KAPITOLA 1
V zahrádce zvané Wigan
J
e to legrační, když pomyslíte, že pocházím z obyčejné rodiny z obyčejného města v Lancashiru, přesto můj život nikdy nebyl úplně obyčejný. Vlastně přesně naopak. Dokonce i můj příchod na svět 10. července 1976 byl dramatický – matka trpěla porodními bolestmi už třicet šest hodin. Potřebovala rajský plyn, kyslík a penthidin a nepřála si nic jiného než mít porod už za sebou, ale mně se na svět ještě nechtělo, dokud nebudu docela a beze zbytku připravena. Doktor mě musel nakonec vytáhnout lékařskými kleštěmi. Očividně jsem nikdy neměla ve zvyku se podřizovat a vždycky jsem byla poněkud svéhlavá – naštěstí pro mne, naštěstí pro Nadiu. Po několika dnech v nemocnici jsme maminka a já přišly domů do ulice Chatham číslo 17 ve městě Wigan. Řadový domek s dvěma okny nahoře, dvěma dole, který rodiče spláceli maminčinu nevlastnímu otci za pět liber týdně, byl malý, zato útulný a nacházel se v dělnické čtvrti, kde byli lidé neskutečně přátelští a ochotní. V ulici znal každý každého a neustále se všichni vzájemně navštěvovali. Maminka s tatínkem se seznámili ve wiganské hospodě, a když se brali, bylo jim jen něco málo přes dvacet. Můj táta David měl práci na plný úvazek jako svářeč, ale peněz bylo i tak poskrovnu. Nemohli jsme si dovolit poslat auto do opravny, takže z nutnosti se ho táta naučil opravovat doma. Pak začal opravovat auta i ostatním lidem, a tím si trochu přivydělal. Maminka pracovala jako švadlena a také si uměla poradit. Z peněz, které jí zanechala 15