Kapitola 1
řijal jsem práci, kterou předtím čtyři jiní spisovatelé odmítli; jenže já měl tehdy hlad. O rok dříve mi sice hladovění připadalo jako věc celkem přijatelná, ale moje současná existence v mrazivém podkroví tety mého přítele, ve sněžném lednu, bez dostatečných prostředků, aby se člověk pořádně najedl a zahřál, nutně vedla k nebezpečí unáhleného rozhodnutí. Za tu situaci jsem si mohl samozřejmě sám. Snadno jsem si mohl najít manuální práci. Nikdo mě nenutil třást se v lyžařském dresu zimou, skrčený nad sešitem okusovat konec tužky s pocitem nedůvěry sám v sebe, ve své schopnosti, s pocitem pochyb nad tím, co mi občas problesklo hlavou. Život ve spartánském nepohodlí ale nevyplynul z toho, že bych se chtěl dobrovolně utápět v bažině sebelítosti z vlastního selhání. Mohl za něj nucený mezičas, během něhož jsem se potácel mezi opojnou radostí z toho, že mi přijali k vydání první román, a vědomím, že moje kniha vypluje do světa literatury za velmi dlouhou dobu. Pocit po převzetí první zálohy, když jsem z ní zaplatil staré dluhy, současné výdaje a nájem na šest měsíců dopředu, byl velmi příjemný. Zkusím to vydržet, řekl jsem si a rozloučil se s představou pevného příjmu. Pokud knížku nevydají do dvou let, budu se muset smířit s tím, že moje puzení psát krásnou literaturu je pouhá chiméra a já se vrátím k obyčejnému životu. Vzdát se pravidelného příjmu bylo snad až příliš odvážné. Jenže už předtím jsem zkoušel psát, než jsem šel do práce nebo po ní, ve vlaku nebo o víkendech, a nebylo z toho nic. Říkal jsem si, že
P
(5