ÚVOD:
Proč anděly nevidím?
Viděl jsem v hlíně stopy andělů: krásu samotné chůze po nebesích na pozemském světě. Petrarca
Lidé, kteří vidí anděly, existují – o tom ani v nejmenším nepochybuji. Řadu let už píšu o nebeských setkáních a nepřestávám radostně žasnout nad ohromným množstvím dopisů a e-mailů, které dostávám od těch, kdo anděly viděli; v důsledku toho se jejich životy transformovaly, dotyční se uzdravili, nebo je setkání s andělem dokonce zachránilo. Je mi velikou ctí a potěšením posbírat tato svědectví a vydat je knižně, aby si tyto inspirativní a uklidňující pravdivé příběhy mohli přečíst i ostatní. Avšak kromě neuvěřitelných příběhů o nebeských setkáních mi chodí také spousta dopisů a e-mailů od lidí, které sice idea týkající se existence andělů láká, ale přitom si neumějí představit, jaké to je, opravdu nějakého potkat. Často se mě ptají, proč nejsou schopni vidět důkazy o existenci božských bytostí nebo jestli třeba nedělají něco špatně. U některých lidí vyvolává fakt, že svoje anděly nedokážou vidět ani slyšet, velkou lítost, zatímco pro jiné je důkazem, že andělé zkrátka
S Pat ř í š
S v o j e a n d ě ly
neexistují. Ze všech sil se snažím odpovídat všem, kdo se na mě obracejí, aby mi položili otázku nebo vyjádřili pochyby, mnohdy však cítím, že je moje odpověď příliš stručná a nevýstižná. A právě tohle je důvod, proč jsem v této fázi pracovního života věnovaného psaní o andělech začala nabývat dojmu, že bych měla vytvořit knihu, jež by vám pomohla vpustit si anděly do života. Přestože doufám, že se stane zdrojem duchovní podpory pro ty, kdo věří, že anděly doopravdy viděli, napsala jsem ji hlavně pro lidi, kteří si nic takového nemyslí. Cíl této knihy je prostý: poskytnout vám základní informace nutné k pochopení andělů a ukázat, že vidět je může každý, a to bez ohledu na své paranormální schopnosti.
Přes tmavé sklo Nemůžu uvěřit svému štěstí: píšu dnes knihu, po níž jsem toužila před dvaceti pěti lety, kdy jsem si zoufale přála vidět projevy nebe na zemi, ale ať jsem se snažila sebevíc, nikdy se mi to nepodařilo. Vy, kdo jste četli některou z mých předchozích knih, se dozvíte, že jsem se po duchovní stránce vyvinula docela pozdě: anděly jsem začala vídat až těsně před čtyřicítkou. Předtím jsem musela duchovně hodně vyspět. Ke své nesmírné lítosti jsem nepatřila k dětem, které vídají v supermarketu duchy mrtvých lidí, u postýlky postavy zahalené světlem či na hřišti zářící koule. Bylo to pro mě zdrojem zoufalství, protože jsem se narodila do rodiny spiritistů a lidí obdařených paranormálními dary, takže když jsem dospívala, hovory o tom, že někdo z nich zahlédl ducha, byly zcela běžné. Pokud měl někdo být nadán silami, měla jsem to být já. Prateta Rose byla médium a s tímto darem se narodila i moje babička, matka a bratr. Viděli a slyšeli věci, které zůstávaly 6
Proč
a n d ě ly n e v i d í m ?
mně skryty. Toužila jsem být jako oni. I já jsem chtěla vidět něco mystického a magického, abych mohla svými vizemi inspirovat a utěšovat ostatní. Maminka mi říkala, že hodně mystické a magické je sledovat například to, jak ze semene roste květina či strom nebo jak matka poprvé vezme do náručí svoje novorozené dítě, ale podle mne to zas takový zázrak nebyl. Se spatřením opravdového anděla – i kdyby ho člověk uviděl třebas jen jedinkrát – se to srovnat nedalo. A právě za tohle jsem se modlila, po tomhle jsem toužila celým srdcem, ale ať jsem se snažila sebevíc, bylo to jako házet hrách na stěnu: neviděla jsem ani neslyšela absolutně nic. Moje matka byla poradkyně ve věcech paranormálních, která anděly vídala a slýchala po celý život, a proto jsem nikdy nezapochybovala, že nebeští pomocníci jsou mi nablízku. Moji blízcí mě tomu totiž učili věřit od nejútlejšího věku. Sice jsem se o tom „nepřesvědčila“ osobně – k dispozici jsem měla jen stručné příběhy od těch, které jsem milovala a kterým jsem důvěřovala –, ale tenhle nedostatek důkazů mi nezabránil věřit, že nebeské bytosti nás z jiného světa hlídají a že každý z nás má svého anděla strážného, jenž nás provází během celé životní pouti. Rovněž jsem věřila, že se andělé mohou zjevovat či vyjadřovat prostřednictvím duchů našich zesnulých milovaných. Nepotřebovala jsem tedy důkaz, který by moje přesvědčení stvrzoval, ale zkrátka jsem toužila anděly vidět. Chtěla jsem pocítit v životě jejich kouzlo. Inspirovala jsem se mantrou Ve vědění je síla, a tak jsem se nejdřív ze všeho pustila do studia a shromažďování informací. Valnou část puberty a let těsně po dvacítce jsem strávila četbou knih – hltala jsem všechno, co jsem na dané téma (andělé, mimosmyslové vnímání, čarodějnictví a schopnosti média) našla. Stala se ze mě jakási chodící encyklopedie světa spiritistických jevů a výsledků studia jsem využívala při numerologii a výkladu 7
S Pat ř í š
S v o j e a n d ě ly
tarotových karet na různých veletrzích zaměřených na tuto problematiku. Když se mi později povedlo získat místo na univerzitě, dělala jsem svými podrobnými znalostmi ezoteriky dojem na kamarády, a dokonce i na profesory, ale navzdory tomu všemu jsem si bolestně uvědomovala, že žádné vlastní oslňující vhledy nemám. Prostě jsem tenhle dar nezdědila. Anděly jsem neviděla. Ačkoliv mě matka nabádala k trpělivosti a říkala, že bych si měla nechat čas na to, abych dospěla a zjistila, kým ve skutečnosti jsem, v hloubi duše jsem cítila, že jsem ji i zbytek rodiny svým způsobem zklamala. Zapsala jsem se na spoustu spiritistických kurzů a workshopů. Všechny byly fascinující a já jsem se zde seznámila s mnoha skvělými lidmi, ale stále jsem si připadala jako podvodnice. Pokaždé, když jsme měli provádět cvičení zaměřená na rozvoj paranormálních schopností, hrozně jsem znervózněla. Když jsme měli pracovat v páru, můj partner se mi vždycky zdál v těchto záležitostech pokročilejší než já. On si mě dokázal „přečíst“, zatímco já jeho ne – byla jsem beznadějný případ. Při skupinových debatách jsem s posvátnou hrůzou naslouchala, jak kdekdo vypráví o tom, že vidí auru či jasné světlo, případně vnímá informace o osobě nebo subjektu, které při pokusu využívá. Styděla jsem se přiznat, že když přijde řada na mě, abych přispěla do debaty, normálně si vymýšlím, protože nechci upozorňovat ostatní na svou neschopnost. Když lidé říkali, že vidí koule či anděly, tvrdila jsem totéž. Stejně nemožná jsem bývala i při meditačních cvičeních. Musela jsem se sebou bojovat, abych neusnula, a když došlo na vizualizační cvičení, kde jsem měla fungovat jako průvodkyně, jediné obrázky, které si moje mysl dokázala vybavit, byly hrnky s kávou a čokoládové tyčinky. Na slunné pláže, do starodávných knihoven ani do svěže zelených lesů jsem se nikdy nepropracovala. Měla jsem za sebou 8
Proč
a n d ě ly n e v i d í m ?
minimálně pět kurzů, přičemž dva z nich jsem absolvovala s výtečnými výsledky, a přece jsem se nehnula z místa. Při jedné příležitosti jsem sebrala odvahu a obrátila se na svého lektora z odborné školy v londýnském Kensingtonu. Pověděla jsem mu pravdu o tom, jak dělám – respektive nedělám – pokroky. Zdálo se, že ho to vůbec nezajímá, a prostě mi řekl, že bych se tím neměla tak trápit, poněvadž se každý z nás vyvíjí vlastním tempem. Musím se prý trochu uvolnit a počkat na inspiraci. Nesouhlasila jsem s ním. Byla jsem dítě osmdesátých let, takže jsem v sobě měla zakořeněnou víru, že pracuje-li člověk dost tvrdě a dost intenzivně si něco přeje, měl by toho dosáhnout. Navíc jsem byla odjakživa velice ukázněná a zarputilá; na nějaké uvolňování jsem nevěřila a ani jsem ho dost dobře neovládala. V následujících zhruba deseti letech jsem se usilovně snažila vidět, slyšet a vnímat anděly. Občas jsem zaznamenala záblesky úspěchu a měla jsem pocit, že mám cíl na dosah, jenomže jsem postupovala tempem jeden krok vpřed a čtyři vzad. Přišly chvíle, kdy jsem byla hluboce rozčarovaná a propadala jsem malomyslnosti. Zvlášť silně mě deprese zasáhla, když mi umřela maminka. Byly jsme si nesmírně blízké, takže když mě ze světa duchů nepřišla uklidnit, užuž jsem se chystala samu sebe odepsat jakožto ztracený případ. Maminka mi zemřela, když mi bylo kolem pětadvaceti – do té doby jsem nikdy nezažila, jaké to je, ztratit milovanou osobu. Vzpomínám si, že když jsem chodila do školy, stala jsem se svědkem intenzivního zármutku své nejlepší kamarádky, která jako čtrnáctiletá ztratila otce. Tenkrát jsem se snažila utěšit ji jediným způsobem, který jsem znala. Pověděla jsem jí, co jsem četla o zážitku blízké smrti (NDE) a o posmrtném životě. Pověděla jsem jí všechno, co jsem se od matky naučila o duchu milované osoby, který na nás dává pozor. Utěšovala 9
S Pat ř í š
S v o j e a n d ě ly
jsem ji, že její otec už je na lepším místě, takže ona by měla mít kvůli němu radost. Nešlo mi do hlavy, proč ji moje slova příliš neuklidňují. Hluboce mě ranilo, když jsem se u ní jednou zastavila, abychom spolu mohly chvíli pobýt, a ona mě nechtěla vidět. Ve své mladistvé nafoukanosti jsem měla pocit, že bych ji opravdu dokázala poskytnout útěchu a uklidnění. Proč mě tedy nechtěla mít po boku? Dokud maminka neumřela, nikdy jsem nepřestala věřit, že posmrtný život je skutečnost, třebaže pokud jde o setkání s anděly a duchy, žádný pokrok jsem stále nezaznamenala. Na mnoha spiritistických setkáních jsem viděla, jak se těm, kdo přišli o milované osoby, dostává útěchy díky vzkazům, které prostřednictvím médií přišly z druhé strany. Byla jsem přesvědčena, že smrt neznamená konec, ale nový počátek. Byla jsem si jistá, že i kdybych ztratila někoho ze svých milovaných, moje mocná víra mě ochrání před žalem a bolestí, které jsem pozorovala u své kamarádky i u jiných. Jak jsem se mýlila! Po matčině smrti mě stravovala palčivá, trýznivá bolest. Přišlo mi, že není z tohoto světa. Měla jsem přece od maminky dostat znamení, že není daleko, že mi zůstává nablízku, ale já nedostala nic! Proklínala jsem svou neschopnost matku vidět či jinak vnímat. Víc než kdy předtím jsem se cítila jako ztroskotanec. Proč jsem ji nebyla schopna vidět? Proč by se mi andělé neměli zjevit právě teď, když jsem je potřebovala nejvíc? Proč jsem v hodině nejvyšší nouze neviděla ani záblesk nebes? Následovalo období silného rozčarování. Poprvé v životě jsem pochybovala o všem, co se týkalo mne samotné a mé osobní filozofie. Jako dosud nikdy jsem prožívala krizi víry. Snad existuje pouze tenhle život. Třeba na nás žádný další život nečeká. Třeba žádní andělé prostě nejsou… Na duchovní záležitosti jsem sice byla odbornice, ale tváří v tvář osobní ztrátě jsem náhle zjišťovala, že na vlastní zkuše10
Proč
a n d ě ly n e v i d í m ?
nosti se smrtí jsem připravena prachmizerně. Jedna věc byla hovořit s ostatními o posmrtném životě, avšak naprosto jinak to vypadalo, když tato víra procházela krutou zkouškou. Rozpomněla jsem se, kolikrát jsem se pokoušela ukonejšit nejen svou kamarádku, která ztratila otce, ale i jiné lidi tím, že jsem jim vykládala, že pokud pro svého milovaného truchlí příliš silně a dlouho, dá se to sice pochopit, ale možná mu tím brání v přechodu na druhou stranu. Došlo mi, jak nemožná a snad i zbytečná moje rada byla, a to už vůbec nemluvím o necitelnosti a tvrdosti, které se v ní bezděky zračily. Zármutek je přirozenou reakcí na ztrátu milované osoby a tuto bolest nemůže zmírnit ani množství vědomostí o zážitcích blízké smrti (NDE) ani takzvaný důkaz o posmrtném životě. Když se tak ohlížím zpět, moje duchovní probuzení nastalo teprve poté, co matka zemřela. Všechno, co předcházelo, to znamená četba a různé kurzy, mě ani v nejmenším nepřipravilo na skutečné poučení o existenci andělů a o tom, co se patrně stane, až odejdeme. Moje putování, které stále trvá, mě nakonec dovedlo až na místo, kde se nacházím dnes a kde vůbec nepochybuji, že andělé jsou skuteční a že náš duch žije i po smrti. Předtím jsem však musela prožít nesnesitelný zármutek nad osobní ztrátou a bolestnou cestu sebezkoumání, kterou odstartovala matčina smrt. V prvních hodinách, dnech a týdnech po maminčině skonu jsem hledala útočiště ve svém přesvědčení a v tom, čemu jsem se naučila. Říkala jsem si, že maminka má teď klid a vstupuje do nesmírně zajímavé fáze existence. V těch hodinách jsem si s ní povídala o jejích názorech na posmrtný život a o tom, že je teď konečně v nebi. Byl to pro ni nádherný přechod a já si uvědomila, že bych místo truchlení měla oslavovat její život. A tak jsem se na pohřbu usmívala a mávala jsem maminčině rakvi. Neuronila jsem slzu, protože jsem se domnívala, že 11
S Pat ř í š
S v o j e a n d ě ly
takhle by si to ona přála. Chtěla by, abych se radovala z toho, že „složila závěrečnou zkoušku“. Po pohřbu jsem měla plné ruce práce: třídila jsem maminčiny věci, vozila šatstvo dobročinným organizacím a rozhodovala, co si s bratrem necháme a co dáme pryč. Nakonec jsem se rozhodla schovat si jen hrstku vzácných drobností. Řekla jsem si, že nepotřebuji žádné fyzické upomínky. Maminka přece zůstávala velmi živá v mém srdci. Všechny ty drobné poklady jsem schovala pod postel. Přátelé a kolegové mi říkali, že jsem pro ně inspirací. Věděli, jak jsme si byly s maminkou blízké, takže se jim zdálo, že všechno zvládám neobyčejně dobře, ale pak mě najednou v dalších letech ovládlo zvláštní nutkání, jež jsem si neuměla vysvětlit. A tak jsem plakala, když se ostatní smáli, a smála jsem se, když plakali; přistihla jsem se, že říkám věci, které nedávají smysl; často jsem nevěděla, co je za den, nebo jsem se pustila do rozhovoru, a zapomněla jsem, o čem mluvím. Když se to tak posčítalo, okolní svět se mi postupem času přestal jevit smysluplný. Zjistila jsem, že zpod postele vytahuji krabici s maminčinými věcmi. Všechno jsem z ní vytahala a rozložila do kruhu kolem sebe. Sama jsem nechápala, proč to dělám, ale cítila jsem neodbytnou potřebu vidět nějakou památku na maminku, dotýkat se fotografie, dopisu, jejích brýlí nebo vůbec čehokoliv, díky čemu mi zase připadala skutečná. Z důvodů, jejichž význam mi unikal, jsem se děsila, že bych mohla zapomenout, jak vypadala a jaká byla. Musela jsem vzpomínat, musela jsem se utvrdit v tom, že maminka kdysi skutečně žila. Soustředěně jsem civěla na její skrovný majetek a v těchto tichých okamžicích, kdy jsem byla sama, mi bolestná realita a žal div neutrhly srdce. Teprve nyní mi v plném rozsahu došlo, jakou jsem utrpěla ztrátu. Ronila jsem slzy jako ještě nikdy, protože můj život opa12
Proč
a n d ě ly n e v i d í m ?
novala surová realita nezměrného významu: matčina smrt. Maminka byla pryč navždycky. Už si s ní na tomto světě nebudu moci popovídat, už se jí nedotknu, nezasměji se s ní ani nepopláču. Můj život se navždycky změnil. Až do konce svého tělesného života budu muset žít bez ní. Řadu hodin jsem provzlykala, dokud mě nezmohlo vyčerpání, načež jsem upadla do těžkého spánku. A po celou tu dobu jsem v mysli a v srdci prosila matku, aby mi ulehčila v bolestech a dokázala mi, že se nevzdálila. Netoužila jsem po ničem jiném než po maličkém znamení, že je mi stále nablízku, po něžné, chlácholivé útěše a uklidnění z druhé strany. Jedinou odpovědí mi bylo mlčení. Byla jsem unavená žalem a osamělostí a příliš hrdá, než abych někomu přiznala, jak trpím. Nakonec se mě zmocnila deprese, což snad bylo svým způsobem nevyhnutelné. Těm, kdo měli takové štěstí, že depresi unikli, lze popsat tenhle stav následovně: jako by člověk mučivě pomalu padal nebo se hroutil do nekonečného tmavého tunelu. Nebylo pro mě cesty kupředu ani ven a jediné, co v mém životě existovalo, byla tma. Neměla jsem energii. Byly dny, kdy mi připadalo nemožné třeba jen zavrtět hlavou. Chvílemi jsem neviděla ani trochu světla, neexistovaly žádné odstíny šedi, jen černota, strach, beznaděj a dusivá ztráta dechu v temném hrobě. O příběhu mého života už začal vypovídat i můj obličej. Neměla jsem energii ani na to, abych používala obličejové svalstvo. Když jsem se na sebe mrkla do zrcadla, viděla jsem skleslou, bezvýraznou tvář s nesoustředěnýma, prázdnýma očima. Většinou se mi však jakžtakž dařilo zvednout se z postele a jít do práce a fakt, že moje dny měly pravidelný řád, mě nutil fungovat. Jistě to chápete: když jsem pobývala ve společnosti ostatních lidí, dokázala jsem svou bolest skrývat. Alespoň v zaměstnání jsem mohla přepnout na autopilota, zvládnout všechny pracovní úkoly a nějak ten den překlepat. Ale 13
S Pat ř í š
S v o j e a n d ě ly
nastaly i dny, kdy jsem se nedokázala vypořádat ani s tímhle. Vymyslela jsem si nějakou chabou výmluvu a zůstala doma. Nezvládala jsem nic – ani koukat na televizi, ani číst. Jenom jsem seděla v ložnici, zírala na hodiny a hloubala, proč se mi zdá, že pořád ukazují týž čas. Po několika měsících takového neživota jsem začala cítit, že můj duch umírá, že se zvolna rozkládá. Byla jsem živoucí mrtvola. Bratr se divil, jak je možné, že se z toho nedokážu vyhrabat – proč se zkrátka nerozhodnu, že se zase vrhnu naplno do života. Nevěděla jsem proč. Opravdu jsem si přála, aby mi bylo lépe, jenomže jsem to nedokázala. Nemohla jsem. A pak mě jednou v noci navštívila matka – ne v podobě ducha, ale ve snu. V tomto snu vstoupila do mé ložnice. Sedla si na židli a začala poklízet, skládala mi oblečení, rovnala knihy a časopisy. Ve snu jsem ležela v posteli, ale maminka jako by o mně nevěděla. Vyhlížela zdravě, šťastně a vitálně, úplně jinak než v posledním půlroce života, kdy si začala vybírat svou daň rakovina. Tenhle sen byl tak realistický, že když jsem se vzbudila, pár okamžiků – a byly to okamžiky nádherně útěšné – jsem věřila, že maminka vůbec nezemřela a že každou chvíli zaslechnu, jak ťuká na dveře a povídá mi, že mi dole uvařila čaj. To zaťukání se však samozřejmě neozvalo a mne opět zaplavila bolest a beznaděj. Snít o mamince mi nestačilo, přestože mě tohle snění uklidňovalo. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem, aby mě zářivé vidění ujistilo, že maminka žije a smrt pro ni byla pouze vstupní branou. Toužila jsem od ní slyšet povzbudivá slova. Potřebovala jsem něco hmatatelného, něco skutečného, a ne jenom neurčitý dojem, který by mi psychologové a doktoři hravě vysvětlili jako výplod mé truchlící mysli, která se uchyluje k čemukoliv, co mi třebas jen dočasně uleví od bolesti nad ztrátou milované matky. Tehdy jsem si to sice neuvědomovala, ale tenhle sen 14
Proč
a n d ě ly n e v i d í m ?
byl určitě darem z onoho světa. Byl prvním z řady podobných snů o matce, a aniž jsem si to uvědomovala, každý z těchto snů pro mě představoval malou dávku útěchy a síly, které jsem potřebovala, abych pro sebe mohla udělat něco pozitivního, i kdybych si měla jen umýt vlasy a vyrazit na rychlou procházku. Jakmile se mi začalo zdát o mamince, už jsem vlastně pomalu a vytrvale překonávala kritický bod. Časem jsem v sobě našla tolik kuráže, abych se spojila s lékařem, požádala ho o pomoc a hnula se v životě z místa. Uvědomovala jsem si, že se můj stav postupně lepší, a zpočátku jsem to nepřičítala darům z druhé strany, ale síle vlastního charakteru. V tomto ohledu jsem se opět mýlila. Sny bývají spolu se shodou okolností a náhlými předtuchami často prvním a nejmírnějším způsobem, jak se nám andělé ve fyzickém světě zjevují. Představují také formu komunikace, která nás pravděpodobně nejméně poleká či vyvede z míry. Já jsem byla v křehkém rozjitřeném stavu, takže právě tohle byl důvod, proč si moje matka vybrala sny jako nejlepší způsob, jak se se mnou spojit. Nakonec jsem se ze tmy vyhrabala a vrátila se k aktivnímu životu. Zvláštní bylo, že se vzhledem k deziluzi, vyplývající z mé zjevné neschopnosti navázat kontakt s druhou stranou, můj zájem o svět paranormálních jevů nezmenšoval, a místo toho naopak sílil. Nakonec jsem dospěla k závěru, že pokud nevidím anděly sama, měla bych vyhledat lidi, kteří je vidí. Od nich bych se měla učit, z nich čerpat inspiraci. A tak jsem začala sbírat příběhy lidí, kteří byli přesvědčeni, že jim život nějak změnili andělé. Jak jsem tyto příběhy hledala, naslouchala jim, sepisovala je a dávala jim podobu novinových článků a posléze i knih, z nichž se k mému úžasu staly bestselery, pociťovala jsem klid a útěchu, které jsem dosud nezažila. Snad bylo mým osudem šířit informace o andělech, přestože jsem 15
S Pat ř í š
S v o j e a n d ě ly
sama neměla o jejich existenci žádný důkaz – snad jsem měla věřit „bez důkazu“. Koneckonců, nezní snad takhle definice víry? Teprve po několika letech, když už mi táhlo na čtyřicítku a začínala jsem chápat, že neexistují okamžité odpovědi a že v tomto životě často dostáváme to, co potřebujeme, a nikoliv to, co si přejeme, počali se mi andělé opravdu zjevovat. Začalo to tehdy, když se mnou matka navázala skutečný kontakt. Už jsem po něm přestala toužit, a dokonce už jsem v něj ani nedoufala, když tu ke mně maminka zčistajasna přišla v podobě nočního vidění. Tenhle zážitek se nepodobal snům, které se mi o ní předtím zdály. Byla jsem přesvědčená, že tohle je reálné. Při tomto vidění jsem spala, ale zároveň jsem byla při vědomí a poprvé od své smrti na mě maminka přímo promluvila. Vzala mě na vědomí. Viděla jsem ji a ona viděla mne. Mohla jsem si na ni sáhnout. Řekla mi, že mě hlídá, a radila mi, ať se držím té pravé cesty. Když jsem se druhého dne ráno probudila, měla jsem pocit, jako by se mi z ramen svalila hrozná tíha. Tohle vidění se ve všech ohledech lišilo od předchozích snů: matka byla v duchovním smyslu skutečná. Navštívila mě a předala mi svoje poselství. A přivedla s sebou moje anděly. Původně jsem se domnívala, že mi maminka prostě připomíná, ať se řídím vlastním srdcem a jsem sama sobě věrná, poněvadž tohle dělávala už zaživa, jenomže nazítří věci vzaly úžasný obrat a mně se život změnil navždycky. Zrovna jsem trčela na rušné křižovatce a nadávala, protože jsem uvízla za dvěma kamiony, které hodlaly stejně jako já odbočovat doleva, když vtom se mi maminka zjevila znovu. Tentokrát jsem slyšela, jak její hlas volá moje jméno. Neviděla jsem ji, ale její přítomnost prostoupila moje tělo a bytost a byla tak mocná, že jsem nepotřebovala žádný ze svých pěti smyslů, aby mi bylo jasné, že je se mnou. A opět mi, stejně jako v nočním vidění, 16