukrově chrupnul pod ostrým zavíracím nožem mírumilovného krivorožského proletáře, ani u nekončícího plážového dudáka (promiňte, takže my teď máme trumfy? Ne, srdce to byly minule!), ani u nekonečně zašmodrchaných monologů líčících lákavé cizí životy. A tak ten Petrovič, kamaráde, povídá – prý, vezmi, Larisko, dítě a přestěhuj se ke mně, místa je dost – a má pravdu, nedávno mu přidělili pokoj – dvanáct metrů, tam se vejde hora svatebčanů, i na skútru by se tam dalo jezdit! Romantická tečkovaná čára osudu neznámého Petroviče se téměř protáhla do souvislé linky nepřetržitého lidského štěstí, ale maminka se jen roztržitě usmívala. Za jiných okolností by si ráda na chvilku vyzkoušela cizí, nemožný osud, jako když se zkouší šaty – jen proto, aby se ujistila, jak pěkně a dovedně je střižený ten její vlastní. Ovšem ve chvíli, kdy v příběhu nastal další zvrat se spoustou komunální bídy a dětí počatých v hříchu (skrovný sovětský způsob žití z nějakého důvodu vyvolával nevídané, až byronovské vášně), Lidočka zrovna se smíchem uskakovala před lechtající vlnou a nit vyprávění beznadějně uklouzla. Horizont se chvěl sílícím vedrem, oslepoval a maminka přimhouřenýma očima vyděšeně hledala známý dceřin klobouček mezi olupujícími se zády, titánskými zadnicemi a radostnými výkřiky. Sláva, tamhle je. Lidočka jí zamávala a i s červeno-modrým nafukovacím kruhem usedala na bobek, aby z písku postavila výtečný bábovkový hrad s termitími věžičkami, vytlačenými horkou pěstičkou. Bílý krajkový klobouček vrhal na Lidoččiny opálené tváře živý dírkovaný stín a k němu se přidával ještě delší a ještě průzračnější

LAZAROVY

ŽENY

7

stín řas – vy máte ale krásnou holčičku, to se musí zaklepat na dřevo, aby vám ji někdo neuhranul. Maminka vděčně – oběma rukama, jako chléb – přijímala pochvalu a ve svém nitru cítila, ba co víc, s radostnou a překypující jistotou věděla, že Lidočka není jen hezoučká, ona je prostě jedinečná. Neopakovatelná. Nejkrásnější dítě na světě – s nádherným a dokonale šťastným osudem. Maminka s tichým udiveným úsměvem hleděla na dcerku a potom na své břicho – mladé, pevné, nepoznamenané porodem v mladém věku, a sama nevěřila, že Lidočka s kulatýma štěněcíma očima, se sametovými horkými lopatkami a lehoučkými dlouhými prstýnky kadeří na opáleném silném krčku se někdy dřív tam dovnitř vešla úplně celá, a ještě dřív že vůbec nebyla. A tady maminčiny představy dospěly až na hranici uchopitelnosti a začaly se nebezpečně protáčet jako kola náklaďáku, který uvízl těsně nad propastí – namáhavé kvílení motoru v agonii, dvě kola marně namotávají na holé pneumatiky hustý vzduch, dvě další po hrstech vyhazují jemný, jakoby vypětím vybuchující štěrk. Ještě vteřina a zřítí se, vteřina, vteřina, před očima skáče průhledný plastový čertík, Vovka ho udělal z plastové hadičky, ještě mi dluží tři rubly, pacholek, teď už mi je určitě nevrátí, tak takhle to je, takhle umírají, a o tomhle už nikdy s nikým nedokážu mluvit… Proč mě jenom neexistence před narozením děsí víc než posmrtná prázdnota? Proč umírání není tak strašné, Bože, smiluj se a zachovej nás? „Jsi nějaká bledá, Ninuško,“ řekl tatínek znepokojeně a políbil maminku na rameno. Kůže pod jeho rty a jazykem byla horká a suchá, jako by byla lehce naškrobená. „Nepřehřála ses?“ Maminka se provinile usmívala. Mračno se přehnalo, duše se kvapně pokřižovala a vymanévrovala na hlavní silnici – zpocená hrůzou, zachráněná, padající vyčerpáním a s mírnou tesknotou někde v koutku, protože nepřišla na to, co leží tam za tou poslední vteřinou, po které už je jen zběsilý krkolomný pád s neslyšně odlétajícími kousky železa a praskotem trhajících se svalů a… a… a… Maminka se bezradně pokoušela představit si něco, co se představit nedá, třela se čelem o zachraňující mužovu ruku – silnou, pihovatou a porost-

8

M ARINA S TĚPNOVA

lou nazrzlými chloupky. Máš pravdu, je mi nějak horko, miláčku. Zatočila se mi hlava. Pětiletá Lidočka úplně jako malé zvířátko pocítila nepříjemný nezemský závan chladu a hned se rozběhla za mámou – rozpálená, mrštná, v nevídaných kalhotkách z dovozu, s názvy dnů. Každý den jiná barva, každý den jiný legrační obrázek. Růžové kalhotky s jahůdkami, to bylo pondělí. Modré s načepýřeným zajíčkem – úterý. Žluté s ďubkovanou slunečnicí na středu. Co se děje, mami? Maminka se jemnými rty dotýká dceřiných víček – jedno očko, druhé –, všechno je v pořádku, ty moje Lízinko, nespálíš se? Ne, uklidněná Lidočka se vyškubne z laskajících paží a drala se zpátky k moři, noví plážoví známí přívětivě cení zuby. Lída, Lidočka, Lízinka, Lízátko – domácí zdrobněliny a přezdívky, vrkání rodičovské lásky. Už nikdy a nikdo tak silně. Nikdo a nikdy. „Neutíkej, partyzánko!“ Tatínek chytil Lidočku do náruče, obratně ji přetočil, až se zalykala smíchy: nebe a moře si plavně vyměnily místo, loďky na horizontu za chvilinku spadnou do mraků, kousavé rybičky, mořští koníci, všechno plulo, rozplývalo se, vřeštící rackové viseli na neviditelných šňůrkách, mezi nebem a zemí se vznášela i sama Lidočka. Tohle bylo štěstí – otcovské, horké ruce, které tě nikdy neupustí, ze kterých nevyklouzneš, i kdyby se celý svět převrátil vzhůru nohama. Později to pochopila. Mnohem později. „Posaď se k tetě Máně a strejdovi Koljovi,“ nařídil tatínek a pokládal Lidočku na písek; moře se opět ocitlo dole a nebe nahoře. Jako obvykle. „Počkáš tu? Půjdeme si s maminkou zaplavat, úplně se nám tu uvařila.“ „Jen klidně běžte,“ zahlaholila teta Máňa, „už jsem dvě svoje vychovala a na cestě je dokonce třetí vnučka – nespustím z té vaší krasavice oči. Jen se v klidu vykoupejte.“ „Půjdeme jen na chvilku,“ slíbila omluvně maminka a přitiskla k Lidočce jemnou rozpálenou tvář. „Poslouchej tetu Máňu. Mám tě moc a moc ráda.“ Lidočka roztržitě přikývla – teta Máňa se spikleneckým výrazem

LAZAROVY

ŽENY

9

energicky šátrala ve své kabele a bylo jasné, že vytáhne něco opravdu, ale opravdu zajímavého. Strýček Kolja také vypadal zvědavě – bylo znát, že spolu ještě pořád zažívají plno mladistvých a vzrušujících překvapení. Ale co to tu máme! otázala se teta Máňa s cirkusovou intonací a obdarovala Lidočku obrovitou broskví – jemně ochmýřenou, horkou, zalitou světlem, které dalo vyniknout růžovému tygrování. Vlna se studeným pařátem dotkla maminčina břicha a v tu chvíli jí po zádech a ramenou přeběhl mrazivý závan. Lidočka přimhouřila oči a přivoněla si k hebké broskvi. Schválně, Nino, kdo doplave první k bójkám? Maminka potřásla hlavou a důvěřivě se usmála. Papej, děvenko, jemně ji pobízela teta Máňa, strejda Kolja už na kolenou rozbíjel skořápku vejce natvrdo, vyloveného z téže kabely, a na novinách se jako kouzlem postupně zjevovala neforemná rajčata „býčí srdce“, kousky chleba vynesené z jídelny, salám, zlatavé hrozny z trhu. Usmlouvala jsem je na osmdesát kopějek, pochlubila se teta Máňa a se stejnou bezděčnou něhou pohladila nejdřív Lidoččinu sluncem prohřátou hlavičku a potom nakrátko ostříhaný stárnoucí zátylek svého proletářského muže. „No, ty jsi prostě moje zlatá hospodyňka, Marusjo, sám si tě závidím, na mou duši…“ Lidočka snědla téměř polovinu broskve, nabírala dech a požitkářsky vzdychala, lepkavá šťáva jí stékala po bradě na kulaťoučké opálené bříško – nerozmazávej si to, děvenko, potom tě umyju, budeš jako z alabastru, kdepak pracuje maminka? Ale prosím tě, a tatínek taky dělá výkresy? A kolik máte pokojů? Vidíš, Koljo, já to říkala, že na severu dávají inženýrům rovnou třípokojový byt, a ty – k čemu je Geňovi studium techniky, ať jde rovnou pracovat! Takhle s rodinou zdechne na ubytovně. A vydělávají tatínek s maminkou hodně? Nevíš? No jen papej, děvenko, dej ti pánbůh zdraví, a mamince a tatínkovi taky… Náhle se ozval křik, pronikavý jediný tón – ááá. Lidočka se zakuckala, upustila broskev a ta se okamžitě obalila hrubým pískem – zrovna ta nejlepší, měkoučká část, to už nepůjde vymýt, musí se vyhodit, taková škoda –, a křik se pořád blížil, vystoupal do takových výšek, až se plážový obrázek, jako kdyby byl namalovaný na

10

M ARINA S TĚPNOVA

silném poloprůhledném skle, náhle zastřel a potáhl postupující pavučinou vyděšených prasklin. Rekreanti se pomalu, náměsíčně zvedali z ručníků a lehátek, kdosi už utíkal ke břehu a odstrkoval cestou ostatní. ÁÁÁ! POMOC! POMOC! Teta Máňa se polekaně pokřižovala, pane na nebi, Koljo, podívej se, co se stalo – hlavně neřvi, holka, nejspíš se někdo přehřál na sluníčku, pojď, taky se půjdeme podívat. Lidočka se otáčela ke spadlé a beznadějně ztracené broskvi. Rozhodně se nechystala brečet. Naopak – bylo to hrozně zajímavé. Tatínek klečel na kolenou na samém kraji pláže, urostlý mokrý mladík ho táhl za ruku jako malého kluka, byl to jeden z těch záchranářů s vyboulenými svaly, kteří celý den postávali na dřevěné věžičce jak antické sochy, ládovali se zmrzlinou, žertovali s ženami na pláži, ale většinu času hlavně umírali nudou. „Jste v pořádku, soudruhu?“ ptal se mladík tatínka, v soucitném úklonu vystavoval přiléhavé svítivé plavky a z davu zvědavců odpověděl káravý hlubší hlas: „Jak v pořádku! Copak nevidíš? Vždyť se málem utopil!“ „On ne, ale ta ženská, co byla s ním, ta se utopila,“ opravili toho s tím hlubokým hlasem a tatínek, který nakonec vytrhl ruku z mladíkova sevření, najednou mírně a tlumeně vzdychl a padl tváří k zemi jako vystavená hračka, do které náhodou někdo strčil loktem. Plavčík se narovnal, bezradně se rozhlížel, ale kruh rekreantů už s voláním prorážela bílá mrštná doktorka připomínající motorovou loďku – a úplně stejná, bílá a mrštná, tentokrát opravdová loďka, se točila u bójek, nepokojně kroužila, záchranáři se s tichým pleskáním vrhali do hladkých vln a pokřikovali na sebe vzdálenými zvonivými mladými hlasy. „Hele, žena se mu utopila a jemu se nic nestalo,“ trochu zavyčítal, trochu zazáviděl někdo neviditelný, nerozpoznatelný v halasícím davu vysvlečených zpocených těl, a když to tatínek slyšel, nadzdvihl se – celý oblepený těžkým nahnědlým pískem jako Lidoččina nedojedená broskev.

LAZAROVY

ŽENY

11

A náhle prudce zvedl hlavu k nebi a zahrozil pěstmi někomu tam nahoře – a to gesto v sobě mělo tak prastarou a strašnou sílu, že už ani nevypadalo lidsky. Skotačivá vlnka odhodlaně popolezla až k němu, přitiskla se k růžovým patičkám nějakého dítěte, ale pak se polekala a vrhla se zpátky do moře – mezi své. Tatínek se po rekreantech rozhlédl prázdným, vlhkým pohledem. „Ne,“ řekl najednou úplně klidně. „Tohle není pravda. Teď je čas na oběd. Půjdeme se najíst. Kde je moje dcerka?“ Lidočka vytrhla ze sevření tety Máni ručku ulepenou od broskvové šťávy a dala se na útěk, pryč, a žhavý sypký písek jí svazoval nohy. Žhavě a sypce. Zřetelně vnímala, jak se jí v hlavě něco hroutí, vybuchuje v sérii drobných explozí – jako by maličké pojistky nevydržely napětí a jedna za druhou, jedna za druhou postupně shořely. Dokud se nevymazalo všechno, co se vymazat mělo.

(Když se později, po třinácti letech, Lidočka dívala na poklidný dokument BBC o rodině orangutanů, zatrnulo jí, když samec, který právě vyrval své mládě krokodýlovi, vyskočil na břeh a úplně lidsky, chraplavě zařval a prudce zvedl mrtvé zmrzačené mládě k nebi – trochu káravě, trochu vyčítavě, byla v tom i touha pochopit. Lidočka se zamračila a všechno se zastřelo, jako by se na svět dívala skrze cizí brýle omakané mastnými prsty – s cizími dioptriemi, chvatně nahmatané na cizím stole. Neukázalo se nic. Vůbec nic. Samec potom opatrně položil mládě na zem a ostatní orangutani postupně očichali nehybné zmrzačené tělíčko, jako by se loučili, a pak v řadě za sebou odešli, přihrbení evolucí, neforemní, a v tu chvíli na všechno šťastně zapomněli, protože zapomenout pro ně znamenalo žít. Dojemné, viď? zeptal se Lužbin, popotahoval a jako všichni lidé, kteří se rozhodli, že budou tvrdí, nezdráhal se prolévat slzy kvůli hloupostem. Lidočka přikývla. Plakat se odnaučila už ve škole, když jí bylo devět. Nechceš broskev? Lužbin se rozpačitě natáhl k talířku s ovocem, do háje, rozfňukal se jak ženská. Ne, řekla Lidočka. Promiň. Na broskve mám alergii.)

12

M ARINA S TĚPNOVA

* * * Děti mají tuhý kořínek. Lidočka povyrostla, a i když se pak ze všech sil snažila vzpomenout si na léto osmdesátého pátého roku, ne před 24. červencem, ale po něm, vůbec se jí to nedařilo, viděla jen bolestivé, ostré záblesky. Bílo-modrá pokrývka na posteli v pokoji. Tatínek, který celý den proležel na vedlejší posteli tváří ke zdi, na zátylku skrze narezlé chmýří prosvítala růžová, bezbranná kůže. V letadle – Lidočka poprvé v životě letěla letadlem! – krásná teta, celá v modrém, roznášela na tácu cucavé bonbony – malinkaté, dvakrát menší než obyčejné, prostě úžasné. Lidočka si vzala jeden, a jak ji maminka učila, tiše poděkovala. Vezmi si ještě, holčičko, pobídla ji letuška a pod vlídným profesionálním úsměvem, pod tlustou vrstvou make-upu Balet, vykoukly docela lidské vrásky účasti. Děkuju, znovu zašeptala Lidočka a vzala si ještě jeden bonbon. V letadle to bylo zajímavé, ale bylo tam dusno a ve vzduchu byl cítit osvěžovač vzduchu s vůní jehličnanů a náznak čísi dřívější nevolnosti. Celých šest hodin, co letěli do města N., tatínek proplakal. Bez přestání. Celých šest hodin. Kdo se tenkrát o všechno postaral, kdo dal dohromady doklady, kdo sháněl rakev, kdo ji pomohl převézt přes celou zemi – kdo? Lidočka se to nikdy nedozvěděla. Na pohřeb ji nevzali a ona si doma – pod dohledem mlčenlivé sousedky vyzbrojené pletacími jehlicemi – obřadně hrála s panenkami. Panenky vařily polévku a vzájemně se navštěvovaly, enderácká Lelja se zlatými vrzajícími vlasy se dokonce provdala za zajíce. Lelja byla skoro tak veliká jako Lidočka, a tak jí maminka dokonce přešila jedny Lidoččiny šaty – bílé, sváteční, na prsou propálené od neopatrné žehličky. Maminka spáleninu schovala pod velikou mašli a Lelja v bílém hedvábí byla navěky odsouzená k únavnému svatebnímu úsilí. Co děláš, Leljo? Co máš za práci? Já? Já, jsem nevěsta! Když zazvonil zvonek u dveří, Lidočka zrovna přemýšlela, koho dát Lelje a zajícovi za dítě – štěňátko s vykulenýma očima, nebo plastového Hurvínka, u kterého se dalo hýbat ručkama? Sousedka se načtyřikrát snažila vysoukat z křesla (sundat brýle, položit brýle, upustit klubko, protáhnout se v kříži), ale Lidočka už se hrnula do

LAZAROVY

ŽENY

13

předsíně a poskakovala přitom radostí: maminka, to přišla maminka, určitě! Sousedka se nakonec vysvobodila ze zajetí nábytku a nenápadně se pokřižovala. Za dveřmi stála žena – Lidočka ji nikdy neviděla – v šatech neuvěřitelné, zneklidňující noční barvy. Byla velmi krásná – velmi, kam se hrabala letuška. Byla skoro tak krásná jako maminka. Jenom rty měla příliš červené. Žena, aniž by na ni pohlédla, odsunula Lidočku stranou, jako by to byla nějaká malá, skoro bezcenná věc, a vešla dovnitř. „Kde je máma?“ zeptala se Lidočka a chystala se otevřít ústa, aby se mohla snáz rozbrečet. „Umřela,“ řekla ta žena naprosto klidně a sousedka se ještě jednou pokřižovala. „A táta?“ Lidočka nevěděla, co znamená „umřela“, ale brekot pro každý případ zrušila. Ženiny rty se maličko zachvěly, jako by se chystala políbit vzduch, ale potom si to rozmyslela. „Tvůj táta se brzy vrátí,“ řekla a konečně se na Lidočku podívala. Ukázalo se, že žena má šedomodré oči, čiré, pronikavé, s popelavě šedým nádechem na dně pohledu. Maminka měla oči oříškové. Oříškové a úsměvné jako veselý rezatý pes. Potom – později, celý život – se Lidočka ze všeho nejvíc na světě bála toho, že to zapomene. „Promiňte, a vy jste kdo?“ probrala se konečně sousedka, která si doposud nedůvěřivě prohlížela dvojitou šňůru perel na krku neznámé návštěvnice – perly byly veliké, jedna vedle druhé, a držely pohromadě s vyzývavou skromností velmi drahé a velmi jednoduché věci. Nejspíš umělé, uklidnila se sousedka, profesionální zbožíznalec a zanícený závistivec v zaslouženém důchodu. Její naděje byla marná – perly byly pravé, šedorůžové, mořské, trpělivě vypěstované v něžném, živém ústřičném přítmí. Galina Petrovna Lindt měla všechno pravé, jen to nejlepší a nejdražší. S výjimkou vlastního života, ale to naštěstí nikdo nevěděl. „Kdo jsem?“ Galina Petrovna útrpně nadzdvihla obočí, jako kdyby sousedka nebyla příčetná a nepoznala vládkyni, jejíž portrét visí

14

M ARINA S TĚPNOVA

v každém domě na posvátném místě – zvlněný od obětního dýmu národní lásky a nepřetržitě pářícího samovaru. „Kdo jsem? To myslíte vážně?“ Sousedka se vmžiku stáhla do svého ubohého života, do těsné garsonky, mezi nabílené zdi vyzdobené kostrbatým válečkem s venkovským vzorem. „Půjdeme,“ řekla Galina Petrovna a popostrčila Lidočku směrem ke dveřím, které nikdo nezavřel. A Lidočka poslušně překročila práh svého života. Lidočka posléze pochopila, že ji podědila babička. Lidé babičce říkali Galino Petrovno a vykali jí. Lidočka jí zkusila říkat „babičko Galjo“, ale neuspěla: za prvé to zní moc vesnicky, za druhé to vypadá, jako bys měla sto babiček a nevíš, na kterou se zrovna obrátit. To je pravda, sto babiček Lidočka neměla a dědečků také ne. Přesněji řečeno, dědečka a babičku měla, žili v ložnici táty a mámy a maminka je někdy sundávala ze zdi a jemně prstem hladila černobílého muže v kabátci a kučeravou paní, která měla buclatou a dokonce i od pohledu veselou ruku zlehka položenou na mužově kapitánské výložce. Paní měla dlouhé korále a dolíčky ve tvářích, muž měl knírek jako naježený kartáček. Lízinko, říkávala maminka, tohle je moje máma a můj táta, tvoji děda a babička. A kde jsou? ptala se Lidočka a znala odpověď předem jako v pohádce, kdy se každé dítě už dopředu raduje z jednou a provždy daného chodu věcí. Daleko předaleko odsud, v jednom kouzelném a pohádkovém kraji, říkala maminka smutně – a nemyslela tím ani ráj, ani Dálněvýchodní vojenský okruh a zasněžený most, odkud se zřítil nezkušený vojáček v ušance, který usnul za volantem náklaďáku a vzal s sebou do svých posledních podivných snů promrzlou četu na korbě i kapitána, který do vozu přistoupil, když se vracel z města Bikina, i v kabině sedící kapitánovu ženu, která ještě po smrti tiskla k hrudi stolní lampu se zářivým slunečným stínítkem, zakoupenou ve vojenském obchodě. A proč k nám děda s babičkou nepřijedou na návštěvu? Lidočka netrpělivě tahala maminku za ruku, jako by cítila, že se nemá příliš

LAZAROVY

ŽENY

15

dlouho přemýšlet o ledu, který se láme pod koly, o černé vodě ztichlé chladem, letící vstříc. Řekni, proč? Protože je to moc daleko, Lízinko. A my za nimi pojedeme? Určitě, slíbila vážně maminka. Nejdřív my s tatínkem, a potom ty. Jen to bude ještě dlouho trvat. Tisíc milionů let? Tak vysoké číslo Lidočce bralo dech. Možná ještě víc! slíbila maminka a vstala z taburetky, která se podobala plyšové jahodě na tlustých nožkách. Pojď, upečeme spolu vdolky, co říkáš? Lidočka radostně zapištěla, protože tušila zábavu s moukou a čerstvě otevřenou sklenici marmelády, a babička s dědečkem se vrátili na zeď. Upřímně řečeno, dědečkovi a babičce se vlastně moc nepodobali. Ale Galina Petrovna – ta se nepodobala už vůbec nikomu! Za prvé, žila úplně sama v obrovském bytě, který připomínal obrázek zámku z veliké vrzající knihy pohádek Charlese Perraulta. Za druhé, v bytě se nesmělo běhat, skákat ani křičet. Přesněji řečeno, tohle se nesmělo dělat vůbec, ale v bytě obzvlášť ne. Za třetí, každé ráno přicházela zvláštní paní – Marvanna, která se převlékla do zástěry a poklízela ve všech pokojích, precizně, bezduše a mlčenlivě jako stroj. Když uklízela maminka, tak se vždycky buď zlobila, nebo si zpívala. Marvanna také vařila – každý den jiné jídlo, čerstvé, a zbytky včerejšího oběda nebo večeře přendávala do speciálních kastrůlků, kterým se říkalo jídlonosič. Nádobky si Marvanna odnášela s sebou. S Lidočkou se nebavila – jako kdyby nebyla. „K čemu potřebuje Marvanna jídlo?“ Lidočka to nevydržela a stejně se Galiny Petrovny zeptala, i když dobře znala povídání o zvědavé Varvaře, co tak dlouho strkala do všeho nos, až o něj přišla. Maminka s tátou jí nedovolovali, aby obtěžovala otázkami cizí dospělé lidi. Ale když už tu jiní, necizí dospělí nebyli, tak to znamená, že ptaní je asi dovoleno. „Jaké jídlo?“ otočila se roztržitě Galina Petrovna od televize. „Aha… tohle. Nevím, asi to bere vnoučatům.“ Lidočka se odmlčela a přemýšlela. „A Marvanna je naše společná babička?“ Galina Petrovna se definitivně odtrhla od sledování filmu Těžký

16

M ARINA S TĚPNOVA

handicap. Nějaký pitomý kůň. Ty lidi už vůbec neumí natočit pořádný film. „Jak tě napadlo, že Marja Ivanovna je naše babička? A nedloubej to křeslo. Zničíš ho.“ Lidočka poslušně přestala hladit sametový potah. Marvanna přicházela každý den – vařila, uklízela, stlala postele, prala. Starala se o Lidočku i o Galinu Petrovnu, jako to dělají babičky. A navíc, jak se právě ukázalo, má vnoučata, kterým nosila to, co Lidočka a Galina Petrovna nesnědly. Z toho vyplývá, že Galina Petrovna a Lidočka jsou také Marvanniny vnučky, ty nejoblíbenější. Lidočka v logické řadě svých úsudků neviděla jedinou mezeru. Všechno do sebe zapadalo. Nebo snad ne? Galina Petrovna podrážděně pokrčila rameny. „Máš hlavu plnou nesmyslů! Marja Ivanovna je moje pomocnice v domácnosti. Běž si raději číst nebo kreslit. Umíš přece číst, ne?“ Lidočka dotčeně slezla z křesla. Číst uměla. Už dlouho. A dokonce i potichu pro sebe! Zvláštní bylo něco jiného: předtím Lidočka neměla ani ponětí o tom, že Galina Petrovna vůbec existuje. To bylo nepochopitelné. Protože buď člověk babičku má, i kdyby byla jen na stěně, nebo nemá. Mohla samozřejmě poprosit tatínka, aby to vysvětlil, ale tatínek – přestože Galina Petrovna slíbila, že přijde brzy – se z nějakého důvodu nevracel. Lidočka si matně vzpomínala, že tu první noc, kterou strávila u Galiny Petrovny (ustlali jí na kožené pohovce, na dotek byla živá a připomínala slona), tady tatínek byl. Klečel na kolenou vedle pohovky, kýval se a tenounce skučel jako štěně a Lidočka i přes silnou vrstvu snu cítila jeho známou vůni – nádhernou směs tabáku a kolínské, o které maminka říkala, že z ní cítí bobkový list do polévky, a tatínkovi podle toho někdy říkala Vavřínku. „Vavřínek,“ zamumlala Lidočka, když se převalovala – polštář byl nezvyklý. Moc měkký. Maminka říkala, že spát na měkkém je nezdravé. Tatínek se polekaně odmlčel. „Spinkej, dceruško, spinkej, můj králíčku,“ zašeptal a nevidoucíma, slepýma rukama se pokoušel nahmatat Lidočku mezi okraji pohovky. „Vidíš, nikdo ti na noc ne-

LAZAROVY

ŽENY

17

rozpletl copy, babičku to nenapadlo, ale nezlob se na ni, naučí se to…“ Lidočka se pokoušela rozlepit těžké řasy, ale nešlo to. A kde je máma? zeptala se nespokojeným rozespalým hlasem, zavolej mámu… Tatínek se odmlčel, jako by sbíral síly, a potom zprudka do Lidočky zabořil obrovský rozpálený obličej, až i skrze tenkou látku pyžamka cítila, jak mu drkotají zuby. „Přestaň s tou hysterií, Borisi,“ poručila mu Galina Petrovna, která se odkudsi náhle zjevila ve dveřích. Přízračně bílá noční košile, župan s vetkanými mohutnými hedvábnými draky. „Chováš se jako baba.“ Tatínek zdvihl hlavu, Lidoččino pyžamo bylo na boku promočené od jeho slz. „Nikdy jsi ji neměla ráda,“ řekl potichu. „Nikdy.“ Galina Petrovna pokrčila rameny a zmizela a potom zmizel i tatínek, rozpustil se v nehybném nočním vzduchu, jakmile se Lidočka otočila na druhý bok, neschopná víc odolávat přívětivému náporu snu, který na ni ze všech stran doléhal… Ráno tam tatínek nebyl. Lidočka dlouho bloumala po neznámém bytě, pleskala bosýma nohama, dokud nenarazila na Galinu Petrovnu, stojící u okna ve žhavém tabákovém oblaku – maminka nikdy nekouřila. Tatínek kouřil, ale maminka ne. „Kde je táta?“ zeptala se Lidočka zamračeně. Galina Petrovna se otočila – cigareta v jejích prstech byla zvláštní. Dlouhá. „Odjel,“ řekla. „A máma?“ „Máma umřela.“ Lidočka se odmlčela a zkoušela si obléknout ten příšerný osud. „Chci domů,“ řekla. „Teď jsi doma tady.“ Nebyla to pravda – a obě dvě, Lidočka i Galina Petrovna, to dobře věděly. Ale neměly na vybranou. A tak Lidočka s Galinou Petrovnou začaly žít společně.

18

M ARINA S TĚPNOVA

* * * Nejdřív Galina Petrovna odvezla Lidočku k lékaři. V dlouhém bílém autě s melodickým jménem Volha. Za volant si sedla sama Galina Petrovna: to bylo neobvyklé, protože v předchozím Lidoččině životě auta řídili jen laskaví strejdové s obrovskýma hrubýma rukama, taxikáři. Maminka se vždycky s pohoršeně zdviženým obočím dívala na jejich nehty: ukazovala tak Lidočce, jak to dopadá, když si lidé nemyjí ruce před jídlem. Nehty byly černé, roztřepené, s nánosy necivilizované špíny. A autobusy, ty jezdily samy. Ale mohli jste v nich tajně zabořit nos do těžce vonícího kožešinového cípu něčího kabátu nebo se dotknout sytě barevného vrzavého lemu cizí parádní sukně. Autobusy měla Lidočka ráda. Galina Petrovna usadila Lidočku, čisťounkou a nastrojenou jako panenku, na přední sedadlo a přepásala ji pásem – jako kdyby ovazovala sváteční kytici mašlí. Nevrť se, zavelela přísně a ulice jim vesele vyběhla naproti jako štěně – kolem hladce a lehce klouzaly dlouhé stíny, střídaly se oslepující zlaté a zelené čtverce. Jako klávesy na klaviatuře rychle běžely stromy a sloupy a světlem zalitá zrcadla oken – a z toho rychlého střídání se Lidočce rázem udělalo mdlo. Ve volze to navíc silně a sladce páchlo benzinem a voňavkou Galiny Petrovny – nesnesitelnou, hutnou, jako když v horku zkvasí zavařenina z černého rybízu a dere se rychle ze sklenice ven. Byl to Poison od Diora, vůně, která se teprve měla stát legendou, ale zatím to byla novinka, ani Paříž si na ni ještě nezvykla, výroba v roce 1985, v letošním roce, v témže roce, kdy – přímo teď – ulicemi města N. plula volha a Lidočka, připoutaná k sedadlu, klátila nohama a snažila se sandálkem dotknout rachotící podlahy. Marně. Sloup, kmen, sklo, zatáčka. Kmen, sklo, zatáčka, sloup. Galina Petrovna za Poison zaplatila tři sta rublů – tři sta! –, mnohem víc, než byl běžný měsíční plat většiny obyvatel obrovské sovětské země. Ale čím víc utrácíš, tím víc peněz máš – velmi jednoduché a velmi jasné pravidlo. A pak, kdo stanoví, kolik stojí unce štěstí, v jakých peněžních jednotkách se dá změřit zvuk, když celofán zapraskal jak tenké sklíčko, zapraskal a sklouzl z krabičky, zelené jako

LAZAROVY

ŽENY

19

malachit? Fialový kouřový flakon, oblý a hladký jako mladé ženské ňadro. Průzračný krystal pečlivě zabroušené zátky. Galina Petrovna si přejela chladným, vlhkým hrdlem lahvičky po svém vlastním horkém, pulzujícím krku. Med z pomerančovníku, lesní plody, ambra, opoponax a koriandr. Kvůli pryskyřici opoponax se rostlině Ferula opoponax zasadí smrtelná rána. Slzy a krev této byliny vydávají kořenitý pach čistého jedu. Řekla bych, že ve Svazu už nikdo jiný takový parfém nemá, zavrkala věrná Noročka, tajná zásobovačka elity města N., malinká krysa na velkých vekslácko-diplomatických cestách. Tři sta rublů, které dostala od Galiny Petrovny, zasunula do růžového pootevřeného chřtánu své elegantní kabelčičky – jako za výstřih, rychlým a obratným pohybem kapsářky, který nešel dohromady ani s Noroččiným koketním dovozovým oblečením, umně vyladěným do posledního knoflíčku, ani s vláčně nedbalými způsoby na všechno zvyklé bohaté dámy. Auto poskočilo na zrádně rozšklebeném kanalizačním poklopu a Lidočka jen taktak polkla ohromný chlupatý chumáč valícího se zvracení. Smrdí to tu, postěžovala si do prostoru před sebou. Postěžovala si bez zvláštní naděje – prostě jen tak. Galina Petrovna se pohnula, natáhla velkou ruku (zápach benzinu a Poisonu byl rázem hutnější – jako by Lidočce někdo najednou vrazil hlavu do inkoustově černých sladkých soplů) a rychlý vzduch z ulice prostrčil oknem mrštnou kočičí tlapu, pevnou a chladnou, a tupě uhodil Lidočku přes rty a opocené kulaté čelo. Hned se jí dýchalo o něco lépe. Zato monotónní a nebezpečné rozpočítávadlo – sloup, kmen, sklo, zatáčka – se najednou zaplnilo hrozným, burácivým řevem. Všechny zvuky ubíhajícího města se o překot snažily naráz protlačit do okenní štěrbiny, ale uvízly v tom návalu a spojily se do jediného zlostného a nesnesitelného zavytí. Lidočka se pokusila trochu rozptýlit a sklouzla pohledem na Galinu Petrovnu, jenže i ta byla v zajetí nepřetržitých, skoro mechanických pohybů. Pod smetanovou sukní se rychle pohybovala silná kolena – jako by Galina Petrovna hnětla neviditelnými chodidly něco nepoddajného, houževnatého a nepříjemného. Pravá ruka (s mo-

20

M ARINA S TĚPNOVA

hutným vyzrálým rubínovým kabošonem na prstě) se co chvíli chápala páky, která trčela přímo z podlahy, páka sebou s divokým praskáním škubala, jako když se láme nějaká neviditelná, ale důležitá kost, auto odpovídalo žalostným nářkem a ruka Galiny Petrovny se vracela na volant a dokončovala plynulou otočku. Vypadalo to jako podivný mechanický tanec, nesnesitelný pro diváka i tanečníka, obzvlášť trýznivý byl pohyb hlavou, když se Galina Petrovna dívala postupně do tří zrcátek – nahoru, doleva a doprava –, a měděně hnědá kadeř vykroužená nad čelem jí pokaždé nadskočila a na setinu vteřiny vypadávala z udávaného taktu. V jednu chvíli se složitý rytmus posloupných pohybů propojil s nepřetržitým mihotáním za oknem, pach v autě zesílil, byl téměř slavnostní a ohlušující jako chorál. Lidočka už věděla, že je pozdě, přesto se pokusila vyprostit ruku zpod pásu nebo se aspoň přikrčit. Nevrť se pořád, přikázala nazlobeně Galina Petrovna, zakvílela brzdami a vtom – plesk! – Lidočka se pozvracela. Šatům (bleděmodrým, novým, s atlasovým páskem a jemně zřaseným volánkem na spodku) se téměř nic nestalo a bílé ponožtičky s bambulkami si vzlykající Lidočka pod dohledem Galiny Petrovny přeprala na toaletách na poliklinice. Bože, co je to za dítě! Pořádně to vymáchej. A teď to vyždímej. Špatně to držíš. Takhle ne! Galina Petrovna vyškubla Lidočce poskvrněné ponožky z rukou a obratně – raz, dva! – je nad umyvadlem vyždímala. Kabošon na prstě zachytil vinutý pramínek z kohoutku, osvobozeně zahořel, vlhkým šarlatovým plamenem ozářil celou toaletu. Po kachlíkových stěnách přeběhly hladké růžové odlesky – a zmizely. „Vypláchni si pusu,“ nakázala Galina Petrovna a Lidočka si poslušně v ústech poválela studenou chlorovanou vodní kuličku. Vypustila ji ven. Z brady setřela nitku hořké, lepivé sliny. Už se jí nedělalo špatně, jen ji trochu svíralo v břiše. Ale to bylo spíš ze studu. Galina Petrovna smotala vyprané ponožky do tuhé vlhké koule a hbitě je hodila do kabelky. Jdeme, zavelela. A šly. * * *

LAZAROVY

ŽENY

21

Doktorka připomínala sněhovou pusinku – kulatou, bílou, slepenou ze dvou cukrově křupavých lehoučkých půlek. Copak to sem přišlo za panenku, řekla sladkým pusinkovým hlasem zkušeného pediatra a podřepla k Lidočce. Lidočka pro jistotu ucouvla, očekávala něco strašného, jako třeba špachtli nebo injekci – bylo jasné, že od člověka s takovým hlasem se nic dobrého čekat nedá. Ale doktorka Lidočku obratně a bezbolestně prohmatala zkušenými prsty – řekni „á“, no vidíš, jaká jsi šikulka, teď zvedni ruce, výborně, a teď si tě poslechnu. Kolečko stetoskopu bylo tak ledové, že až pálilo, po kůži přeběhl šimravý mráz. Lidočka zatáhla lopatky, na kterých jí naskákala husí kůže, a zachichotala se. Nedýchej, nakázala jí vážně doktorka, a teď dýchej. Lidočka se zachichotala ještě jednou a Galina Petrovna jí popuzeně pohrozila prstem. „Úplně zdravá holčička,“ prohlásila nakonec cukrová doktorka a pomohla Lidočce s oblékáním. „A jaká je to krasavice – jako by vám z oka vypadla, Galino Petrovno. Trápí vás něco konkrétního? Možná Lidie špatně jí? Nebo nespí? To by bylo úplně pochopitelné, po takovém stresu. Jak se cítíte vy?“ Doktorka diskrétně ztišila hlas, jako by Galinu Petrovnu vyzývala k jednomu kolu podmanivého svůdného valčíku. Takřka celodenní, nesnesitelné a dobře placené pochlebování vysoce postaveným pacientům jí lezlo na mozek, podobně jako i ostatním lékařům, kteří pracovali pro protekční klientelu státních úřadů, a zdravý rozum si zachraňovala jen díky drbům. Galina Petrovna nazlobeně trhla ramenem. Rozhodně tu nehodlala klevetit a už vůbec ne na svůj vlastní účet. „Já jsem naprosto v pořádku,“ odpověděla stroze, „můžete být v klidu. A dítě pořádně prohlédněte. Třeba má škrkavky?“ „Co vás to napadá, Galino Petrovno, škrkavky!“ Doktorka se dokonce trochu urazila za Lidočku, která tu seděla na židli a houpala sandálky. Na volánku bleděmodrých šatů byla zrádná skvrna od zapraného zvracení, levá patička ji trochu svědila. „Holčička je, díkybohu, zdravá. Samozřejmě, jestli chcete, můžeme udělat laboratorní vyšetření, ale…“

22

M ARINA S TĚPNOVA

Slovo „laboratorní“ oživilo starší sestru, která s nehybnou tváří vyšla zpoza plenty. „Olgo Valerjevno, vyplňte žádanku. Stolici na škrkavky. Lidie Borisovna Lindt. Jmenuje se, Lidočko, tvůj tatínek Borja, je to tak?“ Lidočka ani nestačila přikývnout – Galina Petrovna vstala, vzala ji za ruku a bez rozloučení vyšla z ordinace. „Taková kráva,“ řekla sestřička s nečekanou zlostí do zavřených dveří. „Škrkavky. Jako by si domů přitáhla kotě od popelnic.“ Pozvracená volha, kterou Galina Petrovna zaparkovala u vrátnice, už na ně čekala. Byla rozpálená od slunce, ale uvnitř pečlivě vyčištěná. O to se postaral vrátný, veselý a tlustý strejda, který měl za úkol chránit resortní protekční polikliniku před řadovými občany s jejich vředy a hemoroidy, které nikoho nezajímaly. Copak, beruško, jsi úplně utrmácená, viď, politoval strejda Lidočku a vsunul jí do ochablé dlaně ovocné lízátko, které od dlouhého ležení v kapse uniformy skoro ztratilo svou původní lízátkovou podobu. Lidočka, úplně zpitomělá z dalšího setkání s volhou a ze záhadného slova „škrkavky“, poslušně zadrmolila svoje děkuji, vytažené ze zásobnice, jež byla díky maminčinu pedagogickému úsilí naplněná na celý život. „Že ty jsi vnučka LazarJosiče?“ zeptal se bodře vrátný a chtěl Lidočku pohladit po rozpálené hlavičce, jenže Galina Petrovna Lidočku hbitě vytrhla zpod hladící ruky a namísto toho strejdovi strčila třírublovku – aby zmlknul a nechoval se familiárně. Bouchla jedna dvířka, druhá, a Lidočka se znovu ocitla v nesnesitelném nitru automobilu, uprostřed už známého zápachu, který se ostře mísil s pachem rozpáleného plastu, chlóru a nedávného zvracení. „Kdo je to LazarJosič?“ zeptala se a snažila se přitom dýchat ústy a nehýbat se, aby zase nepodráždila chumáč nevolnosti, který opět připlouval z jejích útrob. Galina Petrovna neznatelně zvedla obočí a podívala se na Lidočku s nečekanou vážností, jako na velmi dospělého a velmi statečného člověka.

LAZAROVY

ŽENY

23

„Lazar Josifovič Lindt, akademik,“ řekla pomalu, nesrozumitelně a trochu zpěvavě a nebylo to vysvětlení pětiletému dítěti, samozřejmě, dokonce to vůbec nebylo vysvětlení, spíš něco mezi zaříkávadlem, které má vymazat paměť, a modlitbou zaklínající démony. Lidočka nechápavě pootevřela ústa. „Tvůj děda.“