0036022

1 „Musíme si promluvit,“ oznámil mi Michael Lee, když jsem vylezla z improvizované kabinky na charitativním výprodeji v kostele svatého Judy. Byly to vlastně jen čtyři tyče do čtverce, na kterých visely závěsy. Když se chtěl člověk trochu nakrucovat před poloslepým zrcadlem, musel ven.

Neodpověděla jsem a pozorovala jeho odraz v zrcadle, protože to byl Michael Lee. MICHAEL LEE! Jo, Michael Lee. Kde začít? Všichni kluci chtějí být v jeho kůži. Holky s ním chtějí chodit. Je školní hvězda na jevišti i na hřišti. Má dost mozku na to, aby se za ním táhli šprti, jako kapitán fotbalového týmu přitahuje všechny sportovně založené týpky a jeho vlasy vyčesané uprostřed hlavy do indiánského číra plus odřené conversky ho spolehlivě sbližují s bohémy.

Kdyby to pořád nestačilo, jeho táta je Číňan, takže Michael má navíc exotické euroasijské rysy. Na stěně na dívčích záchodcích ve druhém patře se dokonce jednou objevila óda na jeho lícní kosti.

Jenže i když byl Michael Lee tohle všechno plus pytel dalších úžasností k tomu, podle mě – pokud je někdo takhle populární a vyjde absolutně s každým, nemůže být sám nijak výrazná osobnost. Michael Lee, který měl tolik různých předností, mi připadal jako nejmíň zajímavý člověk z celé školy.

A to už je co říct, protože naše škola praská průměrností ve švech.

Takže jsem si neuměla představit, proč Michael Lee stojí přede mnou a trvá na tom, že si musíme promluvit, navíc 9

s bradou vystrčenou tak, že jsem měla dokonalý výhled na ty lícní kosti, co inspirují poezii. Taky jsem mu viděla rovnou do nosních dírek, protože je neuvěřitelně vysoký. „Dej mi pokoj,“ pronesla jsem znuděně a neurčitě máchla rukou na druhou stranu sálu. „Vsadím se, že mi nemůžeš říct nic, co bych chtěla slyšet.“ Většina lidí by okamžitě zařadila zpátečku. Ale Michael Lee se na mě podíval tak, jako bych si jen povídala pro sebe, a troufnul si položit mi ruku na rameno, aby obrátil moje ztuhlé a vzpouzející se tělo na druhou stranu. „Nepřipadá ti na tomhle něco divnýho?“ Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než na to, že na mé klíční kosti právě spočinuly ty dokonalé prsty, které umějí hrát fotbal i psát eseje na jedničku. Což bylo špatné.

Nebo ještě horší. Bylo to na dně propasti zla. Na protest jsem pevně stiskla víčka. Když jsem je zase otevřela, dívala jsem se na Barneyho, kterého jsem navzdory zdravému rozumu nechala hlídat můj prodejní pult, jak se baví s nějakou holkou.

A ne jen tak s nějakou, ale se Scarlett Thomasovou, která je náhodou přítelkyní Michaela Leeho. Ne že bych jí to snad chtěla vyčítat. Vyčítat se jí dalo leda to, že je nudná, má příšerný hlas – dýchavičný a dětský, je to jako poslouchat, jak někdo drtí led. A taky má dlouhé blond vlasy, které si v jednom kuse kartáčuje, lakuje, namotává na prsty a pohazuje s nimi, takže když za ní člověk stojí ve frontě v jídelně, má dost slušnou šanci skončit s pusou plnou vlasů.

Zrovna teW s nimi pohazovala, když se bavila s Barneym, usmívala se tím svým prázdným úsměvem, on se usmíval na ni a kýval hlavou, jako to dělá vždycky, když se stydí. Ne že by se mi z toho zrovna rozbušilo srdce nadšením, ale… „Nic divnýho mi na tom nepřipadá,“ odpověděla jsem stroze Michaelovi. „Tvoje holka se prostě baví s mým klukem –“ „Jenže to není žádný ‚prostě se baví‘ –“ „– o kvadratickejch rovnicích nebo nějaký další z tý fůry věcí, co jim Scarlett nerozumí, takže prolítla z matiky a musí 10

opakovat závěrečnou zkoušku.“ Šlehla jsem po Michaelovi tvrdým pohledem. „Proto paní Clementsová poprosila Barneyho, aby Scarlett doučoval. Ona ti o tom neřekla?“ „Řekla, a není divný, že se spolu baví, divný je, že se ve skutečnosti vůbec nebaví. Jen tam stojí a civějí na sebe,“ prohlásil Michael. „To je k smíchu,“ ušklíbla jsem se, ale zároveň jsem se podezíravě zadívala na Barneyho a Scarlett, kteří na sebe opravdu civěli. Bylo zřejmé, že jim došla témata, a jejich pohledy byly rozpačité a nervózní, protože ti dva neměli vůbec nic společného. „Tohle není nic, absolutně nic se neděje, teda až na to, že jste se vy dva se Scarlett vydali na výprodej mezi spodinu,“ dodala jsem a obrátila se zase k Michaelu Leemu. „A když jsme si to teW vysvětlili, můžeš si jít po svým.“ Michael otevřel pusu, jako by chtěl něco dodat o té absolutní nicotě mezi Barneym a Scarlett. A pak ji zase zavřel. Čekala jsem, kdy se zařídí podle mé rady, abych si po svém mohla jít i já, ale on najednou přistoupil blíž ke mně. „Něco se mezi nima děje,“ prohlásil a sklonil hlavu. Jeho dech mě už zase zahřál na tváři. Už jsem chtěla podrážděně mávnout rukou, když dodal: „Mimochodem, hezký šaty.“ Podle potměšilého záblesku v jeho očích jsem poznala, že to nemyslí vážně, což mě přivedlo k zamyšlení, jestli v Michaelu Leem pod tím neslaným nemastným zevnějškem přece jen nejsou skryté hlubiny.

Hlasitě a opovržlivě jsem si odfrkla, což přimělo jeho spodní ret přejít do ofenzívy neskrývaného úšklebku. A byl pryč. „Jeane, zlato, neuraz se, ale to byl sarkasmus. Ty šaty vůbec nevypadají hezky,“ ozval se bolestný hlas po mé levici. Otočila jsem se na Marion a Betty, dobrovolnice z kostelního výboru u sv. Judy, které prodávaly ve stánku s koláči a hlídaly převlékací kabinku. Jejich přísné pohledy stačily k tomu, aby si i ti nejodhodlanější úchylové nakukování radši rozmysleli.

Kdyby přísnost nestačila, určitě by neváhaly sáhnout k bombardování provinilců tvrdými biskupskými chlebíčky.

11

„Já vím, že to byla jízlivost. Ale to se seknul, protože tyhle šaty jsou prostě boží,“ odpověděla jsem a přistoupila k zrcadlu, abych se mohla obdivovat. Jen už jsem nějak ztratila předchozí dychtivost. Šaty byly černé a já tu barvu normálně nenosím, protože proč by kdo chtěl chodit v černém, když je na světě tolik úžasných barev? Leda lidi bez fantazie a gotici, co si ještě nevšimli, že devadesátá léta už skončila. Ale na černém podkladu měly šaty natištěné vzory z kroucených žlutých, zelených, oranžových, modrých, červených, vínových a růžových čar, ze kterých mě až rozbolely oči. A navíc byly ušité tak, že mi padly jako ulité. To se mi moc často nestávalo, protože mám vážně divnou postavu. Jsem mrňavá, sotva metr padesát pět, a vešla bych se do dětských velikostí, ale na to jsem zase moc robustní. Děda říkal, že mu připomínám důlní poníky, co tahají těžké náklady. Totiž pokud zrovna neříkal, že malé holky mají být vidět, ale ne slyšet.

Každopádně – je to tak. Jsem robustní. Možná i podsaditá.

Nohy mám svalnaté, protože často jezdím na kole, a všude jinde mám taky svaly. Nebýt ocelově šedivých vlasů (měly být světle plavé, ale můj kamarád Ben byl v kadeřnickém učilišti teprve dva týdny a nějak se mu to úplně nepovedlo) a jasně rudé rtěnky, kterou pořád nosím, mohli by mě považovat za baculatého dvanáctiletého kluka. Jenže tyhle šaty měly tolik záševků a záhybů a skladů, že jsem skoro vypadala, jako bych měla ženské tvary, což se u mě nepovedlo ani v pubertě. Místo aby mi nadělila žádoucí křivky, nechala mě pořád celou dětsky oplácanou. „Vypadala bys tak hezky, kdybys nosila pořádné šaty, ne tyhle hrozné hadry z výprodejů. Vždy_ ani nevíš, kdo je měl na sobě,“ lamentovala Betty. „Moje vnučka má spoustu odložených věcí, které už nenosí. Mohla bych ti z nich něco vytřídit.“ „Ne, děkuju,“ odpověděla jsem pevně. „Já blešáky miluju.“ „Ale některé z těch věcí jsou z Topshopu.“ 12

Bylo pro mě dost těžké se udržet, ale nepustila jsem se do kázání proti nakupování oblečení v drahých značkových obchodech, které každou sezonu opakují stejných pět modelů, takže se všichni oblékají podobně, do šatů šitých dětmi ve třetím světě ve fabrikách, kde jim platí miskami kukuřice. „Betty, já se vážně ráda oblíkám do věcí, co už lidi nechtějí.

Není to vina šatů, že vyšly z módy,“ prohlásila jsem. „Používat je dál je lepší než je recyklovat.“ O pět minut později jsem se stala š_astnou novou majitelkou starých šatů a vězela už zase ve svém původním oblečení: fialové tvídové babičkovské sukni a hořčicově žlutém svetru.

Zamířila jsem ke svému stánku, kde se Barney probíral zažloutlými komiksy. Po Scarlett a Michaelu Leem už naštěstí nebylo ani stopy. „Přinesla jsem ti koláč,“ oznámila jsem. Barney sebou při zvuku mého hlasu trhnul a jeho mléčně bílá ple_ získala narůžovělý odstín. Neznám kluka, který by rudnul tak často jako on. Vlastně jsem dřív ani netušila, že to kluci taky dělají – dokud jsem nepotkala Barneyho.

TeW ale neměl důvod se červenat, ledaže by… ne, přece nebudu marnit svůj vzácný čas úvahami nad potrhlými teoriemi Michaela Leeho, až na to… „Hele, co tady dělali Michael Lee a Scarlett Thomasová?“ prohodila jsem nenuceně. „Tohle zrovna není jejich běžný prostředí. Vsadím se, že se museli jít vydezinfikovat, aby ze sebe dostali ten sekáčovej pach.“ Barney už byl tak rudý, jako by mu někdo ponořil hlavu do hrnce s vařící vodou, ale rychle si shrnul do obličeje svoje dlouhé hedvábné vlasy a zabručel něco nesrozumitelného. „Ty a Scarlett?“ napověděla jsem mu. „Co já a Scarlett?“ vypravil ze sebe přiškrceným hlasem.

Pokrčila jsem rameny. „Jen jsem ji viděla tady u stánku, když jsem si zkoušela šaty. Doufám, žes jí toho hodně vnutil.

Třeba ten hrnek s nápisem Ragbisti, pozor: Není šiška jako šiška, kterej nemůžu nikomu udat.“ 13

„Ehm, ne, to jsem nevnutil,“ přiznal se Barney tónem, jako by šlo o něco opravdu ostudného. „A ten hrnek je naštípnutej.“ „Jo, to je pravda. Svatá pravda. Není divu, žes ho neprodal,“ přikývla jsem a naklonila hlavu ke straně způsobem, který jsem chtěla pokládat za chápavý. „Ale vypadali jste tak zaujatě. O čem jste se bavili?“ Barney zamával rukama. „O ničem!“ vyjeknul, ale vzápětí si uvědomil, že to není moc vhodná odpověW. „O matice a tak,“ dodal rychle.

Byla jsem si tak jistá, že mezi Barneym a Scarlett není nic víc než složené zlomky, ale jeho očividná provinilost mě přiměla tuhle teorii přehodnotit.

Věděla jsem, že bych z Barneyho mohla pravdu vytáhnout během nanosekundy, a ta pravda zní, že se mu Scarlett líbí – hezká na pohled a dobrovolná dárkyně mozku, co by to bylo za kluka, kdyby po tomhle neskočil? Bylo zbytečné se kvůli tomu rozčilovat, i když jsem si myslela, že už jsem si Barneyho vychovala líp. Ale nestálo za to to dál rozebírat. Připadalo mi to tak nudné. „Přinesla jsem ti koláč,“ připomněla jsem Barneymu a dívala se, jak mu oči těkají ze strany na stranu, jako by si nebyl jistý, jestli jsem změnila předmět hovoru proto, že téma Scarlett považuju za vyčerpané, nebo je to nějaký chyták.

Ale nebyl. Podala jsem mu přes pult velký řez koláče zabaleného do ubrousku. Barney si ho opatrně vzal. „Hm, díky,“ zahuhlal a rozbalil svůj dárek. Dívala jsem se, jak se růžová barva jeho tváří mění ve sněhobílou. Barney byl tak bledý, že ho od albína dělilo jen pár odstínů běloby. Svou pokožku nenáviděl skoro stejně jako svoje oranžové vlasy. Ve škole na něj v nižších třídách volali Zrzoune nebo Šeredo, jenže jeho vlasy nebyly ryšavé. Měly spíš barvu pomerančové marmelády, až na ty chvíle, kdy do nich zasvítilo slunce a proměnilo je v živoucí oheň. A nebyl ani ošklivý. Když mu do tváře nepadala hustá ofina, bylo vidět jeho jemné, skoro dívčí rysy, a oči, které mě teW upřeně odhadovaly, měl světle zele14

né. Neznám jiného kluka, jehož zbarvení by určovaly bílá, oranžová a zelená. Většina kluků si vystačí s modrou a hnědou. V duchu jsem si poznamenala, že tuhle teorii musím později v týdnu na svém blogu prozkoumat blíž. Pak jsem se zase soustředila na Barneyho, který svraštil obličej a přistrčil ubrousek i s jeho obsahem ke mně. „To je mrkvovej!“ Přikývla jsem. „Mrkvovej koláč se smetanovo-sýrovou krustou. Mňam.“ „To není mňam. Tohle rozhodně není mňam! Chtěl jsem, abys mi přinesla koláč. Sladkej koláč! Ne něco z mrkve a sejra!“ vyštěknul Barney. „Tohle je něco odporně zdravýho, co se jako koláč jen tváří.“ Dokázala jsem tam jen stát a zírat. Už předtím jsem párkrát Barneyho zažila v tvrdohlavé náladě – většinou jsem za to mohla já –, ale takhle popudlivě se ještě nechoval. „Vždy_ ty mrkev jíš,“ namítla jsem pod tíhou jeho zuřivého zamračení. „Určitě jsem tě viděla jíst mrkev.“ „Ale jen pod nátlakem. Musím k tomu mít maso nebo brambory.“ „Tak to mě mrzí.“ Snažila jsem se to vyslovit tak, jako bych to myslela vážně. Barney měl dost nepředvídatelnou náladu a já nechtěla způsobit další výbuch. „Omlouvám se, že jsem nezvládla vybrat správnej koláč. Budu na sobě muset zapracovat.“ „No, asi za to nemůžeš,“ uvolil se mi Barney velkoryse odpustit. Podíval se na mě zpod ofiny a na rtech se mu objevil nepatrný náznak úsměvu. „Koláč teda vybrat neumíš, ale je osvěžující vidět, že taky něco nezvládneš. Už mi to začínalo dělat starosti.“ „Já nezvládám spoustu věcí,“ ujistila jsem Barneyho. Usoudila jsem, že bude asi nejbezpečnější zůstat na stánku s ním. „Na těláku nikdy neudělám hvězdu. Moc mi nejde němčina a nemám dost silný obličejový svaly, abych mohla zvednout obočí.“ 15

„To je genetický,“ usoudil Barney. „Ale myslím, že se to dá naučit.“ Posunula jsem si prsty pravé obočí výš. „Třeba bych si ho mohla takhle na noc vždycky přilepit izolepou a doufat, že se moje svalová pamě_ chytí.“ „Podle mě je na to nějakej návod na internetu,“ ozval se dychtivě Barney. Tohle byla přesně jedna z těch podivných náhodných věcí, které tak rád zkoumal. „Zkusím to vygooglit, jo?“ Zase jsme byli přátelé. Vlastně dvojice. Skočila jsem Barneymu pro čokoládový koláč a zbytek odpoledne mu vyjmenovávala věci, které absolutně nezvládám, což ho rozesmálo.

To bylo fajn. Byli jsme v pohodě. I když jsem nechápala, proč se musím shazovat, aby se Barney v našem vztahu cítil líp, když se normálně pokládám za jasnou feministku. Ale vážně. Nechala jsem si ten výraz natisknout na vizitky. Jenže protentokrát jsem se vydala snadnější cestou. Nesnesla jsem pomyšlení, že by Barney další tři hodiny trucoval. Dokonce jsem na něj ani nevyštěkla, když vyprsknul limonádu Dr. Pepper na obal na láhev s nápisem ADORKABLE, který jsem tam vyrývala nožem celé věky.

16

2 Nesnáším Jeane Smithovou.

Nesnáším ty její stupidní šedivé vlasy a nechutné polyesterové šaty. Nesnáším, jak se snaží vypadat co nejmíň přitažlivě a zároveň chce, aby si jí všichni všímali. Mohla by klidně nosit tričko s nápisem: VŠICHNI POZOR! KOUKNĚTE SE NA MĚ – HNED TEĎ!

Nesnáším, jak všechno říká tak jízlivě a zlomyslně, takovým tím bezvýrazným tónem, takže to zní ještě daleko jízlivěji a zlomyslněji. Jako by dávat najevo city nebo vzrušení bylo něco vulgárního.

Nesnáším, když se na mě otočí tím svým ošklivým obličejem a zabodne mi prst do hrudi, aby zdůraznila pointu. Ačkoli když nad tím teW uvažuju, vlastně nevím, jestli to doopravdy dělá. Ale připadá mi to jako něco, co by dělat mohla.

Ale nejvíc ze všeho nesnáším, že je tak hnusná a panovačná, až s ní nevydrží ani její kluk, a radši si hledá možnost, jak z toho vyklouznout. Třeba s mou holkou.

Vím, že se Scarlett Barneymu líbí. To je jasné. Líbí se všem.

Prostě všem. Kdykoli jedeme do města a dostaneme se do vzdálenosti padesáti metrů od Topshopu, začnou se na ni vrhat náhončí modelingových agentur.

Ale Scarlett tam nikdy na pohovor nešla. Tvrdí, že je o něco menší, než se chce po modelkách, a taky moc plachá. Než jsme spolu začali chodit, její stydlivost mi připadala roztomilá.

Jenže po nějaké době už v člověku holčičí stydlivost neprobouzí dojetí a nutkání ji chránit. Probouzí v něm chu_ skřípat zuby zoufalstvím.

17

Protože plachost někdy vypadá spíš jako to, že se dotyčná moc nesnaží – že Scarlett se moc nesnaží, aby náš vztah fungoval. To já do toho vkládám úsilí: volám jí každý večer, vymýšlím, co zábavného budeme dělat, když se sejdeme. Kupuju jí dárky, pomáhám jí nastavit BlackBerry a vůbec jsem ideální partner. Když se mám rozhodnout mezi fotbalem, učením na test nebo schůzkou, jakou cenu má dělat něco, do čeho dám stejně jen půlku srdce? Nechci vypadat nafoukaně, ale mohl bych chodit skoro se všema holkama z naší školy – a vlastně s každou holkou ze všech škol kolem. Když jsem si vybral Scarlett, mělo by jí to dodat pořádnou dávku sebevědomí. A taky by měla dát najevo trochu vděku.

Když jsem ji viděl s Barneym, rozzuřilo mě to. Mně vždycky věnovala leda pohazování hlavou a neurčité úsměvy, ale s Barneym to byly toužebné pohledy a spousta chichotání. Ne že bych ji na tu dálku opravdu slyšel, ale představoval jsem si její smích jako malé stříbrné dýky mířící přímo do mého srdce.

A když jsem se od ní odvrátil, uviděl jsem tu malou, baculatou šedovlasou holku, jak se nakrucuje před zrcadlem.

Jeane Smithová je jediná osoba v naší škole, se kterou jsem nikdy nemluvil. Vážně. Nesnáším všechny ty nálepky a kliky a pomlouvání lidí jen proto, že neposlouchají stejnou hudbu nebo že jsou leví na sport. Líbí se mi vycházet s každým a vždycky najdu společnou řeč i s těmi, co nejsou tak populární.

Jenže Jeane Smithová nekomunikuje s nikým kromě toho Barneyho. Zato o ní mluví všichni – o jejích odporných šatech, o tom, jak se na úplně každém předmětu vždycky pohádá s učitelem. Ale nikdo nemluví s ní, protože když to zkusí, skončí zatažený do hádky o nějakou supervážnou záležitost a stane se terčem jejích povýšených pohledů.

Tak jako já, když jsem se jí snažil vysvětlit svoje podezření ohledně Barneyho a Scarlett. Uvědomil jsem si svou chybu, když jsem byl tak v polovině první věty, ale už bylo pozdě.

Potřeboval jsem to s ní probrat. Nechápu, jak se někdo dokáže 18