K
Z úkrytu pod vistárií, která rostla kolem letitého dubu, náhle prudce vyrazil motocykl. Laura Nolanová, jež seděla na zastíněné, temné verandě, se vylekaně otočila za řevem motoru. Zůstala stát jako zkamenělá a k hrudi tiskla pěst, v které svírala klíče od vchodových dveří. „Jste slečna Hightowerová, makléřka realitní kanceláře?“ zeptal se motocyklista. „Ne, makléřka nejsem, jsem majitelka,“ odvětila a vzápětí dodala velitelským tónem, „a mimochodem, dost jste mě vyděsil. Proč jste se skrýval za tím stromem?“ Neznámý otočil klíčkem v zapalování a motor utichl. Přehodil nohu přes sedadlo odřeného stroje a ledabyle obešel zadní kolo. „Neskrýval jsem se. Čekal jsem. A nechtěl jsem vás vylekat.“ To ovšem byla jen slova. Způsob, jakým se pomalu, rozvážně vydal po schůdcích na verandu, Lauru zneklidnil. Dostala strach. Inzertní tabule umístěné na hlavní ulici si mohl všimnout kdokoli. Kdokoli tedy mohl přijet před dům a předstírat, že má vážný zájem o prodávaný dům. Ale kolik lidí na motorce shání takový dům? Nejvlídnějším tónem, jakého byla schopna, řekla: „Ale jestli čekáte na paní Hightowerovou, pak si myslím, že…“ „Pro smilování! Není to snad slečna Laura Nolanová osobně!“ Okamžik nebyla schopná slova. „Jak… Jak to, že mě znáte?“ Z jeho úsměšku – tichého, hrdelního, ne úplně zlověstného, ale přesto nebezpečného – ji zamrazilo v zádech. Vyšel až k ní na verandu, a přestože už nestál o schod 3