Prolog
květen léta Páně 1536 Tower, Londýn
D
o londýnského Toweru vede mnoho cest, ale jen málo jich vede ven. Králové a královny sem před korunovací přijíždějí s družinou, která se za nimi táhne jako hermelínová vlečka. Naproti tomu vězni přicházejí pěšky, dovnitř je bránami, podobnými jeskyním, postrkují stráže a také jejich životy, stejně jako životy nás ostatních, jsou vydány napospas nelítostnému králi. Občas jsou sem někteří nešťastníci dopravováni po vodě. Omýván Temží, doplul náš člun k cíli. Kovové zuby se zvedly, aby nás mohli veslaři dovézt až do samého chřtánu věznice, zvaného Brána vlastizrádců. Tower je nenasytné zvíře a jako všichni ostatní dravci žere jedině maso. Vzpomněla jsem si na slova krále Davida: „Mezi lvy být musím, s těmi uléhám, kdo srší ohněm, s lidmi, jejichž zuby jsou kopí a šípy, jejichž jazyk je ostrý meč.“ Pohlédla jsem na lady Zoucheovou, vzlykající do kapesníku. Pak jsem se s nadějí, že mě uklidní, podívala na svou sestru Alici. Místo útěšných slov jenom zamračeně potřásla hlavou. Náš křivě obviněný bratr zatím čekal tam uvnitř, až ho dravec celého stráví. Žádnou útěchu ani hojivou naději mi Alice tentokrát poskytnout nemohla. Když loďka dorazila ke kamennému schodišti, bylo nám přikázáno rychle vystoupit.
13