První kapitola
SCHŮZKA U ČAJE
M
ína ještě nebyla úplně vzhůru, když zavolala její matka Darja a oznámila jí, že přišla na ideální dárek k jejím dvacátým pátým narozeninám. „Jmenuje se pan Daští,“ řekla Darja do telefonu udýchaně. „Má doktorát z filozofie a magistra z ekonomie. Je potomkem třetího bratrance Rézy Šáha. Žije v Atlantě a těší se dokonalému zdraví. Má pěkné zuby. Přijede v neděli na čaj a taky proto, aby nám odpověděl na pár otázek. Prosím tě, Míno, tentokrát žádné hlouposti. Celé jsem si to vypočítala. A obleč si ty světle fialové šaty s novým páskem.“ Mína položila sluchátko a sjela zpátky pod peřinu. Další potenciální manžel. Další neděle strávená přikyvováním cizímu muži za dozoru rodičů, oblečených – ve snaze zavděčit se – do svého nejlepšího oblečení. 9
Vdávat se nechtěla. Chtěla odejít z ekonomické školy, přestěhovat se do hor a malovat, nic jiného než malovat. Místo toho se musela připravovat na zkoušku z operačního managementu. Přinutila se vstát a vyrazila do kuchyně. Uvařila si vodu a vylouhovala čaj způsobem, kterým ji to naučila Darja – postavila čajovou konvici navrch varné konvice tak, aby pára z uvařené vody jemně spařila čajové lístky. Zakryla konvici utěrkou, aby nevychladla. Earl Grey a tajemné čajové lístky, půl na půl – to byl Darjin čaj. Znovu telefon. „Ano, Darjo.“ Posledních pár let oslovovala Mína matku křestním jménem. Byl to způsob, jak ovládnout někoho, kdo je posedlý ovládáním druhých. „Míno, tady tvoje matka.“ „Jistě, ten nový muž, který má přijít v neděli na čaj, vím. Nepřijdu.“ „Nebuď dětinská, Míno, samozřejmě, že se s ním setkáš! Ale chtěla jsem ti ještě jednou připomenout, že dnes pořádám matematický kroužek. A mám rýmu, takže jsem strávila celé ráno pojídáním cibule. Tvůj otec tvrdí, že to je přírodní antibiotikum. Nakažlivá ovšem nejsem. Uvidíme se přesně ve čtvrt na pět…“ Darjin hlas vystřídalo drobné posmrkávání. Mína si představila matku, jak si utírá nos do kapesníku s citrony, který pro ni před mnoha lety v Teheránu vyšila babička. Darja zamumlala, že už musí končit a že Mína musí určitě přijít na ten čaj. „Dáme si čaj,“ řekla Darja s perským přízvukem. „Jen přijď, Míno, dáme si všichni společně čaj.“ Každou sobotu odpoledne chodily Míniny kamarádky Kavitá Dás a Jung-Dža Kimová na čaj a hodiny matematiky. Všechny žily v Queensu a matematiku zbožňovaly. Darja si poslední dobou obzvláště oblíbila zadávání 10
hodnot do tabulkového procesoru, který uměl vyplivnout tabulky a grafy. Když byla Darja ještě malá a žila v Íránu, excelovala v aritmetice. Jejím snem bylo stát se profesorkou matematiky, ale pak se vdala, měla tři děti a po Islámské revoluci v roce 1979 odjela do Ameriky. Mínin otec, lékař, si našel v roce 1982, kdy se rodina přestěhovala do New Yorku, práci v pizza bistru. Kvůli cizí licenci nemohl v Americe provozovat vlastní praxi. Přes rok po večerech studoval medicínu, obklopoval se americkými lékařskými periodiky a mezi hnětením těsta a krájením paprik složil zkoušku, která mu umožňovala získat americkou lékařskou licenci. Nakonec se mu podařilo stát se znovu lékařem a praktikovat vnitřní lékařství na Long Islandu, kde léčil gastritidy a vředy, masíroval žlučníky a vyšetřoval střeva. Byl spokojený se svými pacienty, odbornou knihovnou a denní porcí sendvičů s krůtou, rajčaty a kukuřičnými lupínky. Především však chtěl, aby byla jeho žena šťastná. Když viděl, jak je Darja po příchodu do Ameriky nespokojená, navrhl jí, aby dala dohromady vlastní matematický kroužek. „Musíš dělat, co tě baví, Darjo,“ řekl otec jednou u večeře. „Už to v sobě nesmíš potlačovat, copak to nechápeš? Říkáš, že miluješ matematiku, že je to tvoje vášeň. Ale jakou úlohu hraje v tvém životě? Když nepřijde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Zaměř všechnu energii na matematiku, jdi do toho!“ Při posledních slovech vyskočil ze židle a triumfálně máchl zaťatou rukou. Mína a její dva bratři Húmán a Kajvón tiše chroupali plněný lilek. Na sklonku osmdesátých let otec objevil nahrávky jednoho gurua zaměřujícího se na zlepšování kvality života a stal se posedlým představou sebevědomí a sebeúcty. Gurua citoval každý den. „Ale já matematiku nedělala celá léta!“ Darja apaticky kroužila vidličkou v lilkové omáčce. Od té doby, 11
co přijeli do Ameriky, pracovala v čistírně, kde upravovala oblečení. „To nevadí!“ Otec opět zaťal ruku v pěst a pak hlasitě tleskl. Ty pohyby se naučil po zhlédnutí bezplatného videa ze semináře, které doprovázelo audiozáznamy objednané přes teleshopping. „Tvoje minulost ti nesmí nic diktovat! Pokud něčemu opravdu věříš, tak to udělej! Když využiješ své vnitřní vůle, bude tvůj život oslnivý!“ Darja na něho pohlédla uslzenýma očima, odložila vidličku a přikývla jako malé dítě. Toho večera otec s Darjou promýšleli různé strategie, jak vnést do matčina života víc matematiky. Mína, Húmán a Kajvón sledovali své rodiče u jídelního stolu. Otec něco čmáral na žluté papírky, Darja vařila jednu konev čaje za druhou a společně rozvíjeli nové nápady. Otec chodil sem a tam a příležitostně si poskočil. Mína a její bratři v tichosti prošli kolem rodičů a zamířili nahoru do svých ložnic. U snídaně otec zaťukal lžičkou o sklenici. „Poslouchejte, děti! A poslouchejte dobře. Ode dneška budou sobotní odpoledne vypadat jinak. Vaše matka se každou sobotu bude věnovat svému koníčku, bude se vídat se svými přáteli a studovat matematiku. V té době se naše jídelna promění v pracovnu expertní skupiny a vy dáte matce a jejím přátelům prostor, který potřebují. Nebudete pobíhat kolem dokola, ječet ani se hádat. Pokud si přejete, jste na kroužku vítáni, ale pouze když přijdete připraveni a budete mít splněné úlohy na daný týden. A žádné hlučení. Všichni musíme podpořit vaši matku, aby mohla podniknout konkrétní kroky, které povedou k uskutečnění jejího snu. Fahmídín? Rozumíte?“ Húmán, který v té době studoval poslední ročník střední školy, zavrčel, že ano, a odešel na hodinu basket12
balu. Patnáctiletý Kajvón, prostřední, řekl: „V pohodě.“ Políbil Darju na čelo a zesílil si walkmana. Mína uslyšela rytmy skupiny Tears for Fears, které se zastřeně linuly z Kajvónových pěnových sluchátek. „Míno,“ řekla Darja pisklavým hlasem, „budeš dodržovat nová pravidla, abych mohla svůj život naplnit…“ Otočila se k otci. „Čím že ho to mám, Parvízi, naplnit? Posedlostí?“ „Vášní,“ dodal povzbudivě otec. „Ano, ovšem, Parvízi, vášní,“ zopakovala Darja. Mína se podívala do Darjiných mandlových očí, které v tom okamžiku vypadaly velice zranitelně. „Samozřejmě, že budu.“ Mína vzala batoh a odešla do školy. Po cestě přemýšlela o otcově horlivém proslovu a matčině prosbě, aby se všichni podřídili novým pravidlům. Přemýšlela o matematickém kroužku, o tom, že je v sobotu budou navštěvovat matčini přátelé a budou společně počítat rovnice, i o tom, co by její rodiče dělali, kdyby se nepřestěhovali do Ameriky. Toho večera se Darja posadila k telefonu, na klín si položila černý adresář a začala obvolávat přátele. Z dvanácti lidí, kterým zavolala, jenom dvě ženy nadchla představa, že budou trávit sobotní odpoledne s algebrou. Byly jimi Kavitá a Jung-Dža, dvě z Darjiných nejlepších přítelkyň. Obě imigrantky jako ona. Od té doby se každou sobotu setkávaly u čaje. Začaly s úplnými základy, jelikož si je pamatovaly jen matně. Mína většině příkladů zpočátku rozuměla. Postupně však probíraly rychle jednu učebnici za druhou a Mína se začala ztrácet. Nedá se říci, že by se ji Darja nesnažila zahrnout do svého kroužku. Říkávala: „Připoj se k nám, Míno džún.“ Přízvisko džún přitom naznačuje náklonnost, v perštině znamená „drahá“. „Copak nechápeš, jak je matematika krásná?“ Na Vánoce (které ani jedna neslavila, jelikož vyznávaly islám, hinduismus a bud 13
dhismus) otec každé z nich koupil účetní kalkulačku. Darja vykřikla nadšením, když rozbalila balíček s malým přístrojem, přes jehož fotografii předtím zamilovaně přejížděla prstem v katalogu. Pak už šla ženám práce od ruky. O dva roky později se Darja ucházela o práci v bance v Queensu. Svěřila se Míně, že zbožňuje zadávání čísel a ty chvíle, kdy se dobere správného výsledku. Milovala zvuk papíru, který vyjížděl z kalkulačky. Líbilo se jí, že výsledek byl přesně takový, jaký očekávala. MÍNA DOPILA ČAJ a šla si do ledničky pro arašídové más-
lo. Její maličký byt se nacházel na Upper West Side, nedaleko kampusu Kolumbijské ekonomické univerzity. Darje se zamlouvala představa, že si Mína udělá magisterský titul v obchodní administrativě – a to i přesto, že se Mína toužila stát umělkyní. Respektované a dobře placené zaměstnání bylo povinností všech dětí z rodiny Rézáíových, a jelikož Mína rovnou vyloučila studium medicíny, strojírenství a práva, zbývala jí poslední možnost – ekonomie. Rodina Rézáíů musela ve své nové domovině znovu dosáhnout bohatství, vlivu a především stability. Umění do téhle představy nezapadalo. Umění podle Darji znamenalo postávat ve špatné obuvi na rohu ulice, posmrkávat a doufat, že si vás někdo všimne. Umění bylo pro lidi přelétavé, excentrické a nespolehlivé. Rozhodně ne pro dceru imigrantů, kteří se vzdali své země, svých rodičů a nejlepších granátových jablek na světě, aby mohli žít v Americe. Mína jedla arašídové máslo lžičkou přímo ze sklenice. Vrátila ho zpátky do lednice hned vedle pochoutek, které jí přinesla Darja. Seřadila je hezky do řady – kuřecí salát olivie, bramborový quiche nakrájený na trojúhelníky, plněný vinný list dolme, dřišťálovou rýži a sladkokyselý pokrm s vlašskými ořechy a granátovým jablkem, kterému se říká fesendžún. 14
Mína si oddychla, že v lednici je ještě tolik pochoutek. Jídlům, kterým Darja šikovnými prsty pomáhala na svět, se nic nevyrovnalo. V AUTĚ SI MÍNA NALADILA ZPRÁVY. Slovo Írán bylo jedním dechem zmiňováno se slovem terorista a výtržník. Mína zatoužila alespoň jednou uslyšet jméno své země spojené se slovy radost, svoboda a přátelství. Přeladila na stanici hrající staré hity a John Travolta zahalekal píseň „You’re the One That I Want“. Poprvé tuhle píseň slyšela s Bítou, když jim oběma bylo devět a žily v Teheránu. Tancovaly na ni snad stokrát – v obýváku, na Mínině posteli, u záhonů s růžemi na dvorku. Pouštěly si ji i jinde, ale kdyby na ni tancovaly venku, hrozilo by jim zatčení. Mína se chtěla za Johna Travoltu vdát a měla jeho fotky všude ve svém pokoji. Bíta nosila fotku jeho tváře s bradou s ďolíčkem zastrčenou pod šátkem. Co se jen naposlouchaly té pašované kazety! Tisíckrát si přísahaly, že zůstanou nejlepšími přítelkyněmi až do smrti. Od té doby uplynulo snad milion let. Mína se nečekaně zařadila do jiného pruhu a řidič za ní zatroubil. Neměla ani ponětí, kde je Bíta teď. Z nejlepších kamarádek na celý život se staly nejlepší kamarádky do revoluce a války, která Míninu rodinu donutila opustit zemi. Byly nejlepšími kamarádkami do doby, než se z jedné z nich stala Američanka, zatímco druhá uvízla v Íránu. Mína přejela most spojující Manhattan a Queens. Poslední dopis od Bíty přišel rok či dva poté, co se přestěhovali do Spojených států. Pauzovací papír dopisu byl pokrytý samolepkami, které po setření voněly ovocem. Kdyby nyní setřela tu samolepku, jestlipak by ucítila vůni letních jahod? Mína vypnula rádio.
15
oblečená do růžového domácího oděvu, s rudými vlasy sepnutými do ohonu a rukama v bok. „Už se cítíš líp?“ zavolala Mína a vjela na příjezdovou cestu. „Ano, ale nedávej mi pusu, jsem celá od cibule,“ řekla Darja. Mína přistoupila k Darje a políbila ji. „Co to máš s vlasy?“ zeptala se Darja jako obvykle. DARJA STÁLA PŘED DOMEM
U JÍDELNÍHO STOLU SEDĚLY Kavitá a Jung-Dža, pily čaj
a jedly baklavu. Kavitá byla malá a statná, s lesklými vlasy a drsnou kůží na rukou, která se jí vytvořila tím, jak léta rozplétala zacuchané vlasy své dcery, drhla vany a ryla záhony, aby mohla pěstovat květiny v tvrdohlavé a nespolupracující hlíně své zahrady v Jackson Heights. Jung-Dža byla hubená a drobná, vždycky pečlivě oblečená a nalíčená. Mína ji nikdy neviděla bez podpatků a nylonových punčoch. Všimla si, že všechny jsou z nějakého důvodu rozjařené. Kavitiny kadeřavé vlasy byly rozcuchané a Jung-Dže svítily oči zvýrazněné černou linkou. Objaly Mínu na pozdrav, políbily ji, štíply do tváře a zasmály se. „Dneska jsme pokročily v integrálech,“ řekla Kavitá svým vysokým hláskem. „Opakovaly jsme základy. Aplikovaly jsme integraci, abychom zjistily celkové náklady z proměnných!“ „Ano, ale také stanovit celočíselný dělitel fixních náklad,“ dodala Jung-Dža překotně svojí lámanou angličtinou jako běžec, který právě úspěšně dorazil do cíle. „Nezapomenout, taky celočíselný dělitel fixních náklad.“ „Bylo to úžasné, Míno,“ řekla Darja, „prostě úžasné.“ „Pojď za mnou, Míno.“ Darja ji vzala za ruku a táhla směrem ke schodům. „Běž nahoru do ložnice, vytvořila jsem tabulky na pana Daštího. Vyšly tak přesně!“ 16
Kavitá a Jung-Dža na ni zamávaly, aniž vzhlédly od počítaček, a Mína neochotně vyrazila za Darjou. Nahoře u schodů stál rozkročmo otec, na nose velké brýle a v pravé ruce vrtačku. „Salám, Míno džún!“ Otec Mínu objal a dal jí pusu na obě tváře. Nástroje, které měl v opasku, se jí zaryly do žeber. „Utěsním vanu! Majitel domu nikdy neodpočívá,“ řekl otec a zasalutoval. I Mína zasalutovala a dívala se, jak kráčí do koupelny a opasek s nářadím se mu pohupuje kolem boků. Když vešla do Darjiny ložnice, která byla zároveň kanceláří, pohled na kovovou kartotéku se dvěma zásuvkami z ní vysál veškerou energii. Věděla dobře, jaké nepříjemnosti v sobě skrývají tyhle složky seřazené podle abecedy. „Tak se na to podíváme,“ řekla Darja a začala probírat zásuvku. „Máme tu pana Džahánfarda, pana Samíjího, pana Bídara… pana Ahmadího…“ Obracela postupně složky s úhlednými nadpisy v perštině. „Á, tady ho máme! Pan Daští!“ řekla Darja a vytáhla zářivě žlutou složku. Ohlušující zvuk vrtačky, který se ozval z koupelny, na chvíli přerušil její hlas. „Podívej!“ Darja vytáhla kus papíru a ukázala jí ho. Byl to úhledně napsaný životopis. „Přítelkyně tety tvého otce z Atlanty mi nafaxovala jeho životopis poté, co si promluvila s manželkou strýce pana Daštího. Podívej se na to. Studoval chemii na Yaleu, má bakaláře a doktorát. Pak dostal magisterský diplom ve Stanfordu. Má rád íránskou hudbu a hraje na sitár. V současné době má báječnou práci ve firmě Kodak v Atlantě, kde vede výzkumné oddělení. Pan Daští rozhoduje, jaké bude složení každé ruličky filmu!“ Darja založila ruce a rychle dodala: „A jeho matka vypadá docela dobře.“ 17
Mína zírala na tapetu a uvědomila si, že se jí vůbec nelíbí. „Podívej se na tohle, Míno!“ Darja ukázala na další list papíru nazvaný Rodinné zázemí a zdravotní potíže. „Trvalo mi celé hodiny, než jsem ty informace našla. V jeho rodině nemají žádnou vážnou nemoc, všichni jsou zdraví. Jedna sestra se před pár lety rozvedla, ale všichni tvrdí, že to tak bylo nejlepší. Příští neděli, až přijde na čaj, se musíš hezky chovat, Míno. Prostě musíš. Mluvila jsem s tetou tvého otce a s její přítelkyní a obě se shodují, že on je ten pravý!“ Darja podala Míně složku. „Navíc tabulky nikdy nelžou!“ Mína sebou plácla na postel. Z jídelny se ozývaly hlasy Kavity a Jung-Džy počítajících integrály. Otcovo vrtání na chvíli ustalo. Darja měla v oblibě sestavovat statistiky dostupných íránských mládenců. Zohledňovala při tom jejich vlastnosti, rodinnou historii, vzdělání a pravděpodobnost rozvodu. Měla svůj systém, který připisoval každé přednosti zvláštní hodnotu. Pět za dobré zuby. Minus deset, když měl pouze bakalářský titul a ne magisterský. Plus dvacet, když bylo prokázáno, že se hezky chová ke své matce. Plus sedm, když nedržel vidličku jako šavli. Darja byla pyšná na svoji znalost excelu a také ráda vytvářela grafy. Kam zmizela ta matka, kterou Mína znala v Íránu? Nějaký kouzelník ji nechal zmizet a proměnil ji v tuto boubelatou dohazovačku s rudými vlasy. Matka, kterou dřív mívala, by něco takového nikdy neudělala. Nikdy by se neozvala někomu, kdo zná někoho jiného, kdo zná dobře vzdělaného muže. Nikdy by si nedělala rešerše, nekontaktovala cizí lidi, nerozesílala Míninu fotografii na požádání. Nakonec vše vyústilo v to, že úplně cizí muži, na základě nějakého absurdního pocitu závazku vůči dotěrným dohazovačkám, nasedli na vlak, do letadla nebo nastoupili do auta a přijeli na čaj. 18