Page 1

Jak meluzína Severýna handlovala

J

sou místa, kde fičí pořád. Třeba na Vysočině. Někdy fouká ledový severák, jindy prudký vichr z hor a občas teplý letní vánek, ale bezvětří není skoro nikdy. Všechny větry pochopitelně nemohou dout najednou, protože například letní vánek by neměl nejmenší šanci se prosadit. Aby mezi větry vládla jakás takás spravedlnost, řídí je meluzína Severýna. Ne že by sama byla nějak pořádkumilovná. Naopak. Většího větroplacha abyste pohledali. Její modravé fábory a stříbrné kadeře za ní jen vlají, jak se honí po světě za dobrodružstvím. A každou chvíli také nějaké potká. Jednou, bylo to právě na  Boží tělo, se proháněla kolem Náměště, kde už to dobře znala a  nemusela si dávat pozor na kdejaký vyčnívající komín nebo přerostlý strom. Lítala tam skoro po  paměti a  s  takovou vervou, až listí padalo, záclony se vzdouvaly a dveře třískaly. Celá zadýchaná se na chvíli

7


usadila na věži kostela, aby nabrala nový dech. Jak tak zevlovala na všechny strany, uviděla pod sebou vyšňořené procesí. Holčičky ze široka daleka šly v průvodu od kostela a rozhazovaly přitom kolem sebe pivoňkové lístky z bílých háčkovaných košíčků. Načinčané košíčky Severýně učarovaly. Líbily se jí všechny, ale nejvíc ten, který nesla dcerka zámeckého zahradníka. Meluzína si obdivně prohlížela Terezčin košíček, ale vtom zůstala jako omámená. Košíček byl sice náramný, ale ve srovnání s tím, co jí padlo do oka teď, jeho krása zcela vybledla. Severýna totiž zmerčila Terezčiny nové botky. Něco tak krásného v životě neviděla. Botky byly z  měkké červené kůže a  zářily jako vlčí máky. Meluzíně se zdálo, že bez těchhle bot prostě nemůže dál žít. Musí je mít, i kdyby je měla Terezce sebrat.

Však já jí to nějak vynahradím, slíbila si v duchu a nabrala rychlost.

8


9


Potíž byla jen v tom, že botky byly ještě hůř dostupné než košíček. Z  ruky se dá vyškubnout leccos, ale zout šněrovací boty proti vůli jejich majitelky, to bylo neproveditelné i  pro nespoutanou vládkyni větrů. Ať by foukala, jak by foukala, botky Terezce z nohy nesfoukne. Pro začátek se tedy rozhodla uzmout jí košíček a pak se uvidí. Zatímco se meluzína rozplývala nad krásou bot, došel jí dech, takže se musela chvíli rozpumpovávat, než mohla svůj loupežný přepad provést. Párkrát se hluboce nadechla a poslední silný výdech namířila na Terezku. Jak se holčička v nečekaném poryvu větru celá zatočila a jak si najednou musela oběma rukama přidržet sukýnku, aby se jí nevzdula až nad hlavu, nebylo těžké jí košík vytrhnout. Meluzína ho popadla a  za  okamžik už ho prohlížela na  kostelní věži. Ještě v  něm zůstalo několik růžových lístečků. Severýna se kochala svou krásnou kořistí, ale zároveň nemohla dostat z  hlavy ty nádherné botky. Vtom dostala nápad. Vymění košíček za  boty, i když k tomu bude zapotřebí velkého důvtipu a pomoci ševce Nejtka. Ševce z chalupy na kraji obory znala dobře. Často mu hučela v komíně a nebylo vzácností, že se prosmýkla i některou z děr v chatrné střeše, která začínala vypadat jako řešeto. Meluzína nechtěla Nejtkovi přidělávat starosti, kterých měl dost i bez ní, ale takové příležitosti k zábavě se nedokázala vzdát. Tentokrát se však nevypravila za  ševcem kvůli povyražení,

10


nýbrž za obchodem. Prohvízdla komínem, a ještě než se oprášila od sazí, vypálila: „Poslouchej, ševče, mám pro tebe návrh.“ Nejtek ani nezvedl oči od verpánku: „I já ti přeju dobrý den,“ prohodil návodně, aby se meluzína chytla za nos. Jenže na takové zdvořilosti neměla Severýna nikdy trpělivost: „Mám pro tebe výhodný návrh.“ „Nepovídej,“ podivil se švec a přiklepl další flok do bytelné podrážky. Meluzína se vzrušením celá chvěla: „Podívej, ševče, já jsem ochotná ti věnovat tenhle překrásný háčkovaný košíček.“

11


„No, to je od tebe šlechetné,“ ušklíbl se Nejtek. „Aby ses mi necítil zavázaný, budu od tebe taky něco chtít,“ nadhodila Severýna vychytrale. „Hned jsem si to myslel,“ odtušil švec a klepal dál do podrážky. „Ty takový háčkovaný košík stejně nepotřebuješ, tak bys ho mohl za něco vyměnit,“ navrhla meluzína. „S kým a za co třeba?“ podivil se Nejtek. „No třeba se zahradníkovic  Terezkou za  červené botky,“ pokračovala meluzína bezelstně. „A protože tobě by ty botky k ničemu nebyly, mohl bys mi je pak dát, ne?“ To už se švec neudržel. Odhodil kladívko a chystal se čapnout meluzínu za fábor. „Tys vyfoukla Terezce její košíček a teď bys chtěla, abych ho vyhandloval za její nové boty? To je tedy vrchol drzosti! Jenže my to uděláme jinak. Ty teď ten košík popadneš a poletíš ho šupem vrátit.“ „Ale ševče, neblázni, to bych pak neměla co měnit,“ ohrazovala se Severýna. „To nemáš tak jako tak. A jestli neuděláš, co jsem řekl, přivážu tě k peci a budeš mít s lítáním utrum,“ vyhrožoval Nejtek. Toho se meluzína skutečně zalekla. Muset zůstat na místě a nemoct se prohánět, kudy chce, to pro ni byla ta nejstrašnější představa. Na další výhrůžky radši nečekala. Vyhvízdla

12


komínem ven a svištěla k zámecké zahradě. Obkroužila skleník a s těžkým srdcem upustila košíček přímo na zápraží zahradníkova domku. „Tak jsem ti vyhověla,“ oznámila Nejtkovi, ještě celá zadýchaná. „A co bude s těmi botkami?“ „Tys mi nevyhověla, tys jenom napravila vlastní přehmat,“ uvedl to Nejtek na pravou míru. „A z botek nebude nic. Já musím ševcováním živit rodinu a  na  tobě bych zrovna nezbohatl,“ uzavřel celou záležitost. „Ševče, prosím tě,“ škemrala Severýna, „když já ty červené boty musím mít.“ „I nemusíš,“ odsekl švec. „Nemáš na ně, tak je zkrátka mít nebudeš.“ Přesně tohohle se meluzína obávala. Měla by na to jít jinak. „Poslechni, ševče, uměl ty bys vůbec ušít boty do větru?“ vyjela mazaně. „Což o to, já umím ušít boty pro každou příležitost, ale ty bys je neměla čím zaplatit,“ nedal se zmást švec. Meluzína neklidně poletovala po sednici a horečně přemýšlela. Co by jen ševci nabídla? „Nedělej mi tu laskavě průvan,“ ohradil se švec. „Jako by nestačilo, že mi sem táhne ze všech stran.“ A v tu chvíli to meluzínu trklo: „Už to mám! Dohodneme se takhle. Když ty mi ušiješ červené botky, já ti zaručím, že v tvé chalupě bude pořád teplo jako v pokojíčku.“

13


Nejtek se zamyslel. To stálo věru za úvahu, protože zima na Vysočině je dlouhá a krutá a v jeho chatrné chalupě se zdála ještě delší a ještě krutější. „Navíc hospodyni pokaždé vmžiku usuším prádlo a peřiny provětrám jedna radost,“ přihodila Severýna velkoryse. „Víš co, ty větroplaško, na to si tedy plácneme,“ rozhodl se Nejtek po zvážení všech okolností.

Netrvalo dlouho a meluzína si mohla nazout krásné boty z jemné červené kůže. Švec dodržel slib a dal si na nich záležet stejně, jako by je šil pro princeznu. Jenom je udělal nazouvací,

14


protože mu bylo jasné, že na šněrování by Severýna neměla trpělivost. Meluzína také splnila své slovo. Jen co vklouzla do červených střevíčků, v  chalupě se rozlilo teplo a  útulno. Žádnou skulinkou netáhlo, střechou neprofukovalo, od  oken nefičelo. Severýna přísně zakázala všem větrům a vichřicím jen se k  domku přiblížit. A  prádlo na  šňůře provoněla tak, že byla radost ho sbírat.


Jak čert Samorád udělal dobrý skutek

Ř

eka Oslava po staletí hloubila malebné údolí, po  jehož stranách se tyčily pohádkové skalní útvary. Na jednu takovou kouzelnou skálu byl po složení zkoušky dospělosti z pekla přidělen čert Samorád. Dostal úkol celkem jednoduchý a proveditelný i  pro začátečníka. Když k  řece zabloudil unavený a hladový pocestný, měl ho čert vylákat nahoru, na skalní plošině pohostit a pak ho svrhnout do řeky. Mladý snaživý čert se do svého úkolu pustil s velkou vervou. Pocestné vyhlížel a lákal ze všech sil, hostil je s nevšední vynalézavostí a do hlubiny je shazoval bez nejmenšího zaváhání. Dělal to tak dlouho a tak svědomitě, až se to rozkřiklo. Kdo měl všech pět pohromadě, zašel si třeba několik kilometrů, jen aby se nechvalně známému místu vyhnul. Samorádovi začal chybět cvik, a tak pomalu pohodlněl a zapomínal. Když se

16

0036161  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you