Bez dcerky - zlom
19.6.2013
8.20
Stránka 7
(1) Moje dcerka klimbala na sedadle u okénka v letadle British Airways, tváře vroubené kaštanovými kudrnami, které jí spadaly až pod ramínka. Dosud je ještě nikdy neměla zastřižené. Byl třetí srpen roku 1984. Měla už chuděrka toho dlouhého cestování dost. Z Detroitu jsme odlétali ve středu ráno a teď, kdy končila poslední část naší pouti, vycházelo slunce do pátečního jitra. Můj manžel Moody vzhlédl od knížky, kterou měl opřenou o vypouklé břicho. Postrčil si brýle vzhůru na řidnoucí vlasy nad čelem. „Už by ses měla nachystat,“ řekl. Rozepnula jsem přezku bezpečnostního pásu, vzala si kabelu a vydala se úzkou uličkou k toaletě v zadní části letadla. Letušky už začínaly uklízet a připravovat letadlo na první fázi sestupu k přistání. Tohle asi byla chyba, říkala jsem si. Kéž bych teď mohla z toho letadla vystoupit. Zamkla jsem se na toaletě, nahlédla do zrcadla a spatřila ženskou tvář, užuž propadající panice. Nedávno mi bylo devětatřicet – v tom věku by žena měla už o svém osudu rozhodovat sama. Jak se mi to jen mohlo všechno tak vymknout z rukou? Poopravila jsem si nalíčení – snažila jsem se, abych vypadala co nejlíp – a pokoušela se nějak si urovnat myšlenky. Neměla jsem vlastně vůbec v úmyslu se tu octnout, ale když už tu jednou jsem, tak prostě musím obstát co nejlíp. Snad těch čtrnáct dní nějak uteče. Až se vrátíme domů do Detroitu, začne Mahtob chodit do mateřské školky Montessori u nás na předměstí. Moody se zase zabere do svého povolání. A dáme se do práce na uskutečnění toho velkého snu, našeho vlastního domu. Jen tyhle dva týdny je třeba přečkat, říkala jsem si. Zalovila jsem v tašce, až jsem našla tlusté černé punčochové kalhoty, které jsem si na Moodyho pokyn musela koupit. Natáhla jsem si je a uhladila si přes ně sukni střízlivého zeleného kostýmu, který jsem měla na sobě. Ještě jednou jsem se na sebe podívala do zrcadla: ne, vlasy už si kartáčovat nebudu, rozhodla jsem se. Nač taky? Ptala jsem se v duchu. Přehodila jsem si přes ně těžký zelený šál, o kterém Moody pro7
Bez dcerky - zlom
19.6.2013
8.20
Stránka 8
hlásil, že ho musím nosit, kdykoli půjdu někam ven. Uvázala jsem si ho pod bradou a naráz jsem vypadala jako nějaká vesnická babka. Zauvažovala jsem nad brýlemi. Měla jsem pocit, že bez nich jsem o něco pohlednější. Otázka byla, jestli mi spíš jde o to, udělat dojem na Moodyho rodinu, anebo jestli raději nechci víc vidět a vnímat z téhle nešťastné země. Nakonec jsem si je nechala na nose, neboť nenapravitelnou škodu na mém zevnějšku už tak jako tak napáchal ten šál. Konečně jsem se vrátila na své místo. „Něco mě napadlo,“ řekl Moody. „Musíme někam schovat naše americké pasy. Kdyby je u nás našli, tak nám je seberou.“ „A co budeme dělat?“ zeptala jsem se. Moody zaváhal. „Tobě budou určitě prohlížet tašku, protože jsi Američanka,“ řekl. „Vezmu je raději k sobě. Mě prohledávat nebudou.“ Měl asi pravdu, neboť pocházel z váženého rodu a v jeho vlasti to bylo zřejmé z jeho jména. Perská osobní jména jsou mnohovýznamově složitá a každému Íránci leccos napovídalo už samo plné znění Sajjed Bozorg Mahmúdí, amerikanizované do podoby Mahmoody. „Sajjed“ je náboženský titul označující přímého potomka proroka Mohameda po meči nebo po přeslici a Moody vlastnil úplný persky psaný rodokmen, který to dokazoval. Jeho rodiče ho obdařili jménem Bozorg v naději, že až dospěje, plně dostojí tomuto pojmenování, které je spojováno s lidmi velikými, váženými a ctihodnými. Rodinné příjmení původně znělo Hakím, jenže Moody se narodil v čase, kdy šáh vydal dekret zakazující užívání islámských jmen, jako bylo toto, takže Moodyho otec si příjmení změnil na Mahmúd, což znamená „velebený“. K postavení danému již jménem přistupovala i váha jeho vzdělání. Třebaže Moodyho krajané oficiálně Američany nenávidí, mají přesto v úctě americké školství. Jako lékař, který absolvoval medicínská studia a praxi ve Spojených státech, měl Moody bezpochyby zajištěné místo mezi privilegovanou elitou své vlasti. Sáhla jsem do tašky, nalezla pasy a podala je Moodymu. Zastrčil si je do vnitřní kapsy saka. Letadlo brzy nato zahájilo přistávací manévr. Motory zřetelně zpomalily chod a příď letounu se sklonila nezvykle příkře dolů k rychlému a strmému sestupu. „Tady se musí přistávat takhle ostře kvůli těm horám kolem,“ řekl Moody. Celé letadlo se tím náporem roztřáslo. Mahtob se s úlekem probrala ze spánku a chytla se mě za ruku. Obrátila se ke mně pohledem – chtěla utěšit. 8
Bez dcerky - zlom
19.6.2013
8.20
Stránka 9
„To je v pořádku,“ říkala jsem jí, „už brzy přistaneme.“ Co tu vlastně má co dělat nějaká Američanka? Proč já vůbec letím zrovna do Íránu, který ze všech států na světě dává nejzřetelněji najevo svůj nepřátelský postoj k Američanům? A proč s sebou do země, která je zapletená do rozhořčené války s Irákem, beru svou holčičku? Ať jsem se sebevíc snažila, nedokázala jsem v sobě potlačit onu temnou obavu, která mne pronásledovala od chvíle, kdy Moodymu jeho synovec Mamal Kodsí tuhle cestu poprvé navrhl. Čtrnáctidenní dovolená kdekoli na světě se dá vydržet, pokud se člověk může těšit na to, že se pak zase vrátí k nějakému normálu, do svého pohodlí. Jenomže já jsem byla přímo posedlá obavou – třebaže mi všichni přátelé tvrdili, že je nesmyslná – z toho, že jakmile Moody jednou Mahtob a mě odveze do Íránu, pokusí se nás tu pak zadržet natrvalo. Ale to by nedokázal udělat, říkali mi kamarádi. Moody se už přece načisto amerikanizoval. Prožil ve Spojených státech celá dvě desetiletí. Všechno, co má, celá jeho lékařská praxe, veškerá jeho současná i budoucí existence, to všechno plně patří do Ameriky. Proč by se měl pokoušet navazovat na svůj minulý život? Důvody to byly přesvědčující, alespoň v racionální rovině, jenomže nikdo neznal Moodyho paradoxní osobnost tak dobře jako já. Moody byl na jedné straně milující manžel a otec, na druhé straně dokázal naprosto lhostejně zanedbávat potřeby a přání své vlastní rodiny. Brilantní úsudek se v jeho hlavě mísil s temnotami zmatků. Střetávala se v něm kultura Západu i Východu – a ani on sám neměl jasno, která z nich vlastně představuje v jeho životě dominantní prvek. Moody měl všechny důvody k tomu, aby nás po dvou týdnech dovolené odvezl zpátky do Ameriky. Ale měl ovšem také veškeré důvody pro to, aby nás přinutil zůstat v Íránu. Co mě tedy vedlo k tomu, že jsem navzdory této děsivé druhé možnosti – při jejíž představě mě mrazilo – s cestou vůbec souhlasila? Mahtob. Po celá první čtyři léta svého života to byla veselá povídavá holčička plná života, měla upřímně ráda mě, tátu a taky svého králíčka, lacinou, už trochu pomuchlanou vycpanou figurku, přes metr vysokou, zelenou a bíle puntíkatou. Na zadních packách měl králík přišité gumy, takže do nich mohla vklouznout šlapkami a pěkně si s ním zatancovat. Mahtob. Ve farsí, perštině, oficiálním jazyku Islámské republiky Írán, znamená to slovo „měsíční svit“. 9
Bez dcerky - zlom
19.6.2013
8.20
Stránka 10
Ale pro mne je Mahtob moje sluníčko. Když se kola letounu dotkla přistávací dráhy, pohlédla jsem nejprve na Mahtob a pak na Moodyho a pochopila jsem, proč jsem se vlastně do Íránu vydala. Vykročili jsme z letadla ven do nemilosrdné dusivé výhně letního Teheránu – do žáru, který jako by nás drtivou silou zalehl, sotva jsme se vydali po betonové ploše k autobusu, jenž nás měl odvézt do letištní budovy. A to bylo teprve sedm hodin ráno. Mahtob se mě pevně držela za ruku a velkýma hnědým očima hltala tenhle cizí svět. „Mami,“ šeptla, „já musím na záchod.“ „Ano, hned se po něm podíváme.“ Když jsme vstoupili do terminálu a vešli do velké příletové kanceláře, okamžitě se přihlásil další nepříjemný vjem – neodbytný pach lidských těl umocňovaný horkem. Doufala jsem jen, že odtamtud budeme brzy zase venku, ale místnost byla plná cestujících z několika současných příletů a všichni se tlačili a strkali směrem k jediné pasové přepážce, která byla i jediným východem z kanceláře. Museli jsme se k ní prodrat, razit si cestu lokty zrovna tak jako všichni ostatní. Chránila jsem Mahtob před tlačenicí, držela jsem ji před sebou. Kolem nás hlučela změť vřískavých, jakoby přiškrcených hlasů. Mahtob i já jsme byly vmžiku zalité potem. Věděla jsem už, že se v Íránu požaduje, aby ženy měly zakryté paže, nohy i čela, ale překvapilo mě, že všechny ženy z letištního personálu a většina žen mezi cestujícími byly takřka úplně zahalené do přehozu, o němž mi Moody řekl, že je to čádor. Čádor je velký šál ve tvaru půlměsíce, který se přehazuje přes ramena a ovíjí kolem čela a brady, takže ponechává volné jen oči, nos a ústa. Působí to jako někdejší hábity jeptišek. Ty nejzbožnější íránské ženy si nechávají nezahalené toliko jediné oko. Ženy cupitaly letištní budovou s několika těžkými zavazadly v jedné ruce, protože druhou potřebovaly k tomu, aby si šál přidržovaly pod bradou. Dlouhé splývavé cípy čádorů se na nich doširoka nadouvaly. Co mě mátlo nejvíc, bylo to, že nošení čádoru bylo vlastně dobrovolné. Existovaly přece i jiné druhy oděvu, které vyhovovaly strohým pravidlům, určujícím, co se smí a nesmí nosit, avšak tyto muslimky si ze všech možností zvolily právě čádor, navzdory dusivému vedru. Žasla jsem nad mocí, jakou nad nimi zjevně má jejich společnost a náboženství. Půl hodiny nám trvalo, než jsme se protlačili až k pasové kontrole, 10
Bez dcerky - zlom
19.6.2013
8.20
Stránka 11
kde zamračený úředník prohlédl náš jediný íránský pas, který byl společným dokladem pro nás tři, orazítkoval ho a pak jen kývl, abychom prošli dál. Mahtob a já jsme následovaly Moodyho vzhůru po nějakých schodech, za roh a k výdeji zavazadel, další velké místnosti přecpané lidmi. „Mami, já musím na záchod,“ opakovala Mahtob a nešťastně přešlapovala na místě. Moody se persky vyptával nějaké ženy zahalené v čádoru. Ukázala na druhý konec haly a pak někam odspěchala za svými povinnostmi. Moodyho jsem nechala čekat na naše kufry a spolu s Mahtob jsme našly toaletu, jenže když jsme stanuly ve vchodu, zaváhaly jsme obě – zápach byl odpuzující. Jen nerady jsme vstoupily. Rozhlížely jsme se příšeřím a hledaly klozet, avšak jediné, co jsme tam našly, byl otvor v betonové podlaze osazený oválnou porcelánovou deskou. Podlaha byla posetá hromádkami plnými much, jak lidé buď netrefili, anebo prostě ignorovali otvor. „Tady to strašně smrdí,“ brečela Mahtob a táhla mě pryč. Doběhly jsme rychle zpátky k Moodymu. Mahtob si už zřejmě moc potřebovala někam zajít, ale jít hledat další veřejný záchod už nechtěla. Říkala, že počká, až budeme u tety, u Moodyho sestry, o níž Moody hovořil tím nejuctivějším tónem. Sára Mahmúdí Kodsíová byla vládkyní rodiny, kterou každý s respektem tituloval Amme Bozorg, „Prateta“. Jen co dorazíme k ní domů, pak už to snad půjde, říkala jsem si. Mahtob byla unavená, ale sednout si nebylo kde, takže jsme alespoň rozložili kočárek, který jsme přivezli jako dárek pro nějakého Moodyho novorozeného příbuzného. Mahtob se s úlevou posadila. Čekali jsme na kufry, které ne a ne se objevit, když se ozval ostrý výkřik naším směrem. „Dá-í-džún!“ zaječel ten hlas. „Dá-í-džún!!“ Jakmile Moody uslyšel perská slova znamenající „drahý strýčku“, otočil se a vyrazil nadšený pozdrav na uvítanou člověku, který se řítil přímo k nám. Oba muži si padli do dlouhého objetí, a když jsem uviděla, jak Moodymu vytryskly slzy z očí, ucítila jsem osten výčitek při pomyšlení, jak jsem se té cestě bránila. Tohle je přece jeho rodina. Jeho kořeny. Samozřejmě že se s nimi chtěl vidět. Že se s nimi prostě musel sejít. Dva týdny si je tady užije a pak se zase vrátíme k nám domů. „Tohle je Zijá,“ řekl mi Moody. Zijá Hakím mi srdečně potřásl rukou. Byl to jeden z bezpočtu mladých mužských příbuzných, které Moody všechny shrnul pod příhodný název „synovec“. Zijova sestra Mu11
Bez dcerky - zlom
19.6.2013
8.20
Stránka 12
lúk si vzala Mostafu, třetího syna Moodyho ctihodné starší sestry. Zijova matka byla sestra Moodyho sestry a jeho otec byl bratr Moodyho otce. Nebo to bylo naopak? Tyhle vztahy jsem nikdy plně nepochopila. Ten nejjednodušší termín byl opravdu „synovec“. Zijá byl jako u vytržení, že se poprvé setkává s Moodyho americkou manželkou. Pečlivou angličtinou mě v Íránu přivítal. „Jsem tak šťasten, že jste k nám přijeli,“ říkal. „Tak dlouho jsme na tenhle okamžik čekali!“ Pak objal Mahtob, zvedl ji do vzduchu a zahrnul ji polibky. Byl to pohledný muž s nápadnými arabskými rysy a všechny si získával svým úsměvem. Byl o dost větší než většina Íránců kolem a okamžitě upoutával svou příjemnou oduševnělou tváří. Doufala jsem, že právě takhle bude vypadat celá Moodyho rodina. Narezlé vlasy měl Zijá vkusně zastřižené. Na sobě měl úpravný, na míru šitý oblek a čistou košili s rozhalenkou. Především ale byl čistý. „Venku už na vás čeká tolik lidí,“ sděloval se zářivým úsměvem. „Jsou tu už celé hodiny.“ „Jak ses dostal do celního prostoru?“ zeptal se Moody. „Mám tady kamaráda, který tu pracuje.“ Moody rozjasnil tvář. Kradmo vytáhl z kapsy naše americké pasy. „Co s nimi máme udělat?“ zeptal se. „Neradi bychom, aby nám je sebrali.“ „Vezmu vám je k sobě,“ řekl Zijá. „Máte u sebe nějaké peníze?“ „Ano.“ Moody oddělil z balíčku několik bankovek a podal je spolu s našimi americkými pasy Zijovi. „Budu na vás čekat venku,“ řekl Zijá a zmizel v zástupu. Udělalo to na mě dojem – Zijův vzhled a zdání vlivného člověka, které vzbuzoval, mi potvrzovaly, co Moody o své rodině už vyprávěl. Většina členů rodiny měla dobré vzdělání, mnoho z nich absolvovalo univerzitu. Byli to buď lékaři jako Moody, anebo patřili k obchodnímu světu. Setkala jsem se už s několika jeho „synovci“ ve Spojených státech a zdálo se, že všichni dosáhli mezi svými krajany určitého postavení. Přesto však dokonce ani Zijá, jak se zdálo, nebyl schopen docílit absolutně ničeho, pokud jde o pracovní tempo zřízenců, kteří měli na starosti zavazadla. Kdekdo pobíhal splašeně sem a tam, jeden překřikoval druhého, ale k ničemu to nevedlo. Výsledkem bylo, že jsme v tom vedru museli stát a čekat celé tři hodiny, nejprve na naše kufry a pak v nekonečné frontě na celní prohlídku. Mahtob byla trpělivá a vůbec nic neříkala, třebaže mi bylo jasné, že má na krajíčku. Ko12
Bez dcerky - zlom
19.6.2013
8.20
Stránka 13
nečně jsme se protlačili a byli dostrkáni až do čela řady čekajících: Moody přede mnou, Mahtob na kočárku za ním a pak já. Celní orgán pečlivě prohledal každé z našich zavazadel a dospěl až ke kufříku plnému léků. Odbývali si s Moodym vzrušenou diskusi v perštině. Moody mi anglicky vysvětloval, že celníkovi řekl, že je lékař a že všechny ty léky přivezl jako dar místní lékařské obci. V celníkovi to vzbudilo podezření a začal se vyptávat dál. Moody přivezl pro své příbuzné spoustu dárků. Musel je všechny rozbalit a předložit k prohlídce. Pak celní orgán otevřel vak na šaty a našel tam Mahtobina králíčka, kterého jsme přibalovali na poslední minutu. Měl už za sebou hezký kus cesty po světě – byl s námi v Texasu, v Mexiku a v Kanadě. A těsně než jsme odjížděli z domova v Detroitu, se Mahtob rozhodla, že ani do Íránu nemůže cestovat bez svého nejlepšího přítele. Celník nám dovolil ponechat si vak a k Mahtobině úlevě i králíčka. Zbytek zavazadel, jak pravil, nám pošlou později, až je důkladně prohlédnou. Takto odlehčeni jsme čtyři hodiny poté, co naše letadlo přistálo, konečně vykročili před budovu. Moody byl v okamžení obklopen davem zahalených a zachumlaných postav, které se sápaly po jeho nejlepších šatech a extaticky ječely. Vrhla se na něj víc než stovka příbuzných, vřískali na něj, slzeli, potřásali a máchali mu rukou, objímali ho a líbali, líbali i mne, líbali Mahtob. Snad každý z nich měl s sebou kytici, strkali je mně i Mahtob. Měly jsme obě záhy přeplněnou náruč. Proč já mám na sobě ten pitomý šál, uvažovala jsem? Vlasy jsem měla připlácnuté k hlavě. Nesmírně jsem se potila a napadlo mě, že teď asi páchnu jako všichni ostatní kolem mne. Moodymu se řinuly slzy dojetí, když ho sevřela v objetí Amme Bozorg. Byla sice zahalená neodmyslitelným černým čádorem, přesto jsem ji však podle fotografií ihned poznala. Ten její skobovitý nos si prostě nebylo možné splést. Byla kostnatá, ramenatá, o dost starší než sedmačtyřicetiletý Moody. Popadla ho pevně do náruče, paže mu ovinula kolem krku, povyskočila a obemkla jej i nohama, jako by ho už nikdy neměla pustit. V Americe byl Moody chiropraktik a anesteziolog vážený jako odborník s ročním příjmem kolem jednoho sta tisíc dolarů. Tady z něj byl naráz zase jen chlapeček patřící Amme Bozorg. Moodyho rodiče, oba dva lékaři, zemřeli, když mu bylo teprve šest, a jeho sestra ho vychovávala jako vlastního syna. Jeho návrat po takřka dvou desetile13
Bez dcerky - zlom
19.6.2013
8.20
Stránka 14
tích ji tak vyvedl z míry, že ji ostatní členové rodiny posléze museli od Moodyho doslova silou odtrhnout. Moody nás navzájem představil a ona přenesla svůj citový výlev na mě, zahrnula mě polibky a celou tu dobu nepřestávala drnčet něco v perštině. Ten její nos byl tak obrovský, že jsem stěží dokázala uvěřit, že je opravdový. Čněl jí z obličeje pod zelenohnědýma očima, lesknoucíma se teď slzami. Zuby měla křivé, vykotlané. Moody mi představil také jejího manžela Bábá Hádžího. Jak podotkl, znamenalo to jméno v překladu „otec, jenž vykonal pouť do Mekky“. Byl to nevelký, zarputile vyhlížející mužík, navlečený v pytlovitém šedivém obleku, s kalhotami sahajícími až k podrážkám tenisek, jež měl na nohou. Díval se do země kamsi přímo přede mne, takže se jeho oči hluboko zapadlé v osmahlé vrásčité tváři vůbec nesetkaly s mýma. Špičatá bílá bradka byla jakoby přesnou kopií plnovousu, který se zalíbil ájatolláhu Chomejnímu. Náhle jsem měla kolem krku těžký a dlouhý věnec z kvítí; pověsili mi ho na krk, ležel mi na ramenou a byl delší než já. Snad to byl nějaký signál, protože poté se celý ten zástup pohnul jako jeden muž a sunul se k parkovišti. Rozběhli se ke spoustě naprosto stejných bílých autíček, jež vypadala trochu jako škatulky, a vecpali se dovnitř – po šesti, po osmi i po dvanácti lidech na každý vůz. Z každého ještě čouhala nějaká ruka nebo noha. Moodyho, Mahtob a mě slavnostně vedli k čestnému vozu, velkému a širokému tyrkysovému chevroletu ze začátku sedmdesátých let. Nás tři posadili dozadu. Amme Bozorg si sedla dopředu k svému synovi Hosejnovi, jehož postavení nejstaršího mužského potomka mu zajistilo tu čest, že nás směl odvézt. Zohre, nejstarší neprovdaná dcera, seděla mezi svou matkou a bratrem. Ve voze ozdobeném girlandami květů jsme pak odjeli v čele toho hlučného konvoje z letiště. Vzápětí už jsme projížděli kolem obrovité věže Šahjád, rozkročené na čtyřech křehce vyklenutých nohách. Z její šedavé fasády v polední výhni oslnivě zářily tyrkysově modré mozaiky. Věž postavil šáh jako jedinečnou ukázku perské architektury. Moody mi povídal, že je to proslulá teheránská stavba a že stojí na pomezí města jako stráž. Projeli jsme kolem ní, najeli na dálnici a Hosejn šlápl na plyn. Rozehnal chevroleta stotřicítkou, což bylo asi tak maximum, co vůz dokázal. Amme Bozorg se v natřásajícím voze otočila a hodila mi na klín cosi zabaleného jako dárek. Bylo to dost těžké. 14
Bez dcerky - zlom
19.6.2013
8.20
Stránka 15
Tázavě jsem se podívala po Moodym. „Jen to otevři,“ řekl jen. Rozbalila jsem tedy balík a našla v něm dlouhatánský kabát, který by mi byl sahal dobře až po kotníky. Nenesl ani stopy po nějaké krejčovině, žádný pas, nic. Moody mi sice řekl, že je ušitý z drahé vlněné látky, ale na omak to vypadalo spíš na nylon, anebo dokonce na šusťákovinu. Byl sice dost tenký, ale zato byla tkanina hustá a musela ještě znásobovat ten letní žár. Barva to pro mě byla přímo odporná, olivová došeda. Navíc k němu byl přibalený ještě dlouhý a těžký zelený šál, mnohem tlustší než ten, který jsem měla právě na sobě. Amme Bozorg mi s velkomyslným úsměvem cosi říkala a Moody mi to překládal: „Tomu kabátu se říká manto. Takové my tu nosíme. A šál se jmenuje rúsarí. V Íránu ho musíš mít, kdykoli vycházíš někam ven na ulici.“ Tak tohle mi nikdo neřekl. Když nás Mamal, čtvrtý syn Bábá Hádžího a Amme Bozorg, za své návštěvy v Michiganu zval na tuhle dovolenou, povídal: „Když půjdeš na ulici, tak budeš muset na sobě mít něco s dlouhými rukávy, šátek a tmavé punčochy.“ Ale ani slovem se nezmínil o nějakém povinném plandavém a těžkém plášti do takového pekelného letního žáru. „Ničeho se neboj,“ řekl Moody. „Ona ti ho prostě dává jen jako dárek. Budeš si ho muset brát, jen když půjdeš ven.“ Ale já jsem se toho bát nepřestala. Hosejn odbočil z dálnice a já jsem si prohlížela všechny ženy, které cupitaly po přelidněných teheránských chodnících. Byly dokonale zahalené od hlavy až k patě, většina z nich měla čádory přehozené přes kabáty a k tomu ještě šál, přesně jako to manto a rúsarí, co jsem právě dostala darem. A všechno v těch ponurých barvách. A co se mnou provedou, když to nosit nebudu? napadlo mě. To mě zavřou? Svěřila jsem se s touhle otázkou Moodymu a on na to jen stručně prohlásil: „Ano.“ Na problémy s místní módou jsem rychle zapomněla, když se Hosejn střemhlav vrhl do provozu vnitřního města. Úzké uličky byly auty doslova ucpány, vozy jeden na druhém. Každý řidič se pokoušel nalézt si nějakou skulinku, a sotva ji postřehl, opřel se současně do plynového pedálu a do tlačítka klaksonu. Když se Hosejnovi zazdálo v jednom okamžiku čekání příliš dlouhé, zařadil tvrdě zpátečku a vycouval s chevroletem prudce nazpět jednosměrnou ulicí. Zahlédla jsem několik scének kolem pošramocených nárazníků: řidiči i pasažéři všichni z vozů venku, ječeli na sebe, někde padaly i rány. 15
Bez dcerky - zlom
19.6.2013
8.20
Stránka 16
Prostřednictvím Moodyho mi Amme Bozorg vysvětlovala, že v pátek bývá doprava obvykle slabší. Pro muslimy je to sváteční den, kdy se rodiny shromažďují v domově nejstaršího člena a věnují se tam modlitbám. Jenže teď se právě blíží hodina pátečních modliteb v centru města, které vždy vede ten nejsvětější ze svatých mužů islámu. Obvykle na sebe bere tuto posvátnou povinnost prezident hodžatoleslám Sejjed Alí Chámenejí (je třeba neplést si ho s ájatolláhem Rúholláhem Chomejním, který jakožto náboženský vůdce zaujímá vyšší postavení než prezident), jemuž bude asistovat hodžatoleslám Alí Akbare Hášemí Rafsandžání, předseda parlamentu. Pátečních modliteb se účastní miliony – ne tisíce, jak zdůraznila Amme Bozorg – věřících. Mahtob to všechno sledovala mlčky, tiskla králíčka k sobě, oči dokořán údivem nad obrazy, zvuky a pachy tohoto podivného nového světa. Věděla jsem, že už se jí asi zoufale chce na záchod. Konečně po hodině, po kterou Hosejn třímal v nejistých rukou naše životy, jsme zastavili před domem našich hostitelů, Bábá Hádžího a Amme Bozorg. Moody se pochlubil, že je to bohatá čtvrť na severním okraji Teheránu; jen o dva domy dál bylo čínské velvyslanectví. Vysoký a hustý zeleně natřený železný plot odděloval dům od ulice. Dvoukřídlová železná vrata vedla na betonový dvoreček. Mahtob a já už jsme byly poučeny, že dovnitř se nesmí v botách, takže jsme následovaly Moodyho příkladu a zuly se; střevíce jsme nechaly na dvoře. Dostavila se už taková spousta hostů, že celý jeden kout dvora byl zakrytý hromadou nejrůznější obuvi všeho druhu. Na dvoře stály kromě toho i tři propanbutanové grily s obsluhou, najaté pro tuto příležitost. Jen tak v punčochách jsme vešli do velké betonové stavby s plochou střechou a ocitli se v síni nejméně dvakrát tak velké, jako je rozměrný americký obývací pokoj. Stěny i dveře z masivního ořechu byly navíc ještě i zdobené týmž bohatě barevným dřevem. Kypré perské koberce ležely ve třech i čtyřech vrstvách a zakrývaly takřka veškerou plochu podlahy. Na nich byla ještě rozložená dekorativní sofre z voskovaného plátna potištěného pestrými květinovými vzory. V celé místnosti nebyl žádný nábytek, až na malý televizor v jednom koutě. Okny v pozadí místnosti jsem zahlédla v zadní zahradě bazén plný jasně modré vody. Normálně o koupání moc nestojím, ale toho dne vyhlížela studená voda mimořádně lákavě. Nové a nové skupinky rozjařených hlučících příbuzných se hrnuly z vozů a vcházely v našich patách do haly. Moody se očividně dmul 16