1. KAPITOLA
V
ídeň 1971. Začalo to telefonátem pár dní před Velikonocemi. Už je to mnoho let, avšak na ten hovor, který mi měl zcela změnit život, si vzpomínám docela přesně. Bylo chvíli před devátou, venku silný vítr a zima. Právě jsem se nasnídala, když můj nový bílý telefon zazvonil. „Slečna Valentinová?“ zeptal se cizí mužský hlas. „U telefonu.“ „Nezavěšujte prosím.“ „Ahoj, Kitty,“ ohlásila se moje krásná kamarádka Rita, „připrav se, pojedeš do Budapešti.“ „Co tam budu dělat?“ „Překládat.“ „Zrovna do Budapešti,“ vzdychla jsem. Maďarsko leželo tehdy ještě za železnou oponou. Kdysi nádherné město bylo zpustlé, ponuré, smutné a šedivé. Už jednou mi v tuhle roční dobu v Budapešti omrzly uši a neměla jsem ani tu nejmenší chuť si to dnes zopakovat. „Ano, do Budapešti,“ potvrdila Rita, „ale tentokrát se ti to bude líbit!“ Rita pracovala jako vedoucí překladatelské agentury. K jejím klientům patřily i velké hotely na Ringstraße. Kdykoli některý prominentní host potřeboval někoho, kdo uměl 7