0036001

1 Antikvář Ottavio Strada vstrčil hlavu do dveří. Rozhlížel se strážní světnicí a prudce mrkal. Jakmile o mě zavadil očima, mrkání přestalo. „Hejtman Ortiz!“ zajásal. „Ale výborně. Už máte čas, hejtmane? Takže pudem, ne?“ Neznělo to jako otázka, ale jako rozkaz. Ani ve snu by mě nenapadlo antikváři se zpěčovat. „Momento, done Ottavio,“ řekl jsem a sáhl po puntille. „Jen si připnu tohle želízko.“ Puntilla je má příruční zbraň, šestnáctka béčko. Pravda, je sice kratší, ale kdo s tím umí, ví, že tohle želízko je k nezaplacení. Kdy to bylo? Vloni v srpnu? Zachránilo mi život. Ale o tom až jindy. „Takže můžem, done Ottavio,“ kývl jsem na antikváře a pro jistotu jsem se zeptal, neměl-li bych vzít s sebou ještě jednoho maníka. Antikvář si mě přísně změřil od širáku až po podpatky a nakrčil nos. Teď zamrká, myslel jsem si. „Poslechněte, hejtmane,“ nezamrkal, „máte tu příšernej vzduch, víte to? Jak v tom můžete vegetovat?“ vrtěl hlavou. „Ne, nikoho dalšího nepotřebujem. Na to budete stačit sám. Aspoň doufám.“ Zaujal jsem postoj čelem ku světnici a oznámil dvoučlennému osazenstvu Tuch–Knoedl: „V době mé nepřítomnosti za pořádek na světnici ručí setník Tuch,“ a otevřel jsem dveře na chodbu. „Račte, done Ottavio.“ 9

„Je třeba,“ řekl antikvář, „větrat dveřmi,“ a zařadil se po mém levém boku.

Zatímco každý můj krok v dlouhé chodbě duněl, antikvář našlapoval jako kočka v cestě za myší. „Musíte k čertu tak dupat?“ obořil se na mě. „Mě to znervózňuje.“ Zastavil se. „Je to totéž, jako by se mnou pochodovala těžkooděná družina zbrojnošů.“ Potřikrát mrkl. Všiml jsem si, že má modré oči jako voli. „Nestůjte, hejtmane, a následujte mě. Ale potichu, ne hřmotně.“ Začal jsem našlapovat pouze po špičkách škorní.

Cílem našeho směřování byla šackamera, nejprostornější ze tří sálů císařovy kunstkomory. Dýchalo to tu zvláštní atmosférou. Věděl jsem, že ve všech těch truhlách a vitrínách se skrývá bohatství nevyčíslitelné ceny. Přiťapkal jsem k nejbližší vitríně, jako bych se bál, že uvnitř někoho vzbudím. „Přestaňte mi tu šaškovat, hejtmane,“ bručel don Ottavio a usedl na židli lepenou ze vzácného dřeva dovezeného do Čech po moři. „Posaďte se tamhle a promyslíme si to.“ Antikvář ukázal na špalek potažený buvolí kůží.

Zkoušel jsem se na tu věc posadit, problém však nastal se šavličkou. Ač krátká, teď trochu překážela. „Proboha,“ zaúpěl antikvář, „si ji odepnu!“ Bylo na něm doslova znát, jak trpí. „Na taburetek mustafa si sedáme roz-kroč-mo,“ slabikoval. Jistě by mě tu nejraději neviděl, ale jelikož došlo k mimořádné události, musel se obrnit trpělivostí.

Dopadl jsem na ten pařez rozkročmo přednožmo. „Teda,“ vydechl jsem v okamžiku dosedu, „mi prozraďte, done Ottavio, jak můžou tihle Turci…“ 10

„Ztratil se amorek,“ přerušil mě antikvář a protáhl tvář. „Asi takhle velkej,“ ukázal mi. Ta věc mohla být ve velikosti králíka nebo kočky. „Amorek s lukem, šípem, alabastr,“ pokračoval don Ottavio sklesle, „dílo Giovanniho da Bologna.“ A zaskučel: „Představte si to, ukradli Boloňu!“ Jinými slovy šlo o blbou sošku. No a co, říkal jsem si v duchu, císař si koupí jinou, třeba i hezčí, a tak nějak jsem to i vyjádřil. „Boha svatého!“ praštil se do čela dlaní antikvář. „On si klidně řekne – koupí se jiná. Tihle oficíři,“ řekl a vstal.

Vytřeštil na mě oči. „Soška srovnatelné umělecké hodnoty na celém světě ne-e-xis-tu-je,“ slabikoval, „rozumíte, hejtmane? Neexistuje,“ načež se zhroutil na vzácnou židli lepenou z afrických větví. „Víte vůbec, kdo to je Giovanni da Bologna? Slyšel jste o něm někdy?“ Pohnul jsem hlavou mírně doleva. „Jasně,“ zvrátil antikvář hlavu ku stropu. „Co může člověk chtít po vojákovi?“ Odpověď od stropu nepřišla a mě napadlo řešení. „Jestli je ten Debilóňa ještě živ a zdráv,“ řekl jsem, „jistě rád vytesá císaři nového andělíčka, myslím stejného.“ Don Ottavio nespouštěl zrak ze stropu. „Kdo to kdy slyšel,“ žaloval trámům nad našimi hlavami, „vytesat andělíčka nového a stejného! Pane Bože, a takovíhle lidé nás tady hlídají.“ Nerad, leč musel jsem antikváři připomenout některá fakta. „Na tenhle hrad jsem byl najat ku hlídání císaře a jeho rodiny, ne na hlídání nějakých sošek. Promiňte, done Ottavio,“ dodal jsem dotčeně, „ale tyhle sošky vám neuhlídá nikdo. Takovou věcičku si prostě může každý, kdo tudy projde, šoupnout pod šos a adiós!“ 11

Jelikož antikvář oněměl, vstal jsem a vznesl dotaz: „Done Ottavio, jak ho mám teď honit? Mějte rozum, prosím vás! Dá se tamhletěma dveřma jít ven?“ „Nikam mi neodcházejte,“ probudil se antikvář a stáhl mě na turecký špalek. „Milý hejtmane, teď mě laskavě poslouchejte.“ Mrknu z okna, a co nevidím: ve švestkové aleji se mi zjevil anděl v dlouhé tóze. „Vy mě neposloucháte, hejtmane Ortizi.“ „E, prosím?“ V ten okamžik mi postava anděla splynula s větvemi a kmeny. „Slyším vás, done Ottavio,“ řekl jsem a pohledem se vrátil do síně. Očima jsem přejížděl po neskutečném množství předmětů, obrazů, obrázků, džbánů a konvic, tamhle dokonce hrací strojek nebo co to je za zázrak, a úplně vzadu přes ráhno visely barevné hadry… Prokristapána, jak se v tom může někdo vyznat?

Nejprve jsem se pokusil vyjednávat. „Done Ottavio,“ nasadil jsem přesvědčovací tón, „uznejte, copak mohu šacovat každého číšníka, lazebníka, kuchaře, pekaře nebo dokonce komorníky a komorné?“ „Vidím, vidím,“ hovořil teď antikvář jakoby ze sna, „že úkol, před nějž jsem vás postavil, je náročnější, než se zprvu mohlo zdát. Můžete mi ale říct, co to tam venku pořád máte?“ Rychle jsem se odvrátil od okna s nefalšovaným úsměvem žáka darebáka. Že by lazebnice? pomyslel jsem si. Komorná by měla takový čepeček, který bych musel mezi větvemi švestek zahlédnout.

Antikvář přistoupil k oknu. Pohlédl do zahrady, kde nebyly než holé větve stromů. Pokrčil rameny a řekl: „Tak12

hle, hejtmane,“ a vrátil se mezi předměty nesmírné hodnoty, „císařská kancelář vám vystaví generální povolenku, která vám zjedná volný přístup do všech prostor v hradním areálu, cimbuřím počínaje a sklepeními konče.“ Nejspíš to bude lazebnice, usoudil jsem v duchu, a nahlas jsem řekl: „Ano, to bude la… bude to velmi rozumné řešení, done Ottavio.“ „Všechno,“ vyštěkl antikvář, „slyšíte, všechno všude prohledáte. To znamená…,“ a začal to vyjmenovávat: „Skříně, truhlice, postele, nebesa nad nimi,“ prý se musím podívat i za parapety oken…, leč neušel mu další můj letmý pohled do zahrad. „Posloucháte mě vůbec, hejtmane Ortizi?

Víte co? Pojďte laskavě sem, ano, ke stolu, ať se pěkně slyšíme. Buďte tak laskav, hejtmane. Vy jste mě neslyšel?“ Odskočil jsem od okna jako uličník ve spíži přistižený s caltou v ruce. Ihned jsem rozpažil, ruce prázdné, jako bych chtěl všechno to vzácné harampádí sevřít v náručí, a řekl jsem: „Done Ottavio, dovedete si představit, jaký nastane šrumec, až vtrhnu do paláce komořího Langa a začnu mu tam bidlem šátrat pod postelemi? Já si to bohužel představit dovedu až příliš živě. Bude to takhle: Komoří Lang mě okamžitě zbaví velení u trabantů a šupem pošle do rodného Katalánska. Skončím v Barceloně jako řadový biřic prohánějící po Ramblas nepřizpůsobivé Katalánky tmavé pleti, sbírající cestou husy, slepice a selátka,“ narýsoval jsem to antikváři bez vytáček. „Je mi to hrozně líto, done Ottavio, ale obávám se, že tentokrát po nás trabantech chcete moc. Takovýhle úkol by nezvládla ani Španělská garda.“ Antikvář na mě hleděl, jako bych právě spadl ze švestek v aleji. Leč to už jsem byl v ráži.

13

Rozhlížel jsem se síní a mával pažemi: „Tuší vůbec někdo, co se tady všude válí po všech těch stolech, v truhlách a ve vitrínách? Co je například tamhle? Ne, myslím vedle, na tom jaspisovém stolečku zlatem lemovaném.

Nejsou to rohy nosorožců?“ Byly to ty rohy a hned na vedlejším stole leželo šest bílých sloních klů a vedle černé osoby, co neměla ruce, visela afrikánská černokněžnická maska. „Z toho by se jeden zvencnul,“ řekl jsem. „Done Ottavio, to mi povězte, může se někdo v takovým maglajzu vyznat? Jak se pozná, že tu něco chybí? Pozná to někdo kromě antikváře Ottavia Strady?“ Odkopl jsem kožený soudeček, čímž jsem dospěl k ráznému závěru: „Done Ottavio, teď mě zas pro změnu chvíli poslouchejte vy.“ Předklonil jsem se, aby mu neuniklo ani slovo. „Mám dojem, že tady po nějakém andělíčkovi už nikdo ani nevzdechne,“ a ukázal jsem výmluvně na průčelní dveře. „Dostanu se těma dveřma ven?“ Antikvář civěl před sebe a zašeptal: „Jak nevzdechne!

Tomu nerozumím. Kam jdete?“ „Uděláme to velice jednoduše, done Ottavio,“ navrhl jsem u dveří. „Vy zkrátka císaři neřeknete, že se tu ztratil andělíček se šipkama, a já budu pochopitelně též mlčet jako hrob. Done Ottavio, dostanu se tudyma ven?“ A ještě než jsem sáhl na kliku, hodil jsem jakoby mimochodem přes rameno. „Zůstane to jen mezi námi jako naše společně sdílené přísně střežené tajemství,“ a s tím jsem zmáčkl kliku. „Do pytle. Done Ottavio? Zamčeno.“ Antikvář Ottavio Strada potřikrát prudce zamrkal.

14

2 Toho andělíčka nebo amorka, jistě víte, o čem mluvím, musel někdo v šackameře šlohnout buď 1. nebo 2. dubna a k mému setkání s doňou Kateřinou, jak familiérně říkám naší hraběnce Stradové, došlo den poté. Narazili jsme na sebe čirou náhodou v Rytířském sále, kde mívám dozor každou středu a kam si hraběnka přišla omrknout právě došlé grafické listy.

Jakmile mě spatřila, zatřepotala prsty. „Tady, pane kapitáne, tady!“ volala na mě. „Pojďte sem, honem,“ vábila mě k sobě, „něco strašně zajímavého vám ukážu.“ Pak mi strčila pod bradu nějakou čtvrtku. „Co tomu říkáte, komandatore Ortizi?“ „Uhm,“ zahučel jsem, „hezký.“ „Nový Dürer, a pan kapitán řekne jenom hm, hezký!“ stěžovala si nakladateli Sadelerovi. „To je znamenitá rytina, kapitáne Ortizi, za kterou tenhle lupič,“ usmála se přívětivě na nakladatele, „žádá nekřesťanských pět zlatých. Dám mu tři, ale i tak je to hodně.“ „Je to ale Dürer, paní hraběnko,“ bránil se nakladatel.

Netuším, na kolik to s ní nakonec Sadeler uhádal, ale o to teď nejde. Důležité se událo až vzápětí.

Poodešli jsme poněkud stranou, doňa Kateřina mě ťukla nehtem do límečku košile a řekla: „To je ale strašné, viďte, Pablo?“ Jelikož jsem ani nemrkl, dodala: „Musím pořád myslet na toho ukradeného Bologniho. Máte dneska bezvadně vyžehlenou košilenku; to vám žehlí dole?

Někdo ho ukradl přímo ze šackamery.“ „Ano?“ otázal jsem se a zvolil nehraný údiv. „Koho že kde ukradli?“ 15

„Prosím vás, Pablo, nehrajte to na mě,“ ihned mě odhalila doňa Kateřina, „vím vše od bratra Ottavia.“ A tak se moje a antikvářovo přísně střežené tajemství stalo kolektivním tajemstvím rodiny Stradových. Žít ještě starý pán Jacopo Strada, jistě by už nespal třetí den.

Chvilka, v níž se to doví císař, se čítá na vteřiny. Hraběnka Stradová je už léta nejspolehlivější informátorkou císařovou a zdaleka ne jen informátorkou. „Ano,“ raději jsem to rovnou vzdal a podrbal se pod kloboučkem, „je to neuvěřitelné.“ „Je to přímo strašné,“ souhlasila se mnou doňa Kateřina, „a nejhorší na tom je, že dneska se už krade i na Pražském hradě. To nebylo ani za husitů.“ Smekl jsem, hotov se s hraběnkou co nejrychleji rozloučit. Cosi jsem zamrmlal, ale protože jsem nebyl slyšet, doňa Kateřina mého nedůrazu využila, grafiku odložila na pult a oznámila mi to jako ortel: „Kapitáne Ortizi. Vy toho zloděje musíte vypátrat děj se co děj. Jinak…“ „Budu o hlavu kratší,“ doplnil jsem ji s úsměvem. „To není k smíchu,“ řekla doňa Kateřina. „Dovědět se to císař, máte prů… bude z toho pěkný malér. Takže, kapitáne, spoléháme na vás,“ zaťukala mi na hrudní kost a pak důstojně opouštěla Rytířský sál. „Paní hraběnko,“ volal za ní Sadeler, „váš Dürer!“ Dürera nechala na pultě; zdál se jí předražený a ženy zásadně to, co je předražené, nekupují.

O polednách jsem od koníren zaslechl křik a pláč. Spěchal jsem něco pojíst, od ranního kuropění mi již vyhládlo, ale skřípění zubů, jež odtamtud přicházelo, bylo tak úpěnlivé, že jsem se ještě vrátil.

16

Nahlédl jsem dovnitř. Nemusel jsem se ani dlouho rozhlížet. Ve druhém stání od vrat jsem zaznamenal srdceryvnou scénu: Na slámě, zkrvavený, svíjel se mladý koňák, bičovaný důtkami, které držel v ruce mladý pan markýz Julius. Bil chlapce hlava nehlava a ten křičel, jako by ho na nože brali. Tomu se není co divit, ty důtky jsou na koncích opatřeny ocelovými kuličkami. Připomínám jen, že markýz Julius je přiznaný levoboček císaře Rudolfa a prvorozený syn císařovy informátorky hraběnky Kateřiny Stradové z Rosbergu.

Navzdory těmto skutečnostem jsem přistoupil k pažení a přes nejvyšší prkno jsem markýze požádal, aby přestal toho mládence mrskat. Volil jsem samá mírná slova. „Pohleďte, pane markýzi,“ řekl jsem úslužně, „kluk už má dost.“ Snažil jsem se zkrátka nepříjemnou záležitost vyřešit po dobrém.

Markýz na mě překvapeně pohlédl. Jeho pohled říkal všechno: Co že si to dovoluje chlápek, který je na Pražském hradě jenom velitelem strážních trabantů? To, co mi odsekl, je toho ostatně dokladem. „A koukejme, náš hlídací pes. Že bys chtěl taky párkrát přetáhnou?“ K této otázce připojil notně pokřivený úsměv.

Tehdy se ve mně cos hnulo. Vyšel jsem před pažení.

Pojednou jsem stál mezi markýzem a tím zmrskaným chlapcem a jako pravý španělský rytíř jsem markýzi Juliovi nastavil svou hruď. „Nuže, Julio?“ pronesl jsem odvážně a mimoděk se dotkl pochvy, v níž se skrývala puntilla, můj krátký kordík.

Tenhle nenápadný pohyb neušel markýzově pozornosti. Na vteřinu dvě zaváhal. Pak roztočil důtky a zahoukal jako sůva.

17

Nečekal jsem na zázrak a chňapl mu po ruce. Pevně jsem mu sevřel zápěstí. Stáli jsme proti sobě, nosy na dva palce od sebe; slyšel jsem jeho prudký dech. Můj stisk byl natolik silný, že mu důtky vypadly z ruky. Okamžitě jsem ho pustil. „A do smrti dobrý,“ nabídl jsem mu smír.

Markýz zakvičel jako divoké prase a pak vystřelil z konírny, jako by ho někdo honil.

Koňáci ze zadních stojek, kde se vzali, tu se vzali, slejzali se v prostřední uličce a zaraženě nás pozorovali.

Sklonil jsem se nad zbědovaným chlapcem. Tiskl se ke zdi a tiše vzlykal. „Proč tě pan markýz tak zmlátil, muchacho?“ „Ne-ne-nevím, pane,“ koktal a popotahoval. „Už se nemusíš ničeho bát,“ ujistil jsem ho a pomohl mu na nohy. „Chodit můžeš? Jestli můžeš chodit, dojdem si na strážnici. Pokusíme se tam s tebou něco udělat, takhle tu rozhodně nemůžeš zůstat.“ Na jeho pohled asi do smrti nezapomenu.

Slunce se ještě ani nestačilo schovat za cimbuří, když jsem se v kovárně od nadkováře Huška dověděl, že prý jsem měl dneska o polednách zpráskat „toho císařova hejska“, jímž nadkovář Hušek mínil mladého pana markýze Julia.

Tahle čerstvá fáma by mi mohla jako veliteli trabantů na Pražském hradě pěkně znepříjemnit život, a proto jsem tady, v kovárně, za plného provozu, zahájil vysvětlovací kampaň.

Jednoznačně jsem se ohradil proti nařčení ze statečnosti a uvedl jsem celou věc na pravou míru.

18