1935
Osmiletý Constantine pracoval v zahradě svého otce a myslel na svou vlastní zahradu, čtverec rozdrolené žuly, který si vykolíkoval a uhrabal do řádek na samém konci rodinných pozemků. Nejdřív plel řádky otcových fazolí a pak se plazil mezi pokroucenými větvemi otcovy vinice a přivazoval toulavé výhonky zpátky ke kůlům hrubým hnědým provazem, který pro něj představoval svou barvou i strukturou ztělesnění poctivé, beznadějné snahy. Když jeho otec říkal, že se musejí „udřít k smrti, aby zůstali naživu“, Constantine si představoval tenhle provaz, hrubý, pevný a bezútěšný, s chlupy naježenými na všechny strany, jak váže celý svět do neohrabaného balíku, který se nehodlá podřídit a zůstat uvázaný, právě tak jako se úponky révy pokaždé vymanily a nadšeně vyrazily k nebi. Vyvazovat révu patřilo k jeho povinnostem a on se časem naučil nesnášet ji a zároveň si jí vážit za tu divokou vytrvalost. Réva měla svůj tajný propletený život, dřímající vůli, jenže trpět bude on, Constantine, když nebudou všechny výhonky v pořádku vyvázané. Nemilosrdný zrak jeho otce dokázal najít jedno špatné stéblo v deseti balících dobrých úmyslů. Při práci myslel na svou zahradu, skrytou až na kopci v nejprudším žáru, tři čtvereční stopy tak neužitečné pro otcovu pevně svázanou budoucnost, že je Constantine, nejmladší, dostal na hraní. Půda v jeho zahradě nebyla než centimetr hluboká vrstva prachu nahromaděného ve skalní prohlubni, ale on z ní vydobude plody odhodláním a prací, svou vlastní vůlí. Z matčiny kuchyně odnosil desítky semen, takových, která uvízla na noži nebo 9