Issuu

1 -

šestnáct let později se z Geesche Jensenové stala statná žena. Byla vysoká, vyšší než většina Sylťanek, a zdaleka ne tak hubená jako ostatní místní ženy, které si jen s námahou vydělávaly na živobytí a byly špatně živené. Obličej měla do sud jemný a dívčí, ve světlých vlasech, které si v silných co pech obtáčela kolem hlavy, nebyl ani jediný šedivý pramen, ačkoli jí chyběly jen dva roky do čtyřicítky. Rozhodně to byla stále pohledná žena! Velké šedé oči měla lemované hustými tmavými řasami, tváře růžové, plné rty. Kdo by ji ale sledoval pozorněji, všiml by si trpkého rysu kolem úst. A ten, kdo ji znal dobře, věděl, že se příliš často nesměje. Život z ní udělal silnou a zároveň tvrdou ženu. Na tom nemohly nic změnit ani modrobíle kostkované bavlněné šaty s úzkým hravým kanýrem lemujícím výstřih, ani zářivě bílá, dokonale čistá zástěra, kterou si vázala přes šaty. Světlé plátěné boty s ten kou konopnou podrážkou drhla předchozí den tak dlouho, až byly skoro tak světlé jako zástěra. Na čistotě si Geesche Jensenová velmi zakládala. Stála u okna a dívala se ven, jako by čekala hosta, který se opozdil. Toho roku bylo chladné léto. Naštěstí se zatím nestrhla velká bouře, ale stejně tak se neukázala bezmračná modrá obloha. Ačkoli vál jen slabý vítr, zůstával chladný a slunce ještě nemělo sílu ostrov zahřát. Kamenný násep, který obklopoval Geeschin dům, byl přesto plný planých růží a louky před ním poseté bílými a žlutými skvrnami. Slunce, které dnes ráno vyšlo, květy nádherně rozzářilo. Jak odlišný byl tento den před šestnácti lety! Jaká bouře

běsnila tu noc, kdy spatřily světlo světa Hanna Boykenová a Elisa von Zederlitz! Geesche složila ruce na prsou a vtáhla hlavu mezi ramena. Otřásla se chladem, jako by bouře znovu vtrhla do jejího domu jako tenkrát. Rok co rok si oddechla, když byl za ní tenhle den, kdy obě dívky slavily narozeniny. Strašlivý den, především pro ubohou Fredu. Až k ní přijde, bude jejím úko lem jí opět připomenout, že dnešní den není jen dnem, kdy zemřel Jens Boyken, ale také dnem, kdy se narodila Hanna. Děvčátko nemohlo za neštěstí, které potkalo její matku. Geesche se otočila a posunula stůl ze středu místnosti zpátky pod okno. Tam patřil, vytahovala ho do prostoru spolu se židlemi jenom v době, kdy se u něj jedlo. A protože už dva týdny v jejím domě bydlel letní host, muselo všechno probí hat, jak se s ohledem na něj slušelo. Doktor Leonard Nissen snídal každé ráno v Geeschině kuchyni a byl spokojený s obil nou kaší, chlebem a čajem. Geesche věděla, že v Hamburku, kde žije, je zvyklý na přepych. A byla si vědoma také toho, že v obou ubytovacích zařízeních ve Westerlandu – v hotelu Dünenhalle a ve Strandhotelu – berou ohled na mimořádné potřeby zámožných letních hostů. Doktor Nissen však opa kovaně zdůrazňoval, že je spokojený v Geeschině kuchyni a je rád, že si může první jídlo dne dát spolu s ní. Vešla do svátečního pokoje, do největší a nejhezčí míst nosti ve fríském domě, která se využívala jen při výjimeč ných příležitostech. Byla vyzdobená malbami na stropě i na zdech a vybavená drahým nábytkem, který přivezl Geeschin otec z cest po vzdálených zemích. Až do padesáti let vyplou val na moře a někdy byl pryč dva až tři roky. Když se pak po dlouhé době vracel, přivezl vždycky drahé dárky. Nábytek, stejně jako nádobí, které stálo ve skříni se skleněnými dvířky, přivezl na Sylt z Anglie, vysoké strohé židle ze Španělska, měděný samovar z Ruska. Geesche samovar využila jen jednou jedinkrát. Bylo to po matčině pohřbu, když se sousedi sešli ve svátečním pokoji, aby jí

vyjádřili soustrast. Tehdy slavnostně nalila do konvice samo varu vodu. Díky vnitřní trubce, která obsahovala žhavý popel, se voda ohřála a udržovala horká. Do malé konvičky připravila Geesche čajové lístky, nechala je vylouhovat a výtažek nalila do šálků. Šálky pak dolila horkou vodou ze samovaru. Sousedé žasli a tvrdili, že ještě nikdy nepili tak dobrý čaj. Matka byla na samovar velmi pyšná a Geesche si často umiňovala, že ho bude využívat, když u ní budou pobývat letní hosté. Ale nakonec ho nechala ve svátečním pokoji, aby nejhezčí místnost zůstala beze změny. Bez samovaru by vy padala chudší. Bylo tu chladno, jen o málo tepleji než v zimě. Sváteční pokoj byl obrácený na východ a nedal se vytopit. V případě, že se využíval v zimě, posloužilo ohřívadlo, které se naplnilo žhavými uhlíky a postavilo pod stůl. Hosté pak seděli kolem stolu zachumlaní v silných kabátech a bundách a každý se snažil najít si u ohřívadla místečko pro nohy. Geesche spěšně zvedla víko velké truhly, která stála pod oknem. Byl to lodní kufr po otci, s šedými pruhy, potažený plachtovinou, který si otec bral na všechny cesty po moři. Teď sloužil kufr k ukládání cenností a býval obložený polš tářky, pokud židle a rypsem potažená pohovka pro hosty nestačily. Geesche sáhla se zavřenýma očima do truhly, jako by nechtěla vidět, co se ukrývá uvnitř. Prsty zajela pod plát no, jež tam schraňovala, pod krajkové dečky, které otec při vezl z Bruselu, a hluboko na dně nahmátla mince. Jednu vytáhla a dala si ji do kapsy u zástěry. Pak víko od truhly zase zaklapla. Když odcházela ze svátečního pokoje, dřevěná prkna v podlaze zaskřípala. Vrátila se do kuchyně. Tam byla jen hliněná podlaha, takže mohla bez obav prohrabávat uhlíky v ohništi. Zůstala před ním stát a dívala se na konvici visící nad ohněm, dokud v ní nezačala vřít voda. Geesche cítila, že je jí hned tepleji.

Dobře že doktor Nissen z domu odešel! Dnešní den patřil k těm, kdy byla nejraději sama. Ale to bude možné teprve poté, co si Hanna vyzvedne svou minci, kterou do stávala každý rok k narozeninám, a až bude Freda hotova s prací. Od toho dne, kdy se Hanna narodila a Jens Boyken zahynul na moři, přivydělávala si Freda něco navíc ke svému hubenému živobytí tím, že byla Geesche k ruce. Jejím úko lem bylo udržovat pokoj pro hosty, starat se, aby byly postele pravidelně čistě povlečené, pod umyvadlem vždycky čisté ručníky, a vyměňovala také vodu po ranní hygieně. Geesche by sice tuhle práci mohla snadno obstarat sama a peníze na Fredinu výplatu tak ušetřit, ale pokaždé, když měla Hanna narozeniny, si porodní bába připomněla, jak je důležité Fredě pomáhat. Ačkoli její vděčnost jen těžce snášela. Geesche slyšela, jak se dveře tiše otevírají, a rázem v ní zesílila nechuť, kterou celá léta téměř denně potlačovala. Kolikrát Hannu žádala, ať zaklepe a počká, než jí někdo otevře! Ale dívka neposlechla. Měla neomylný cit pro sla bosti ostatních lidí. A že je Geesche příliš slabá na to, aby ji vyhodila, věděla velmi dobře. Jestlipak se sama sebe někdy zeptala, proč to tak je? Proč žena tak silná jako syltská po rodní bába je najednou bezmocná a bezradná, když jde o Hannu Boykenovou? Geesche poslouchala nepravidelné kroky, jeden dlouhý, těžký, a hned po něm další, téměř neslyšný. Klap-ssst klap, klap-ssst klap… Pak se otevřely dveře do kuchyně, velmi tiše, protože Hanna doufala, že na nikoho nenarazí. Když uviděla Geesche stát u ohniště, široce se usmála. „Mám narozeniny.“ Geesche k ní přistoupila a objala ji. „Všechno nejlepší, Hanno!“ Držela vyzáblé tělo v náruči jen tak dlouho, dokud se k ní dívka tiskla, pak ji od sebe jemně odstrčila, sáhla do kapsy u zástěry, vylovila minci a vtiskla ji Hanně do dlaně. „Všechno nejlepší do dalšího roku života.“

Hanna nepoděkovala. Rychlým pohybem schovala minci pod zástěru, kde se skrývala kapsa, kterou si našila na sukni bavlněných šatů. Oblečení měla tmavě modré, zástěru ještě tmavší než šaty. Geesche si mnohokrát předsevzala, že jí jednou daruje něco světlého, bílou zástěru nebo šeříkový šátek, něco, co by trochu odlákalo pohled od jejího nepřívě tivého výrazu a nedůvěřivého vzhledu. Ale nakonec zůstalo jen u předsevzetí, protože Geesche snášela Hanninu vděč nost stejně těžce jako její ostrý pohled, jímž jako by se dívka ptala, proč k ní je Geesche tak milá. V Hannině úzké tváři s ostrým nosem a malýma pichlavýma očima se vždy zračila otázka, zda s ní právě teď bude zacházeno vlídně či nevlídně, přísně či shovívavě. Zdálo se, že nedůvěřuje životu ani lidem, s nimiž se stýká. Svou bezmeznou důvěru věnovala pouze matce a Ebbovi. A Elise von Zederlitz! Mladá komtesa bez problému dosáhla toho, co se Geesche nedařilo: brát Hannu a mít ji ráda takovou, jaká je. Dívka se odbelhala k ohni a požádala o čaj. „Protože mám narozeniny,“ dodala. Geesche přikývla, uchopila plechovou krabičku, jež stála na podezdívce ohniště, a vytáhla čajové lístky. Hanna si stoupla vedle ní, opřela se o okraj ohniště a narovnala se, jak jen mohla. Pravá noha jí teď visela nad podlahou, zdefor movanou kyčel držela téměř tak rovně jako zdravý člověk. Hanna vždycky nosila velmi dlouhé sukně, aby si dopřála iluzi, že nikdo nepozná, že je mrzák. „Hrabě von Zederlitz dneska přijede na ostrov i s rodi nou,“ oznámila. Geesche na ni překvapeně pohlédla. „Odkud to víš?“ „Zaslechla jsem to.“ Hanna vždycky někde něco zaslechla. Jak ke svým in formacím přišla, bylo pro Geesche záhadou. Nikdy se ne zeptala. Tak jako tak by nedostala pravdivou odpověď. Tím si byla jistá stejně jako tím, že pravdivou odpověď ani slyšet nechce.

„Jeho dcera má dnes taky narozeniny,“ dodala Hanna spokojeně. „Přinesu jí pár květin.“ Hanna byla pyšná na to, že se narodila v tutéž hodinu v tomtéž domě jako dcera hraběte. A protože hrabě von Ze derlitz ji během svého letního pobytu na Syltu zaměstnával, měla konečně jednou něco navíc proti ostatním. „I letos je bude doprovázet Marinus Rodenberg,“ po kračovala Hanna a koutkem oka Geesche pozorovala. „Slyšela jsem, jak se o tom doktor Pollacsek baví s dokto rem Nissenem. Plánuje stavbu další části ostrovní želez nice. Z Hörnumu do Westerlandu! Proto potřebuje Marina Rodenberga.“ Freda Boykenová se od narození dcery ještě zmenšila a zhubla, její tvář připomínala čím dál tím víc vyděšeného ptáka. Oboje tmavé šaty z pytloviny, které vlastnila, jí teď už byly příliš velké. Hrubou zástěru, kterou si vázala navrch, už musela přes sukni utáhnout tak, že si ji uvazovala ne za zády, ale na břiše. Kdykoli šla z domu, zavinula si hlavu šátkem, jehož cípy svázala volně na hrudi. Když ženy v létě chodily pracovat na pole, všechny nosily takový šátek, aby je chránil před sluncem. Na rozdíl od nich si jej Freda Boykenová vá zala stejně v létě i v zimě. Díky tomu měla tvář neustále ve stínu. Jen nos vyčníval, ústa se nad ustupující bradou zdánlivě ztrácela a její krásné velké oči hleděly zpod šátku tak vystrašeně, že tím ztratila valnou část svého vlastně vel mi hezkého vzhledu. Freda chodila shrbená, ačkoli jí bylo teprve čtyřicet, jako by ji táhly k zemi starosti, jako by ji ohýbalo těžké břímě a život stravoval, místo aby jí dodával sil. Možná by vypadala jinak, kdyby její muž zůstal naživu, kdyby díky tomu měla alespoň o trochu jistější živobytí a mohla se s ním podělit o svoje starosti. Ale když pozoro vala Hannu, její zmrzačenou kyčel a bezvládnou pravou nohu, byla ráda, že Jens svou dceru nikdy nespatřil. Freda si

nebyla jistá, zda by takové dítě dokázal mít rád. Jí samotné to občas přišlo zatěžko. Jemně pohladila Ebba po vlasech a zvedla se od stolu. „Nechtěl jsi dneska spravovat sítě?“ Ebbo ani nevzhlédl a zavrtěl hlavou. „To počká do zítř ka. Stejně jsem nenašel žádného rybáře, který by mě vzal s sebou.“ Freda se na něj zadívala. Oči měla plné něhy, kolem úst jí pohrával chápavý úsměv. Netušila, jak láskyplný je její po hled, když se dívá na Ebba. Proto se sama sebe nikdy nepta la, jestli si Hanna nevšimla, jak se jí v očích objeví naděje, když pohledem zabloudí k Ebbovi, a jak se rychle vytratí, jakmile se podívá na ni. Ačkoli by Freda neměla od Ebba nic očekávat, upínaly se všechny její naděje právě k němu. Dobrý syn se o svou matku postará, až bude stará, slabá a nemocná. A stejně tak i o zmrzačenou sestru. Jenže… Ebbo není její syn. Ani syn jejího muže. Jens si jako první ženu vzal vdovu, která si do manželství přivedla Ebba. Ale hned první zimu po svat bě žena zemřela na zápal plic a osiřelý Ebbo zůstal s nevlast ním otcem. A protože ten se oné osudné bouřlivé noci před šestnácti lety nevrátil domů, stal se Ebbo Frediným synem. Synem, kterého milovala, jako by ho sama přivedla na svět. Hezký, silný, řádný chlapec, jakého si přála, když klepala na dveře porodní báby a chystala se porodit své první dítě. Jenže se vrátila domů se zmrzačenou dcerkou v náručí… „Půjdeš na nádraží?“ zeptala se jen tak a okamžitě vědě la, že hádala správně, když viděla, jak se Ebbo začervenal. „V Munkmarschi už asi přistál parník. Vlak musí přijet kaž dou chvíli.“ Ebbo přikývl: „Tam jsou vždycky potřeba nosiči.“ Freda zavrtěla hlavou. Co se jí snaží Ebbo namluvit? Že jde na nádraží, aby se poohlédl po výdělku? „Je to dcera hraběte,“ podotkla. „Z toho nemůže vzejít nic dobrého. Proč si nenajdeš děvče, které by se k tobě hodilo?“

„Nech mě, matko,“ odporoval Ebbo a zvedl se. „Už jsem dost starý!“ Freda sledovala malým, téměř neprůhledným oknem, jak se rychlými kroky vzdaluje, hlavu vtaženou mezi ramena, ruce zabořené do kapes u kalhot. Velký, silný, třiadvacetiletý muž, s výraznou tváří a světlýma očima, které změkčovaly veškerou tvrdost rysů. Láskyplný výraz se Fredě postupně vytratil z tváře. Ohrožuje Ebbo jedinou jistotu, kterou od Jensovy smrti v životě má? Od Hannina narození se mohla spolehnout na přízeň hraběte von Zederlitz. Jeho dcera se narodila v tu též hodinu v tomtéž domě jako Hanna, slyšel její první pláč, dokonce ji držel v náručí, jak se Freda později dozvěděla od Geesche. Tím vzniklo pouto k hraběcí rodině, jež bylo pro Fredu cennější než cokoli jiného na světě. Ačkoli byl hrabě zprvu rozladěný, že se jeho ženě nedostává od porodní báby výhradní pozornosti, o dva dny později, když moře vy plavilo Jensovu mrtvolu, vyjádřil Fredě soustrast, a dokonce jí věnoval peněžitý dar, který jí zajistil živobytí po několik dalších týdnů. Za to mu bude navždy vděčná. Byla mu vděč ná také za každý úsměv a za každé přátelské slovo, které později věnoval Hanně, když ji náhodou potkal. Na ostrově bylo jen málo lidí, kteří na dívku pohlíželi vlídně a mluvili s ní přátelsky. A pak, když bylo Hanně čtrnáct, ji dokonce vzal do služby. To už si byla Freda jistá, že Hanna nikdy nebude schopna přispívat na živobytí. Po celé léto, zatímco byla rodina von Zederlitz na Syltu, směla dívka pracovat ve velkém domě, který nechal hrabě postavit nedaleko dun, navzdory tomu, že se pohybovala pomalu, nebyla silná, ani nijak zvlášť zruč ná. Navíc nebyla ani moc pilná nebo ochotná. A přátelská byla jen tehdy, když počítala s tím, že se jí to vyplatí. Přesto se stala minulé léto společnicí hraběcí dcery. Mladá komtesa pochopitelně nesměla opouštět dům samotná. Dobře po stavené mladé dámy na vdávání se mohly pohybovat mimo

rodinu jen s doprovodem, a to s doprovodem, k terý pro ně vybrali rodiče. Když tenhle úkol hrabě Arndt von Zederlitz svěřil Han ně Boykenové, nemohla Freda uvěřit svému štěstí. Jaká čest! Jaký důkaz důvěry! Škoda jen, že i tohle štěstí je zatíženo starostmi. Bude Hanna svědomitě plnit svoje povinnosti? Bude poslušná a zdvořile se usmívat, když dostane nějaký příkaz? Bude taktní a dá si pozor na jazyk? Mnoho Sylťanů si nedovedlo představit, jak to ve velkém domě u dun chodí, a na Hannu dotírali. Chtěli se něco dozvědět o životě, jaký vedou lidé, kteří se nemusí dřít, aby si obstarali každodenní chléb. A Hanna bohužel patřila k typům, které nevynechají jedinou příležitost strhnout na sebe pozornost. Jestlipak si uvědomuje, jakou šanci jí hrabě dává? Freda si ztěžka po vzdechla. A jestlipak Ebbo ví, co může způsobit, když dělá oči na Elisu von Zederlitz? Zavřela dveře domku a vydala se na cestu k obydlí porod ní báby. Vítr nesl supění a hvízdání ostrovního vlaku až k ní. Ještě vloni musel hrabě s rodinou jet od přívozu v Munk marschi do Westerlandu koňským spřežením. Dřív cesta trvala dobrou hodinu, ale teď po železnici jen dvanáct minut. Doktor Julius Pollacsek, který už čtyři roky vlastnil přímořské lázně Westerland, prohlašoval, že město začne vzkvétat, pláže Syltu budou zanedlouho plné cizinců, kteří se sem přijedou zotavit a přivezou spoustu peněz. Freda zachmuřeně zavrtěla hlavou. I kdyby měl doktor Pollacsek pravdu, její vlastní život to nijak nezmění. Kdo chce vydělávat na přílivu cizinců, potřebuje dům, v němž bude dost místa, aby mohl pronajímat pokoje hostům. V je jím domku je místo právě tak pro ni, Ebba a Hannu. Bude ráda, když Geesche v létě pronajme tři pokoje, které si me zitím v domě zařídila, a bude potřebovat její pomoc, aby byli hosté náležitě zaopatřeni. To představuje pár drobků, které jí zůstanou, pokud všechno vskutku půjde tak, jak tvrdil dok tor Pollacsek. Ale ona se s tím míní spokojit. Když si udrží

tuhle práci, Hanna vydělá přes léto trochu peněz u hraběte a Ebbo si přivede správnou ženu, která zapomene, že Freda není jeho vlastní matka a bude se jí cítit zavázána, jak se na správnou snachu sluší… pak si nemůže stěžovat. Možná si jednoho dne bude moci sednout na lavičku, jen tak užívat slunce a trochu si odpočinout. Cesta k domu Geesche Jensenové vedla kolem Lázeň ského domu. Představoval střed společenského života ve Westerlandu. Byl celý ze dřeva, s vysokou špičatou věží uprostřed budovy přímo nad vchodem a s věžními hodina mi, které odbíjely každou celou hodinu. Pro vybrané lázeň ské hosty tu byla velká veranda, kde se mohli za hezkého počasí scházet, bavit a číst noviny. V budově byl dokonce koncertní sál, v němž šestkrát do týdne hrála lázeňská kapela. Všude se to hemžilo zvědavci, kteří očekávali příjezd nových letních hostů. Proháněly se tu především děti, které se nemohly dost vynadívat na syčící a pískající lokomotivu. Ostrovní železnice byla uvedena do provozu teprve loni v létě. V zimě nefungovala, protože jí pochopitelně bylo zapotřebí jenom, když syltská plavební společnost přiváže la kolesovými parníky letní hosty. Do Munkmarsche opět přijížděli cizinci, kteří chtěli pokračovat dál do Westerlan du. Ale než se pohled na ostrovní železnici stane něčím všedním, bude asi muset projet přes vřesoviště ještě mnoho vlaků a přijet mnoho letních hostů. Zatím nádraží přitaho valo zvědavce, kteří se podivovali všemu cizímu, cizímu ob lečení, cizím zavazadlům, cizím způsobům hostů. Opodál čekali mladí muži, kteří si chtěli přivydělat jako nosiči za vazadel, a na něž se ti, kteří měli tmavé uniformy a vedle sebe dřevěný vozík, na němž stálo napsáno Dünenhalle nebo Strandhotel, dívali s opovržením. Nově se jim říkalo hoteloví poslíčci a byli vysláni, aby přivezli zavazadla hostí očekávaných v jednom ze dvou ostrovních hotelů. Freda se zastavila a pozorovala čilý ruch. Zdálo se, že