U MÉHO STOLU
U mého stolu
V
318
této knize jsem se už zmiňovala o jídle, jež nejčastěji vařím pro hosty z řad přátel, když nemilosrdný program nebo všeobecná honička uprostřed týdne vylučují jakékoli velkorysé vyvařování. Recepty zařazené do této kapitoly považuji spíš za svou víkendovou sbírku lidové stravy. Mně osobně pokrmy v této kapitole evokují spíš sobotní večeři. Slovo „večeře“ používám v sarkastickém slova smyslu – mám pocit, že nedokážu nikdy dostatečně zdůraznit, že zvu hosty na cokoli jiného, jen ne na večeři. Kdysi dávno lidé zvali hosty tak, že prostě pronesli: „Jsme doma.“ Jediné místo, kde chci přijímat návštěvy, je moje kuchyň, konkrétně „můj stůl“. A i když necítím potřebu demonstrovat své bona fides nijak formálně, chci jim přichystat slavnostní a bohatou hostinu. Téměř nikdy nedělám víc chodů. Nemám nic proti servírování drobných chuťovek k drinkům (viz str. 408) ani proti tradičnímu „zobání“, jako jsou olivy či oříšky, ale stejně tak neodmítám vaření ani nehlásám střídmost. Nicméně neustálé skákání kolem stolu a plotny, odnášení nádobí a doplňování plných talířů nesplňují mou představu příjemně stráveného večera. Jedna z věcí, jež se mi na společném hodování s přáteli líbí, je pozvolný přechod od všedního shonu k relaxaci. Libuji si v jednoduchosti domácí kuchyně, protože doma nemusíte jídlo objednávat, stačí je jen uvařit. Avšak musíte přitáhnout strávníky originalitou nebo na ně zapůsobit profesionálními triky. Hnědý hrnec hovězího dušeného v pivu sice možná nemá dokonalý půvab, který by mu zaručil místo na jídelním lístku v restauraci, ale já tento báječný pokrm považuji za jeden z nejlákavějších výtvorů domácí kuchyně. Konejšivé schopnosti carbonnade by neměly být podceňovány. Někdy však pozvání hostů na večeři opravňuje k opulentnímu hodokvasu. Nepekla bych každý den dary moře s brambory ani bych se pokaždé nepárala s bublajícím sanfranciským rybím kotlíkem. Naproti tomu jindy dům plný hladových přátel vyžaduje oslavu jednoduchosti a skromnosti, kterou symbolizuje například jamajské marinované kuře s rýží a hráškem. Podobně jako neexistuje žádný univerzálně správný styl života, neexistuje ani jediná ideální specialita vhodná k večeři. A když vynechám předkrm, nějakou dobrotu na závěr si nikdy neodpustím. Zatímco někdy bohatě postačí hroznové víno a sýry, jindy je čas na přehlídku moučníků, jež naleznete zase na jiných stránkách této knihy.