jedna
V
álka do mého dětského světa nevstoupila s výbuchy raket a bomb, nýbrž s otcovými kroky, které zazněly v chodbě, když cestou do své ložnice míjel můj pokoj. Uslyšela jsem s tichým klapnutím otevírat a zavírat dveře. Vyklouzla jsem z postele a opatrně, abych nevzbudila Radanu v její postýlce, jsem se vykradla z pokoje. Přitiskla jsem ucho na dveře a poslouchala. „Jsi v pořádku?“ tázala se ustaraně maminka. Každý den před rozbřeskem chodil tatínek na osamělou procházku. Vracel se zhruba o hodinu později a přinášel s sebou obrazy a zvuky města, z nichž poté vznikaly básně, jež mi nahlas předčítal. Dnes ráno se však zřejmě vrátil hned, jen co vyšel ven, protože sotva začínalo svítat a dojem noci se měl teprve rozptýlit. Jeho kroky odeznívaly do ticha jako pozůstatek snu nějakou chvíli po procitnutí. Představila jsem si ho, jak nyní leží vedle maminky, oči má zavřené a naslouchá jejímu hlasu, který tiší myšlenky, jež se neodbytně dožadují jeho pozornosti. „Co se stalo?“ „Nic, miláčku,“ odpověděl táta. „O co jde?“ naléhala. S hlubokým, dlouhým povzdechem nakonec řekl: „Ulice jsou plné lidí, Aano. Bez domova, hladových, zoufalých…“ Odmlčel se, postel zapraskala a já jsem si představila, že se k mamince otáčí čelem a jejich tváře proti sobě leží na stejném polštáři, jak jsem je často vídala. „Tolik strádání…“ „Nezáleží na tom, jaké hrůzy se odehrávají tam venku,“ jemně ho přerušila. „Vím, že nás ochráníš.“ Následovalo napjaté ticho. Představila jsem si maminčiny rty přitisknuté k otcovým. Začervenala jsem se. „A dost!“ zvolala bezstarostně, už zase zvonivým hlasem. Následoval zvuk otevírání laťkových žaluzií, jako když se vypustí ptáci a chvatně od-