0036200

první kapitola BEAUMARCHAIS

C

esta z Versailles do Paříže vedla půvabnou, zelenající se krajinou. Dopoledne pršelo, ale teď se mraky roztrhaly, proniklo jimi slunce a Pierre si pochvaloval vlhkou svěžest krásného májového dne.

Ještě včera, když se vracel z Londýna, byl na pochybách, zda změna ve vládě nezmaří nadobro jeho pečlivě promyšlený a s takovým úsilím uchystaný obchod. Už se nejednou dožil podobné pohromy. Ale tentokrát je všechno na nejlepší cestě.

V dlouhém a otevřeném rozhovoru s ministrem se ukázalo, že Versailles na jeho návrhy zabraly. Hrabě Vergennes o ně projevil mnohem větší zájem, než se dalo usuzovat z jeho obezřetných dopisů. Přísliby, které mu dnes vláda poskytla, daleko překonaly jeho naděje; velký obchod byl už takříkajíc v suchu.

Pierrův vůz dojel na křižovatku, kde silnice odbočovala do Clamartu. Pierre nařídil kočímu, aby jel pomaleji. Trochu se pousmál, uvelebil se do polštářů a oddal se úvahám o výsledku, jehož dosáhl.

Pierre Caron de Beaumarchais žil poslední dobou v Londýně jako tajný agent francouzské vlády. Úkoly, k nimž byl tento bystrý a obratný muž vybrán, byly nejasné, dosti nečisté a nijak důležité. Časově byly málo náročné, a tak měl Pierre kdy vypracovat významnější plán.

Když propuklo ono velké střetnutí mezi anglickým králem Jiřím Třetím a jeho americkými koloniemi, stal se Pierre Caron de Beaumarchais vášnivým stoupencem odbojných Američanů.

9

Jako mnozí jiní intelektuálové v Paříži, a dokonce i v Londýně, pozdravil bostonské povstalce jako muže bojující za uskutečnění velkých idejí francouzských a anglických filozofů. Tito mužové byli odhodlaní žít prostě a podle přírody, odmítali život zmrzačený konvencí, předsudky a despotickou zvůlí, běžný v Londýně a v Paříži. Mužové Nového světa chtěli založit své státní zřízení na svobodě, rozumu a přírodě. A tyto muže chtěl anglický král donutit ohněm a mečem, aby od svého ušlechtilého předsevzetí upustili.

Pierre nestál na straně Američanů jen srdcem a slovy, pomáhal jim i skutky. Byl oblíbený ve všech kruzích londýnské společnosti, stýkal se přátelsky s vůdci konzervativců i liberálů, měl možnost seznámit se dopodrobna s konfliktem mezi Londýnem a koloniemi. Shromáždil bohatý materiál, utřídil jej, vyvodil z něho závěry, a i když ho tím nikdo nepověřil, zaslal Ludvíkovi Šestnáctému a jeho ministrům informace vyznačující se znalostí věci, přehledností i předvídavostí. Když si dnes Pierre tyto své informace a pamětní spisy znovu připomínal, mohl si zakládat na tom, že i když byl jen tajný agent bez jakéhokoli pověření, vystihl podstatu anglo-amerického konfliktu od samého začátku lépe než králův úředně povolaný vyslanec. Události daly jeho předpovědím za pravdu.

Závěrem, kterým končil své informace versailleskému kabinetu, byla důtklivá výzva poskytnout podporu povstalcům a tím oslabit Anglii. Konflikt Angličanů s koloniemi je pro Francii ­jedinečnou příležitostí skoncovat s hanebným mírem, který jí Anglie před dvanácti lety vnutila.

Pierre si pochopitelně uvědomoval, že se francouzská ­vláda nemůže veřejně postavit na stranu amerických vzbouřenců. To by znamenalo válku s Anglií, na kterou námořnictvo a armáda neměly ještě dost sil, nehledíc ani k žalostnému stavu francouzských financí. Ale Pierre našel východisko z této nesnadné situace.

Spokojeně se usmíval. Psal informace s upřímným úmyslem pomoci Američanům a podpořit věc svobody a rozumu.

10

Ale někdy se také stane, že ideální snahy mohou přinést i materiální zisk. Lidé, kterým se takové věci zdají nekalé, jsou hlupáci.

On, Pierre, není hlupák. S ostrovtipem protřelého obchodníka a v intrikách obeznalého politického agenta od počátku cítil, že přiměřené podněcování tohoto osvobozeneckého boje může přinést prospěch nejen ideový, ale i hmotný.

Vědom si tedy toho, že Francie si ještě nemůže dovolit vyprovokovat válečný konflikt s Anglií, Pierre doporučil, aby francouzská vláda podporovala Američany zprvu jen tajně, tak, aby se nekompromitovala. Ať povstalcům dodávají zbraně a ostatní potřeby soukromí obchodníci, navenek na vlastní účet a nebezpečí, potají však se subvencí a všemožnou podporou francouzské vlády.

Po zdlouhavém vyjednávání, kdy už si Pierre myslel, že se mu nikdy nepodaří získat pro svůj plán ministra zahraničí hraběte Vergennesa, to nakonec přece jen dopadlo tak, jak si představoval. Dnes na to ministr přistoupil, dnes ho pověřil organizací celé věci tak, jak on ji navrhl. Ode dneška, jakmile nabídne povstalcům zbraně a ostatní materiál, může se Pierre považovat za tajného zmocněnce francouzského krále.

Byl spokojený sám se sebou. Způsob, jakým se zhostil svízelného jednání s ministrem, byl důstojným dovršením jeho důmyslně promyšlených příprav.

Povstalci toho potřebovali mnoho. Jejich výzbroj byla žalostná, výrobní kapacita nečetných továren nepatrná. Požadovali úplnou výzbroj a výstroj pro třicet tisíc mužů. Ministr se ho zeptal, zda on a jeho obchodní přátelé jsou opravdu schopní takové množství materiálu opatřit a dopravit přes moře. „Ale ovšem, ovšem, ovšem,“ odpověděl Pierre troufale a bez váhání, ale hned dodal, „samozřejmě za předpokladu, že královské a­ rzenály nám dodají zbraně za výhodných podmínek a že se na nás po finanční stránce nebude šetřit.“ Hrabě Vergennes prohlásil, že to projedná s ministrem vojenství, a pak začal hovořit o nejchoulostivějším bodu – zeptal se Pierra, jak vysoká by podle jeho názoru měla být subvence, kterou očekává od vlády.

11

Pierre se původně rozhodl, že se do věci pustí, když ­dostane od vlády příspěvek ve výši nejméně jednoho milionu liber. Ale nyní, když mu ministr chtěl doopravdy svěřit tak obrovskou dodávku, si uvědomil, že si až dosud s celým tím plánem jen pohrával; zároveň s pocitem nadšení nad úkolem tak velikým a čestným se ho zmocnila obava, zda jeho finanční prostředky a úvěr budou stačit na tak obrovitý podnik. Milion liber, to by byl směšně malý základní kapitál k tomu, aby mohla být do­ dána výzbroj a výstroj pro třicet tisíc mužů. Ale když bude ­žádat víc, když bude žádat příliš mnoho, pak možná nakonec všechno ztroskotá.

Ve zběsilém chvatu, dívaje se přitom se zdánlivým klidem do úsměvně vyčkávavé ministrovy tváře, začal znovu uvažovat, jakou částku by měl žádat. „Myslím,“ řekl, „že tři miliony budou stačit.“ Následovala kratičká odmlka, během níž se ­jeden díval na druhého. Nyní se rozhoduje o osudu Ameriky i o mém, myslel si Pierre. „Můžeme vám slíbit dva miliony,“ řekl nakonec ministr. „Jeden milion dáme sami, druhý vám opatříme od Španělů.“ Takřka omráčen tímto nesmírným úspěchem vracel se nyní Pierre krásným květnovým odpolednem do Paříže. Vůz, v němž projížděl zelenající se půvabnou krajinou, byl až nadměrně okázalý; vpředu seděli v bohaté livreji kočí a malý černošský sluha, vzadu se hloupě a domýšlivě naparoval lokaj v ještě nádhernější livreji. Také Pierrův zevnějšek byl až příliš velkolepý, byl oblečený podle poslední módy a na prstě mu ­zářil obrovský briliant.

Měl právo na únavu. Poslední dny byly velice namáhavé, měl za sebou likvidaci své obchodní činnosti v Londýně, spěšné cestování, rozhovor s ministrem. Ale Pierre nebyl z těch, kteří se jen tak lehko poddají. I když ve svých čtyřiačtyřiceti letech už začínal tloustnout, vypadal mladě, každý by mu hádal nejvýš pětatřicet. Masitý obličej měl svěží barvu, lehce ustupující čelo bylo jasné, hnědé oči výrazné a bystré, pod ostrým rovným nosem se usmívala plná, pěkně vykrojená ústa. Dolíčkem 12

rozdělená, trochu chabá brada a malý podbradek vystupující z přepychového kabátu propůjčovaly jeho zchytralé tváři rysy jisté dobromyslnosti.

Teď byli v Issy, a čím víc se blížili k Paříži, tím rychleji přebíhaly myšlenky v Pierrově hlavě.

Firma, kterou hodlá založit, musí být reprezentativní i navenek. Jeho obchodní dům v Rue Vieille du Temple, Holandský palác, beztak už vetchý, za jeho pobytu v Londýně docela zchátral. Od základu jej přestaví a znovu zařídí. Rázem si také vy­ myslel název firmy, kterou založí. Musí to být španělské jméno, miloval Španělsko, Španělsko mu vždycky přinášelo štěstí, firma se bude jmenovat Rodrigue Hortalez. Usmál se. Od nynějška bude tedy i on seňor Rodrigue Hortalez. Vedení obchodu svěří samozřejmě Paulu Theveneauovi. Pravda, Paul je velice mladý a kromě toho je mu na závadu jeho nemoc. Ale Paul se až dosud vždycky osvědčil, má Pierra rád a s obdivem k němu vzhlíží, je zasvěcený do všech jeho spletitých finančních machinací a složitých tajností, je nadmíru schopný a má talent zjednat pořádek i tam, kde on, Pierre, už sám neví kudy kam.

Dva miliony liber, to zní náramně. Ale jde o výzbroj pro třicet tisíc mužů a o lodě, jimiž je nutno tuto horu nákladu dopravit přes moře do Ameriky. Ještě štěstí, že jeho obchod s dřívím mu umožňuje tak dobře spolupracovat s velkými rejdařstvími. Ať už se situace vyvine jakkoli, bude nucen vypnout tětivu svého úvěru až k prasknutí. Takových pět šest milionů bude do toho muset investovat. A kdy a jak Američané zaplatí? Na okamžik ho zamrazilo. Je to hodně vysoká hra, do které se pouští. Ale hned zas tento pocit překonal. Ať už to dopadne jak dopadne, je zábavnější obchodovat se světovými dějinami než s dřívím. Škoda jen že se všechno musí dít tak tajně. Rád by všude rozhlásil, nejraději by vykřičel do celého světa, jakým úkolem je pověřený. Ale Vergennes mu velice kladl na srdce, aby držel jazyk za zuby. Je bezpodmínečně nutné zachovat zdání sou­ kromého podniku, provozujícího s vlastním kapitálem běžné 13

obchody. I tak budou Angličané působit stovky nesnází a zasypávat ministra zahraničí nótami. Kdyby se Pierre dopustil nějaké neprozřetelnosti, nesměl by rozhodně počítat s tím, že by ho Versailles kryly, naopak, bezohledně by ho nechaly na holičkách; to mu jinak tak zdvořilý ministr sdělil s nezdvořile ­suchou jednoznačností. Pierre tudíž nebude moci o svém světodějném poslání mluvit s nikým kromě několika obchodních přátel a vedoucích zaměstnanců. Bude muset chodit po světě dál jako monsieur de Beaumarchais, pro mnohé lidi terč nepřátelství a úsměšků, a nebude mu dovoleno vynést trumfy proti tupitelům a odpůrcům.

Ale tuto nemilou úvahu okamžitě odplavila blaživá představa, jak ohromná úloha mu připadla. Každý ví, že bez francouzské pomoci by američtí povstalci byli ztraceni. A teď on, jen on sám, Pierre de Beaumarchais, přiměl svým nadšením, zanícením, výmluvností, znalostí lidí a přizpůsobivostí slabého krále Ludvíka a jeho ješitné ministry k tomu, že tuto pomoc zásadně přislíbili. A pouze na jeho obratnosti nyní závisí, zdali a v jakém rozsahu Američané tuto slíbenou pomoc dostanou. Osud Nového světa tam za mořem a pokrok lidstva závisí na jeho chytrosti a důmyslu.

S živou fantazií si kreslil budoucnost. Viděl už, jak se ve skladištích francouzských přístavů hromadí pušky a uniformy, jak se vrší stále výš. Viděl už, jak brázdí moře bachraté lodi firmy Hortalez a spol. naložené kanony pro povstalce, viděl, jak se vracejí naložené indigem a tabákem pro něho, Pierra. Předem se opájel úspěchem svého plánu. Ano, podnik, do kterého se právě pustil, to je nejvyšší úkol, po jakém odevždy toužil, úkol hodný Beaumarchaise.

On svůj úkol zvládne. Dokázal věci, které nebyly tak významné, ale byly snad ještě svízelnější. A zatímco ho kola ko­ čáru každým otočením unášela blíž k Paříži a k jeho novému, vzrušujícímu dílu, probíhal před ním v duchu celý jeho dosavadní život, tak pestrý a v častém střídání štěstí a neštěstí tak mnohotvárný.

14

Byla v něm spousta neuvěřitelných nezdarů, ale ještě větší spousta dobrodružných úspěchů. Pierre byl synem hodináře; jako hodinářského učně ho poslali ke dvoru, aby natáhl hodiny Jeho nyní již zesnulého Veličenstva Ludvíka Patnáctého, a svou čiperností a milým chováním padl starému králi do oka. Královy obstarožné dcery si ho oblíbily a vyzvaly ho, aby je učil hře na harfu. Povšiml si ho i nadmíru vrtošivý a všemi mastmi mazaný finančník Duverny, zasvětil ho do tajů vysoké finanční politiky a učinil ho svým společníkem. Šikovný Pierre se svým společenským talentem a smyslem pro intriky zvelebil obchody firmy Duverny i své vlastní, nakoupil si tituly a dvorské funkce, nesmírně se vzmohl, získal si přátelství mnohých mužů a lásku mnohých žen a pro svůj bystrý, troufalý, vtipný a všetečný jazyk též mnohá nepřátelství.

Pak přišly obě jeho první hry, psal je mezi četnými láskami a četnými obchody jen tak levou rukou, jenže když je psal, změnila se levá ruka v pravou. A potom přišla obě jeho manželství, obě šťastná, obě ženy byly krásné a bohaté; obě záhy zemřely a zbyl po nich jen chinonský les, velký obchod s dřívím, do něhož investoval část vyženěných peněz, a spousta pomluv.

A pak zemřel veliký finančník Duverny, Pierrův vážený učitel, a Pierrův život se dostal do ještě prudšího víru. Vehnali ho do těžkých soudních procesů, vlny nespravedlnosti smetly jeho majetek, zanesly ho do vězení, připravily o draze zaplacené funkce a tituly, o občanská práva.

Ale tato křivda se obrátila v požehnání. Přiměla ho k tomu, že napsal skvělé, neobyčejně vtipné politické brožury. A ony rozšířily jeho slávu po celém světě ještě víc než komedie o sevillském lazebníku Figarovi.

Tyto polemické spisy mu také vynesly přátelství mnoha velkých pánů a jeden z těchto přátel, když po svém procesu už nesměl zastávat veřejné úřady, mu zaopatřil místo v králově tajné službě. Znovu se vyšplhal nahoru a nakonec dospěl až k tomuto nejvyššímu vrcholku, k poslání, kterým ho dnes pověřili.

Ano, dnešek je mezníkem a umožňuje mu, aby nadobro 15

skoncoval s těmi zlými věcmi, zasahujícími z minulosti do jeho nynějšího života. Nyní nadobro vymaže hanebný rozsudek, který vyplynul z onoho procesu a soudního nálezu.

Neboť dodnes má právní platnost nesmyslný rozsudek, který nad ním tenkrát vynesl nejvyšší pařížský soud. On, Pierre, který vjíždí do své Paříže v tomto nádherném voze, v drahocenném oděvu, obdařen nejvyšší důvěrou vlády Jeho Veličenstva, povolaný k nejobtížnějšímu úkolu, jaký dnes může nejen Francie, ale celý svět někomu svěřit, je dosud zbaven čestných práv slavnostním výrokem soudu, je zatížen „pokáráním“, je „zhanoben“. Pierre dochází k pevnému předsevzetí, že se to musí změnit. Přiměje kabinet, aby povolil odvolací řízení a aby mu byla navrácena jeho práva. Když to vláda neudělá, ať si najde někoho jiného, kdo by se staral o její nebezpečné a složité zájmy. Jenže pánové nikoho jiného nenajdou. Jen Beaumar­ chais je schopen dovést ke zdárnému konci podnik, který si vy­ myslel Beaumarchais.

Nyní vjel jeho vůz do Paříže. Pierrovy živé, rozradované oči ulpívají na lidech a věcech. Pokaždé, když se vrací do Paříže, je hrdý na to, že je synem tohoto největšího a nejkrásnějšího města na světě. Ale snad nikdy ho nepovznášela tak překypující ­radost jako dnes. Dosud nikdy se před ním nezaskvěl tak velkolepý a zářivý nový cíl jako tentokrát.

Hle, do města vjíždí Pierre de Beaumarchais, velký politik, obchodník a dramatik. Je to člověk dobrý, někdy i něco víc – šlechetný, velkomyslný, a zároveň je to komediant proniknutý skrz naskrz bezmeznou, směšnou ctižádostivostí. Dovede ­bystře a s jistotou hodnotit lidi i věci, ale nikdy nenahlédne do jejich hloubek. Je to skvělý spisovatel a zábavný společník, vládne strhujícím patosem a pohotovým, zničujícím důvtipem.

Je velice chytrý, a ani trochu moudrý. Je chtivý požitků, ale umí statečně snášet neštěstí a strádání. Je přístupný všem velkým idejím doby, i když si vzájemně odporují. Mnozí ho označují za člověka slavného, někteří za podezřelého. Kamkoli přijde, obklopuje ho závist, zloba a uražené zájmy, je terčem útoků 16

podnikaných často i otrávenými zbraněmi. Ale mají ho rádi nesčetní lidé, muži i ženy, a ne ti nejhorší, a jsou i někteří, co ho upřímně milují a jsou ochotni všechno pro něho obětovat.

Hodně toho prožil, je prosycený svou minulostí, ale není blazeovaný, je dnes ve svých čtyřiačtyřiceti stejně zvídavý a dychtivý všeho, co ho očekává, jako tenkrát, když jako šestnáctiletý chlapec utekl otci z učení a potloukal se po pařížských ulicích. Stejně jako dřív se cele oddává každému tělesnému i dušev­nímu zážitku. Ničím nešetří. Je marnotratný, nešetří časem, penězi, talentem i životem.

Vůz dojel do zalidněných ulic vnitřního města. Pierre ještě trochu vztyčí hlavu a usadí se tak, aby vypadal co nejpěkněji.

Zná ho půl Paříže, každý desátý ho zdraví. Uvědomuje si, že se za ním dívá bezpočet lidí a že jeden druhému říkají: „To je monsieur de Beaumarchais, velký finančník, velký spisovatel, co má prsty ve všech státních záležitostech.“ A přitom nemají dosud ani potuchy, jaké nové, ohromné, celému světu prospěšné poslání mu teď bylo uloženo. Škoda, třikrát škoda že to nesmí svým Pařížanům povědět.

Ach, nesmí to povědět ani sestrám a otci. Jsou mu o ­ ddáni a on je oddán jim, ale jsou příliš vznětliví, příliš temperamentní, ti by tajemství neudrželi.

Za chvíli je uvidí, za chvíli je bude mít kolem sebe, ty své něžné, zvědavé, starostlivé, co si na něm tak zakládají a zahrnují ho láskou. Šťastně se usmívá, a když vjíždí do rušné, hlučné Rue de Condé, v níž stojí jeho dům, jeho pěkná, chytrá, svěží tvář září.

Večeře probíhala ve veselé náladě. Rozneslo se, že Pierre se vrátil z Londýna, a tak kromě členů rodiny přišli i příbuzní a intimní přátelé. Lidé Pierrovi blízcí byli v jeho domě vždy vítáni; Julie, Pierrova sestra a hospodyně, každého kdykoli pohostila.

Seděli ve velké jídelně, z četných lustrů planula spousta svíček, sloužící ustavičně přinášeli a odnášeli mísy, sklep a kuchyně domu v Rue de Condé byly dobře zásobeny.

Byli tu sami mezi sebou, lidé nejbližší. Rodina Caronových, to byla hlučná, veselá, zvědavá společnost, a všechny nakazila 17

Pierrova nálada, dnes ještě znamenitější než jindy. Caronovi vzhlíželi s obdivem ke svému Pierrovi, který byl po královně nejpopulárnější osobou v zemi. Teď se tedy vrátil z Londýna a okamžitě ho přijali ve Versailles. Dojista zas vymyslel nějakou náramně velkou a světobornou věc. Ale když se ho ptali, jen se uškleboval a nanejvýš odpověděl: „A jestli si chceš, Julie, koupit ještě jeden vůz nebo přijmout několik dalších lidí do domácnosti, nic tomu nebrání.“ Víc neprozradil. Místo toho se rozpovídal o svých četných londýnských zážitcích. Podnebí je tam ohavné, ale svědčí ­ženám, jeho zásluhou je jejich pleť bílá a hebká; je tam dost ­zrzavých, a ty mají něco do sebe. Bez ohledu na přítomnost patnáctiletého synovce Féliciena se rozhovořil o nejrůznějších milostných dobrodružstvích.

Julie neodtrhla pohled od bratrových rtů. Byla to temperamentní příjemná čtyřicátnice, bratrovi hodně podobná, měla stejně svěže zabarvenou tvář, velký rovný nos a chytré oči.

Zbožňovala bratra; aby s ním mohla žít, odmítla řadu nabídek k sňatku. Mluvila mu do všeho. Často se spolu do krve pohá­dali a ještě týž den se vášnivě smiřovali, oba si na hádky a na smiřovačky velice potrpěli.

Mladší sestra Tonton, ještě hezčí než Julie, seděla vedle manžela, mlčenlivého soudního rady de Miron, a brebentila ostošest. Vykládala, že si chtěla dát ušít šaty u královniny švadleny, mademoiselle Bertinové. Ale mademoiselle Bertinová jí vzkázala, že nemůže přijmout žádnou zakázku dřív než za dva měsíce a že nejnižší cena, jakou musí počítat dámě nepřipuštěné ke dvoru, je dva tisíce liber za fazonu.

Teď se konečně dostal ke slovu Filip, učenec Filip Gudin, z Pierrových věrných ten nejvěrnější. Filip si potrpěl na vybrané a rozvláčné řeči. Tento blahobytný pán a velký jedlík si pod širokým a dlouhým kabátem rozepnul kalhoty a zastrčil si krajkové manžety do rukávů, aby mu nepřekážely při jídle. Pohodlně rozvalený na židli, kterou svými značnými rozměry zcela vyplňoval, široce se rozhovořil o životní úrovni jednotlivých 18