Prolog
R
ána dopadla tvrdě a znenadání. Zasáhla dítě do hlavy, až se zapotácelo a málem ztratilo rovnováhu. Bojovalo se slzami bolesti a strachu, protože otec je v posledních dnech bil každý den. Drobný obličejík se zkřivil, ale dneska dítě plakat nechtělo. Dneska ne, protože vycítilo, jakou podivnou radost činí otci tělesné trestání a radost mu dělat nechtělo. Už nikdy. Jen popotáhlo, zatnulo zuby a sklopilo oči k podlaze. „Proč nebrečíš?“ osopil se na ně otec. „Jindy fňukáš při každé příležitosti!“ Dítě neodpovědělo. Pohledem sklouzlo po dřevěných figurkách, které s takovým nadšením pomalovalo. Kůň, slepice a vepř. Vypadaly pěkně barevně – jen kdyby neupadly na koberec. Ten už pěkně nevypadal, zůstaly na něm skvrny po barevné tuši. „Musím si dávat větší pozor,“ zašeptalo dítě. „To vidím. Víš vůbec, kolik takový peršan stojí? Aspoň se omluv!“ „Se omlouvám.“ „Ještě že se toho tvoje nebohá matka nedožila. Stokrát jsem ti opakoval, že si máš hrát ve svém pokoji. Tady v salonu nemáš co dělat. Kde je vůbec Klára?“ „Nevím.“ „Aha, tak ty nevíš.“ Otcův obličej opět zbrunátněl. Pak zařval huronským hlasem: „Kláro, Kláro! Sakra kde zase ta nemožná chůva je?“ 9