Volný pád
VOLNÝ PÁD
Hrůza dorazila do Stockholmu oděná v kobaltově modrém plášti, o něco temnějším než večerní obloha nad Djurgårdenem a Ladugårdslandským zálivem. Je světlovlasá, modrooká a má přes rameno přehozenou malou kabelku. Příliš těsné lodičky jsou červené a zařezávají se jí do pat, ale je na to zvyklá a rozdrásané puchýře už se staly součástí její osobnosti. Díky bolesti se udržuje v bdělosti. Ví, že dokáže-li odpustit, dostane se jí vysvobození, jí samotné i těm, kterým bude odpuštěno. Po mnoho let se snažila zapomenout, ale nikdy se jí to nepodařilo. Ona sama to nevidí, ale její pomsta je řetězová reakce. Před čtvrtinou života se dala v přístřešku na nářadí v Sigtunském humanistickém vzdělávacím ústavu do pohybu sněhová koule, po cestě ji na sebe nabalila a vydala se po své dráze k nevyhnutelnému. Lze si položit otázku, co vědí ti, co kouli uplácali v dlaních, o jejích dalších osudech. Pravděpodobně nic. Zřejmě zkrátka žili dál. Zapomněli na tu událost, jako by to byla jen nevinná hra, která v onom přístřešku na nářadí započala i skončila. Ona se ale nemůže přestat pohybovat. Čas pro ni není podstatný, nemá hojivý účinek. Nenávist se nerozpouští. Naopak, je stále tvrdší, mění se v ostré ledové krystalky, které obklopují celou její bytost. Večer je chladný a ve vzduchu se vznáší vlhkost z přeháněk, které odpoledne a večer střídají jedna druhou. Z horské dráhy je slyšet křik a ona vstane, opráší se a rozhlíží se kolem sebe. Pomalu se narovná, zhluboka se nadechne a vzpomene si, proč tam je. Má úkol a ví, co musí udělat. Stojí pod vysokou přestavěnou vyhlídkovou věží a pozoruje pozdvižení kousek dál. Dva hlídači odvádějí nějakého muže a vedle nich běží holčička a pláče. Pravděpodobně je to jeho dcera. V O L N Ý PÁ D
7