Prolog
R
ána dopadla tvrdě a znenadání. Zasáhla dítě do hlavy, až se zapotácelo a málem ztratilo rovnováhu. Bojovalo se slzami bolesti a strachu, protože otec je v posledních dnech bil každý den. Drobný obličejík se zkřivil, ale dneska dítě plakat nechtělo. Dneska ne, protože vycítilo, jakou podivnou radost činí otci tělesné trestání a radost mu dělat nechtělo. Už nikdy. Jen popotáhlo, zatnulo zuby a sklopilo oči k podlaze. „Proč nebrečíš?“ osopil se na ně otec. „Jindy fňukáš při každé příležitosti!“ Dítě neodpovědělo. Pohledem sklouzlo po dřevěných figurkách, které s takovým nadšením pomalovalo. Kůň, slepice a vepř. Vypadaly pěkně barevně – jen kdyby neupadly na koberec. Ten už pěkně nevypadal, zůstaly na něm skvrny po barevné tuši. „Musím si dávat větší pozor,“ zašeptalo dítě. „To vidím. Víš vůbec, kolik takový peršan stojí? Aspoň se omluv!“ „Se omlouvám.“ „Ještě že se toho tvoje nebohá matka nedožila. Stokrát jsem ti opakoval, že si máš hrát ve svém pokoji. Tady v salonu nemáš co dělat. Kde je vůbec Klára?“ „Nevím.“ „Aha, tak ty nevíš.“ Otcův obličej opět zbrunátněl. Pak zařval huronským hlasem: „Kláro, Kláro! Sakra kde zase ta nemožná chůva je?“ 9
Blížily se spěšné kroky a ve dveřích se objevila Klára. Bledá osůbka, sotva o deset let starší než dítě, dcera jednoho vzdáleného příbuzného. „Ano, strýčku Johanesi?“ „Proč nedáváš pozor na dítě? Podívej, co to nemehlo zase udělalo za škodu!“ „Proboha!“ „Vynechej Pánaboha ze hry, ten ti teď taky nepomůže. Chci vědět, proč jsi nehlídala dítě.“ „No já,“ Klára spínala ruce. „Kuchařka mě požádala, abych jí pomohla, kvůli dnešnímu večeru, když…“ „… když čekám hosty, to vím taky. Okamžitě vyčisti ten koberec a běda, jestli na něm zůstane gram barvy.“ „Ano, strýčku Johanesi.“ „A pořád mi neříkej strýčku Johanesi, ale oslovuj mě pane doktore. Panstvo dneska večer nemusí vědět, že jsme příbuzní.“ Z otcových očí sršel vztek. Skoro to vypadalo, že chce uhodit i Kláru. „Ano, prosím, strý… tedy pane doktore.“ „A teď marš do práce!“ Bez dalšího slova se otec vyřítil ze salonu, zahnul doleva a hnal se po schodech dolů do kuchyně. Dítě se za ním dívalo. „Zase otci ujela ruka?“ zeptala se účastně Klára. Neodpovědělo. Rozplakalo se.
Odpoledne bylo dítě opět samo, Klára zase musela pomáhat v kuchyni. Doktor kuchařce prve řádně vyčinil, nepatřila však k lidem, kteří mlčky sklopí hlavu. Odpověděla, že práce se sama neudělá, a když nebude mít pomocnici, hosté utřou nos. Je to panu doktorovi tak vhod? Místo odpovědi otec popadl první porcelánový talíř, který byl po ruce, a mrštil jím na stěnu. Dítě bylo rádo, že je samo. Sešlo zahradou ke břehu Labe a pokračovalo dál na široké molo, k němuž se uvazovaly 10
čluny a na jehož konci stál dřevěný pavilon. V pavilonu pobývalo nejraději, protože tady mohlo pořád něco pozorovat: rybáře, jak rozhazují sítě, plně vytížené nákladní čluny klouzající po proudu řeky, veslice, v nichž seděli lidé, smáli se a povídali si. Navíc křičící racky, kteří se nad vším vznášeli při ustavičné štvanici za potravou, kormorány a bukače a mnoho jiných ptáků osídlujících břehy velké řeky. Copak je tu asi k vidění dneska? Dítě s napětím vyšplhalo do staré bedny, v níž bylo dříve skladováno příslušenství člunu, a teď mu sloužila jako úkryt. Dírou po suku vyhlíželo ven. Ne, dneska se toho zřejmě moc neděje, možná proto, že je neděle. Ale co je tohle? Ve vzdálenosti necelých sta kroků se náhle v rákosí u břehu objevil muž. Podmračený chlap nesl přes rameno pytel. Teď ho složil na zem a sáhl dovnitř. Copak tam asi hledá? A už to má! Vytáhl koťátko tak malé, jako by se teprve včera narodilo. Muž je chytil za kůži na krku a držel pod vodou. Dítě zděšeně vykřiklo. Ten muž topí kočičí miminko! Padouch znovu sáhl do pytle a zabil další! Dítě chtělo vyskočit a volat o pomoc, ale pak zůstalo rozechvěle sedět na místě, protože se toho cizího, zasmušilého muže bálo. Muž utopil poslední kotě, složil pytel, zasunul ho do kapsy a odcházel. Dítě pořád sedělo jako očarované. Jak jen může člověk udělat něco takového? Vždyť ta koťátka přece nikomu neublížila? Opět se rozplakalo. Když mu slzy vyschly, přemítalo, zda jsou koťata teď v nebi. Ano, usoudilo, určitě tam jsou a budou se tam mít lépe. Mnohem lépe. Andělé na ně budou hodní a Pánbůh ve své dobrotivosti ještě víc. A nikdo je nebude bít. Při tom pomyšlení se dítě zarazilo, protože nejvíc ze všeho si přálo, aby už nikdy nebylo bito. Být kotětem, pomyslelo si, jsem teď v nebi a otec by ode mě byl hodně daleko. 11
Proto se teď chci taky utopit. Jistě není těžké vejít do vody a zadržet dech, ano, chci se utopit. To si dítě myslelo. Ale všechno bylo jinak.
„Blázníš? Co tě to napadlo lézt do vody?“ zlobila se odpoledne Klára a svlékala dítěti mokré oblečení. „Ještě že jsem přišla včas, vždyť to mohlo být o život!“ „Ano,“ přikývlo dítě, „to mohlo.“ „Máš štěstí, že se o tom všem nedozvěděl strýc Johanes, jinak z toho byl pořádný výprask.“ „Ano,“ přisvědčilo opět dítě a po zádech mu přeběhl mráz. Klára vytáhla ze skříně nedělní oblečení, rozprostřela je na postel a načechrala naškrobené krajky. „Bude ti to slušet. Strýc Johanes bude určitě spokojený. Ukaž, pomůžu ti teď s oblékáním.“ „Ne,“ odmítlo dítě, „nechci, abys mi pomáhala, není to potřeba.“ Klára se zatvářila poněkud dotčeně. „Pro mě a za mě, ale zapni si pořádně knoflíky, ať zase nemáš všechno nakřivo. A pospěš si, hosté už brzy přijdou. Já ještě rychle zajdu do kuchyně. Kuchařka mě potřebuje. Neví, kde jí hlava stojí.“ „Ano,“ souhlasilo dítě. Na večer si otec zvolil bohatě volánkové fiží, jehož zářivě bílá barva velmi dobře kontrastovala s černým kabátcem z anglického sukna. Dojem nepochybně udělají i zlaté knoflíky s Hippokratovým znakem. Nakonec ještě pohlédl do zrcadla. Ano, se svým zevnějškem je spokojený, v neposlední řadě k tomu přispívá i paruka, kterou sluha ještě čerstvé přibarvil muškátovým pudrem. Tmavohnědá barva je velmi pěkná a přirozená. V posledních letech přibývá 12
mužů, kteří nosí pouze své vlasy, ale co má člověk dělat, když většina vlastní pokrývky hlavy už vypadala! Otec ještě jednou zkontroloval nasazení náhradních vlasů, pohlédl na stojací hodiny a vydal se do přijímací haly. Prošel kolem knihovny, v níž uprostřed stál masivní psací stůl. Knihovnu měl nejraději z celého rozlehlého domu, protože jako zrcadlo odrážela jeho obsáhlé lékařské znalosti. Byli tu zastoupeni všichni mistři lékaři – od A jako Avicenna po Z jako Zwinger, mezi nimi slavné spisy, například De causis pestis od Vita z Campodia, Feldtbuch der Wundarztney Hannse z Gersdorffu, Hippokratovy Epidemie a Paracelsovo pojednání o chirurgii. Přistoupil k psacímu stolu, krátce zalovil v nahromaděných papírech a vytáhl malý lístek, který zasunul do kapsy. Potom spěšně kráčel dál. Rychlý pohled do slavnostně osvětlené haly mu napověděl, že nejdůležitější osobnosti tu dosud nejsou. Přesto hromovým hlasem zavolal, aby přinesli láhve šampaňského. Ať každý ví, že dneska je zvlášť významný den, protože chce ohlásit své zasnoubení s demoiselle von Ratorff. Bohužel se mladá dáma dosud nedostavila, ale – při důkladnějším pohledu – to zase tolik nevadí, protože v žádném případě nemůže být považována za dceru Afrodité, bohyně krásy a svůdnosti. Avšak je to nejmladší dcera tajného rady Ratorffa, jednoho z nejbohatších mužů v Braniborské marce. A to už leccos vyváží. O chvilku později vešel starý pán von Ratorff s dcerou, jíž nabídl rámě. Dívka rozrušením pod vrstvou líčidla zrudla jako rajče a nevěděla, kam s očima. Ostatně vystrojená podle všech pravidel tohoto umění vůbec nevypadala špatně. Měla na sobě šaty z nejdražšího šantungového hedvábí připomínající rozměry růžový obláček, k nim účes, který stál nejen mnoho hodin práce, ale jistě i celé jmění. Vlasy měla vysoko vyčesané a obličej s nesmělým výrazem 13
lemovaly dvě lokny. Nejvýraznější na ní byla černá muška, znaménko krásy nalepené na levé tváři. Podívejme, ta ženská není špatná, pomyslel si otec. Co všechno se dá udělat z nenápadné fialinky! Pak přistoupil blíž, aby hosty uvítal. Mluvil hlasitě, živě, a pobaveně si všiml, že se na něj budoucí nevěsta potají a vskrytu obdivně dívá. Přikázal nabízet dál šampaňské. Jazyky se začínaly rozvazovat. Později, v nejlepší zábavě, pozval otec hosty ke stolu. Tabule se prohýbala pod vším, co kuchyně a sklep nabízely. Jídelníček zahajovaly ústřice, následovaly vývar se šunkovými knedlíčky, obložený telecí hřbet, hlava divokého vepře, nadívaná hamburská husa, ovoce, saláty, oříškový dort, sýrové tyčinky a jako moučník zmrzlina. Všeho byl nadbytek, každý pokrm volal po ochutnání a pochvale a hosté se nenechali dlouho prosit. Otec seděl proti své plaché nevěstě, mnohoslovně velebil její krásu, připíjel na zdraví pána von Ratorff a přikazoval servírovat stále další nová vína. „Stará Tyranova krev!“ vykřikoval později, už lehce přiopilý. „Mé oblíbené víno, protože chutná hned třikrát: při všem, ke všemu a ve všem! Hahaha! Ve srovnání s ním jsou jiné odrůdy jen voda, ale každý pije, co mu vyhovuje!“ Hosté se smáli a jen velmi málo z nich tušilo, jak se jméno Tyranova krev přesně hodí k otcově cholerické povaze. „Prosím o pozornost!“ zvolal teď, vstal a napřímil se v celé rozložitosti, přitom cinkal lžičkou o sklenici. „Prosím o pozornost!“ Chvilku trvalo, než se k němu obrátil i poslední z hodujících, konečně se však na něj upíraly zraky všech. Potlačil říhnutí a soustředil se, protože nadešel okamžik, kdy chtěl oznámit velkou novinku. „Dnešní osmnáctý červen sedmnáctistého čtyřicátého roku je pozoruhodný den,“ začal slavnostně, „neboť mám velkou čest smět vás, velectěný 14
pane tajný rado, a vás, drahá demoiselle von Ratorff, přivítat ve svém skromném domě.“ Von Ratorff byl nahluchlý a nasadil si naslouchátko. „Co?“ Otec se přinutil k úsměvu. „Přivítal jsem vás ve svém skromném domě.“ Starý muž se mečivě zasmál. „Skromném, to je dobré, můj milý! Tak se mi zdá, že bídu s nouzí zrovna netřete. Taky kdyby tomu tak bylo, nedal bych vám svou dceru. Na to můžete vzít jed. Peníze patří k penězům, říkám to pořád!“ „Nu, ano,“ nenapadla otce lepší odpověď. Odkašlal si, vylovil z kapsy lístek s poznámkami a s jeho pomocí vypočítával všechny vznešené hosty, každého zvlášť vítal a výčet uzavřel slovy: „Velevážení hosté!“ Odmlčel se, protože chtěl, aby napětí vzrostlo, potom pomalu pokračoval: „Dnes mám mimořádné potěšení ohlásit své zasnoubení s demoiselle Hildegard von Ratorff a smím…,“ zmlkl, protože jeho budoucí, jež celou dobu seděla strnule vzpřímená na židli, náhle ukázala za jeho záda a sdělila: „Tamhle je dítě.“ „Dítě?“ Otec byl opět vyveden z míry a otočil se. „Aha. Moje dítě. Nu ano, samozřejmě. Koneckonců musí být přitom, že.“ Dítě stálo a mlčelo. „Kde se tu najednou bereš?“ snažil se otec o mírný tón. „Nebo jsi tady celou dobu?“ „Pod stolem.“ „Cože?“ „Celou dobu jsem pod stolem.“ „Ano, ale jak to…?“ Někteří hosté si začali šuškat. Von Ratorff přiložil k uchu naslouchátko. „Tamhle!“ ukázalo dítě místo, kde se skrývalo. 15
Teď si šuškalo ještě víc hostů. Otec cítil, jak se mu situace vymyká z rukou. „Mám tam dole svého koně, slepici a vepře.“ Von Ratorff se mečivě zasmál. „Co?“ „No přece na hraní.“ „Aha, no ano.“ Otec nevěděl, co dělat, a lehce se naklonil, aby se podíval na dřevěná zvířata. Neviděl je, a tak se zase narovnal, ale přitom strčil do dítěte, to porazilo sklenici s Tyranovou krví a ta se rozlila na otcovo bohatě skládané fiží. Von Ratorff se mečivě zasmál. To už bylo moc. U otce se zase provalily hráze. Vrazil dítěti facku, jen to plesklo, a zařval: „Hergot, ty nemehlo! Nemůžeš dávat pozor…“ Zarazil se, protože cítil, že kolem se rozhostilo ticho nasycené výčitkami. „Okamžitě jdi do svého pokoje!“ Když dítě odešlo, otec navázal na svůj předchozí projev. Dokončil jej a přitom se ze všech sil snažil předstírat, že se nic nestalo, avšak nedařilo se mu to ani s pomocí Tyranovy krve. Teprve pozvolna se nálada opět uvolňovala, hodovalo se a popíjelo, a když se slavnost chýlila ke konci, všichni se skvěle bavili. Dokonce i plachá demoiselle von Ratorff.
Ještě téže noci, krátce před svítáním, bylo vidět, jak otec nejistým krokem prochází zahradou. V ruce držel sklenici oblíbeného vína a srkavě upíjel. Když byla prázdná, zamířil k řece a hodil ji do vody. Prudkost pohybu ho málem porazila, ale udržel se a poněkud nemotorně vstoupil na molo, k němuž se uvazovaly loďky. Vratce se blížil k pavilonu a mumlal si něco o východu slunce, který si po tak úspěšné noci nechce nechat ujít. Náhle se odmlčel, protože 16
mu mluvení přerušila škytavka. Nezadržitelně v nepravidelných odstupech mu otřásala tělem. „Škyt!“ a po chvilce zase: „Škyt!“ Pokaždé měl pocit, že má v útrobách pěst, která ho chce porazit. A potom ho nakonec porazila drobná pěst, která vyrazila z přepravní bedny na člunu. S výkřikem padl do řeky, která byla na tomto místě velmi hluboká. Okamžitě vystřízlivěl, volal o pomoc, ale marně. Uprostřed noci ho nikdo neslyšel. Zmítal se a tloukl kolem sebe rukama, protože neuměl plavat. Polykal vodu a kopal nohama, aby si zachránil život. Už se zdálo, že dosáhne na spásný žebřík mola, když ho drobná pěst srazila zpátky. Svírala lodní hák a bodla. Z ruky se řinula krev. Otec byl odstrčen, potopil se, ještě jednou se vynořil, lapal po vzduchu, kvílel, prosil, žadonil o život, znovu se mu podařilo zachytit se mola a opět byl hákem zatlačen pod vodu. Ještě jednou se tyran vzepjal nad rozvířené vlny, potom se hladina ustálila… Dítě se úlevou rozplakalo. A do pláče se zvolna mísilo chichotání. Osvobozené chichotání.
17
Zaseli…
K
lingenthal se probudil mezi děvečkou a hradní slečnou. Děvečka byla plavovlasá, měla na sobě vybledlou zástěru, čepec, a připomínala mu, že už je pozdě. Dělala to vždycky. Zkrátka byla zvyklá vstávat se slepicemi. Klingenthal zívl. Hradní slečna po jeho druhém boku byla stárnoucí stará panna s kuželovitým čepcem na hlavě, znuděným pohledem a zmuchlaným kapesníčkem v ruce. „Klingenthale!“ kárala ho vysokým hlasem. „Každým dnem, který Bůh stvoří, vstáváš později.“ „To není pravda,“ bránil se a znovu zívl. „Jednotvárnost krajiny mi jde na nervy, musím zase mezi lidi. Jak daleko je to do Steinfurthu?“ „Steinfurth?“ Myšlenky mu putovaly do starého polabského městečka, které už po staletí leží v polovině cesty mezi Tangermünde a Magdeburkem. Žije tam na tři tisíce duší, jsou mezi nimi pivovarníci, obchodníci se solí, soukeníci a další řemeslníci. Ale najdou se tu i stavitelé lodí, kteří v loděnici ve vnitrozemském přístavu stloukali jednostěžňové every, stabilní plachetnice, na nichž říční rybáři vyjížděli na vodu, aby lovili úhoře, štiky, korušky, jesetery a mihule. Steinfurthským se dařilo dobře, o to se postaralo Labe. Bylo nejen dodavatelem ryb, vodní cestou a hlavní žilou života, ale též utvářelo obraz krajiny, nížin, jež řeku obklopovaly, a kde se vyskytovaly močály, bažiny a lesy s bohatým světem zvířat. Patřila k nim i úrodná půda, jež sedláky obdarovávala dobrými úrodami. 18