Issuu

H A D

H Ů L

PROLOG

té noci, kdy padlo Jericho, si vzpomínám na dvě věci. Pamatuji si, že mi bylo šestnáct let a že jsem byla zamilovaná. Mé mladé mysli nebylo nic vzdálenějšího než myšlenky na válku. Převalovala jsem se v posteli a naslouchala hluku města pod balkónem – Jericho na řece Jordánu nikdy nespalo –, protože jsem z hlavy nedokázala vyhnat Benjamínovu pohlednou tvář. Té noci jsem z dálky uslyšela hřmění. Jarní bouře, valí se od Velkého moře, pomyslela jsem si. Černé mraky se hrnou nad pobřežními městy, nad Jeruzalémem, a brzy uhasí žízeň Jericha. Díky, Nejvyšší, pomodlila jsem se tiše. Otcovy datlové háje už déšD potřebovaly. Byl touhle dobou zrovna v chrámu, aby obětoval tučné jarní jehně a prosil Nejvyššího o úlevu od sucha. Jeho bratr, můj strýc a významný lékař, se vydal do čtvrti chudých, kde horečka ze sucha udeřila nejhůře. Mezi chudými byl dobře známý, říkali mu „milovaný léčitel“. Avšak té osudné jarní noci se mým myšlenkám nechtělo prodlévat nad lidumilnými skutky zbožných mužů. Zavřela jsem oči a zjevil se mi Benjamín, a já se těšila z jeho úsměvu, jeho smíchu, jeho širokých ramenou, jeho chůze. Byla jsem mladé děvče a snila jsem o svatbě. Benjamín pocházel z boha5

B A R B A R A

W O O D O V Á

té rodiny, která měla v Jerichu monopol na výnosný obchod s látkami. Jeho otec se důvěrně přátelil s králem. Byli jsme zasnoubení. Toho večera mě tatínek políbil na dobrou noc a slíbil, že si promluví s Benjamínovým otcem o datu naší svatby. Měli jsme se brát v létě, neboD není pro sňatek šDastnějšího času. Můj život byl dokonalý. Můj otec byl jedním z nejbohatších mužů v Jerichu a matka pocházela z rodu syrského krále ze severu. Žili jsme v honosném domě s mramorovými pilíři za vysokými zdmi opevněného města. Jericho bylo to nejbezpečnější město na světě a náš dům – jehož elegancí předčil jen králův palác – stál v ochranném stínu ohromné jerišské jihozápadní věže, z níž vojáci po staletí hájili město. Měli jsme sloužící a krásný nábytek a mé sestry i já jsme nosily šaty z té nejjemnější vlny. Chodili jsme ve zlatě a jedli ze stříbrných talířů. A tak jsem před sebou viděla život plný hojnosti, radosti a neomezených možností, jako hostinu prostřenou na stole. Nebylo na světě šDastnějšího děvčete. Té noci se bouře valila stále blíž, přes západní kopce. A když jsem z ulice pod balkónem zaslechla jekot a řev, říkala jsem si, proč by se jarního deštíku měl někdo bát. A pak jsem zezdola zaslechla výkřik. A potom nějakou ránu. Dusot nohou na podlaze z leštěného vápence. Vyskočila jsem z postele a vyběhla na pavlač, jež lemovala vnitřek prvního patra domu. Shlédla jsem do velké haly, kde jsme přijímali hosty a pořádali skvostné hostiny. Oči se mi rozšířily úlekem, když jsem spatřila, jak dovnitř neurvale vtrhli vojáci. Neměli na sobě zelené tuniky kanaánského vojska, nýbrž bílé suknice, kožené kyrysy a přiléhavé helmice. Když začali křičet povely na zděšené sloužící, uvědomila jsem si z jejich řeči, že jsou EgypDané. TeN jsem si také uvědomila, že hřmění, jež jsem předtím 6

H A D

H Ů L

slyšela, nebyl déšD valící se na Jericho, nýbrž rachot válečných vozů, které se hnaly přes pláně obklopující město. Stála jsem jako přimražená a dívala se, jak jeden voják popadl jednu z našich služek za vlasy, táhl ji po podlaze a ona kopala a křičela. Pode mnou se objevila chůva s dítětem v náručí. Mou nejmladší sestřičkou, která dosud neměla jméno. Jiný voják jí vytrhl děDátko z rukou, jednou mocnou rukou mu sevřel nožičky a máchl jím proti zdi. Viděla jsem, jak se měkká lebka rozpoltila. Krev a mozek se rozstříkly všude kolem. Zaslechla jsem za sebou kroky a prudce se otočila. Byla to tetička Ráchel a nesla lampu. Sandály jí tiše šustily po mramorové podlaze. Bílé roucho se kolem ní vznášelo jako obláček. Tvář měla bledou. „Rychle, Abigail!“ pobídla mě. „Oblékej se! Musíme se dostat do bezpečí.“ Spěšně jsem se oblékla a zadním schodištěm jsme sešly dolů. U dveří do tajného průchodu se už shromáždil zbytek rodiny. Matka k sobě tiskla mé dvě mladší sestry. V očích měla hrůzu. To mě vyděsilo. Moje matka byla krasavice královské krve. Všichni se obdivovali její vyrovnanosti a eleganci. V téhle chvíli z ní ale vyzařovalo jen zděšení. Třásly jsme se a chvěly, když jsme slyšely z domu vřískot, třesk rozbíjených věcí a křik mužů v egyptském jazyce. Určitě se mi to jen zdá. Je to jen zlý sen, z něhož se zakrátko probudím. VždyD nás náš král ujistil, že mezi Jerichem a Egyptem vládne mír. Podepsal přece úmluvu. Vtom se objevil náš majordomus. Dlouhé černé roucho měl neupravené a rudá šerpa na něm volně plandala. Jmenoval se Abrahám a sloužil naší rodině už po dvě generace. „V domě není bezpečno, má paní!“ varoval mou matku. „EgypDané vtrhli do všech domů. Za hradbami budeme ve větším bezpečí. Vezmu vás do kopců.“ „Ale můj manžel –“ 7

B A R B A R A

W O O D O V Á

„Rychle, má paní!“ Teta Ráchel mě popadla za paži. „PojN, Abigail, musíme se zachránit!“ Tvář měla úplně bílou. V očích se jí zračil strach. Její manžel – můj strýc – byl právě ve čtvrti chudých. Můj otec dlel v chrámu. Dokáže je Nejvyšší ochránit? Běžely jsme za Abrahámem uzounkou chodbou, která byla už před dávnými časy vytesána do hradeb jako ústupová cesta, neboD Jericho bylo ve své dlouhé historii zpleněno už mnohokrát. Zděšeně jsme utíkaly, srdce nám prudce bušila a v uších nám zněl křik sloužících. Vyběhly jsme do noci a všude byl chaos a zmatek. Lidé pobíhali po ulicích. Cizí vojáci se za nimi hnali na koních. Schoulily jsme se k sobě a čekaly jsme, až nám Abrahám najde cestu do polí za městem. Městské brány byly dokořán a za nimi se nám naskytl příšerný pohled… planoucí pochodně, vojáci bojující muž proti muži, generálové na zlatých vozech, strašlivý křik, a krev, tolik krve… Běžely jsme. Obyvatelé Jericha prchali, kudy se dalo, po cestách, přes pole s jarním osením, v náručí děti a majetek, někteří jen napůl oblečení, a egyptští vojáci se za nimi hnali s meči a kopími. Rozběhly jsme se přes cibulové pole a měsíc v úplňku nám svítil na cestu. Vtom se však jakoby odnikud vynořil egyptský jezdec na mohutném koni a tryskem se hnal k nám. Uskočila jsem stranou a na poslední chvíli unikla jeho dunícím kopytům. Matka se vrhla na druhou stranu a také koni bezpečně uhnula, avšak vtom vojákův meč opsal ve vzduchu děsivý oblouk. Čepel přesekla matčin krk tak čistě, jako když kosa podetne pšeničný snop. Její hlava prolétla vzduchem, ve tváři stále ještě ohromený výraz. Pak válečný oř proběhl kolem nás a já se dívala, jak se matčino tělo v bílém rouchu sesunulo k zemi jako převržená socha. 8

H A D

H Ů L

Zastavila jsem se s otevřenými ústy. V tu chvíli jsem nemohla pochopit, co to vlastně vidím, co se stalo. Začala jsem se rozhlížet a hledat její hlavu. Vůbec nevím proč. Ale v tu chvíli se zdálo důležité, abych ji našla. Potom už si jen pamatuji, jak mě popadly silné paže, a pak mě pohltila černočerná tma. Když jsem znovu přišla k vědomí, byla jsem ve skupince uprchlíků v kopcích západně od Jericha. Pořád byla ještě tma. Mnoho lidí uprchlo do bezpečí jeskyní a hustých hájů, kde se tiskli k sobě a s hrůzou se dívali, jak si Jericho podmaňují mocná faraónova vojska. Ze tmy se vynořila vysoká štíhlá postava. Chvála buN Nejvyššímu, byl to Ráchelin syn, můj bratranec Jákob. Dozvěděla jsem se, že to on mě odnesl do kopců a pak se vrátil do města zjistit, co se děje. „Modlete se,“ vydechl Jákob. „Muži jsou mrtví! Obklíčili je, nahnali do chrámu Měsíce a pobili. Viděl jsem to na vlastní oči!“ „Tatínek?“ hlesla jsem. Jákob na mě sklíčeně pohlédl. „A můj otec rovněž. Vyrvali ho pacientovi přímo od lůžka a odvedli na smrt. Ale teN už jsou oba u Nejvyššího, jeho jméno budiž pochváleno.“ Tetička Ráchel si zakryla rukama tvář a zašeptala: „Ó Nejvyšší, přijmi jejich duše do své milující náruče.“ Z hlavy jí sklouzl závoj a odhalil bohaté kaštanové vlasy. Jákobovy vlasy i vous měly stejný odstín. „To je konec Jericha!“ naříkali ostatní. „Je to konec světa!“ Avšak Jákob namítl: „Faraón město nezničí. To nemá v úmyslu. Chce Jericho obsadit, protože je to bohaté středisko na křižovatce mnoha výnosných obchodních cest. Ale my už se do svých domovů vrátit nemůžeme, neboD je dají EgypDanům.“ A trpce dodal: „A takhle rozšiřuje faraón svou říši – podrobuje si města v Kanaánu a učiní je egyptskými vazaly.“ Moje sestry, devítiletá a jedenáctiletá, se kývaly dopředu 9

B A R B A R A

W O O D O V Á

a dozadu a kvílely s hlavami v dlaních: „Co budeme dělat? Kam půjdeme?“ Teta Ráchel vyhrkla: „Můžeme počkat, Jákobe? Můžeme tu zůstat, dokud boje neutichnou, a pak se snad pokusit vyjednáváním získat zpět náš dům?“ Viděla jsem, jak pevně sepjala ruce ve snaze se ovládnout. Mí rodiče byli mrtví. Její muž byl zabit. TeN bylo na Ráchel a jejím synovi, aby se postarali o naše přežití. Zavrtěl hlavou. „EgypDané znásilňují ženy. Chtějí tak šířit egyptské sémě a zajistit větší oddanost faraónovi – skrze své levobočky smíšené krve. Máti, ty ani děvčata se tam nesmíte nikdy vrátit!“ „Ale proč, můj synu?“ plakala Ráchel ve snaze tu pohromu pochopit. „Říká se, že faraón potřebuje dělníky, aby mu postavili nové město. Jeho vojska drancují země na jih odsud a shromažNují zajatce, které pak poženou do Egypta. Většinou jsou to Hebrejci, protože Hebrejci jsou pastýři a kočovníci, které je snadné pochytat. Zajali ale také několik Kanaánců.“ „Faraón musí být blázen,“ pronesla jsem hořce a přitiskla k sobě své dvě malé sestřičky. „Hebrejci jsou necivilizovaný národ, vědí nanejvýš, jak postavit stan z kozí kůže, natožpak kamenné domy.“ „Abigail, pomodli se!“ pokárala mě teta Ráchel. „Nesmíš mluvit s pohrdáním o lidech, o kterých nic nevíš.“ Bratranec Jákob pronesl: „Oni Hebrejce naučí, jak stavět.“ Tetě se valily po tvářích slzy a Jákob dodal: „Neboj se o Jericho, matko. Králové přicházejí a odcházejí, říše vzkvétají a zase se hroutí. Ale Jericho bude věčné. Žádné vojsko na zemi nedokáže zbořit tak mocné hradby.“ Obrátil zrak k městu, kde už boj pomalu utichal, rozhovořil se o „překvapivých útocích“ a „porušených smlouvách“ a vypočítával, kolika zrádnými způsoby už Egypt zradil mír s Je10

H A D

H Ů L

richem. Propátrávala jsem zrakem temnou pláň a hledala svou matku. Krásnou, všemi milovanou, krutě sraženou. Toužila jsem plakat, ale nemohla jsem v sobě najít slzy ani dojetí. Jako by ten voják na koni srazil i mě a mé tělo teN leželo vedle matčina a ze mě tu zbyl jen přízrak bez citu. A kde byl Benjamín? Můj milovaný snoubenec? „Musíme odsud pryč,“ rozhodl Jákob a zvedl se ze země. Bylo mu jen osmnáct, ale když se nad námi tyčil, oděný v hnědé tunice ke kolenům, s šerpou kolem pasu a černým pláštěm přes ramena, připadal nám jako obr. „Mám peníze. Spojíme se s dalšími rodinami, budeme tak víc chráněni.“ „Nemůžeme prostě jen tak opustit svůj domov!“ vykřikla Ráchel. „Matko, až faraónova vojska zajistí město, začnou pročesávat kopce a hledat uprchlíky. Nemáme na vybranou.“ Chvíli uvažovala a pak pronesla: „Zdál se mi sen, který mi předpověděl dnešní noc. Když jsem o něm pověděla manželovi, ujistil mě, že to nic neznamená, že na něj nemám myslet. Ale teN vím, že sny jsou poselstvím z neviděného světa. Možná dokonce od samého Nejvyššího, a není dobré si jich nevšímat. Už nikdy nebudu brát prorockou moc snů na lehkou váhu.“ Obrátila se k synovi: „Máme příbuzné na severu,“ pronesla vážně. Zachovala si klid, neboD byla starší než my všichni, a i když teN byla vdova, nemohla si dovolit podlehnout citům. Na to si z té noci pamatuji nejvíc. Na uklidňující přítomnost tety Ráchel. Na její sílu. „Abigail,“ řekla mi, „tebe pověřuji péčí o tvé sestry. Máme před sebou dlouhou cestu. Musíme se starat jeden o druhého. Neztrácej víru. Nejvyšší nás dovede do nového domova na severu. TeN se pomodlíme a pak vyrazíme do Ugaritu v Sýrii.“ Shlédla jsem na své rodné město, kde jsem poznala jen bezpečí a štěstí, a srdce jako by se mi rozpoltilo vedví. Bolelo 11

B A R B A R A

W O O D O V Á

to k nesnesení. Můj otec i strýc byli mrtví. Má matka ležela v polích. A kde byl Benjamín, můj milovaný? I když nás tetička Ráchel ujišDovala, že nás k sobě ugaritští příbuzní rádi vezmou, věděla jsem, že nemohu být v tom dalekém městě šDastná, když budu v cizím domě. A tak jsme se obrátili k Jerichu zády a vydali se na smutný pochod, vzájemně se podpírali a s pláčem opouštěli domov našich předků jen s tím, co jsme měli na sobě. Stala se z nás lidská řeka utečenců bez domova a my nevěděli, co nám budoucnost přinese. Ale i když jsme za sebou zanechali všechen svůj vzácný majetek – nábytek z cedru a borového dřeva, vázy z alabastru a malachitu, šperky děděné po generace –, přesto jsme si všichni odnášeli to nejvzácnější: historie našich rodů, svá jména, rodinné události, tragédie i vítězství – a také tajemství, protože ta jsou v každé rodině –, a to vše jsme pečlivě uchovávali ve svých srdcích i myslích. NeboD domov jsme mohli ztratit, ale ne to, kým jsme. Nikdy nezapomeneme, že jsme Kanaánci, potomci Šéma, syna Noemova, a tedy vyvolení Ela, Nejvyššího. A pokud šlo o mě, Abigail Bat Šemuel, nebylo to oné noci, když Jericho podlehlo Egyptu, ani při našem útěku do Jeruzaléma, kde se nás ujali přátelé a poskytli nám zásoby na obtížnou cestu, jež nás čekala, ale stalo se to kdesi na planinách Šaronu a Jizre’elu, kdesi v kopcích západně od Galileje, kde jsme se utábořili mezi kočovníky a pastýři – starý Abrahám, moje ovdovělá teta Ráchel, její syn Jákob, mé dvě sestry, tři sloužící a já –, a já se modlila k Nejvyššímu za duše mého otce, strýce, matky a mého milovaného Benjamína, a pak jsem ležela pod chladnými, lhostejnými hvězdami, přemítala o své nejisté budoucnosti a plakala do složených paží s pomyšlením, že rána v mém srdci už se nikdy nezacelí; a tehdy jsem teprve zašeptala přísahu – tichou, tajnou a niternou, o níž jsem věděla jenom já. Přísahala jsem, že už nikdy nikdo mi nevezme 12

H A D

H Ů L

můj domov. Už nikdy nedovolím nepřátelům, aby ublížili mé rodině. Po zbytek života, aD mě cesty zavedou kamkoli, do kteréhokoli cizího města či cizí země, zapustím zde kořeny, najdu pro sebe i svou rodinu místo a už nikdy nás z něj nikdo nevyžene, jako nás vyhnal té osudové jarní noci, kdy padlo Jericho.

PRVNÍ ČÁST

H A D

H Ů L

o myslíš, babičko?“ Když se Lee nedostalo odpovědi, otočila se. „Babičko?“ Abigail se vytrhla ze zamyšlení. Byl jarní večer a v dálce hřmělo. Každý rok, když do Ugaritu přišly jarní bouře, se jí vracela ta strašlivá noc. Pád Jericha. Už tomu bylo tolik let, ale v mysli měla všechno stále tak živé, jako by uprchla z města teprve včera. Abigail se zahleděla na předmět ve své dlani: malý amulet plodnosti z jemně tepaného zlata s rytinou ženské tváře nad dvěma prsy a stydkým pahorkem – důvěrně známé rysy Kadéši, chrámové nevěstky, bohyně plození a milostné rozkoše. Byl to talisman pro štěstí, který měl v nic netušících mužích zaručeně probudit žádost, a Abigail se modlila, aby dnes večer zabral na bohatého loNaře Jótama. Obyvatelé Ugaritu uctívali bohyni, a i když tu jerišský bůh El, Nejvyšší, byl v úctě, nebyl jediným ugaritským božstvem. Abigail se už před lety provdala za uctívače boha Baala, a tak se časem naučila modlit i k četným bohům severního Kanaánu. „V přítomnosti našeho hosta, Leo,“ oslovila teN svou vnučku a zastrčila jí amulet do opasku, „měj oči sklopené. Jótam si tě bude prohlížet, a kdybys mu pohlédla do očí, považoval

„

B A R B A R A

W O O D O V Á

by to za troufalost a urazil by se. Nemluv a neošívej se. Ruce měj v klidu a skrývej svou tvář.“ „Ano, babičko,“ zamumlala Lea, ale srdce jí tlouklo jako o závod. Kdyby si ji tak vybral jeden z nejbohatších mužů v Ugaritu! ZvlášD když se její rodiče obávali, že už ji žádný muž nebude chtít. V osmnácti letech už Lea překročila obvyklý věk, kdy se dívky zasnubují. Zaslíbili ji mladíkovi z jiné rodiny a vloni v létě už by se byla vdávala, kdyby byl onen mladý muž nezemřel na horečku, která tehdy zachvátila město. Lea už se bála, že skončí jako stará panna, když vtom přišlo nečekané poselství z Jótamova domu. A tak nyní panoval v domě Eliášově přičinlivý ruch, jak se rodina i sloužící spěšně připravovali na příchod tak váženého hosta. Lea s babičkou se nacházely v ženské části honosné vily, uzavřeném ženském světě, kde se v tlumeném svitu lamp průsvitné závěsy pohupovaly v jarním večeru, sladká vůně květin se mísila s jemnou vůní ženských parfémů a hudební cinkot náramků na štíhlých zápěstích se prolínal se zurčením fontán. Slavnostních příprav se zúčastnily ještě dvě další ženy a dvě dívky: Leina matka Hana, postarší tetička Ráchel a Leiny dvě mladší sestry, Támar a Ester. Pomáhaly Lee s oblékáním, šperky a líčením. „Až budeš obsluhovat našeho hosta,“ pokračovala Leina babička, „musí z tvého postoje vyzařovat služebnost a pokora. Ukaž mu, že budeš poslušnou ženou. Nezapomeň, že dobrá žena nemluví bez oslovení.“ Abigail se odmlčela a napila se vína, aby zmírnila svůj neklid. Sňatek ještě nebyl dohodnutý. Bohatý loNař Jótam zaslal Eliášovi několik zpráv, v nichž vyjádřil svůj zájem o svatbu s jeho nejstarší dcerou. Domluvili se na návštěvě, aby si ctihodný Jótam mohl Leu lépe prohlédnout, protože dosud ji jen několikrát zahlédl na ugaritských trzích v doprovodu její 18

H A D

H Ů L

matky, sester a služebných. Hala! pomyslela si teN Abigail a s přehnanou péčí začala upravovat záhyby a okraje Leiných dlouhých sukní a závojů. Jestli si Jótam vezme Leu, ze spojení našich domů vzejde ta nejmocnější rodina v Ugaritu, možná i v celém Kanaánu! S našimi vinohrady a Jótamovými loNmi můžeme ovládnout veškerý obchod s vínem odsud až k pramenům Nilu. Zastrčila Lee zatoulanou kadeř hustých vlasů zpět pod závoj a pronesla: „Pověděla jsem ctihodnému Jótamovi, že tvá matka už sedmkrát počala – a zanedlouho už porodí poosmé. Z toho pozná, že naše ženy jsou plodné.“ Abigail už se však nezmínila, že ze všech Haniných těhotenství vzešla děvčátka a jen tři z nich přežila dětský věk. Pohlédla na svou snachu, která vzhledem ke svému požehnanému stavu seděla ve zvláštním křesle. Všichni se modlili za narození syna. Abigail dál upravovala Leino roucho a závoj a ta její péči mlčky strpěla. K přemíře citů, jež jí zmítaly, se teN přidala úzkost a ona se kousla do rtu. Věděla, jak to chodí mezi muži a ženami, co se děje za dveřmi ložnice. A v duchu si slibovala, že bude dobrou, poslušnou ženou a bude se ze všech sil snažit, aby rodila syny. Bylo to důležité nejen pro její rodinu, ale i pro Leu samotnou. Kanaánským ženám se neříkalo jejich vlastním jménem – byly oslovovány podle vztahu ke svému mužskému ochránci. Lea byla „Bat Eliáš“, dcera Eliášova. Jestli se dnes všechno podaří, stane se z ní „Íša Jótam“, Jótamova žena. A po narození prvního syna jí připadne čestný titul „Em“, tedy matka. Ženy, jimž se nezdařilo porodit alespoň jednoho syna, byly litovány, protože nikdy nepostoupily ze svého postavení manželky, byD by měly sebevíc dcer. „Vzpomínám si,“ začala Abigail a znovu si usrkla silného červeného vína, „jak se na mě přišel podívat můj Josef. Zvažoval i dívky z jiných rodin a dal si se mnou na čas. Pak po mně nestoudně sáhl a štípl mě do zadku, jako by kupoval tučnou 19

B A R B A R A

W O O D O V Á

ovci, a já zapištěla. Myslím, že právě proto si vybral mě. Byli jsme svoji třicet let a on měl jen dvě konkubíny. Kéž spí v božské blaženosti.“ Abigail s povzdechem užasla nad předlouhou cestou, kterou urazila za těch čtyřicet let od útěku z Jericha. Trmáceli se pět set mil, cestou plnou překážek a strádání, až dorazili do města Ugaritu, kde se jich ujali příbuzní. Pak přišly zprávy z jihu. EgypDané shromáždili mrtvoly všech zabitých Kanaánců a spálili je na obrovské hranici. Kouř prý byl vidět až do Jeruzaléma. Benjamína i celou jeho rodinu pobili. EgypDané zabrali domy bohatých, vyházeli kanaánské nádobí, nábytek i bůžky a nahradili je vlastním náčiním, nábytkem i božstvy. Jerišskému králi dovolili setrvat na trůně, ale nebyl už nic než loutka – vládu nad Jerichem a přilehlými oblastmi převzali faraónovi zmocněnci. O dva roky později padla Abigail do oka bohatému vinaři jménem Josef. Neměla sice ani vindru, ale i tak se s ní chtěl oženit. Ač neměla žádný majetek, měla Abigail jedno cenné bohatství: královskou krev. A jelikož to byla krev jednoho z oblíbených ugaritských králů, Ozediáše, činilo to Abigail jako manželku ještě více žádoucí. Když Josef přivedl Abigail do vily usazené na úpatí kopců a obklopené širými zelenými vinicemi, věděla, že našla svůj domov a kořeny, a zapřisáhla se, že odsud už nikdy neodejde. TeN se zamračila na vnučku. „Máš tak žalostně úzké boky, Leo! Támar, zlatíčko, podej mi ten závoj.“ Abigail látku srolovala a strčila Lee pod šaty. „Tak je to lepší,“ zahleděla se na své dílo. „Ale nebude se Jótam zlobit, až zjistí, že jsem ho oklamala?“ Abigail se zasmála. „Věř mi, děDátko, o svatební noci žádný muž neměří, jak má žena široké boky. A teN poslouchej: Jótam se tě na něco zeptá, protože bude chtít vědět, jaký máš hlas. Když mu budeš odpovídat, oslov ho ‚můj pane‘, jako 20

H A D

H Ů L

bys už byla jeho ženou.“ Abigail znovu upravila Lee závoj. „Máš tak překrásné vlasy! Tak dlouhé a husté. Škoda že je nemůžeš Jótamovi ukázat. Vzal by si tě a ani chvíli by se nerozmýšlel.“ Abigail poodstoupila a zálibně si vnučku prohlížela. Lea byla překrásná. Vysoká, štíhlá, s čistou pletí a velkýma zářivýma očima. Měla krásné čelo a Abigail doufala, že stejně jako ona si ho její vnučka bude jednou moci ověnčit zlatými kroužky, aby vystavila na odiv mužovo bohatství. „Pomodli se, Leo! Jestli dnes všechno dobře půjde, budeš zanedlouho paní nádherného domu s výhledem na přístav. Budeš mít spoustu otroků a sloužících, kteří budou jen čekat na tvé příkazy. A až porodíš svého prvního syna, budou ti závidět všechny ženy v Kanaánu.“ Abigail domluvila a v srdci se jí rozhostila spokojenost. Poprvé za dlouhá léta se cítila smířena se světem a hřálo ji bezpečné vědomí, že její rodina přežije. Abigail nikdy neopustily zlé sny o Jerichu, a tak se usilovně a odhodlaně snažila, aby její rodina nepoznala nic než jistotu a bezpečí. Když jako mladá nevěsta přišla do tohoto domu, začala pilně pracovat na tom, aby jí takové bezpečí zajistila. Eliášův dům dnes chránil silný a oddaný bezpečnostní oddíl: statní strážci neustále hlídkovali a v pravidelných intervalech obcházeli dům. Byli ozbrojení a složili přísahu, že budou s jakýmikoli útočníky bojovat na život a na smrt. Aby se ujistila, že budou její rodinu opravdu chránit, přislíbila Abigail každému strážci odměnu, kdyby k něčemu takovému opravdu došlo. Chytře také zařídila, aby každý strážce měl alespoň jednoho příbuzného, který pracoval v domě jako otrok nebo sloužící, a měl tak další dobrý důvod bránit se útočníkům. Dalším bezpečnostním opatřením byl dům ukrytý v kopcích a naplněný zásobami, kam by se její rodina mohla uchýlit, kdyby Ugarit obsadilo cizí vojsko. Poblíž tajného domu 21

B A R B A R A

W O O D O V Á

bylo zakopané zlato, takže kdyby Abigail s rodinou musela utéci, měli by peníze na jídlo i ubytování. Od pádu Jericha byla přímo posedlá touhou zajistit, aby její rodina nikdy nemusela projít tím, co zakusila ona, její sestry a teta Ráchel. A dnes večer přišel vrchol jejího úsilí i odhodlání. Lea se zasnoubí s jedním z nejbohatších mužů v Sýrii a zaručí si tak bezpečnou budoucnost. Potom Abigail najde manžela i pro Támar. Poprvé za mnoho let se Abigail při zadunění hromu nevybaví válečné vozy a její srdce nenaplní strach. Bude vědět, že to není nic než déšD, a její duše bude zase taková, jaká byla té dávné noci, když ležela v posteli a myslela na svého milovaného Benjamína. Usmála se. Zase je všechno jako na počátku. Život je dobrý a její rodina je požehnaná. Možná se dokonce zase vypraví do Jericha. Její sestry už odešly na věčnost a Jákob před lety zahynul při nehodě. Z té strašlivé noci tu zůstala jen Abigail a tetička Ráchel. Jericho už zase patřilo Kanaáncům. Po tom strašlivém nájezdu už žádné další nepřišly. Říkalo se, že Egypt už má dost hebrejských otroků na stavbu hrobek. Roztroušení obyvatelé se mezitím vrátili do svých domovů a mnoho EgypDanů odcestovalo nazpět do Egypta, až už v Jerichu zbylo jen několik pověřenců, kteří dohlíželi, aby město každoročně odvádělo do faraónovy pokladnice plnou výši tributu. Bylo by pěkné podívat se zase na náš starý dům, pomyslela si Abigail nostalgicky. Vešla otrokyně a něco své paní zašeptala. „Ašera budiž pochválena!“ usmála se Abigail. „Jótam dorazil a už pije první pohár vína. Už můžeme jít dovnitř. Popros bohy o požehnání a nezapomeň si pořád přidržovat závoj před obličejem!“ „Počkej!“ zavolala dvanáctiletá Ester. Stoupla si na špičky a zastrčila Lee za ucho bílý jasmínový květ, právě rozkvetlý a sladce voňavý. „Děkuji ti, Ester,“ řekla Lea. Chudinka Ester, narodila se 22

H A D

H Ů L

s rozštěpem rtu a byla tak ošklivá, že jí bylo předurčeno stát se starou pannou, která se bude starat o rodiče v jejich stáří. Překrásná šestnáctiletá Támar se nechtěla nechat zahanbit: „Tohle je pro tebe, sestřičko!“ vyhrkla, sundala z ruky prsten a navlékla ho Lee na prst. Abigail na svou prostřední vnučku překvapeně pohlédla, protože ta byla známá svým sobectvím. „To je od tebe opravdu velkorysé, Támar.“ „Je to jenom na dnešní večer. Pak ho chci vrátit.“ Abigail se na okamžik v myšlenkách zastavila u své nejméně oblíbené vnučky, protože pochopila, co vězí za Támařinou okázalou velkorysostí: nemůže se vdát, dokud se neprovdá její starší sestra. A Abigail věděla, že Támar se zalíbil syn jistého pěstitele oliv. To by byl další skvělý svazek, pomyslela si Abigail, i když měla podezření, že Támar nebude nikdy spokojená, aD si vezme kohokoli. „Je čas jít,“ obrátila se zpět ke své oblíbenkyni Lee. „Popros bohy o požehnání.“ Dům byl zbudovaný po obvodu ústředního nádvoří, které nebylo zastřešené, aby sem mohlo denní světlo, slunce i déšD, který pravidelně plnil nádrž uprostřed dvora. Kolem dlážděného nádvoří se vinulo sloupovité podloubí, z něhož vedly dveře do pokojů. Západní část domu byla určena pro každodenní činnosti a přijímání návštěv. Kuchyně, prádelna, sklad potravin, ohrazený výběh pro zvířata a ohrada na porážku byly ve východním křídle, aby vítr vanoucí převážně od Velkého moře odnášel všechen zápach pryč od domu. Původně byl dům pouze přízemní, ale generace jeho obyvatel postupně budovaly na střeše další místnosti, takže teN měl i celé druhé patro. Tady měl své soukromé pokoje pán domu Eliáš a další prázdné místnosti čekaly na jeho syny a vnuky. Na druhé straně otevřeného prostoru byly pokoje žen i jejich chráněné nádvoří a zahrady, kam byl mužům vstup zapovězen. 23

B A R B A R A

W O O D O V Á

Druhé patro kryla plochá střecha osázená zelení, z níž se dalo shlížet na rodinné vinice na úpatí hor, a za nimi pak na město Ugarit. Dům Eliáše Kanaánce byl jeden z nejvyšších a nejprostornějších v zemi; byl také plný přepychu a řada bohatých rodin mu jej záviděla. Abigail odvedla Leu do hostinské síně, kde Eliáš bavil jejich hosta. Ve svitu nablýskaných bronzových lamp tu oba muži leželi na tlustých kobercích a záda si podložili nadýchanými polštáři. Otroci před ně rozkládali zlaté talíře, horké a donesené přímo z kuchyně: mořské mušle ve skořápkách, bochníky chleba modelované do nejrůznějších tvarů, umně naaranžované stonky pečeného chřestu. Vepřové kotlety, mléčné selátko a oblíbená ugaritská pochoutka: krvavá jelítka. Lea vstoupila do síně zároveň s jídlem, aby tak symbolicky vyjádřila úlohu služebnice svého pána. „Šalom, Em Eliáš,“ pozdravil Jótam Abigail a krátce zalétl pohledem k tiché dívce po jejím boku. Na rozdíl od svého hostitele, oděného v hnědé tunice a střízlivém plášti přepásaném šerpou, se tělnatý Jótam nastrojil do zářivě rudé tuniky a pruhovaného pláště. Sandály nechal u dveří a byl bosý, ale temně hnědé vlasy měl naolejované a zkadeřené a tučná zápěstí mu obepínaly zlaté nátepníky. Na nízkém stolku před ním se ve svitu lamp třpytil jeho dar Leině rodině: pět hrudek vonné pryskyřice zvané kadidlo. Vskutku štědrý dar. „Šalom. Dáganovo požehnání nechD tě provází,“ odvětila Abigail a snažila se nezamračit na dalšího hosta, usazeného na stoličce: Jótamovu sestru Ziru v dlouhých černých šatech s černým závojem zakrývajícím hlavu a ramena. Abigail nevěděla, že s ním přijde i ona. Za nimi pak stál Jótamův písař a právník, který byl připraven učinit zápis o jejich schůzce a sepsat smlouvu. Za Eliášem seděl na stoličce jeho osobní písař, který se rovněž chystal zaznamenat na hliněné destičky průběh schůzky. 24

H A D

H Ů L

„Vítej v domě mého syna, Em Jehudo,“ oslovila Abigail Ziru a pomyslela si, že zlaté penízky na jejím čele, mezi nimiž nebyl ani jeden stříbrný nebo bronzový, jsou poněkud okázalé. Zira se vůbec nepodobala svému bratrovi, jehož by bylo možno označit za pohledného, kdyby nebyl tak tlustý. Zira byla hubená, měla vystouplé lícní kosti a politováníhodný předkus. Samotnou Abigail překvapilo, jak okamžitý odpor v ní Jótamova sestra probudila: Zira může být docela dobře velmi laskavá žena. Omluvila se a uchýlila se za bohatě zdobenou zástěnu, kde už seděla Hana, teta Ráchel a obě mladší děvčata, aby mohly všechno sledovat, ale samy nebyly viděny. Abigail se posadila a zaslechla, jak si Ráchel mumlá: „Ašera nás chraň, ale ta Jótamova sestra se mi nelíbí. Její matku snad musel vyděsit nějaký osel.“ Abigail i Ráchel pozorně sledovaly Leu a hosty, ale Hana se najednou předklonila, starostlivě se chytila za břicho a zatvářila se znepokojeně. Minulé noci měla zneklidňující sen. Probudil ji v něm havran, který vletěl do ložnice, již sdílela se svým manželem Eliášem. Havran se jí usadil v nohách postele a oslovil ji: „Dvě stě amfor vašeho nejlepšího vína bude stačit.“ Nato vstoupila do místnosti dívka, která se podobala její dceři Lee, a nesla misku kouřící polévky. Hana ucítila vůni mušlí. Dívka přistoupila k posteli a havran najednou vzlétl, krákal a mával černými křídly. Dívka vykřikla, upustila polévku a v záchvatu se sesula na zem. Hana se ve snu nemohla ani pohnout. Eliáš se vůbec neprobudil. S hrůzou se dívala, jak se dívka zmítá na podlaze, od úst jí odletuje pěna a sliny, a pak začala mlátit strnulýma rukama a nohama kolem sebe a z hrdla jí vycházelo pronikavé sténání. V tu chvíli se Hana probudila a celý den pak v hrůze a strachu přemýšlela, co ten sen může znamenat. TeN se jí znovu vybavil, se všemi podrobnostmi a v celé své 25

B A R B A R A

W O O D O V Á

hrůze, neboD Jótamova sestra ve vdovském hávu připomínala obrovského černého ptáka a nos měla zahnutý jako zoban. Hana si přitiskla ruku na prsa a srdce se jí náhle rozbušilo. Lea začala obsluhovat a nabízet otci a hostům talíře s jídlem a přitom si stále šikovně přidržovala závoj před obličejem. Jótam si vzal mastnou černou olivu plněnou česnekem, hodil si ji do úst a prohlásil: „Povídám ti, bratře, že EgypDané jsou zvrhlí. Jen si představ: nejmocnější země na světě, nejbohatší a nejvyspělejší, a vládne jí žena!“ „V tom případě bych neřekl, že jsou nejvyspělejší,“ opáčil Eliáš a vzal si syrovou ústřici máčenou v octě. Statnému vinaři Eliášovi táhlo na čtyřicítku, jako všichni kanaánští muži nosil plnovous a byl to příjemný člověk, známý v celém Ugaritu svou spravedlivostí. „Ženy nejsou schopny složitého myšlení ani nedokážou vládnout zemi. Hatšepsut musí mít spoustu rádců.“ „Ten chlapec, který dosedl na trůn, je příliš mladý,“ poznamenal Eliáš, který vždycky viděl obě strany mince. „Thutmose potřebuje spoluvládce. Nevlastní matka ho jen vede, dokud nedospěje a nenaučí se sám vládnout.“ „Eliáši, příteli, s královnou vdovou bych se dokázal smířit. Ale ta ostudná ženská se prohlásila králem! Hatšepsut nosí mužský šat, a dokonce si nasazuje i falešný vous! Co to jsou EgypDané za slabochy, když strpí takovou nemravnost? Hmmf! EgypDané se starají jen o to, kdo jim donese další korbel piva. Žádné ženě by nemělo být dovoleno získat takovou moc. Je to nebezpečné.“ „A přesto je královna Hatšepsut dost chytrá, aby vymáhala od Ugaritu každoroční tribut a říkala tomu přátelské obchodování.“ „Ano, a všichni Kanaánci na to reptají a přísahají, že se jednoho dne vzbouří.“ „Dost už o politice,“ navrhl Eliáš. „Pijme, aD nás hrozny 26

H A D

H Ů L

povznesou!“ A pak vyzval Jótama, aby vyzkoušel jeho nové víno. Stavitel lodí pohlédl do své číše a zamračil se. „Tys mi dal nalít vodu?“ „Ale vůbec ne! Jen ochutnej!“ Opatrně se napil a pak: „Je to víno! Ale jakou to má barvu? Vlastně nemá vůbec žádnou barvu!“ „To je bílé víno, příteli – zvláštní druh, který se snažím zdokonalit. Začalo to pokusem, při němž jsem z vylisovaných hroznů před kvašením odstranil slupky. Původně to byla prostě jen zvědavost. Ale výsledkem bylo tohle, bohům budiž chvála!“ Jótam znovu ochutnal. Pak mlaskl. „Lehké. Svěží. Trochu nasládlé. Myslím, že s ním budeš mít velký úspěch. Víš přece, můj příteli a bratře, že se chystám otevřít na Kypru novou loděnici. Odtamtud pak vybuduji nové obchodní cesty přes Velké moře. S tvými proslulými víny a mými rychlými loNmi – jak výnosné by mohlo být naše obchodní spojení! Brzy si tohoto pozoruhodného vína bude užívat celý svět.“ Při slově „spojení“ zalétl pohledem k Lee a mírně je zdůraznil. Eliáš se široce usmál a pozvedl číši. „Tak tedy na víno a lodě, můj příteli a bratře! Dnes večer jsou bohové při nás.“ Jótam přípitek opětoval a vyprázdnil číši. „Jak příjemné,“ zamumlal s pohledem na Leiny boky. Eliáš a jeho hosté si vychutnávali vepřovou pečeni, mušle v omáčce i obrovité krabí nohy, když vtom zaslechli v nočním vzduchu ševelení počínajícího jarního deště. Zpočátku to byl příjemný zvuk, ale déšD záhy zesílil, takže kapky šplíchaly do prázdné nádržky na otevřeném nádvoří a vnášely do domu studený průvan. Jótamova sestra Zira si otřela rty ubrouskem a poprvé promluvila: „Měl bys být rád, že tě Ley zbavíme, když uvážíme její věk.“ 27

B A R B A R A

W O O D O V Á

Eliáš se zamračil. „Má dcera ještě není tak stará.“ Zira zvedla bradu. „Ale lidé si budou říkat, že s ní asi něco není v pořádku, když je jí osmnáct a ještě není vdaná. Musíme myslet na svoji pověst, chápej.“ „Můj dům je v celém Kanaánu dobře známý,“ hájil se Eliáš. „Každý, kdo něco znamená, dobře ví, jak to s mou dcerou je.“ „Že si zaslouží politovat?“ ušklíbla se Zira. Abigail za zástěnou zasyčela: „Hala! Ta ženská překrucuje všechno, co můj syn řekne. A podívej se, jak Jótam mlčí! Ani ji nenapomene!“ Abigail věděla, že s Jótamem žije jeho ovdovělá sestra, ale jelikož Zira byla mladší a neměla manžela, usuzovala Abigail, že má v domě podřadnější postavení. TeN ale Abigail viděla něco docela jiného. Jótam byl sice mezi svými soukmenovci mocný muž a bohatý obchodník, který měl vazby na ostatní bohaté muže v Kanaánu, ale vypadalo to, že ve vlastním domě ho má sestra pod palcem. „Hala, matko Abigail!“ zašeptala Hana. „Ta žena se mi nelíbí.“ Abigail pohlédla na svou těhotnou snachu – příjemnou ženu ze severu, jejíž otec byl pěstitelem datlí. Znepokojilo ji, jak je Hana napjatá a jak se předklání a tiskne si ruce na vzduté břicho. Abigail už osmadvacet dní chodila denně do Ašeřina chrámu a modlila se za narození chlapce. „Honem se pomodli, dcero!“ Znovu se ozval Ziřin pronikavý hlas: „Je tvoje dcera pilná, Eliáši? Lenost ve svém domě netrpím.“ „Hala!“ zašeptala znovu Hana a přitiskla si ruce na břicho. „Bude mou dceru dřít jako otrokyni. Lea u ní nebude mít lehký život!“ „Hano, jdi honem do svého pokoje! Pomodli se. Musíš chránit dítě!“ Ale Hana se nehnula. „Nelíbí se mi, jak se Jótam na mou dceru dívá,“ starala se tiše. „Kéž ji bohové ochraňují!“ 28

H A D

H Ů L

Abigail poplácala snachu po paži. „Je to muž. Očekává se, že se na ni tak bude dívat.“ „Podívej, jak si olizuje rty. Takhle okatě projevovat chtíč, to je nechutné. Říká se, že jeho předchozí ženy umřely, protože jim v ložnici nedal pokoj.“ „Uklidni se, Hano!“ naléhala Abigail a žasla nad mocí Kadéšina amuletu plodnosti, neboD Jótam skutečně pohlížel na Hanu s neskrývanou touhou. „Zbytečně se rozrušuješ. Vzývej bohy. Mysli na to nenarozené dítě!“ „Je tak starý! Pětačtyřicet, a žádný z jeho synů nepřežil! Na tom domě lpí smůla.“ TeN by byla Abigail mohla podotknout, že v Eliášově domě tomu není jinak a že jen skrze modlitby k Ašeře a Kadéše doufá, že spojení jejich dvou domů nepřízeň osudu změní. Avšak udivilo ji snašino náhlé rozrušení a přemýšlela, co jej mohlo způsobit. „Neboj se, Hano, drahoušku,“ uklidňovala ji. „Dohlédnu, aby s Leou v Jótamově domě dobře zacházeli. Musíš myslet na to dítě ve svém lůně. Má ještě dva měsíce spát. Nezpůsobuj mu zlé sny. Vzývej požehnané jméno Ašeřino.“ Ale Hana byla čím dál neklidnější. Z tváře se jí vytratila barva. Myšlenky jí opanoval její zlý sen – havran, řeči o amforách s vínem a dívka, která tak připomínala Leu, jak se zmítá na podlaze… A Lea se zatím chystala předložit Jótamovi polévku se škeblemi. „Matko Abigail –“ začala Hana tak bezdechým hlasem, že ji její tchyně vůbec neslyšela. „Budete muset do manželství přinést ještě něco navíc,“ prohlašovala právě Zira povýšeně, zatímco Eliáš i ženy za zástěnou jen čekali, zda ji Jótam neumlčí. Ale tlustý loNař se věnoval svému jelítku a nechal sestru mluvit podle libosti. „Proč to říkáš?“ podivil se Eliáš, který nebyl zvyklý projednávat obchodní záležitosti se ženou. 29

B A R B A R A

W O O D O V Á

„Můj bratr si má brát dívku, kterou už někdo nechal. Co si lidé pomyslí?“ „Nechal?“ vyštěkl Eliáš ostře. „Ten mladík zemřel!“ Zira pokrčila rameny. „Můj bratr bude žádat odškodné za to, že tě jí zbaví. Dvě stě amfor tvého nejlepšího vína bude stačit.“ Eliáš zvolal: „Cože!“ A za zástěnou zašeptala jeho žena Hana: „Matko Abigail – v tom snu, o kterém jsem ti dnes ráno vyprávěla – tohle přesně mi ten havran řekl! A pak jsem viděla dívku, která vypadala jako Lea, jak padá na zem v záchvatu. TeN už vím, o čem ten sen byl. Je to varování, že Jótam má v krvi padoucí nemoc. Ta dívka se podobala Lee. Myslím, že je to Leina budoucí dcera a bohové nás varují, že jestli si Lea vezme Jótama, zdědí její děti padoucí nemoc.“ Abigail zírala na svou snachu. Všichni v Ugaritu už slyšeli pověsti, že Ziřin syn trpí na záchvaty. Ale Zira svému synovi plánovala politickou kariéru a v politice člověk nemůže nikdy věřit tomu, co zaslechne. Avšak od jejich útěku z Jericha naučila tetička Ráchel Abigail úctě k prorocké moci snů, a Abigail teN dostala strach, že je to opravdu varování od bohů. „Matko,“ naléhala Hana, „ta dívka ve snu podávala škeblovou polévku. A podívej se na Leu!“ Abigail vážně přikývla. Poplácala Hanu po ruce a prohlásila: „Tohle si hned vyjasníme.“ K ohromení svého syna i jeho hostů pak Abigail vystoupila zpoza zástěny a hrdě a vzpřímeně se před ně postavila. „OdpusD to vyrušení, můj synu,“ pronesla, „avšak než bude možné pokračovat v jednání, je třeba zodpovědět jednu podstatnou otázku.“ Obrátila se k Ziře: „Nesmírně se omlouvám, Em Jehudo, ale než dám ruku své vnučky tvému bratrovi, musím ti položit jistou choulostivou otázku. OdpusD mou zvídavost, ale jistě pochopíš, že je to krajně důležité. Šeptá se, že tvůj syn Jehuda trpí padoucí nemocí. Je to pravda?“ 30

H A D

H Ů L

„Matko!“ vyhrkl Eliáš. Zira vyskočila. „Jak se opovažuješ!“ „Opovažuji se, protože jestli je to pravda, pak si musím rozmyslet, jestli svou vnučku tvému synovi opravdu dát. Říká se, že padoucí nemoc mívá rodina v krvi. Je-li tomu tak, pak Lee hrozí, že její děti budou tou nemocí také trpět. A tak se tě ptám, Ziro, matko Jehudova, trpí tvůj syn tímhle postižením?“ Zira pevně sevřela rty do tenoučké čárky. „To je hnusná pomluva, nic víc!“ Abigail jí pohlédla do očí, všimla si jejích sepjatých rukou a spatřila, jak se chvěje. „Budeš přísahat při Ašeře, že tvůj syn tím neduhem netrpí?“ Zira otevřela ústa. Eliáš a Jótam na ni hleděli a Lea tu stála s miskou polévky v rukou. A pak Zira ústa znovu zavřela a neřekla nic. „Hala,“ zašeptala Abigail, „tak je to pravda. Jehuda má padoucí nemoc.“ Zpoza zástěny se ozval pronikavý výkřik a Támar zavolala: „Babičko! S matkou něco je!“ Abigail se obrátila ke sluhovi: „Řekni Báruchovi, že musí hned běžet pro doktora. AD mu vyřídí, že ho potřebujeme k porodu. Honem! Bohové aD tě vedou!“ A pak se rozběhla na pomoc Haně. Když Lea zaslechla zpoza zástěny matčin křik, prudce se otočila a miska s horkou polévkou jí vyklouzla z rukou a spadla Jótamovi do klína. Ten vykřikl a vyskočil. Otroci se k němu vrhli s plátěnými utěrkami. Eliáš v hrůze přihlížel, ale Ziře ztemněla tvář zuřivostí. Lea ztuhla a hleděla na zástěnu. A pak se matčiny vzlyky a sténání pozvolna vytratily, jak ženy spěšně odvedly Hanu do druhé části domu. „Dcero!“ pronesl Eliáš ostře. 31

B A R B A R A

W O O D O V Á

Rychle se obrátila a s úlekem spatřila, že Jótamova šarlatová tunika je celá politá škeblovou polévkou, již se otroci horečně snažili setřít. Otec vstal a zamračil se na ni. „Omluv se našemu hostovi!“ Ale právě když chtěla Lea požádat o odpuštění, zaslechla další výkřik a pochopila, že na matku přišly porodní bolesti. Bylo to příliš brzy! Otočila se na podpatku a před užaslými zraky svého otce a jeho hostí vyběhla ze síně. Když Lea dorazila do porodního pokoje, matka tam ležela na lůžku a sténala, zatímco se ji Abigail s otrokyněmi snažily pohodlně uložit. Lea přiskočila k matce, klekla si u postele a vzala Hanu za ruku. „Je ti dobře, matko?“ Hana zazmítala hlavou. Tvář měla bledou a lesklou potem. „Příliš to bolí,“ zašeptala. „Něco není v pořádku.“ Lea přihlížela, jak Abigail vyhrnuje Haně roucho, aby odhalila vzduté břicho. „Hala!“ hlesla, když spatřila, jak se napjatá kůže zvlnila porodním stahem. Támar a její nejmladší sestra se s bázní ve tvářích držely opodál. Abigail klidně oslovila ostatní: „Doneste kořeněné víno a horký pohrabáč, abychom ho ohřály. Potřebuji umyvadlo s vodou a čisté plátno. Rychle! Támar, nestůj tady jen tak a běž zapálit kadidlo do Ašeřiny svatyně. Ester, modli se za svou matku.“ Abigail mluvila nevzrušeně, ale v duši měla hrůzu. Každý věděl, že každé pronesené slovo žije vlastním životem a má moc požehnat, nebo ublížit. Ziřina slova přivolala neštěstí a nesla se vzduchem jako zlovolný vítr, vstoupila Haně do uší a doplula jí až do břicha, kde začala svou Nábelskou mocí dusit její nenarozené dítě. Abigail se sklonila nad snachou a položila jí ruku na čelo: „Rychle, vzývej bohy, Hano! Musíš se uklidnit. Ty kontrakce musíme zastavit. Dítě se ještě nesmí narodit. Nepřežilo by!“ 32

H A D

H Ů L

„Ta hrozná, příšerná ženská,“ procedila Hana přes zaDaté zuby. Na krku jí vystupovaly žíly. „Svou dceru jí nedám! Je jako černý pták a moje vnoučata po ní budou mít padoucí nemoc!“ Náhle se dala do křiku, mezi nohama se jí objevila voda a rozlila se po posteli. „Hala!“ zašeptala Abigail a rukou udělala ve vzduchu ochranné znamení. Rozhlédla se. „Kde je to víno? Kde je to děvče s umyvadlem a plátnem? Ester, Támar, nepřestávejte se modlit. Vzývejte Dágana a Ašeru! Honem! Přivolejte bohy sem.“ Abigail vzala ze svícnu jednu svíci, obešla místnost kolem dokola a zapalovala kadidlo, takže se vzduch zakrátko naplnil sladce vonícím kouřem, který měl zahánět zlé duchy. Pak vyšla do chodby a rozhlédla se po sloupové chodbě osvětlené pochodněmi. Lea naslouchala dešti, který ještě zesílil, a pak ucítila na paži něčí ruku. Zvedla hlavu a spatřila vrásčitou tvář tety Ráchel, které sklouzl z hlavy závoj a odhalil jemné chmýří bílých vlasů. Ráchel byla nejstarší osobou v Eliášově domě, kde žila už dvacet let. „Mero, drahoušku, zaběhni do kuchyně a přines Ašeřin elixír.“ „O čem to mluvíš, tetičko?“ „Utíkej, honem. Ten recept mi dal můj muž. Byl lékařem a pěstoval všemožné keře a rostliny, dokonce i stromky. To bylo v Jerichu, kde jsem se narodila. Lidé si k nám chodívali pro manželovy léky. Kdyby tu byl, jistě by Haně podal Ašeřin elixír.“ „Ale co je Ašeřin elixír?“ Ráchel vztáhla stařičkou ruku, bílou a modře žilnatou, a položila ji Haně na břicho. „Z milosti bohů zastavuje porodní stahy. Moje sestra byla v sedmém měsíci, když nám do domu vletěl sokol. Nemohl najít cestu ven. Snažili jsme se ho chytit. Létal z pokoje do pokoje, až narazil do sloupu a padl mrtvý na zem. Sestra začala rodit a málem jsme o to dítě přišli, ale 33

B A R B A R A

W O O D O V Á

můj muž jí dal ten elixír, stahy najednou ustaly a dítě jí vydrželo v lůně, dokud nepřišel jeho pravý čas. A dneska je živý a zdravý, můj synovec Ari.“ Do místnosti se vrátila Abigail a zamračila se. „O čem to teta Ráchel zase mluví? Kdo je Ari?“ „Mero, musíš do kuchyně,“ zvolala Ráchel. „Nemůžeme Rebeku znovu ztratit!“ „Rebeku?“ pohlédla na ni Abigail zmateně a pak se jí tvář rozjasnila pochopením. „Ari, Rebeka… hala! Ti přece už dávno umřeli. A Mera byla myslím naše služka, když jsem byla ještě malá. Leo, vyběhni na cestu a podívej se, jestli doktor už jde. Ráchel, drahoušku, běž prosím do svého pokoje. Těmihle řečmi Hanu jenom vyděsíš.“ „Ale Ašeřin elixír jí pomůže! Zachrání děDátko!“ „No tak, buN tak hodná a běž si lehnout. Modli se k bohům. Á, tady je to víno.“ Abigail popadla pohár a vrhla se k posteli. Sedla si ke své snaše a přiložila jí víno k ústům: „Vypij, kolik zvládneš, zlatíčko, a vzývej přitom bohy! Tohle ti zpomalí stahy. Uklidní tě to, abys v sobě děDátko udržela.“ „Ašera mi pomáhej, už nemůžu!“ vykřikla Hana. „Dítě už je na cestě!“ Abigail třesoucí se rukou odložila pohár a posunula se do nohou postele. Z hlavy jí sklouzl závoj a ve světle lamp zazářily její kaštanové vlasy protkané stříbrem. Odhodlaně sevřela rty, předklonila se a nastavila ruce. „Už se to nedá zastavit. TeN je všechno v Ašeřiných rukou. Leo, pomoz mi.“ S očima rozšířenýma strachem přistoupila Lea k babičce a s hrůzou sledovala, jak se objevilo dítě, příliš rychle a v množství krve. „Bohům buN chvála, je to chlapec!“ zvolala Abigail, zabalila kňourající nemluvně do přikrývky a podala ho Lee. V hlase však neměla žádnou radost. Znovu se začala věnovat Haně. 34

H A D

H Ů L

Abigail uřízla ostrým měděným nožem pupeční šňůru a Lea zatím hleděla na drobounké tělíčko ve svém náručí, s rudou tvářičkou a pevně sevřenýma očima, celé od porodních tekutin. Otevíralo pusinku, mňoukalo jako kotě a při každém nádechu se zachvělo. Je tak maličký, pomyslela si Lea, tak bezmocný! Zkropila ho slzami a tiše se modlila, aby Ašera ušetřila jeho život. Vtom vběhl dovnitř udýchaný majordomus s šaty mokrými od deště. „Lékař nebyl doma, má paní,“ oznamoval Abigail. „Jeho sluha mě ale zavedl k jinému lékaři, který bydlí nedaleko, a ten řekl, že může hned přijít.“ „Nebyl doma?“ Jako všechny bohaté domácnosti si i Eliášova rodina trvale platila svého lékaře. Měl jim být k dispozici v každou denní dobu, aby se nikdy nemuseli uchylovat k doktorům z Domu zlata jako obyčejní lidé. Abigail nakrčila nos a pohlédla ke dveřím. „No a? Kde je ten člověk? Zoufale potřebujeme –“ Hlas se jí zadrhl a zajíkla se. Oči se jí rozšířily při pohledu na cizince, který teN tiše vstoupil do dveří: vysoký, v bílém rouchu, s parukou dlouhých černých vlasů, a na popruhu přes rameno nesl jakousi skříňku. Abigail se tak lekla, že na okamžik nedokázala ani promluvit. Pak se otočila na správce: „Tys přivedl do našeho domu EgypDana?! Hala! Přivolals na nás kletbu!“ Zamítavě mávla na nezvaného návštěvníka, ale ten přistoupil blíž a se silným cizím přízvukem pronesl: „Vyučil jsem se v Domě života v Thébách. Mohu pomoci!“ Abigail se otřásla. Vzedmula se v ní nevolnost. Venku se k jarnímu dešti přidalo dunění hromu a teN před ní stál EgypDan. Jako by najednou byla zase v Jerichu. Lea stála ve stínu s dítětem v náručí, sledovala celou rozmluvu a EgypDan jí připadal neškodný. Byl čistý a zdvořilý a zjevně upřímně toužil pomoci. Ale věděla, jak hluboce má 35

B A R B A R A

W O O D O V Á

v sobě její babička zakořeněný předsudek vůči jeho rase, a tak se jen dívala, jak jí ten muž úsečně pokývl, otočil se a vyšel z pokoje. Lea přemýšlela, jaké zázračné léky asi obsahuje ta skříňka na jeho rameni. „Moje děDátko,“ zašeptala Hana. „Prosím, dejte mi ho!“ Ale Lea na dítě pohlédla a zjistila, že se už nechvěje. Ručičky mu měkce visely a pusinku mělo ochablou. „Babičko!“ vykřikla. Abigail k ní přiskočila a stačil jí jediný pohled. „Odešel k bohům,“ zamumlala a udělala mu na čelíčko posvátné Ašeřino znamení. „Hala!“ vykřikl mužský hlas. Obrátily se a spatřily ve dveřích Eliáše. Statný muž působil v tomhle ženském pokoji neužitečně a neohrabaně. „Eliáši,“ vyhrkla Abigail poplašeně. „Neměl bys tady být! Přináší to smůlu!“ „Hana přestala křičet. Čekal jsem na zprávy, ale nikdo mi nepřišel nic říct!“ „Můj synu,“ přistoupila k němu Abigail. Objala ho a vzdychla: „Dítě zemřelo. Nemohly jsme ho zachránit.“ Eliáš poklekl u postele, políbil svou ženu a slzami zkropil mrtvé děDátko. Pak přitiskl tvář své ženě na prsa a bez zábran se rozplakal. „Lásko moje, moje milovaná! Díky bohům, že jsi naživu! AD mě bohové smetou, ale jsem vděčný, že jestli musel jeden z vás umřít, pak to bylo dítě! Nemohu tě ztratit, lásko!“ A zase plakal. Hana unaveně vztáhla ruku, pohladila manželovy husté vlasy a zašeptala: „Prosím, neposílej Leu k té strašlivé ženské! Naše vnoučata budou stejně postižená jako její syn.“ Abigail k nim s vážnou tváří přistoupila. Roztřeseně pronesla: „Nechal jsi naše hosty o samotě, Eliáši! Musíš jít za nimi. Přijdu hned, jak to půjde.“ S těžkým srdcem se Eliáš vrátil do hostinské síně. Omluvil 36

H A D

H Ů L

se za přerušenou večeři, ale požádal hosty, zda by nemohli odejít. „Náš dům je teN domem smutku. Můj syn odešel k bohům.“ „To je naprosto nepřijatelné!“ vyštěkla Zira. „Když se narodil můj Jehuda, byla u nás právě na návštěvě princezna Sahti se svou rodinou. Při večeři mi praskla voda a já se zdvořile omluvila, ale neříkala jsem proč. Šla jsem do svého pokoje a tam jsem porodila svého syna úplně sama. Naši hosté o tom ani nevěděli, takovou úctu jsem k nim projevila! Nejenže tvoje dcera Lea prokázala nesmírnou neposlušnost, ale ty sám jsi nás tu zanechal o samotě. A nesmíme zapomenout ani na to, jak mě tvá matka urazila tím lživým nařčením o mém synovi!“ Eliáš nedokázal odpovědět. Chytil se za límec tuniky a prudce zatáhl, až látku roztrhl. Později si oholí vous a nasype si popel do vlasů. Jótam příkře pronesl: „Mrzí mě tvoje ztráta, Eliáši, a modlím se, aby tvůj syn odešel k Dáganovi. Ale tys mě těžce urazil. Poškodils mou pověst. Dáš-li mi svou dceru, budu to považovat za dostatečné odškodnění.“ Eliáš na něj poplašeně pohlédl. O svatbě přece ještě nemluvili. Zavrtěl hlavou a řekl unaveně: „Lituji, příteli, ale to nemohu.“ Jótamova tvář potemněla. „Toho budeš litovat, Eliáši! Tvoje dcera a matka zostudily obě naše rodiny. Jsi muž, nebo kleštěnec?“ „Při bozích!“ vykřikl Eliáš. „Právě jsem přišel o syna! Myslíš snad, že bych mohl víc trpět?“ Mnul si rukama tvář. Připadal si jako stoletý stařec. „Hanba by měla být jen tobě, Jótame, že neprokazuješ mému domu patřičnou úctu v čase smutku!“ Jótam rozhořčeně pohodil hlavou. „Zahanbils mě před mou sestrou! Jak teN budu vládnout svému domu?“ Eliáš už chtěl říct: Ale vždy jsi mu nikdy nevládl. Ale kousl 37

B A R B A R A

W O O D O V Á

se do rtu. Jako by na ramenou nesl všechnu tíži světa. Nedokázal jasně uvažovat. Jeho prvorozený syn, mrtvý… Jótam se k němu naklonil a zasyčel: „Pamatuj na má slova, Eliáši: jednou přijde den, kdy mě budeš prosit, abych si tvou dceru vzal. A já ti před Dáganem i před Baalem slibuji, že buN budu mít Leu já, nebo ji nebude mít nikdo!“

H A D

H Ů L

ohle už začíná být nesnesitelné, Eliáši. Je třeba něco udělat, nebo tvé dcery skončí neprovdané!“ Abigail se setkala se synem v prosluněném atriu ženského křídla. Muži, kteří nepatřili do rodiny, do této části domu vůbec nesměli, a mužští příbuzní směli vstoupit jen se svolením žen. Tuhle tradici zavedly ženy v tomto domě už před dávným časem, neboD si přály mít svůj vlastní svět, v němž by nevládli muži, kde by mohly procházet koloběhem svého života a pečovat o svou rodinu stranou bouří vnějšího světa. V této soukromé sféře vládla Abigail a její syn tu byl jen hostem. Vlastně si jej sem dala zavolat. Eliáš neklidně otáčel pečetním prstenem, který měl na palci. Byl z chalcedonu s rytinou Eliášova znamení: muže sedícího pod loubím z vinné révy, jenž vztaženými pažemi velebí bohy. S jeho pomocí podepisoval Eliáš smlouvy, dopisy, účty i právní listiny. „Nevím, co počít, matko. Nečekal jsem, že bude Jótam tak mstivý.“ Samotnou Abigail překvapila míra Jótamovy zášti. Ne však už ta Ziřina. Abigail odhalila pravdu o jejím synovi a jeho postižení. I když následně Ziru ujistila, že o Jehudově padoucnici nepromluví ani slovo, odhalením Ziřina tajemství přivolala Abigail pomstu na celou rodinu. Jótamova odplata měla dalekosáhlé důsledky. Eliášovi přátelé s ním sice cítili, ale báli se Jótamova hněvu.

„

B A R B A R A

W O O D O V Á

Abigail doufala, že díky jejímu původu se Jótamovo mstivé tažení Eliáše nedotkne. Byla potomkem Ozediáše, jednoho z největších ugaritských králů, a její vnučky se tedy těšily obzvláštní prestiži. Ale nebylo tomu tak. Případní nápadníci se od Eliášova domu drželi dál. A teN měla Abigail strach. Tak usilovně se snažila zajistit rodině bezpečnou budoucnost a byla si tak jistá, že svého cíle dosáhla, že úplně zapomněla, jak vrtošivý může být osud. Myslela si, že bude stačit dům ukrytý v kopcích, bezpečné útočiště, zakopané zlato a strážní oddíl – soustředila se na fyzickou bezpečnost rodiny, ale takovýhle útok jí nikdy ani nepřišel na mysl! A teN byl Eliášův dům domem žen. Jediným mužem tu byl sám Eliáš. Pokoje, jejichž obyvatelé měli nosit vousy a mluvit hlubokým hlasem, zely prázdnotou. Požehnaná Ašero, modlila se Abigail, přiveN do tohoto domu syny, nebo náš rod vymře! Donutila se vrátit zpět do přítomnosti. Rodina byla v krizi. Když nemohl mít Leu Jótam, neměl ji mít žádný jiný muž. Tady utroušené slůvko, jinde neurčitá pohrůžka, a Jótam už se postaral, aby ugaritští muži usoudili, že bude lépe hledat si ženu jinde než si znepřátelit mocného loNaře. Abigail se zahleděla na svou nejmladší vnučku Ester, která si tu tiše navlékala korálky na náhrdelník. Tak laskavá dívenka, poslušná a skromná – byla by někomu dobrou ženou. Avšak kvůli rozštěpenému rtu, který jí trvale odhaloval zuby, se tohle třináctileté děvčátko nikdy nevdá a nebude mít děti. Její životní dráha už je určena. O Ester si Abigail starost dělat nemusí. Ale pak pohlédla na svou sedmnáctiletou vnučku Támar, která seděla na slunci a tkala na stavu. O Támar si Abigail dělala obrovské starosti. V tom štíhlém, pružném těle plál oheň. Tak mladá, a přitom už tak tělesně žádostivá. „Babičko, pověz mi znovu, jak to bude o mé svatební noci!“ Na tom, že 40

H A D

H Ů L

je žena náruživá, nebylo samozřejmě nic špatného. V Ugaritu se žena mohla podle práva rozvést, nedokázal-li ji muž v ložnici uspokojit. Ale taková zvědavost byla pro mladou pannu nemístná. A jak pokukovala po mužích na tržišti a vždycky si přitom nechala sklouznout závoj! Abigail si dobře všimla, jak se po ní dívají, protože Támar byla opravdu oslnivá krasavice. Taková krása může být pro ženu těžké břímě, ale Támar věděla, jak jí využít. Už jako malé děvčátko ráda sedávala mužům na klíně, šimrala je ve vousech a dostávala za to pamlsky. Abigail věděla, že se Támar musí brzy vdát, jinak ji její povaha přivede do záhuby. Jenomže dokud nebude mít muže její starší sestra, Támar se vdát nemohla. I proto bylo tak naléhavé najít Lee manžela. „Napíšu svému bratranci do Sidónu,“ pronesla Abigail nakonec. „Má pět zdravých synů. Lea si může vzít jednoho z nich. Pošli mi sem písaře Šemuela. Hned mu nadiktuji dopis.“ Lea česala matce vlasy a pokoušela se vybavit si, co ví o babiččině bratranci v Sidónu – a zejména o jeho pěti synech. Zaslechla, jak babička diktuje rodinnému písaři Šemuelovi: „Lea je silná, zdravá dívka, poslušná a zručná.“ Lea přemýšlela, kterého ze svých synů bratranec asi pošle. Modlila se, aby vypadal alespoň trochu k světu a aby byl laskavý. Věděla, že v devatenácti letech si nemůže zrovna vybírat. Seděly s matkou na jarním slunci a naslouchaly zpěvu skřivánků za vysokou zdí, kterou bylo atrium obehnáno. Dvě ženy odloučené od světa hliněnými cihlami a smutkem. Nebyly tu samy. Támar seděla za tkalcovským stavem a Ester vyráběla náhrdelník z modrých a červených hliněných korálků koupených na tržišti. U nízkého stolečku seděla teta Ráchel a dřevěnou paličkou vylupovala mandle na koláčky, které se chystala péct v kuchyni. 41

B A R B A R A

W O O D O V Á

Lea česala matčiny husté kadeře slonovinovým hřebenem a myslela na tu strašlivou noc před rokem, která měla tak neočekávané následky. Když tehdy zaslechla matčin křik, věděla okamžitě, komu náleží její oddanost. Nelitovala svých činů, ale mrzelo ji, že způsobila otci takové nesnáze. Přátelé se ho začínali stranit a obchody mu vázly, neboD kdysi věrní zákazníci začali brát víno od jiných obchodníků. Lea dokonce otci řekla, že si Jótama vezme, jestli ji ještě bude chtít, ale otec odmítl. Dal přece její matce slib… „Který závoj si dnes vezmeš, matko?“ zeptala se Lea a pomyslela si, že matce vždycky moc sluší bledě modrá. „Jenom ten domácí, drahoušku. Žádné další nepotřebuji.“ Hana měla zrovna svůj měsíční čas, během něhož nevycházela z domu ani nepřijímala návštěvy. Bylo to posvátné období, jež muže děsilo a vyvádělo z míry, ale ženy se jeho prostřednictvím mohly přiblížit měsíci a bohyni. Tytéž předchůdkyně, které rozhodly, že polovina domu bude patřit jen jim, také nařídily, že během měsíčního krvácení musí žena odpočívat. Byl to čas rozjímání a zamýšlení. Nikdo po ženě nesměl chtít žádnou práci, nikdo za ní nechodil, neměla žádné povinnosti. Byl to čas, na který se ženy těšily, během něhož se vzdaly životních starostí a domácích povinností, aby daly odpočinout tělu i duchu a věnovaly se zábavě. Pro muže byl tento čas tabu, pro ženy byl posvátný. Avšak Lea věděla, že pro její matku je to také čas smutku, který jí bolestně připomíná její ztrátu. Od té noci, kdy její dítě zemřelo, oslavila už Hana dvanáct cyklů. Mnohokrát za tu dobu přijala Eliáše ve svém loži. Ale dosud nepočala. Haně bylo skoro čtyřicet let. Věděla – všichni v domě to věděli –, že její plodné dny se chýlí ke konci. A ona nedokázala dát Eliášovi syna. Lea vycítila matčin smutek a nedokázala se ubránit pocitu viny. I když matčiny porodní bolesti vyvolala Ziřina krutá 42