Letní zahrada - zlom
25.9.2013
18.41
Stránka 9
1
Deer Island, 1946 Krunýř Krunýř je silný tvrdý pancíř nebo schránka z kostní hmoty či chitinu, která kryje část těla nějakého živočicha, například humra. Jednoho dne, rok po světové válce a na začátku války studené, seděla v městečku Stonington u přístaviště dívka oblečená v bílých šatech a pochutnávala si na vanilkové zmrzlině. Navenek působila klidně, ale třásly se jí ruce. Vedle sebe měla chlapečka, který na rozdíl od ní jedl zmrzlinu čokoládovou, a občas s ním prohodila pár slov. Slunce se už sklánělo k západu, ale bylo horko a zmrzlina se roztékala rychleji, než ji dívka stačila slízat. Začala rusky prozpěvovat písničku „Sviť mi, sviť mi, hvězdičko“ a pak se ji snažila kloučka naučit, ale schválně komolil slova, aby ji rozesmál. Čekali, až se vrátí rybářské čluny naložené humry. Než se objevily, dívka obvykle uslyšela křičet racky. Slabý větřík jí rozfoukal pramínky vlasů uvolněných ze silného dlouhého copu, který jí ležel na rameni. Byla plavovlasá, měla alabastrovou pleť, zářivé zelené oči a tvář skropenou pihami. Opálený hošík měl vlasy černé, oči tmavě hnědé a buclaté nožky svědčily o tom, že sotva odrostl batolecímu věku. Na první pohled to vypadalo, že ti dva si na lavičce krátí dlouhou chvíli, ale bylo to jen zdání. Dívka občas vrhla pohled na synka a na zmrzlinu, ale jinak pozorně sledovala modrý horizont nebo upřeně zírala na přístaviště. Zdálo se, že jí nahání strach. Taťána se zoufale snaží myslet jenom na přítomnost, protože chce věřit, že včerejšek neexistuje a tady na dlouhém kopcovitém Jelením ostrově u pobřeží střední části Maine, který s pevninou spojuje přívozní loď a visutý most ve výšce přes tři sta metrů, po němž sem v karavanu dorazili, neplatí nic než současná chvíle. Městečko Stonington, kde zakotvili, leží až úplně na jihu zálivu Penobscot na samém konci světa, úzké prašné silnice tu lemují bílé domky a v zálivu, na nějž se teď Taťána dívá každý den, se lesknou čeřící se vlny. Panuje tady klid a mír. To je přítomnost. Skoro jako by nic jiného ani nebylo. Ale minulost se připomíná i tady, a zatímco racci naříkavě vřeští, vrací se k Taťáně, ať chce, nebo nechce. 9