1. kapitola Anglie, 1818
„Nemáš strach, zlatíčko?“ Roslynn Chadwicková odtrhla pohled od krajiny, kterou víc než hodinu sledovala nepřítomným pohledem oknem kočáru. Strach? Je sama na celém světě. Nemá rodinu ani poručníka. Opustila vše, co znala, a míří do nejisté budoucnosti. Strach? Byla k smrti vyděšená. Ale Nettie MacDonaldová to netušila a Roslynn se jí nehodlala svěřovat. Nettie byla i tak dost rozčilená, už od chvíle, kdy včera ráno přejely hranice Anglie. Lamentovala a hartusila, jak měla ve zvyku, když chtěla zakrýt své obavy. Do té doby měla dobrou náladu, dokonce i když přejely hranice Lowlands, skotské nížiny. Opovrhovala nížinou, byla tělem i duší Highlander, obyvatel Vysočiny. Bylo jí čtyřicet dva let, a nikdy by si nepomyslela, že bude někdy nucena opustit milovanou Vysočinu a uchýlit se do Anglie. Anglie! Ale přece by svou holčičku neopustila. Roslynn se podařilo vyloudit na tváři úsměv, a dokonce spiklenecky mrkla, aby svou komornou povzbudila. „Čeho bych se měla bát, Nettie? Udělaly jsme dobře, že jsme uprostřed noci zmizly. Geordie bude lítat po Aberdeenu a Edinburghu, ale ve snu ho nenapadne, že jsme pláchly do Londýna.“ „To je pravda.“ Nettie se spokojeně usmála a na chvíli zapomněla, že Anglii z duše nesnáší. Geordieho Camerona však nesnášela ještě víc. „Doufám, že ten mizera pukne vzteky, až mu dojde, že jsme mu překazily jeho špinavý plány.“ Nettie se odmlčela a po chvíli pokračovala: „Měla jsem zlost, když tě Duncan, ať je mu zem lehká, donutil k tomu slibu, ale věděl, co dělá. A měla by sis dávat pozor, jak mluvíš. Nemysli si, slyším dobře a poznám, že zapomínáš na vybranou mluvu, kvůli které ti Duncan najal tu nafoukanou učitelku. Když už jsme v tý zatracený Anglii, tak mluv správně anglicky.“
3