ZAČÁTEK VŠEHO
No tak, no tak, no tak… Pam upírá oči na kontrolku se značkou bezpečnostního pásu a snaží se ji zhypnotizovat, aby zhasla. Už moc dlouho nevydrží a úplně Jima v duchu slyší, jak jí nadává, že si neodskočila před nástupem do letadla: Přece sakra víš, že máš slabý měchýř, tak jak jsi na to mohla zapomenout? Jenže ona měla z letištních toalet strach. Co když se octne před nějakým tím futuristickým záchodem, o jakých si četla v průvodci, a nedokáže přijít na to, jak spláchnout? Co když se náhodou zamkne v kabince a letadlo jí uletí? A to ji Joanie vybízela, ať před přípojem do Ósaky stráví pár dnů ve městě! Už při samotné představě, jak bloudí neznámými ulicemi Tokia, se Pam zpotí ruce; letištní zmatek jí bohatě stačil. Nervózní, zpocená a umaštěná po příletu z Fort Worth si při přechodu k terminálu 2 k návaznému letu připadala jak nějaký humpolácký obr. Všichni kolem sršeli efektivitou a sebejistotou, v rojích ji míjela vypracovaná těla, jež se oháněla kufříky, oči skryté za clonou slunečních brýlí. Když se musela vmáčknout do minibusu, jasně vnímala každé kilo navíc a zrudla pokaždé, když se někdo zahleděl jejím směrem. Při letu do Tokia s ní naštěstí letěla spousta dalších Američanů (a ten hodný hoch, co seděl vedle, jí trpělivě vysvětlil, jak používat televizní systém), ale tady si bolestně uvědomuje, že je jediná… jak je to slovo… jak to pořád říkají v těch detektivkách, co má rád Jim? Ang-
Trojice_14_(imprimatur).indd 7
22.7.2014 15:07:34