0036184

Dokud nechodíš do šesté třídy, žádné mobilní telefony!

Naši sousedé odnaproti si vyjeli na týden na cesty a požádali mě, abych jim zatím vybírala ze schránky dopisy a noviny.

Taková práce vyžaduje velkou zodpovědnost.

Ale já ani jedinkrát nevynechala. Dokonce ani tehdy, když jednoho dne pršelo tak strašně, že stěna u Markovy skříně začala praskat, tvořily se na ní bubliny a nakonec se protrhla, protože do ní dírou ve střeše natekla spousta vody.

Ten den jsem si prostě vzala pláštěnku a holínky a šla jsem k Aronoffovým pro noviny a pro poštu, jako by se nic nedělo.

A tak si dovedete představit, jak moc mě překvapilo, když se Aronoffovi vrátili a za to, že jsem jim vyrovnala všechnu poštu a noviny na úhlednou hromádku v před9

síni, mi dali deset dolarů. Takový to na ně udělalo dojem.

Přitom bych to dělala i zadarmo. Být milý na sousedy je důležité, protože když se pak řítíte ulicí na kole a snažíte se zabrzdit jako při motokrosu a náhodou jim při tom přejedete azalky, nebudou se na vás tak zlobit.

To je pravidlo.

Na každý pád, těch deset dolarů plus dvacet šest dolarů, které jsem si našetřila za pomáhání v domácnosti, znamená, že mám dohromady třicet šest dolarů.

A za třicet šest dolarů se dá koupit plno věcí.

Například mobilní telefon.

Požádala jsem strejdu Jaye, aby k nám zašel a vzal mě do nákupního střediska, abych si mohla koupit mobil, a on mi řekl: „Myslel jsem, že ti vaši nechtějí mobil dovolit, dokud nebudeš v šesté třídě.“ „Jenže tohle jsou moje vlastní peníze,“ vysvětlila jsem mu. „Za vlastní peníze si smím koupit, co chci.“ To je pravidlo. Nebo by to aspoň mělo být pravidlo.

Mobilní telefon si přeju už odnepaměti. Spousta dětí ze čtvrté třídy – třeba moje kamarádka Rozálie – už ho má.

Naši mi to ale nechtějí dovolit, tvrdí, že jsem ještě malá a nejsem dost zodpovědná, abych ho měla (zvlášQ potom, co se stalo s mou herní konzolí Nintendo DS).

10

Jenže to bylo tím, že jsem Nintendo neměla zase tolik ráda. Baví mě hry, které vyžadují velkou představivost, nejenom značnou hbitost palců.

Naši tvrdí, že ztratit elektronické zařízení je nezodpovědné. Když takovou věc ztratíme, musíme si koupit novou za vlastní peníze. Od té doby, co se o tomhle pravidlu dozvěděli mí bráchové, dávají si na svá nintenda zatracený pozor.

Ale podle mě není tohle pravidlo fér. Máma s tátou nám o něm řekli dokonce až potom, co jsem svoje nintendo ztratila.

Prohlásila jsem: „Říct někomu, že platí nějaké pravidlo, až když ho poruší, je opravdu nefér.“ Ale táta jen opáčil: „Neznalost zákona neomlouvá.“ AQ už to znamená cokoli.

Já si každopádně nemyslím, že nejsem dost zodpovědná na to, abych mohla mít mobil. Vypiplala jsem svoje koQátko Izíka, prakticky jsem ho zachránila před smrtí a dnes je z něj zdravý dospělý kocour.

A ano, dobrá, ztratila jsem nintendo.

Ale to je jen mačkací hra! Neztratila bych nic opravdu důležitého, jako třeba mobil. Vážně ho potřebuju (i když máma tvrdí, že ne). Musím vyřídit spoustu důležitých hovorů.

Co kdyby třeba mámě můj bráška Kevin (kterého 11

vodím každý den do školky a ze školky) spadl nešQastnou náhodou do větrací šachty a zlomil si nohu? Nebo tak.

To se klidně může stát.

A to, že mám dost vlastních peněz na mobil, rozhodně dokazuje, že jsem tak zodpovědná, abych ho mohla mít! „Myslím si, že za třicet šest dolarů mobil neseženeš,“ řekl strejda Jay. „Ale jo,“ řekla jsem. „Seženu. Tuhle jsem v obchodě viděla jeden ještě za míň.“ „Ale to je jen cena telefonu,“ namítl strejda. „Musíš platit taky za provoz.“ „Za co?“ Neměla jsem ponětí, o čem je řeč. „Platí se za každé volání a za každou textovku, kterou odešleš,“ vysvětloval strejda. „Podívej, rád tě vezmu do nákupního centra,“ dodal, „ale než se tam vydáme, chci si být jistý, že s tím tvoji rodiče souhlasí.“ „Nedělej si starosti,“ řekla jsem. „Bude to v pohodě.“ Jenomže nebylo. Máma s mým plánem nesouhlasila. „Cože?“ Zastrčila si pramen vlasů za ucho.

Připouštím, že se úplně nesoustředila.

Držela totiž baterku tátovi, který měl hlavu ve skříni mého bratra Marka a otvorem ve stěně si prohlížel dřevomorku, kterou objevil uvnitř stěny. Ukázalo se, že dřevomorka je ve všech zdech horního patra.

12

„Mám třicet šest dolarů, jsou to moje vlastní peníze,“ vysvětlovala jsem rychle. „A tak mě strejda vezme do obchodu a koupíme mobil. Na večeři jsem zpátky.

Ahoj!“ „Jau!“ udělal táta, protože se uhodil do hlavy, když se pokoušel vylézt ven. „Můžu tam teV vlézt já?“ chtěl vědět Kevin. Seděl s Markem na spodní posteli palandy, na které spolu spávali v našem bývalém domě. TeV byla ale palanda rozdělená na dvě postele, protože každý z nich měl svůj vlastní pokoj. „Ne,“ odmítla máma a zhasla baterku. „Ale já jsem nejmenší,“ řekl Kevin. „To je,“ souhlasil Mark. „Mohl by ti říct, kam až dřevomorka sahá.“ „Do zdi nikdo nepoleze. To je pravidlo,“ prohlásil táta. „Když jsem se tam před chvílí díval, viděl jsem tam slimáky,“ hlásil Mark. „A taky houby.“ „Dobrý bože,“ vzdychla máma. „Mohli bychom udělat dušené maso na houbách,“ navrhl strejda Jay. „Dobře,“ řekla jsem. „Tak zatím.“ „Počkej,“ zastavila mě máma a její pohled nevěstil nic dobrého. „Kam jsi říkala, že jdete?“ 14

„Přece do nákupního centra,“ opakovala jsem. „Koupit mobil. A nemůžete mi to zakázat, protože si ho koupím za vlastní peníze.“ „Páni,“ udělal Kevin. „Já chci taky mobil!“ „Já taky,“ přidal se Mark. „To není fér.“ „Tak dost,“ vypěnila máma.

Mámy nepění moc často.

Ale když vypění, měli byste přestat, a1 už děláte jakoukoli lumpárnu, pokud víte, co je pro vás dobré. To je pravidlo. „Nechte toho. Všichni,“ dodala máma. Ukázala na mě. „Znáš pravidla. Až do šesté třídy žádný mobil.

A i pak jenom tehdy, když budeš dost zodpovědná.“ „Ale mami!“ vyhrkla jsem. „Přece jsem ti dokázala, že jsem dost zodpovědná! A jsou to moje peníze. Vydělala jsem si je tak, že jsem vyzvedala Aronoffovým poštu a noviny a dělala domácí práce.“ Když si vydělám peníze, měla bych mít právo utratit je, za co chci. To je pravidlo.

Nebo by to aspoň mělo být pravidlo. „Ne když je chceš utratit za něco, o čem jsme si řekli, že to smíš mít, teprve až budeš větší,“ prohlásila máma. „A to, že se snažíš obelstít strýčka, aby s tebou jel koupit něco, co jsme ti zakázali, to jenom dokazuje. Něco takového bych stěží nazvala zodpovědným chováním.“ 15

Vážně to tak bylo? Tím jsem si nebyla jistá. Chci říct… byly to moje peníze.

A požádala jsem o dovolení.

Strejda Jay se na mě podíval. Věděla jsem, že ho nemůžu vinit z toho, jak se hroutí veškeré mé sny o tom, že se stanu vlastníkem mobilního telefonu. Bylo od něj moc hezké, že mě podpořil a nabídl, že mě odveze do nákupního centra svým autem, kterým rozváží pizzu, takže voní po koření a po feferonkách a vůbec. Třebaže řekl, že to udělá, jen když mi to táta s mámou dovolí. „Promiň, malá,“ řekl strejda. „Taková jsou pravidla.“ „No jo,“ zabručela jsem. „Pravidla jsou někdy pitomá.“ „Co to bylo, Allie?“ zeptala se máma výhružně. „Nic,“ opáčila jsem.

Jenže jsem měla pravdu. Zjevně nestačí vyzvedávat sousedům poštu při lijáku, vychovat kotě nebo vodit šestiletého brášku do školky a zpátky.

Jak to, že jsem dost zodpovědná na tohle všechno, ale ne na to, abych směla utratit své vlastní peníze za věci, které chci… nebo které dokonce potřebuju?

Kdy budu našim konečně připadat dost zodpovědná?

V šesté třídě?

Ale to bude až za celé dva roky.

To by mohli stejně dobře říct „nikdy“.

16

Žaneta O’ Malleyová je nejoblíbenější holka ve třídě 209 a nejspíš i na celém světě… aspoň ona sama si to myslí.

Příští ráno jsem byla cestou do školy ještě celá vzteklá kvůli té záležitosti s mobilem. „A nejhorší bylo,“ říkala jsem kamarádkám, „že se o tom při večeři nikdo ani nezmínil. Mluvilo se jenom o dřevomorce.“ Moje kamarádka Sofie se zhluboka nadechla. „Vy máte v domě dřevomorku?“ zeptala se. „To je ale hrozně vážná věc, Allie! Celý váš dům i se vším, co je uvnitř, by se mohl proměnit v hromadu trosek, jestli ji správně neodstraníte.“ Sofie miluje katastrofy všeho druhu: medicínské, způsobené člověkem i přírodní. Hrozně ráda o nich čte, a kdykoli dostane příležitost, popisuje nám je do nejmenšího detailu. „Lidi, to jste si ten 17

barák nenechali zkontrolovat, než jste se do něj nastěhovali?“ „Jak to mám vědět?“ Pokrčila jsem rameny. „Když jsme se nastěhovali, myslela jsem, že v tom pitomém domě straší. Aspoň mi to říkal tvůj brácha.“ Podívala jsem se upřeně na Eriku, která bydlí vedle nás. „To mě mrzí,“ řekla Erika a vrhla na mě omluvný pohled. „Znáš přece Johna. Rád si z lidí střílí.“ Usmála jsem se, abych ukázala, že jsem nechtěla být protivná. Měla jsem jenom špatnou náladu kvůli tomu mobilu. „Ukázalo se, že to je díra ve střeše, žádní duchové.

Dnes se na to přijdou podívat pokrývači.“ „A jestli budu doma, až přijdou, budu jim smět pomoct s kontrolou, říkala máma,“ ozval se Kevin. „Jo,“ zakoulela jsem očima. „Jasně, Kevine.“ To, že Kevina každý den vodím do školky, vede k tomu, že poslouchá, o čem se s kamarádkami bavíme.

Kevin si myslí, že ho holky mají opravdu rády, což není pravda. Třebaže se někdy hádají o to, kdo ho bude cestou do školy držet za ruku. Proto si to asi myslí.

Ostatně žádná z mých kamarádek nemá malého brášku, takže nevědí, jak otravní můžou být. „Určitě pokrývačům moc pomůžeš, Kevine,“ ujišQovala ho Erika laskavě.

18