ČLOVĚK VE FUTRÁLU
Na samém kraji vesnice Mirosnickoje, ve stodole starosty Prokopije se k noclehu uvelebili opozdilci, vracející se z lovu. Byli jen dva: veterinář Ivan Ivanyč a gymnaziální profesor Burkin. Ivan Ivanyč měl dosti zvláštní dvojité příjmení – Čimša-Gimalajskij, které se k němu vůbec nehodilo, a tak se mu po celé gubernii říkalo zásadně jménem a jménem po otci; žil v hřebčíně nedaleko města a na lov se sem vypravil, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Gymnaziální profesor Burkin sem každé léto přijížděl k hraběcí rodině P. a v těchto místech byl tedy už dávno považován za našince. Ještě nespali. Ivan Ivanyč, vysoký, vyzáblý stařec s dlouhými kníry, seděl venku před vchodem a kouřil dýmku; jasně ho osvětloval měsíc. Burkin ležel uvnitř na seně a v sytém šeru ho nebylo vidět. Vykládali si všechno možné. Zmínili se mimochodem třeba i o tom, že starostova manželka Mavra, jinak úplně zdravá a rozhodně ne hloupá ženská, za celý svůj život z rodné vsi nevytáhla paty, nikdy neviděla ani město, ani vlak, celých posledních deset let seděla za pecí a z domu vycházela jen po nocích. „A co je na tom tak divného?“ pokrčil rameny Burkin. „Takových přesvědčených osamělců, kteří se jako rak poustevník či hlemýžď snaží stáhnout do své ulity, je na tomhle světě přece dost. Možná je to dokonce jistý projev atavismu, návrat do dob, kdy předkové člověka ještě nebyli tvory společenskými a žili každý osaměle ve svém brlohu, ale je taky docela dobře možné, že jde o specifický druh lidské pova5