0036508

1. ZUZANA Ačkoli se to asi nezdá, mám Vánoce docela ráda.

Jasně, je s tím spojená spousta pitomostí a kravin. V obchodech pro samé stříbrné řetězy a umělohmotné vločky ani nenajdete oblečení, a když si jdete koupit flašku jediného dobrého červeného vína, které v Tesku vedou, tak vás otravuje tlusťoch v kostýmu Santa Clause, který si říká Ježíšek, táhne mu z pusy a chce si vás posadit na klín jenom proto, že máte dlouhé nohy v džínách, kozačky, blond vlasy a zelené oči. Na druhou stranu ho chápu: proč si trochu nesáhnout, když vám za to ještě platí?

Nakonec to ale letos proběhlo docela v pohodě.

V klidu jsem si vypila ne jednu, ale hned dvě sedmičky, na kabelovce pustila dvojku RTL, která se jako jediná se svátky klidu nepáře a dává přímo na Štědrý večer horor… a bylo mi dobře.

Teda relativně dobře. Samozřejmě mi přišly dvě esemesky od Libora, to se koneckonců dalo čekat, jenomže já už jsem Libora hodila za hlavu. Potřetí, ale tentokrát definitivně. A bylo mi fakticky fajn, na čemž se asi hodně podepsal můj momentální pocit spokojenosti, jak jsem to s bývalou láskou mého života bezvadně zvládla. Jak už mi neleží v hlavě.

Koneckonců, co je to životní láska? Platí to i potom, 3

co se ukáže, že to nebyla životní láska, ale životní omyl?

Těžko říct, ale nejspíš by znělo dost blbě říkat, že jsem se vypořádala se svým životním omylem. Životní omyl… Ale možná právě to se k Liborovi hodí úplně přesně.

Fakt nerozumím tomu, jak může chlap nejdřív působit jako někdo, o koho byste se mohli opírat po celý zbytek života, a rok a půl nato byste o něho neopřeli – tuhle frázi většina nás ženských vyloženě nesnáší, ale proč to nepoužít zrovna teď – o kterého byste si prostě neopřeli ani kolo.

Asi jsem mu neměla říkat, že ho miluju. Tohle slovo má na chlapy nějaký magický vliv. Něco jako ta nejhorší kletba z Harryho Pottera: nepoužívat, jinak někdo (nebo něco) umře.

Nám s Liborem sice neumřel nikdo, zato postupně umřel vztah, pro který bych přitom ze začátku klidně skočila pod vlak já.

Ze začátku… Ze začátku bych byla ochotná i mít s Liborem děti. Já, která jsem ve třiadvaceti klidně skoro zfackovala ségřiny potomky, když se mi dětičky hrabaly v kosmetice. „Nemají z toho rozum,“ loupala po mě Klára divně očima a mě to bylo jedno. Jsou to lidi? Jsou. Tak se nemají hrabat v něčem, čemu nerozumí. A co navíc není jejich.

Za pár měsíců jsem poznala Libora a najednou mi připadalo normální, že po mě chce, abych si to nechala udělat tam, kam nikdo nesměl, že poly4

kám něco, co by si mi dřív nikdo nedovolil nastříkat nikam, a tak dále a tak dále. Děti? Proč ne? Mám CHLAPA, je to MŮJ CHLAP a s MÝM CHLAPEM přece musím mít děti, to je jasná věc.

Teď je mi osmadvacet, v přítomném čase bych o Liborovi nikdy nic nenapsala se zapnutým CapsLockem a děti mě už zase nelákají. I když: nelákají možná není to pravé slovo. Děti mě prostě nebaví.

Maminka se toho děsí. V osmadvaceti sama už měla dávno Kláru i mě, a proto považuje můj životní styl za „nepřirozený“. Mně je to jedno. Vlastně bych nakonec mohla Liborovi poděkovat. Chlapi před ním byli sice jenom odvarem toho, co jsem zažila s ním, bohužel to ale platí jak pro to dobré, tak pro to zlé.

A tak dneska na Vánoce nenakupuju ani kartony kofoly, ani troje balení papírových plínek, ani kila brambor, majonézy, strouhanky a řízků. S baculatou zrzkou, která přede mnou tohle všechno vyskládala na pokladní pás, jsme se na sebe taky dívaly všelijak.

Asi jako Merkuřanka na Pluťanku.

Není divu, můj vánoční nákup se letos smrskl na dvě kiwi, litr mattonky, víno, Elle, Vogue a docela luxusní rtěnku Lancôme – tu jsem si ovšem pochopitelně jako svůj vlastní vánoční dárek koupila už předtím někde, kam mají opilí Santa Clausové vstup zakázán.

Bylo mi z toho všeho trochu divně. Jenže pak jsem si všimla, jak na mě a na mou skromnou hromádečku zírá příslušný pan Baculka, který vpředu manželce poslušně držel tašky, a málem jsem se začala smát nahlas. Sliny mu skoro tekly po bradě.

5

„Vypadl vám toaleťák,“ zvedla jsem madam ruličku, která se z její obrovské haldy skutálela na zem.

Samozřejmě ani nepoděkovala, ale k mému velkému překvapení aspoň neokřikla Bacule, které trůnilo v košíku a maminčin společenský prohřešek žvatlavě napravilo.

Ať tak nebo tak, zatímco jsem nakupovala, musel u mě být Ježíšek. A byl to ten pravý, ne z Teska, protože jsem za celý večer ani jednou nebrečela a Liborovi na esemesky neodpověděla.

Bude to nepochybně tím, že jsem byla celý rok moc a moc hodná.

2. LIBOR Možná, že strávit Vánoce ve společnosti vlastních rodičů je v jedenatřiceti letech něco jako hřích naruby. Nebo je to možná spíš blbost. Každopádně se mi to letos nějak vymklo z ruky.

Ani ve snu mě samozřejmě nenapadlo, že bych si mohl svátky užít se Zuzanou, na to se to před měsícem přece jenom vyvinulo trochu blbě, ale stejně jsem v koutku duše věřil, že se na mě těch pár holek, co znám, takhle nevykašle. Sedět v hospodě, kde mají otevřeno i na Štědrý večer, a hrát si u stromečku z umělé hmoty na šťastné a veselé pro štamgasty, to se mi fakt nechtělo.

6

Jenže o nic lepší nebylo sedět doma, cpát se už třetím talířem salátu a neustále čelit nepříliš rafinovaným dotazům ohledně toho, kdy už se konečně usadím. Nikdy v životě jsem si nepřišel usedlejší, mamince to tak ale asi nepřišlo.

Takže jsem se nakonec trochu odvázal a poslal Zuzaně esemesku. Na to, že jsem jí pár týdnů před Vánocema do očí řekl, ať konečně táhne někam, byla ta dnešní zpráva možná odvázaná až moc, a proto jsem jí po dvaceti minutách marného čekání na odpověď poslal ještě jednu romantičtější, skoro omluvnou. Ale fakt jenom skoro a vlastně ani nevím, jestli by zabrala i ta nejomluvnější. Zuzka tehdy brečela docela dlouho.

Bylo to vlastně poprvé, co jsem Zuzku viděl brečet, co jsem ji vlastně vůbec viděl projevit pořádný cit. Zuzka na to prostě není.

Tehdy ale brečela. No a co? Kdo říká, že chlapi jsou svině, neví, jaké svině dokážou být ženské, říkám já.

Ale bylo mi dost blbě. Vůbec totiž neodpověděla, a to většinou nejpozdějc na druhou zprávu odpověděla vždycky.

Je normální, aby byl chlap po třicítce na Vánoce sám? Do prdele, jak to mám vědět, když je mi třicet poprvé! „Zapálíme si prskavky!“ nutila nás máti do vánoční pohody a mě bylo mizerně. „Ještě bude pudink,“ upozorňovala. Každý rok byl po štědrovečerní večeři pudink. Když mi bylo deset, 7

znamenal radostnou předzvěst toho, že se brzo budou rozdělovat dárky. Dneska mě donutil k přemýšlení nad tím, jestli pod stromečkem najdu něco, co mi udělá opravdu radost. Jestli vůbec existuje něco, co by mi radost udělalo.

Bylo by mi líp, kdybych seděl u Zuzany a přemýšlel nad tím, jestli by mi nebylo líp doma? „Tos vybíral sám?“ tetelila se maminka nad sadou froté ručníků v bordó provedení. Připustil jsem to, koneckonců odstín rodinné koupelny se mi za ty roky vryl do paměti tak nesmazatelně jako matčin smysl pro estetično. Zelená, modrá, pro blázna dobrá: tohle heslo by mohlo stát v našem rodinném erbu. „Ty budou dokonalé,“ jásala maminka a odběhla do koupelny posoudit odstín přiložením k obkládačkám. Využil jsem toho, abych si za nesouhlasného otcova pohledu přihnul bílého vína přímo z láhve. Vidět to máti, autem bych se domů nedostal – ve skleničce přede mnou se pokojně převalovala už nejmíň šestá várka kofoly. Dokonalá pohoda Vánoc. „To chceš ještě řídit?“ nezklamal očekávání ani starší z mých drahých rodičů. „Prosím tě,“ obrátil jsem oči v sloup a podal si kuličku cukroví. Rumovou. Táta mávl rezignovaně rukou a sám si dolil.

Maminka se vrátila spokojená, tmavě fialová, které ona a prodavačky v textilu říkají bordó, odnepaměti do koupelny ladila. Obřadné odhalování dárků mohlo pokračovat.

8

„Když jste byli malí, vždycky jste se hádali, kdo bude rozbalovat,“ vzpomněla si máti.

Napadlo mě, jak je svět zvláštní. Ségra sedí s třetím manželem někde v Plzni, já tajně upíjím bílé, přemýšlím nad zpackaným vztahem a rozbalovat dárky baví tak akorát rodiče. Je to stařecká demence, nebo chvályhodná snaha o udržení rodinné iluze?

Trpělivě snášená omšelost rodinných tradic překročila únosnou míru v okamžiku, kdy si naši v televizi naladili Vlastu Buriana. Filmy pro pamětníky bytostně nesnáším, a tak jsem sbalil bramborový salát na zítra (a pozítří a popozítří), několikrát zdvořile s pochvalou odmítl cukroví a hurá pryč.

Bylo po jedenácté, a protože jsem fakt nevěděl, co bych dělal doma, zajel jsem na sídliště, kde bydlí Zuzka, a asi deset minut (přesně jednu a půl cigarety) zíral nahoru. Jestli v okně bliká televize, nebo je tma, moc vidět nebylo. Můj blonďatý vrabčáček má, jak známo, svoje hnízdečko lásky až ve třináctce.

Až v půlce druhé marlborky mi najednou došlo, že se chovám jako debil, a tak jsem hodil cigáro pod nohy sídlištním popelnicím a jel do kostela na půlnoční. Jako obvykle tam byly mraky lidí, desítky známých a hned několik z nich mělo senzační nápad: Vánoce se musí někde zapít!

Vymlouval jsem se postupně na nevolnost, únavu, nevyspalost a nakonec doopravdy už i na partnerské povinnosti, což vzbudilo pár pozdvihnutých obočí – že bych zase někoho měl?

Ať si přemýšlí, hlavně ať mi dají pokoj, prodíral 9

jsem se rychle pryč davem věřících a nevěřících, až jsem málem způsobil vlnobití jako na rockovém koncertě. Ještě kousek dál, tady v tomhle koutě, snad proboha už nikoho neznám, šup a jsem tady… když vtom začal docela roztomilé hnědovlásce s obrovskýma očima (Zuzka má užší a šikmé, napadlo mě automaticky) vedle mě mobil vyhrávat tak hlasitě, že se pohoršeně otočili snad i všichni svatí na ochozech. „S dovolením,“ nabídl jsem se, protože bylo jasné, že slečna neví co zmáčknout, a ukončil Mozarta dřív, než nás přišla vyvést kostelní ochranka. „Kradený, že?“ zažertoval jsem, načež se hnědovláska do zvuku kostelních varhan bez varování, usedavě a naprosto nezvratně rozbrečela.

A tak jsem o štědrovečerní půlnoci potkal Míšu.

3. MÍŠA Vánoce byly nanic, ještě než vůbec opravdu začaly: nepodařilo se mi sehnat přesně ten typ Lega Bionycle, co chtěl Martínek pod stromeček.

Ještě třiadvacátého večer mi volala máti, že ho snad mají někde v hračkářství. Hned jsem tam jela, ale sada už byla pryč. A zrovna letos na tom přitom tak strašně záleželo. Jak jsem chtěla, jak jsem toužila po tom, aby si Martínek nevzpomněl na to, že má tatínka, natož že ho má někde na Seychelách.

10

Pan generální ředitel si ale samozřejmě vzpomněl a poslal esemesku. Naštěstí jsem něco takového tušila, mobil malému už předtím prozíravě vypnula a schovala ho úplně nahoru do skříně.

Musela jsem mu ale taky namluvit, že Ježíšek se mobilů bojí, protože mu můžou narušit navádění jeho sobů. Skoro jsem se u té báchorky v duchu sama bavila, jenže potom, když jsem večer zírala na film pro pamětníky, přišlo mi to najednou dojemné. Teda ani ne tak dojemné jako strašně smutné. Jako že je život poslední dobou nějak nakřivo.

Každé Vánoce jsme s Romanem chodili na půlnoční. Říkal, že je to pro něho vzpomínka na rodiče.

Měla jsem to taky ráda, i když u nás v rodině na Ježíška nikdo nevěřil. Proto mě půlnoční letos původně ani nenapadla, koneckonců Roman byl někde úplně jinde, jenže v deset už jsem fakt nevěděla, co mám dělat. Dokonce jsem vytáhla žehličku a začala likvidovat haldy prádla, které se nezmenšily nejmíň půl roku. Romanovy košile jsem házela zpátky do koše a pokud možno ještě víc zmuchlané, než byly předtím, ale i tak mi pracovní nadšení vydrželo zhruba dvacet minut. „Pohlídáš mi Martina?“ zvonila jsem naproti u našich.

Máma se tvářila nesouhlasně. „Na Vánoce má být rodina pohromadě.“ „To by asi měl slyšet spíš někdo jiný,“ podotkla jsem statečně, ale vzápětí mi už vyhrkly slzy do očí.

To budu taková pořád?

11

Když mě máma viděla, jen pokrčila rameny a šla si pro hrnek s kafem. Táta se přišel podívat ke dveřím a nabídl se, že půjde taky. „Jestli budu chodit všude s tebou, tak už si mužského nenajdu nikdy,“ zavtipkovala jsem a usmáli jsme se oba. Hurá.

Sníh, co letos výjimečně přišel na Vánoce i do města, křupal pod nohama. Ideální svátky, napadlo mě. Křup, křup.

Rodina má být na Vánoce pohromadě? Rodina má být pohromadě vždycky, nejenom na svátky. Jenže já opravdu nejsem ta, která by naši rodinu rozbila.

Křup, křup, křup.

Ve výlohách jsem viděla sama sebe: v kožíšku od Romana, béžových kalhotách, co mi koupil loni v létě, na krku řetízek, který jsem si vybrala potom, co se nám narodil Martin… Mám na sobě vlastně vůbec něco, co mi nekoupil nebo aspoň nevybíral Roman?

Křup.

Hlavní potíž bude v tom, že Roman si vybral mě, a ne já jeho. Takové bylo i naše první rande – přinesl mi do práce lístky do kina a naprosto samozřejmě oznámil, kdy a na co jdeme. „O půl osmé před kinem.“ Jasně, že jsem šla. Romanovi se prostě nedalo odporovat. Proč taky, když mě do té doby nikdo do kina nepozval? „Nejsi krásná na první pohled, ale až na ten druhý nebo třetí. A to je mnohem cennější,“ říkával mi 12