0035988

KAPITOLA PRVNÍ

K

dosi mi jednou vyprávěl, že jen ve Francii je každoročně doručeno čtvrt milionu dopisů mrtvým.

Neřekl mi ale, že někdy mrtví odepíšou.

7

KAPITOLA DRUHÁ

Úterý 10. srpna

P

řišlo to s větrem ramadánu. Ne že bych to tenkrát věděla, samozřejmě. V Paříži bývá v srpnu větrno, z prachu se tvoří derviši, poskakující a ženoucí se po chodnících a zanechávající malé třpytivé šupinky na víčkách a na tvářích, zatímco slunce pálí jako slepé bílé oko a nikdo nemá chuG k jídlu. Paříž je právě teH z větší části mrtvá, až na turisty a lidi jako my, kteří si nemohou dopřát dovolenou, a řeka páchne a nikde žádný stín a vy byste dali téměř všechno za to, abyste se mohli projít bosí někde po poli nebo se posadili pod strom v lese.

Roux ví, jaké to je, samozřejmě. Roux není stvořený pro život ve městě. A když se Rosette nudí, začne tropit neplechu a já vyrábím čokolády, které nikdo nekoupí, a Anouk odejde do internetové kavárny na Rue de la Paix, aby si popovídala s kamarády na facebooku, nebo si vyjde nahoru na hřbitov na Montmartre a pozoruje tam divoké kočky, které se protahují kolem domů mrtvých, se sluncem dopadajícím dolů jako gilotina mezi skrojky stínů.

Anouk patnáctiletá. Kam ty časy zmizely? Jako parfém v lahvičce – aG je jak chce pevně uzavřená, vůně nenápadně vyprchává, a když lahev otevřete, abyste se podívali, najdete jen vzpomínku na vůni tam, kde kdysi bylo na rozdávání…

8

Jak se ti vede, má malá Anouk? Co se děje v tvém zvláštním malém světě? Jsi šGastná? Neklidná? Spokojená? Kolik těch dní ještě budeme mít, než opustíš nadobro mou sféru vlivu, vystřelíš pryč jako nevyzpytatelná družice a zmizíš mezi hvězdami?

Tenhle sled myšlenek není ani zdaleka nový. Strach je mým stínem už od doby, kdy se Anouk narodila, ale tohle léto zesílil, v horku narůstal do obludných rozměrů. Možná je to kvůli matce, kterou jsem ztratila – a kvůli té, kterou jsem našla před čtyřmi lety. Nebo je to možná kvůli vzpomínce na Zozie de l’Alba, uchvatitelku srdcí, která mě téměř oloupila o všechno a která mi ukázala, jak křehké mohou být naše životy, jak snadno se ten domeček z karet může sesypat při pouhém závanu větru.

Patnáct. Patnáct. V jejím věku už jsem se toulala po světě.

Moje matka umírala. Slovo domov znamenalo jakékoli místo na světě, kde jsme zůstaly na noc. A láska – nu, láska byla jako pochodně, které v noci hořely na terasách kaváren, zdroj prchavého tepla, dotek, tvář letmo se mihnoucí ve světle ohně.

Anouk, jak doufám, bude jiná. Už teH je krásná, i když si to ani trochu neuvědomuje. Jednoho dne se zamiluje. Co se potom stane s námi? Ale pořád si říkám, že je ještě čas. Jediný chlapec v jejím životě byl zatím její kamarád Jean-Loup Rimbault, se kterým jsou obvykle nerozluční, jenže tenhle měsíc musel do nemocnice na další operaci. Jean-Loup se narodil se srdeční vadou. Anouk o tom nemluví, ale rozumím jejímu strachu. Je jako ten můj stín – stín, který se za mnou plíží, jistota, která nic nevydrží.

Pořád ještě někdy mluví o Lansquenetu. I když je tady docela spokojená, Paříž připomíná spíš zastávku na dosud neprozkoumané cestě než domov, do kterého by se vždycky vracela. Jistě, hausbót není dům, chybí mu sebevědomí omítky a kamene. A Anouk si se zvědavou nostalgií typickou pro mladé uchovává růžovou vzpomínku na malou chocolaterie naproti kostelu, s pruhovanou markýzou a ručně malovaným 9

štítem. V očích má stesk, když mluví o přátelích, které opustila, o Jeannotu Drouovi a Lucu Clairmontovi, o ulicích, po kterých se nikdo nebojí chodit v noci, a o předních dveřích, které se nikdy nezamykaly…

Neměla bych být tak úzkostlivá, já vím. Moje malá Anouk je tajnůstkářská, ale na rozdíl od tolika svých kamarádů má pořád ještě ráda společnost své matky. Pořád ještě je mezi námi všechno v pořádku. Pořád ještě si užíváme dobré časy.

Jen my dvě, zachumlané v posteli, Pantoufle je jen rozmazaná šmouha, kterou zahlédnu koutkem oka, a obrazovka přenosné televize bliká mystické obrázky na potemnělé okno, zatímco Rosette sedí s Rouxem venku na palubě a loví hvězdy v tiché Seině.

Roux se vrhl do otcovství. Vážně jsem to nečekala. Ale Rosette – teH osmiletá a jeho věrný obraz – jako by z Rouxe vytahovala něco, co ani já, ani Anouk nemůžeme znát. Jsou chvíle, kdy si myslím, že patří víc Rouxovi než komukoli jinému. Mají svůj tajný jazyk – sestává z houkání a hučení a pískání –, ve kterém si dokážou povídat celé hodiny a který s nimi nikdo jiný nesdílí, ani já ne.

Jinak má malá Rosette pořád ještě s nikým moc nemluví, dává přednost znakové řeči, kterou se naučila jako maličká a je v ní velmi zdatná. Má ráda kreslení a matematiku, trvá jí jen několik minut, než vyřeší sudoku na zadní stránce Le Monde, a je schopná sčítat velké sloupce čísel, aniž by si je třeba i napsala. Jednou jsme se ji pokusili poslat do školy, ale nešlo to. Místní škola je příliš velká a příliš neosobní, než aby mohla zvládnout tak zvláštní případ, jako je Rosette. TeH ji učí Roux, a jestli je jeho učební plán neobvyklý tím, jak se soustředí na umění, ptačí hlasy a číselné hry, zdá se, že ona je naprosto šGastná. Nemá žádné kamarády – samozřejmě až na Bama – a někdy vidím, jak pozoruje děti na cestě do školy s výrazem zvědavé touhy. Celkem vzato s námi Paříž přes veškerou svou anonymitu jedná hezky, ale přesto se někdy za dnů jako tenhle, stejně jako Anouk, stejně jako Rosette, přistihuju při 10

tom, že bych si přála něco víc. Víc než jen loH na řece, která páchne, víc než tenhle kotel zatuchlého vzduchu, víc než tenhle les věží a mrakodrapů, víc než tu maličkou kuchyňku, ve které vyrábím své čokolády.

Víc. Ach, to slovo. To ošidné slovo. Ten užírač životů, ta nespokojenost. To stéblo, které zlomilo velbloudovi hřbet, dožadující se – čeho vlastně přesně?

Jsem spokojená se svým životem. Jsem spokojená s mužem, kterého miluju. Mám dvě úžasné dcery a dělám práci, pro kterou jsem byla předurčená. Nevydělám moc, ale pomáhá to s platbou kotviště a Roux bere zednické a tesařské práce, což nás čtyři drží nad vodou. Jsou tady všichni mí přátelé z Montmartru: Alice a Nico, madame Luzeronová, Laurent z kavárničky, Jean-Louis a Paupaul, malíři. Mám dokonce blízko i svou matku, matku, kterou jsem tolik let považovala za ztracenou…

Co víc bych mohla chtít?

Začalo to tuhle v kuchyni. Dělala jsem lanýže. V tomhle horku jsou bezpečné jen ony, u všech ostatních druhů hrozí, že se zkazí buH zmrazením, nebo horkem, před kterým není úniku. Temperovat čokoládu na desce, mírně ji zahřát na plotně, přidat koření, vanilku a kardamom. Počkat na tu správnou chvíli, přeměnit obyčejné vaření v akt domácích kouzel.

Co víc bych mohla chtít? No, možná vítr, ten nejnepatrnější vánek, sotva víc než polibek v týle, kde mě vlasy, vyčesané do neuspořádaného uzlu, začínají štípat letním vedrem…

Ten nejnepatrnější vánek. Co? Jakou škodu by to mohlo způsobit?

A tak jsem přivolala vítr – jen trochu. Teplý a hravý vánek, který škádlí kočky a prohání mraky.

V’là l’bon vent, v’là l’joli vent…

V’là l’bon vent, ma mie m’apelle…

To je dobrý vítr, to je milý vítr, to je dobrý vítr, můj miláček mne volá…

11

Vážně to nebylo nic moc, jen ten malý závan větru a kouzla jako úsměv ve vzduchu, nesoucí s sebou vzdálenou vůni pylu a koření a perníku. Všechno, co jsem doopravdy chtěla, bylo jen vymést mraky z letního nebe, přinést vůně jiných míst do mého koutku světa.

To je dobrý vítr, to je milý vítr…

A všude podél Levého břehu poletovaly obaly od bonbonů jako motýli a hravý větřík zatahal za sukně ženy přecházející Pont des Arts, muslimky, zahalené nikábem, kterých je tu v poslední době tolik, a já jsem zahlédla záblesk barev pod dlouhým černým závojem a na chvíli se mi zdálo, že jsem spatřila zhoupnutí rozpáleného vzduchu a stíny větrem rozhýbaných stromů, které kreslily bláznivé abstraktní vzory na zaprášenou vodu…

To je dobrý vítr, to je milý vítr… Žena na mostě se podívala dolů na mě. Nespatřila jsem její tvář: jen oči pod nikábem, zvýrazněné černou tužkou. Na vteřinku jsem viděla, jak mě pozoruje, a napadlo mě, jestli ji odněkud neznám. Zvedla jsem ruku a zamávala jí. Mezi námi plynula Seina a vůně čokolády se linula z otevřeného okna.

Zkus mě. Ochutnej mě. Chvilku jsem myslela, že mi zamávání oplatí. Pak sklopila tmavé oči a otočila se. Odcházela po mostě, žena bez tváře, oblečená v černém, mířila do větru ramadánu.

12

KAPITOLA TŘETÍ

Pátek 13. srpna

N

estává se často, aby člověku přišel dopis od mrtvého.

Dopis z Lansquenet-sous-Tannes, vlastně dopis v dopisu, doručený do naší schránky na poště (na hausbóty se pošta nedoručuje) a vybraný Rouxem, který se tam stavuje každý den cestou pro chleba. „Je to jen dopis,“ poznamenal a pokrčil rameny. „Nemusí to nic znamenat.“ Ale ten vítr vanul celý den a celou noc a my jsme větru vždycky nedůvěřovali. Dnes byl nárazovitý a proměnlivý, narušoval klidnou hladinu Seiny drobnými víry. Rosette byla neklidná, zkoušela si na nábřeží skoky a hrála si s Bamem u vody. Bam je Rosettin neviditelný kamarád – i když není vždycky neviditelný. No, aspoň pro nás ne. Dokonce i zákazníci ho občas zahlédnou, za dnů jako je tenhle, když se dívá ze strany mostu nebo visí za ocásek na stromě. Rosette ho vidí vždycky – jenže Rosette je přece jiná. „Je to jenom dopis,“ opakoval Roux. „Co kdybys ho otevřela a podívala se?“ Obalovala jsem poslední lanýže, než je naskládám do krabiček. Už tak je dost těžké udržet čokoládu na správné teplotě, ale na lodi, kde je tak málo prostoru, je nejlepší držet se 13

toho nejjednoduššího. Lanýže se připravují snadno a díky kakau, ve kterém jsou obalené, čokoláda na povrchu nezešedne. Ukládám je pod pultem společně s podnosy rezivějícího starého nářadí – klíčů a šroubováků, matic a šroubů – tak realistických, až byste přísahali, že jsou skutečné a ne jen z čokolády. „Už je to osm let, co jsme odtamtud odešli,“ namítla jsem a tvarovala přitom v dlani lanýž. „Od koho to vůbec je? To písmo neznám.“ Roux roztrhl obálku. Vždycky dělal to, co je nejjednodušší. Vždycky hned, spekulace opravdu není nic, co by ho trápilo. „Je to od Luca Clairmonta.“ „Malý Luc?“ Pamatovala jsem si na toho neohrabaného puberGáka, paralyzovaného koktáním. Skoro s leknutím jsem si uvědomila, že teH už z něj musí být muž. Roux rozložil list papíru a četl: Milá Vianne a Anouk, už je to dlouho. Doufám, že si vás tenhle dopis najde. Jak víte, když moje babička zemřela, nechala všechno mně, dům, všechny své peníze a obálku, kterou jsem měl otevřít až po svých jednadvacátých narozeninách. Ty jsem měl v dubnu a v obálce bylo tohle. Je to adresované vám.

Roux zmlkl. Otočila jsem se a uviděla, že drží obálku – jednoduchou, bílou, trochu ošoupanou, poznamenanou uplynulými lety a dotykem živých rukou na mrtvé stránce. Černým inkoustem na ní bylo moje jméno, napsané Armandinou rukou – artritickou, panovačnou, pečlivou… „Armande,“ vydechla jsem.

Moje drahá stará přítelkyně. Jak podivné – jak smutné – dostat teH od tebe dopis. A otevírat obálku, zlomit pečeG zkřehlou časem, obálku, kterou jsi musela olíznout, jako jsi olizovala lžičku ze šálku čokolády, radostně, lačně, jako dítě.

Vždycky jsi viděla o tolik dál než já – a přiměla vidět i mě, aG se mi to líbilo, či ne. Nejsem si jistá, jestli jsem připravená na 14

to, co je v tom vzkazu ze záhrobí, ale ty jsi věděla, že si to stejně přečtu.

Drahá Vianne (stálo tam).

Jako bych slyšela její hlas. Suchý jako práškové kakao a sladký. Pamatuju si, když se do Lansquenetu dostal první telefon.

Páni! Způsobilo to pěkný zmatek. Každý si ho chtěl vyzkoušet.

Bishopovi, kteří ho měli doma, byli až po uši v dárcích a úplatcích. No, jestli to tenkrát považovali za zázrak, představ si, co by si mysleli o tomhle. Já na tebe mluvím z říše mrtvých. A pro případ, že by tě to zajímalo, ano, v ráji mají čokoládu. Pověz panu farářovi, že jsem to říkala. Uvidíme, jestli se naučil přijímat žerty.

Tady jsem se na chvíli zarazila. Posadila jsem se na židli. „Jsi v pořádku?“ ptal se Roux.

Přikývla jsem. Tak do toho. Osm let. Spousta se toho udála, co? Malé holčičky začínají dospívat. Roční období se mění.

Lidé se stěhují jinam. Můj vlastní vnuk, a je mu jednadvacet!

Dobrý věk. To si ještě pamatuju. A ty, Vianne – odjela jsi někam dál? Myslím, že ano. Nebyla jsi připravená zůstat. Což neznamená, že jednou nebudeš – drž kočku doma a všechno, co bude chtít, je jít zase ven. Drž ji venku a bude mňoukat, abys ji pustila dovnitř. Lidé se zas tolik od sebe neliší. Ty na to přijdeš, jestli se někdy vrátíš. A proč bys měla, slyším, jak se ptáš. No, já netvrdím, že umím číst budoucnost. Aspoň ne přesně. Ale ty jsi už jednou Lansquenetu prospěla, i když to tak tenkrát neviděli úplně všichni. Ovšem časy se mění. To víme všichni. A jedna věc je jistá: dříve či později tě Lansquenet bude potřebovat znovu. Jenže nemůžu počítat s naším paličatým farářem, že ti poví, až k tomu dojde. Tak mi prokaž poslední laskavost. ZajeI do Lansquenetu. Vezmi s sebou děti.

Rouxe, jestli tam je. Polož květiny na hrob staré dámy. Ne z Narcissova obchodu, to ti povídám, opravdové květiny z polí. Pozdravuj mého vnuka. Dej si šálek čokolády.

Ach, a ještě něco, Vianne. Vedle mého domu rostla broskvoň.

Jestli tam pojedeš v létě, bude ovoce zralé, připravené k otrhá15

ní. Dej jich pár těm malým. Nelíbilo by se mi, kdyby je všechny ožrali ptáci. A pamatuj: všechno se vrací. Řeka nakonec všechno přinese zpátky.

Se vší láskou, jako vždy Armande Dlouho jsem zírala na list papíru, slyšela ozvěnu jejího hlasu. Slyšela jsem ho tolikrát ve snu, balancovala jsem na okraji spánku s tím suchým smíchem v uších a její vůně – levandule, čokoláda, staré knihy – pozlacovala vzduch svou přítomností. Říká se, že nikdo nikdy nezemře, dokud zůstává někdo, kdo si ho pamatuje. Možná proto mi Armande přetrvávala tak jasně v mysli, její oči černé jako trnky, její nestydatost, červené kombiné, které nosila pod smuteční černí. A proto jsem ji nemohla odmítnout, i když bych chtěla. Přestože jsem si slíbila, že se do Lansquenetu nikdy nevrátím, na místo, které jsme milovaly nejvíc ze všeho, místo, kde se nám téměř podařilo zůstat, ale ze kterého nás vyrval vítr a kde z nás stejně půlka zůstala…

TeH se ten vítr zase zvedl. Vane odkudsi ze záhrobí, lákavě voní broskvemi…

Vezmi s sebou děti.

Nu, vlastně proč ne?

Můžeme tomu říkat dovolená, pomyslela jsem si. Důvod, proč odjet z města, poskytnout Rosette místo, kde si bude moci hrát, dát Anouk možnost navštívit staré přátele. Ano, opravdu se mi stýskalo po Lansquenetu, po šedohnědé barvě domů, po uličkách, klopýtajících dolů k Tanně, po úzkých žebrech polí, táhnoucích se přes modré kopce. A Les Marauds, kde bydlela Armande, staré opuštěné koželužny, polohrázděné rozpadající se domy, naklánějící se jako opilci k toku Tanny, kde říční tuláci kotví lodě a zapalují ohně na březích…

ZajeI do Lansquenetu. Vezmi s sebou děti. Čemu by to mohlo uškodit?

Nikdy jsem nic neslíbila. Nikdy jsem neměla v úmyslu mě16