0035890

1 Truth je čistá pravda Ignorance je neznalost Intuition je vnitřní pocit Stalo se to na jaře 2005. Byla to už má druhá cesta do Afriky.

Poprvé, to bylo před třemi lety, jsem v hlavním městě Tanzanie Dar es Salaamu strávila půl roku. Tentokrát jsem se sem vrátila, abych napsala diplomovou práci o místním textilním průmyslu.

Byla jsem právě na cestě k panu Mahengemu, svému konzultantovi, s nímž jsem chtěla probrat poslední část své práce. „Hallo, sister,“ pozdravil mě znenadání mile se usmívající chlapík, který se opíral o zeď nedalekého domu a zřejmě si užíval sluníčka. „Hallo,“ odpověděla jsem přátelsky. Už jsem si zvykla, že mě oslovují úplně cizí lidé. Evropany, kteří jsou nápadní už kvůli barvě své pleti, místní lidé často zdraví, když je potkají.

Pozdravy jako hallo či jambo tady a rafiki, my friend zase tam jsou tak časté, že jsem si zvykla se už ani nezastavovat, ale prostě jen pozdrav opětovat.

Od té doby jsme si pokaždé, když jsme se na ulici viděli, kývli na pozdrav, až jsem najednou nějak nabyla dojmu, že se známe už dávno, přestože šlo jen o letmé pozdravy. A tak když mi při příštím: „Hey! Hallo, sister!“ podával ruku – první skutečný kontakt –, zastavila jsem se. „Jak se ti dnes daří? Vídám tě často, ale ty kolem mne vždycky proběhneš tak rychle, že si nemůžeme ani popovídat,“ řekl a nějak se mu přitom nechtělo mou ruku pustit. „Tak dneska se ti tedy podařilo mě zastavit. Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala jsem se a nedokázala jsem přitom potlačit 16

lehký úsměv. Pobavil mě způsob, jakým mě tak přímo a bez ostychu oslovil. „Juma,“ odpověděl s úsměvem a konečně mou ruku pustil.

Vypadal dobře v džínsech a vzdušné, zářivě bílé košili. Je to jistě jeden z těch bezstarostných, dobře opečovávaných maminčiných synáčků, pomyslela jsem si. Ani v nejmenším jsem netušila, jak daleko od pravdy můj úsudek byl.

Vyměnili jsme si pár slov na kraji ulice, kousek od projíždějících aut, která se prodírala hustým poledním provozem. Pak jsem mu naznačila, že teď už mám opravdu naspěch a musím běžet. Byla to jedna z mých nacvičených metod jak se na ulici nezaplést do příliš dlouhých rozhovorů s cizími lidmi. Jako běloch je tu člověk přece jen zvláštností a někdy je těžké se diskutujících dost rychle zbavit, byť byli sebesympatičtější.

O několik bloků dál jsem pak navštívila své tanzanské přátele, kteří u jednoduchého dřevěného stolu postaveného u chodníku prodávali náhrdelníky z barevných korálků a jiné africké šperky, které sami vyráběli. Tady na Samora Avenue, v obchodní čtvrti Dar es Salaamu, se lidé rádi sesednou, šijí, pletou, vážou, uzlují a mluví o všem možném. Spěch je zde cizím slovem, přesně jak praví rčení: There is no hurry in Afrika.

Samora Avenue prochází celým centrem a je zajímavá hlavně pro těch pár turistů, kteří do Dar es Salaamu náhodou zavítají. Mnoho pouličních prodavačů se jim tu snaží prodat různé dřevořezby, africké kožené sandály a mnoho dalších suvenýrů. Více toho bohužel Dar es Salaam nabídnout nemůže, protože navzdory svým čtyřem milionům obyvatel má tohle město ryze venkovský ráz. Západní infrastrukturu a modernost tu budete hledat jen těžko.

A protože Dar es Salaam leží přímo na pobřeží Indického oceánu, táhne to většinu turistů hned další den na expresní 17

loď, která je dopraví na idylické palmové pláže ostrova Zanzibaru. Nebo se odtud vydávají vstříc dobrodružství na safari do některého z mnoha národních parků s divokou zvěří, jako je například Serengeti, kde se můžete podívat zblízka do očí třeba i volně žijícímu králi zvířat.

Posadila jsem se na deku vedle Muby, pilného Tanzance, kterému je stejně jako mně šestadvacet let, a začala jsem vázat krásně barevný náramek z umělohmotných korálků, jak mě to už dříve naučil. Muba byl všechno, jen ne lenoch, a tak se z malého chlapce, který se v městském provozu honil za auty, aby horko těžko prodal pár výtisků novin, krůček po krůčku dokázal vypracovat až k dobře prosperujícímu obchodu s koženými sandály, které sám zdobil barevnými perličkami.

Mubu jsem poznala už v roce 2002. Byla jsem tenkrát ještě studentka a poprvé jsem vkročila do této okouzlující země, abych v jedné vesničce poblíž Dar es Salaamu navštívila svého kmotřence z World Vision. A protože jsem neměla mobil ani žádnou trvalou adresu, stal se Muba mým osobním „pouličním zastoupením“, které tu bylo pro každého, kdo mě chtěl vyhledat nebo mi potřeboval zanechat zprávu. Už tenkrát se opravdu dost často stávalo, že mě někdo prosil o podporu nebo o radu, protože pro mne vždy bylo důležité pomáhat lidem, kteří mi i se svými problémy náhodou zkřížili cestu.

Naplňovalo mě uspokojením, když pak došlo k tomu, že i ve zdánlivě beznadějném případě, mnohdy na hranici mezi životem a smrtí, se stal malý zázrak. Že se toho dá i s omezenými prostředky hodně dokázat, jsem poznala na případu Teddy, malého děvčátka ze sousedství.

Při porodu u ní došlo k omezení přívodu kyslíku do mozku a od té doby neměla sílu ani zvednout hlavičku. Po absolvování fyzioterapie, kterou jsem jejím rodičům doporučila a finančně 18

je přitom podpořila, z ní vyrostlo pěkné, silné, dnes už desetileté děvče, které nyní velmi rádo chodí do školy a pilně se učí. *

*

*

Za pár dní jsem Jumu potkala znovu. Stál ledabyle opřený o sloup pouliční lampy na Samora Avenue, jen o několik metrů dál než minule. Zdálo se, že mě hned nespatřil, protože upřeně pozoroval provoz na ulici. Při posledním setkání na mne neudělal špatný dojem, a tak jsem ho nyní bez dlouhého rozmýšlení vzala za rameno. Jenže když se otočil, hned jsem si všimla, že něco nehraje. Na rozdíl od minulých setkání jsem tentokrát v jeho tváři nepozorovala ani náznak radosti.

Po nevýrazném pozdravu hned začal sténat: „Sister nisaidie!

Sestro, pomoz mi! Sina baba sina mama! Nemám otce ani matku!“ Chvíli jsem na něj užasle zírala. Ne proto, že mě nazýval sestrou, neboť to je hezký africký zvyk, který vyjadřuje přesvědčení, že všichni jsme bratři a sestry. Ale co znamená to o těch rodičích? Proč naříká jako malé dítě? Najednou jsem si všimla jeho očí. Jeho prosebný, bezradný pohled mě dojal natolik, že jsem se pokusila situaci trochu odlehčit: „Una matatizo gani? Nějaký problém?“ zeptala jsem se a svou otázku jsem doprovodila přehnanými mateřskými gesty.

Na to jen unaveně mávl rukou a řekl: „Docela dost problémů, to mi věř!“ „Ale jdi, je plno Tanzanců, kteří mají problémy!“ Byla to sice ta nejméně vstřícná slova, jaká mě mohla napadnout, ale naučila jsem se být opatrná. Většinou to byl jen trik – bědovat nad těžkým životem, aby člověk vytáhl z nějaké mzungu, bělošky, trochu peněz. Jumovi to každopádně zcela 19

zjevně vzalo řeč, hleděl teď zarytě do země. Moje netaktní reakce mě zamrzela a najednou jsem nevěděla, jak v rozhovoru pokračovat. „Promiň, musím už jít!“ řekla jsem tedy jen krátce na rozloučenou.

Moje rychlé ukončení našeho setkání ho kupodivu nevyprovokovalo k tomu, aby se pokusil mě zadržet. Od jiných jsem byla zvyklá, že člověka chytili za ruku a drželi ho tak dlouho, dokud se jim nepodařilo zapříst s ním hovor. Juma však udělal pravý opak. Už zase napůl odvrácený a stále ještě se svěšenou hlavou jen sklíčeně zamumlal: „Jo, dobrý, tak snad zase příště. Měj se, ahoj…“ Otočila jsem se a šla pryč. Mé špatné svědomí mě ale moc dlouho v klidu nenechalo. Juma vypadal tak smutně. Jak jsem ho tam mohla nechat stát, když mě jen prosil, aby mi směl povědět něco o svém životě? Ten pohled, jakým se na mne přitom díval, jsem měla pořád před očima. To jsem mu nemohla věnovat alespoň pár minut času?

Moje poslední reakce ve mně vyvolala pochyby o sobě samé. Přece jsem se vždycky chtěla přiblížit k lidem a být otevřená k jejich problémům. Když jsem se rozhodla, že budu žít s těmi nejprostšími lidmi a sdílet s nimi jejich každodenní život, abych poznala jejich jazyk a kulturu, úžasně mi to naplnilo život. Časem z toho vzešla neocenitelná setkání, která mě obrovským způsobem obohatila. Od té doby mám notýsek plný jmen a za každým se skrývá neuvěřitelný životní příběh.

A teď jsem si najednou ani nechtěla poslechnout, že se někomu špatně vede?

Abych o tom mohla v klidu přemýšlet, změnila jsem svůj dnešní plán a nejbližším minibusem jsem se vrátila domů. *

* 20

*

Nebydlela jsem příliš daleko od centra Dar es Salaamu. Za pět euro měsíčně včetně elektřiny jsem měla pronajatý malý pokoj v části města, která se jmenuje Kinondoni. Ono včetně však vůbec neznamenalo, že by elektřina byla stále k dispozici. Zásobování elektrickým proudem bylo a stále ještě je v celé zemi naprosto nespolehlivé. Každodenní vypínání proudu ani jeho kompletní výpadky tu nejsou výjimkou, ale spíše pravidlem.

Obytné domy v Dar es Salaamu jsou většinou pravoúhlé stavby kryté lacinými plechovými střechami. Neomítnutý svahilský dům je rozdělen chodbou na dvě poloviny, ve kterých jsou na každé straně tři místnosti. Většinou bývají menší místnosti pronajímány různým jednotlivcům, někdy ale i celým rodinám. Výjimkou není ani pětičlenná rodina bydlící v pokoji o deseti čtverečních metrech. V domě, kde jsem bydlela, používali všichni nájemníci jednu společnou „koupelnu“. Tu představovala kromě jednoduchého suchého záchodu už jen obyčejná odtoková trubka a to vše se skrývalo venku za čtyřmi kamennými zdmi beze střechy. Ale krásný pohled na palmy kývající se ve větru mě každé ráno znovu odměnil za veškeré nepohodlí.

Nastěhováním do tohoto pokoje v jedné z uswahilini, chudinských čtvrtí Dar es Salaamu, se mi splnilo mé dávné toužebné přání. Chtěla jsem se naučit žít tak, jak žijí zdejší lidé.

Zbohatnout je sice těžké, ale pro člověka vychovaného v blahobytu je právě tak těžké naučit se žít v chudobě. Přestože jsou Tanzanci neuvěřitelně pohostinní, byla pro mne tahle změna způsobu života zpočátku velice náročná. Jak se pro všecko na světě mám sprchovat bez tekoucí vody? Jak se zapaluje petrolejka? A jak se mohu obejít bez toaletního papíru? To byly tenkrát mé hlavní otázky.

Mama Samsonová, kulaťoučká a stále usměvavá manželka majitele domu, mi ukázala nedalekou studnu, ze které si 21

v umělohmotném kbelíku mohu přinést vodu, a vysvětlila mi, jak si ji mám místo sprchování lít na hlavu hrnkem. A za nějakou dobu už mi také přišlo hloupé kupovat drahý toaletní papír, když všichni Afričané kolem používají mnohem výhodnější způsob. Když jsem se časem přeorientovala na variantu „očisti se pomocí vody a levé ruky“, připadala mi dokonce hygieničtější. V Německu ze sebe přece také místo sprchování nedřeme špínu suchým ubrouskem.

Jak už je pro mne typické, našla jsem pro svou situaci vhodné anglické přísloví: Freedom is another word for nothing left to lose, čím méně toho mám, tím se cítím šťastnější. Matrace, petrolejka nebo svíčka, kbelík a hrnek na vodu, trocha oblečení a případně rádio, to bylo vše, co jsem v Tanzanii ke spokojenosti potřebovala.

Elektrická trouba ani tekoucí voda na mytí nádobí v našem domě nebyla. Ženy vařily na maličkém sporáku na dřevěné uhlí v chodbě nebo při přípravě jídla seděly na zemi na dvorku. Často jsme spolu sedávaly na slaměné matraci a povídaly si, než se jídlo uvařilo. Obzvláště příjemné byly společné večery pod jasnou hvězdnatou oblohou. Obrovská radost ze života a veselé tváře, to všechno bylo skutečně velice nakažlivé. Jako běloška jsem se samozřejmě od Afričanů v mnohém lišila, a tak se našla spousta kulturních nebo jazykových odlišností, které jsme mohly probírat a bavit se jimi.

Ze začátku jsem si skutečně pěkně naběhla, když jsem například sušila své spodní prádlo na šňůře na dvorku. Dělala jsem to tak několik měsíců, aniž bych si všimla, že jsem z více než dvaceti obyvatel domu jediná, která to považuje za normální. Do té doby, než mě Aisha, prozíravá a moudrá sousedka, opatrně upozornila, že tanzanští muži určitě považují moje kalhotky za velice interesantní. Vysvětlila mi, že zdejší 22

ženy perou své spodní prádlo tajně a stejně tak je někde ve skrytu svého pokoje i suší. Zdejší společnost prostě je přece jen dost ovlivněna islámem.

Musela jsem se co nejrychleji naučit znát místní zvyklosti, abych zase nešlápla vedle. To by ale bylo dost těžko možné bez znalosti svahilštiny. Anglicky mluví v Tanzanii jenom pár šťastlivců, kterým jejich majetkové poměry dovolily absolvovat delší školní docházku. Vzala jsem tedy do ruky německou učebnici svahilštiny a začala biflovat teoretické základy. Měla jsem pak nepřeberné možnosti jejího praktického procvičování, protože Tanzanci jsou lační všeho, co se týká cizích zemí, které si sami nemohou dovolit procestovat. Díky jejich vstřícné povaze není problém dát se s kýmkoli do řeči, ať už v přeplněném autobuse, se sousedy v domě, nebo dokonce jen tak na ulici, jak tomu bylo například s Jumou. Kromě toho je svahilština spíše citová a nepříliš komplikovaná řeč. Vždycky když po delší době zase začnu mluvit německy, mám pocit, jako by mi s každou větou těžkl jazyk. *

*

*

Dost jsem se o té věci týkající se Jumy napřemýšlela a došla k názoru, že jednoduše obrátím kartu. Vyhledám ho sama a vyzvu ho, aby mi pověděl, proč vypadal tak smutně a jak bych mu třeba mohla pomoci. Plná optimismu jsem se druhý den ráno vydala do centra, abych svou chybu napravila. Juma však nebyl nikde k nalezení. A trvalo to ještě celý týden, než jsem ho na Samora Avenue konečně zase objevila.

Vypadal docela svěže, a tak jsem k němu radostně přistoupila. „Tady jsi! Už jsem tě hledala. Je mi opravdu líto, že jsem tě minule tak hloupě odbyla. Můžu tě pozvat na oběd? Dejme tomu jako na usmířenou? Mohli bychom si trochu popovídat.“ 23

Juma se nenechal dvakrát prosit. „Určitě, půjdu rád. Co třeba hned teď? Mám totiž hlad jako vlk,“ navrhl a rychle mě vzal za ruku. Smutek z jeho tváře zmizel jako mávnutím kouzelného proutku a už mě vesele vedl o pár ulic dál do malého hoteli, jak se tu nazývají jednoduché bufety stlučené jen z hrubě opracovaných prken. Sedli jsme si na plastové židle pod slunečníkem s logem Coca-Coly a objednali si chipsi na mayai.

Je to národní tanzanské jídlo, které se skládá ze smažených bramborových hranolků a míchaných vajec, což v této kombinaci chutná obzvlášť skvěle. „Tak nazdar, sestro, tady se můžeme pěkně nadlábnout. Prima, ne? Udělej si pohodičku, prostě relaxni! Mám megaradost, že se tady s tebou mohu najíst… Umenipata? Rozuměla jsi mi?“ vítal mě rozjařeně k našemu prvnímu společnému jídlu.

Nevím, jestli to bylo hlukem z blízké ulice nebo kvůli návalu brebentících hladových lidí kolem, ale opravdu jsem tomu, co Juma říkal, skoro nerozuměla – a přitom jsem už svahilsky uměla docela dobře. Mluvil on vůbec svahilsky? Za chvíli jsem si opravdu připadala jako hlupák, když jsem ho pořád musela nutit jeho věty opakovat. Juma zjevně mluvil nějakým vlastním slangem, který jsem nikdy předtím neslyšela.

Přesto jsem z té jeho hatmatilky vyrozuměla, že si chtěl otevřít stánek a prodávat boty, ale nemá dost peněz do začátku.

A že mu při jedné ze svých akcí v rámci „očisty města“ policie zbourala jeho dřevěný stánek s obnošenými botami, takže momentálně nemá žádný zdroj příjmů. „Když máš smůlu, sebere tě i s tvým zbožím wanamgambo, speciální policie v tmavozelených uniformách a černých jezdeckých holínkách, a holemi tě zažene na své náklaďáky. Řvou na tebe, že jsi ostuda města, a když se nemůžeš vykoupit, šoupnou tě do vězení. Tvé zboží si jednoduše nechají a už ho nikdy 24

neuvidíš,“ vysvětloval mi a já o pravdivosti jeho líčení ani chvilku nepochybovala. Takovéto „očistné“ razie jsou v Dar es Salaamu poslední dobou stále častější. Je to nešťastný systém. Mladí pouliční prodavači jsou zavíráni, protože nemají obchodní licenci.

Ta je ale pro většinu z nich nedosažitelná, protože poplatky za ni jsou neúměrně vysoké. Nemají peníze, aby si prodejní místo pronajali legálně, a tak se jejich tržištěm stává ulice. Snaží se vybudovat si vlastní prací jakous takous existenci, aby nemuseli krást nebo žebrat, a přesto je za to stát kriminalizuje. Vzhledem k vysoké míře negramotnosti a enormní nezaměstnanosti v Tanzanii nemá však většina z nich žádnou jinou možnost výdělku. „Proto je tu asi tolik zlodějů. Letos se mi kapsáři pokoušeli dostat na kobylku už celkem osmkrát. Když jsem tady byla před třemi lety poprvé, něco takového se tu téměř nestávalo,“ začala jsem vyprávět o svých zážitcích. „Jednou mi jeden znenadání skočil po noze, jako by mi z ní chtěl odehnat nějaký hmyz, a jeho kumpán už číhal, aby využil momentu překvapení a sáhl mi do kabely.

Jindy se mi zase další zloděj snažil v návalu před poštou rozepnout druky na kapse u kalhot. Ještě jsem ho stačila chytit za rameno: Hele, nech toho, jo! křikla jsem. Jsme přece kamarádi, ne? Chlapec rychle zmizel, víš, on nemohl tušit, že bych ho ráda pozvala na Colu. Určitě by pro něj bylo užitečné, kdyby jednou výjimečně místo opovržení sklidil zájem. Možná by se mu ta zamýšlená krádež dokonce v hlavě vytěsnila něčím příjemným. Víš, nemyslím si, že zloději jsou špatní lidé,“ zakončila jsem své vyprávění. „Mnozí jednoduše nemají jinou možnost, když je policie jménem státu honí po ulicích a likviduje jim jejich prodejní stánky.“ Byla to slova, která všechno rozhodla. Juma se na mne napřed dlouho zamyšleně díval a pak, jak se zdálo, se rozhodl 25