0036433

Odsouzená - zlom

18.8.2014

21.29

Stránka 14

1. KAPITOLA

Názanin Afshin-Jamová Listopad 2003, Hongkong a Čína

ZHLUBOKA JSEM SE NADECHLA. Letuška nás právě informovala, že letadlo už brzy začne klesat k přistání na mezinárodním letišti v Hongkongu. Tou dobou jsem byla ve vzduchu už třináct hodin. Pokusila jsem se něco sníst, pokusila jsem se spát, ale měla jsem nervy tak napjaté, že se mi nedařilo ani jedno, ani druhé. Byla jsem rozrušená a celá zdřevěnělá.

Vstala jsem, protáhla jsem si nohy a zamířila jsem na toaletu převléknout se z cestovní konfekce do společenských, na míru šitých šatů. Před záchodem čekala ve frontě půvabná mladá žena, měla na sobě podobné cestovní oblečení jako já a v rukou také držela šaty na převlečení. Podívaly jsme se na sebe a usmály jsme se. „Jedeš na soutěž do Hongkongu?“ zeptala jsem se jí. „Ano,“ odpověděla. „Zrovna jsem se tě chtěla zeptat na to samé. Jsem Joyceline Monterová, Miss Portorika, odkud pochází Ricky Martin, a chci se stát Miss World.“ „Já jsem Názanin Afshin-Jamová,“ představila jsem se také. „Jsem z Kanady, odkud pochází hokej, beranice, javorový sirup a zase hokej.“ Obě jsme se zasmály. Skvělé, pomyslela jsem si, cestuje na stejnou akci jako já, a je sympatická.

Joyceline mi řekla, že už letí víc než čtyřiadvacet hodin.

14

Odsouzená - zlom

18.8.2014

21.29

Stránka 15

Vyrazila ze San Juanu, nejdřív přestoupila v New Yorku a podruhé ve Vancouveru, na stejné letadlo jako já, do Hongkongu. „Před odletem,“ vykládala mi, „jsem byla v jednom kole – lítala jsem po zkouškách šatů, mezi tím tréninky a rozhovory pro média. Trvalo to měsíce. Myslím, že až tam doletíme, vyčerpáním zdechnu.“ „Taky jsem toho měla nad hlavu, akorát že jsem zvítězila v celostátní soutěži, která se konala teprve před dvěma týdny, takže to byla šílená honička, abych se vůbec stihla připravit.“ „Páni, jenom dva týdny!“ užasla. „Většina soutěžících se na Miss World připravuje celý rok.“ Dne 22. října 2003 jsem se stala Miss Kanady. Potom si mě vzal pod křídla kanadský módní návrhář původem z Trinidadu, jmenuje se Bobby Ackbarali, a pomáhal mi připravit se na světovou soutěž. Navrhl a ušil pro mě několik překrásných večerních šatů, opravdu originálních, a celou dobu do mě hustil rozumy. U snídaní mi Bobby líčil svůj život na Trinidadu, kde šil kostýmy pro velké karnevaly a pro módní přehlídky. U obědů mi vyprávěl o ostatních soutěžících, se kterými se setkám na Miss World. „Ty z Filipín, Indie, Venezuely, Jižní Afriky a některých dalších zemí mají bohaté sponzory, samé klenotníky a módní návrháře. Dokonce i automobilky jim poskytují drahé sportovní vozy,“ vykládal mi se svým trinidadským přízvukem. „Celé měsíce trénují, aby se naučily správně chodit, stát a odpovídat na otázky. V našem oboru říkáme takovým dámám ,vyumělkované nádhery‘. Ale nenech se odradit tím, že za nimi stojí tým lidí, zatímco ty nikoho takového nemáš. Já se v téhle branži pohybuju pětatřicet let. A ty na to máš. Myslím, že se můžeš klidně vrátit domů s korunkou.“ Joyceline vyšla z toalety, a než se vrátila na své místo, objala mne. „Hodně štěstí,“ popřála mi. „Doufám, že se už 15

Odsouzená - zlom

18.8.2014

21.29

Stránka 16

brzy alespoň trochu vyspíme. Tvá rodina je na tebe určitě pyšná!“ „To je,“ řekla jsem s úsměvem.

Letušky konaly poslední nezbytné přípravy před přistáním a já jsem si opřela čelo o okenní tabulku. Před odletem do Hongkongu jsem strávila týden s rodinou ve Vancouveru.

Před soutěží mě z tréninků na rozhovory pro média doprovázela má sestra Naz. Připomínala mi, že až bude Miss World v televizi, budou se na mě dívat dvě miliardy diváků. „A já budu mezi nimi,“ opakovala a hladila si břicho. Naz se čerstvě dozvěděla, že je těhotná, a trpěla ranními nevolnostmi. „Nahraju tě na video pro to děťátko. Budeš její vzor, ne proto, že jsi krásná, ale proto, že jsi inteligentní, vždycky jsi tvrdě pracovala a máš vůdčí schopnosti.“ Letadlo dál klesalo a já jsem se při pomyšlení na Naz a svou budoucí neteřinku usmála. Vzpomněla jsem si na svého přítele Jamese a jak jsme ještě před mým odletem šli spolu na dlouhou procházku s našimi psy, Chutneym, Hersheym a Paprikou. V duchu mi před očima vyvstal obraz mé matky Žále, která, když jsem odjížděla na letiště, právě malovala akrylem na plátno můj portrét. Moje perská kočka Šáhtúš sledovala každý její tah štětcem a můj otec Afšín si mě přitáhl do mohutné náruče a políbil mě na rozloučenou.

Z šátku jsem pořád ještě cítila vůni jeho toaletní vody Drakkar Noir.

Zalil mě příjemně hřejivý pocit. Uvědomila jsem si, že za všechno, co mi dodává sebedůvěru a co jsem do svých čtyřiadvaceti let dokázala, vděčím podpoře a lásce, kterou mi poskytují členové mé rodiny a přátelé.

Mám na to, stát se Miss World, řekla jsem si v duchu.

16

Odsouzená - zlom

18.8.2014

21.29

Stránka 17

Obhlížela jsem si halu hongkongského hotelu Mandarin Oriental. Lustry se maličko pohupovaly, čistě jen z energie, kterou jsem cítila vibrovat všude kolem sebe. Před recepčním pultem postávaly soutěžící, většina z nich mě s mými 175 centimetry značně převyšovala, a vzrušeně švitořily.

Prostorem se linula vůně parfémů Chanel a Dior a hudba Harryho Connicka Jr. Vítězky z Jižní Ameriky, třebaže se spolu nikdy předtím nepotkaly, se objímaly jako kamarádky po dlouhém odloučení. Rozhodně tam tropily největší rámus ze všech. Při pohledu na ně jsem si pomyslela, že snad jsem na soutěži v rychlomluvě, a ne na Miss World.

Podívala jsem se směrem k otáčecím dveřím do haly zrovna v tu chvíli, kdy jimi do hotelu vstupovala krásná snědá brunetka. Přes šaty měla lesklou bílou šerpu, na které bylo zlatě vyšito jméno její země, Venezuela. Za ní šel hotelový sluha a tlačil vozík s jejími vysoko navršenými kufry a vaky na šaty. „Bobby měl pravdu,“ zamumlala jsem si pro sebe a podívala jsem se na své dva otlučené kufry se samolepkami kanadské vlajky nalepenými po stranách. „Zdá se, že všechny ty ženy jsou připraveny mnohem lépe než já.“ „Cos říkala?“ ozvalo se za mnou.

Prudce jsem se otočila a rázem jsem hleděla do jasných hnědých očí nějaké tmavovlasé ženy. Stejně jako já, ani ona neměla přes oděv šerpu své země. „Já jsem Irna Smaková, z Bosny a Hercegoviny,“ řekla a podala mi ruku. „A já jsem Názanin Afshin-Jamová.“ „Peršanka?“ zeptala se. „Ano,“ přitakala jsem. „Narodila jsem se v Teheránu, ale vyrostla jsem ve Vancouveru. V Kanadě. Jaks to poznala?“ „Podle tvého jména,“ řekla. „Man f’rsi harf mizanam,“ dodala se slovansko-perským přízvukem. „Na střední škole jsem chodila na perštinu. Co děláš?“ zeptala se mě potom.

17

Odsouzená - zlom

18.8.2014

21.29

Stránka 18

„Tak před třemi měsíci jsem oznámila svému agentovi, že si teď dám od hraní pauzu, protože mám před sebou dvouleté intenzivní studium rozhlasové a televizní žurnalistiky.

Chtěla bych dělat reportáže z oblastí konfliktů nebo jiných míst, kde je zapotřebí pomáhat, a doufám, že se mi podaří přispět k tomu, aby se věci měnily k lepšímu,“ odpověděla jsem jí. „A ty?“ „Já studuju práva a chci u nás doma pomáhat lidem, kteří se pořád ještě nevzpamatovali z bosensko-srbského konfliktu. Víš něco o naší válce?“ „Samozřejmě – učili jsem se o tom ve škole. Viděla jsem jeden dokumentární film, jmenoval se Romeo a Julie ze Sarajeva, na ten nikdy nezapomenu. Bakalářskou práci jsem psala z oboru mezinárodních vztahů a politických věd. A také jsem několik let pracovala jako dobrovolnice pro Červený kříž,“ řekla jsem jí. „Mým úkolem bylo získávat studenty ze středních a vysokých škol pro aktivní účast na humanitárních projektech. Tady jsem proto...,“ odmlčela jsem se a pomyslela jsem si, jak je to příjemný pocit, mluvit s Miss Bosny a Hercegoviny, přestože jsem se s ní nikdy předtím nepotkala. „Jsem tady proto, že sice moc ráda mluvím se studenty, ale mohu jich najednou oslovit vždycky tak kolem třiceti, a přitom na světě je spousta obrovských problémů.“ „Studenty v Americe je prý velmi obtížné přesvědčit, aby se angažovali v mezinárodním dění. U nás doma naopak studenti doslova umírají touhou něco dělat. Připadá mi, že ve vaší části světa se lidé řídí hlavně tím, co řeknou slavní,“ poznamenala. „Já to vím,“ povzdechla jsem si. „Řídí se tím, co říkají známí sportovci a celebrity. Proto jsem šla do soutěže Miss Kanada. Chci se nějak prosadit ve veřejném životě, abych měla větší prostor pro to, co chci dělat, a aby se to, co chci sdělit, dostalo k většímu počtu lidí. Když jsem se dozvědě18

Odsouzená - zlom

18.8.2014

21.29

Stránka 19

la o Miss World a o mottu soutěže, „Krása s posláním“, a že už se díky ní shromáždilo dvě sta padesát milionů dolarů na dětskou charitu, napadlo mě, že by to mohl být skvělý způsob, jak podpořit své vlastní humanitární snahy.“ „Přesně tak,“ souhlasila se mnou. „Cílem Miss Universe je najít nejkrásnější ženu světa. Cílem Miss World je najít všestrannou ženu, která bude důležitou reprezentantkou charitativních projektů zaštítěných touto organizací.“

Vyzvedla jsem si elektronickou hotelovou kartu a zamířila jsem do svého pokoje. Moje spolubydlící zatím ještě nedorazila. Vybalila jsem si věci a převlékla jsem se do hedvábného pyžama, které mi matka propašovala do kufru v naději, že mu dám přednost před svým obnošeným pyžamem z kostkovaného flanelu, a potom jsem zapojila svůj laptop, abych se podívala na nové e-maily.

Měla jsem jich tam asi padesát jenom od Naz, která mi přeposílala zprávy z mé webové stránky. Většinou byly od fanoušků a fanynek, všichni mi přáli hodně štěstí na Miss World. Potom se mi zrychlil puls, když jsem si přečetla tři e-maily od žen, které mě kritizovaly za to, že se soutěže účastním. „Děláte z žen bezduché věci a využíváte své tělo a krásu k vykořisťování ostatních a k tomu, abyste dostala, co chcete,“ psala jedna z nich. „Jste ostudou všech žen,“ psala druhá. „Vy, královny krásy, vytváříte mělký, povrchní a nedosažitelný obraz toho, co je krása, a nesete tak odpovědnost za to, že nám tu vyrůstají dívky s falešnými představami o těle a s poruchami výživy,“ psala další.

S pocitem křivdy jsem zaklapla laptop a vzápětí přišla do pokoje krásná hnědooká blondýna. Představila se jako Rosanna Davisonová z Irska, potom se posadila na postel naproti 19

Odsouzená - zlom

18.8.2014

21.29

Stránka 20

mně a přehodila si jednu snědou nohu přes druhou. I já jsem se představila. „Názanin z Kanady, ráda tě poznávám,“ usmála se na mě. „Vypadáš trochu rozhozeně,“ pokračovala nejistě. „Je všechno v pořádku?“ „Dostala jsem několik e-mailů od žen z Ameriky, vyčítají mi, že se tady na tom podílím. Je mi to nepříjemné. Prostě to nechápou,“ řekla jsem jí. „To znám!“ řekla Rosanna. „Lidi u nás doma si myslí, že jsem dostala titul Miss Irska jen proto, že můj otec je hudebník Chris de Burgh.“ Zanotovala jsem melodii z písně „Lady in Red“ a hned jsem toho nechala. „Proboha promiň, Rosanno. Musí ti to lézt na nervy, když to lidi takhle před tebou pořád zpívají.“ „Ale ne,“ zasmála se. „Akorát mám už dost lidí, kteří říkají, že se mi daří jenom díky tomu, koho mám za tátu.“

Další týden jsem se ocitla v jednom kole. V Hongkongu bylo nás soutěžících sto šest, po městě nás vozili červeným doubledeckerem na vyhlídkové jízdy a na festivaly s tanečníky a akrobaty předvádějícími dračí tanec. Seznámili nás také s mnoha předními čínskými podnikateli a představiteli vlády a měly jsme příležitost užít si i obdiv veřejnosti. Potom s námi vyrazili po pevninské Číně včetně Šanghaje a Pekingu, ve dne nás vodili do různých škol a dětských domovů a večer do pětihvězdičkových hotelů a na honosné recepce s různými diplomaty, herci, spisovateli a filmaři. Dozvěděla jsem se, že čínská vláda napumpovala miliony dolarů do stavby nových silnic, aby to tam na nás a na novináře zapůsobilo dobrým dojmem. Další statisíce dolarů se investovaly do renovace místních hotelů a do našich menu, která pokaždé obnášela pět až osm chodů. Kamkoliv jsme 20

Odsouzená - zlom

18.8.2014

21.29

Stránka 21

přišly, dostávaly jsme dárky a upomínkové předměty. Starostové nám předávali klíče od měst a pořádali na naši počest slavnosti s velkolepými ohňostroji. Čína se chtěla předvést světu v tom nejlepším světle. Vědělo se, že média jsou nám v patách a dokumentují úplně všechno.

Dny nám začínaly někdy i ve čtyři nebo v pět hodin ráno, abychom stihli letadlo zase do dalšího města. Na dlouhých cestách v autobusech jsem měla příležitost poznat se s ostatními soutěžícími, třebaže nás bylo příliš mnoho na to, abychom si dokázaly vždycky zapamatovat jména těch druhých. Vyřešily jsme to tak, že jsme se začaly oslovovat zemí, kterou jsme reprezentovaly. Spousta žen o mně začala mluvit jako o své sestře, a nepříjemný pocit z toho, že mám nejméně kufrů, šatů, bot a kabelek pomalu vyprchal. Dokonce jsem se ujala role tlumočnice pro několik španělsky a francouzsky mluvících soutěžících i pro jednu dívku, která mluvila portugalsky.

V polovině soutěžního klání přišel na řadu Peking. Objeli s námi slavné historické pamětihodnosti jako Letní palác a Velkou čínskou zeď. Když jsme jeli k Velké zdi, byl zrovna velmi chladný den a začalo sněžit. Ženy se tak hrnuly z autobusu, aby už byly venku, že se jen tak tak navzájem neušlapaly. Děvčata z Jižní Ameriky a Afriky skákala a výskala jako malé děti o Vánocích. Některé si uplácaly ze sněhu koule a házely je po sobě. „Co to má znamenat?“ zeptala jsem se Miss Kolumbie, která se smála s ústy od ucha k uchu. „Proč všechny tak vyvádíte? To chtěl po vás kameraman?“ „Ne. Ale je to tak strašně pěkné – spousta z nás ještě nikdy v životě neviděla sníh.“ „Vážně?“ užasla jsem. Teprve v té chvíli jsem si uvědomila, že pro mne jsou čtyři roční doby samozřejmostí, ale pro někoho jiného to tak být nemusí.

21

Odsouzená - zlom

18.8.2014

21.29

Stránka 22

„Takže ty jsi z Kanady,“ řekla Miss Kolumbie a přejela mi prsty s pěstěnými rudými nehty přes šerpu. „Žijete tam v iglú? A vozíte se psími spřeženími?“ zeptala se naivně.

Teď byla řada na mě, abych se zasmála. Řekla jsem jí, že v Kanadě nemáme sníh po celý rok a že Kanaďané nebydlí v domech postavených z ledu, s výjimkou Inuitů, kteří se živí lovem zvěře a rybolovem a čas od času potřebují strávit noc někde daleko od domova. „V některých částech země míváme v létě někdy i přes čtyřicet stupňů.“ „Opravdu?“ podivila se. „Ale určitě lyžuješ, viď?“ Řekla jsem Miss Kolumbie, že bydlím asi dvě hodiny od Whistleru, který leží v Přímořských horách a pořádá se tam mnoho závodů světového poháru v lyžování. „Vancouver byl teď zvolen dějištěm zimních olympijských her pro rok 2010,“ vysvětlila jsem jí. „A ano,“ pokračovala jsem, „lyžovat jsem začala už v šesti letech. Moje učitelka mi říkala ,žlutý ďas‘, protože jsem měla ostře žlutou kombinézu a vždycky jsem v ní prosvištěla svah šusem. Nebavilo mě dělat obloučky.

Bavilo mě jezdit rychle. Ráda jsem riskovala.“ Ponořila jsem se do vzpomínek. „Ale každé riziko s sebou nese i nebezpečí. V jedenácti jsem si zranila koleno, a když se mi zahojilo, přešla jsem na snowboarding. Vzala jsem si z toho ponaučení, že když chce člověk dosáhnout něčeho velkého, musí riskovat. Někdy ti to mezi muldami jde jako po másle, jindy se vymlátíš. Ale zase se zvedneš, oprášíš ze sebe sníh a zkusíš to jinak.“ „Myslela jsem si, že Kanaďané mají blond vlasy a modré oči,“ podotkla. „Vážně jsi Kanaďanka?“ Několik soutěžících se připojilo k nám a poslouchaly, o čem si povídáme.

Zasmála jsem se. „Ano, vážně jsem Kanaďanka. V Kanadě žijí potomci lidí z celého světa. Tahle pestrost je jednou z nejcennějších předností naší země. Narodila jsem se v Te22

Odsouzená - zlom

18.8.2014

21.29

Stránka 23

heránu, v Íránu. Když mi byl rok, naše rodina se odstěhovala a žili jsme rok ve Španělsku. Pak jsme se přestěhovali do Kanady. Jsem Íráno-Kanaďanka.“ „Jasně, hned jsem si to myslela,“ řekla. „Spousta nás Latinoameričanek tu říká, že vypadáš spíš jako Španělka nebo tak nějak – a ne jako Kanaďanka.“ „Já si na Írán moc nepamatuju,“ přiznala jsem. „Nikdy jsem se tam pak už nedostala.“ Načež nám všem oznámili, abychom se shromáždily pro skupinovou fotografii, oblečené v džínách a neforemných červených lyžařských bundách, jimiž nás vybavil náš sponzor a které měly na zádech logo Miss World. „Miss Kanady, kde máte kapuci?“ zeptala se jedna z našich průvodkyň. „Odepnula jsem si ji,“ odpověděla jsem. „Má kožešinovou vložku a já takové věci odmítám podporovat.“ Z toho, jak se průvodkyně zatvářila, jsem viděla, že se úplně zhrozila, a pomyslela jsem si: Ach jo, to mi snižuje skóre – ale mně je to jedno. Mé zásady jsou důležitější.

O týden později jsem si u snídaně přisedla k Marii-José Hneinové, Miss Libanonu. Seděla sama u jednoho stolu v rohu, upíjela čaj, a když mě viděla vcházet, zamávala na mě. „Právě jsem dotelefonovala s matkou,“ zahájila jsem konverzaci. „Řekla jsem jí, že v Číně jsou vědmy, které umí člověku číst budoucnost z čajových lístků. Myslím, že mé čajové lístky by ukázaly na to, že sem tak úplně nepatřím.“ „Asi tak,“ přikývla Marie-José. „Jako outsider se cítím i já. A nejsme samy.“ „Jak to myslíš?“ „Vidíš Miss Izraele, jak sedí sama tam u toho stolku?“ Ukázala na Miri Levyovou.

23

Odsouzená - zlom

18.8.2014

21.29

Stránka 24

„Ano,“ přikývla jsem. „Pojďme za ní.“ „Ne, to nemůžeme. Než jsem odjela na Miss World, nabádali mě, abych si nikdy, vůbec nikdy nestoupala vedle Miss Izraele ani se s ní nenechávala fotografovat.“ „Ale kdybyste se ukázaly takhle spolu, byl by to přece projev mírumilovnosti, tolerance a solidarity. Daly byste najevo, že v soutěži nehrají politické odlišnosti žádnou roli.“ „Jsi chytrá, ale naivní,“ zasmála se Marie-José. Zatřásla dlouhými tmavými kadeřemi a usmála se na mě. „Když jde o Blízký východ, je všechno politika, dokonce i soutěže krásy. Večer si s Miss Izraele zalezeme ke mně nebo k ní do pokoje a povídáme si, většinou o šatech, o kamarádkách, o svých snech. Někdy mluvíme i o tom, co bychom mohly udělat pro to, aby naše země žily v míru. Ale na veřejnosti si nikdy takhle spolu povídat nesmíme.“ Potom dodala tišším hlasem: „Přinejmenším ne my dvě. Ty to určitě chápeš.

Ty, já a Miss Izraele jsme ,ty blízkovýchodní‘. Ty máš určitě taky život poznamenaný politikou a plný paradoxů.“ Pomalu jsem zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. Nebyla jsem ochotna přiznat Miss Libanonu, že toho o současné politické situaci v Íránu nevím o mnoho víc, než co jsem občas zaslechla, když si o tom povídal někdo z rodiny na večírku s přáteli. „Můžu ti říct jedno,“ poznamenala Marie-José. „Kdybys zůstala v Íránu, vypadal by tvůj život úplně jinak.“

24