0035889

1 Ta moje bouračka mi pořád nejde do hlavy. k událostem onoho dne, kdy se mi ta havárie stala, jsem se vracel znovu a znovu a díval jsem se na ně s odstupem let. probíral jsem v duchu několik měsíců před krachem, které mi všechno měly vysvětlit. ale pořád tu zůstává jakási záhada. hádankou není, proč by se takový úspěšný člověk jako já měl pokusit zabít. byly tu jisté důvody, proč bych to mohl udělat. prý jsem sice měl, nač jsem si vzpomněl, ale důvody tu existovaly. Záhada je, jak se to přihodilo. nevěřím na duchy. dnes už jsem úplně jiný člověk a žiju naprosto jiným životem, ale přesto, když se ještě dnes zeptám sám sebe, co se vlastně přesně stalo, napadne mi hned nato otázka, která ruka a čí to tak zčistajasna zasáhla a strhla volant mého dvousedadlového triumphu, a přestože se všechny moje síly i vůle vzpíraly, úporně řídila vůz jedním směrem, až mě to přimáčklo z boku na kamion jedoucí plnou rychlostí. bylo to všechno dílem několika vteřin, ale na tohle se zřetelně pamatuju. Úspěch by měl člověku poskytnout jistou ochranu proti všelijakým broukům a tlaku podvědomí, nebo co to vůbec bylo. aspoň tohle by měl přece člověk mít právo od úspěchu očekávat. anebo od peněz. jenže mě ani úspěch, ani peníze v tomhle ohledu nebyly nic platné. Zjistil jsem, že jsem bezmocný – a říkám to ještě jednou – proti síle té neznámé „ruky“, či co to bylo, co mi vyrvalo vládu nad mým triumphem Tr 4 a neodvratně ho nutilo do toho jednoho směru, až se vůz konečně napasoval do kamionu.

Z událostí, které neštěstí předcházely, nelze vyčíst žádné příčiny. je pravda, že před jedenácti měsíci jsem tehdy nechal jedno děvče, ke kterému jsem se dost silně připoutal. ale dal jsem se pak za tu dobu slušně dohromady; všechny manželské

8

elia kaZan

páry v beverly hills a bradshaw park na nás oba, to je na mě a na mou ženu Florence, hleděly se závistí. prý zlatý pár! Tu přezdívku nám dali právě někdy během těch jedenácti měsíců mezi tím, co jsem se rozešel s Gwen, a mezi dnem, kdy se stalo to neštěstí. mimochodem, většina chlapů, co znám, se už před podobným bolestným rozhodnutím někdy v životě octla – taky to provedli, začas se z toho oklepali, trošku jim sice zbyl pocit, jako by je někdo o něco okradl, ale určitě jim bylo daleko líp. a já věděl, že se musím Gwen vzdát. bylo mi jasné, že ten okamžik právě nadešel, okamžik, kdy člověk může ještě svobodně a ve vší slušnosti odejít, aniž to některému z partnerů trvale ublíží; a těsně před tou chvílí, kdy už je někdo zraněn. uvědomoval jsem si až příliš dobře, že podnikám cosi velice nebezpečného. vždyť jsem si tenkrát vlastně pořád opakoval: hele, hochu, koukej se poroučet, než bude pozdě! položil jsem si základní otázky. když totiž člověk žije s ženou jedenadvacet let jako já s Florence, má to jistou hodnotu. a upřímně řečeno, rozvody jsou drahý špás. vždyť já jsem vlastně to druhé děvče ani pořádně neznal, nebo abych pravdu řekl, znal jsem ji moc dobře jenom z jedné stránky: znal jsem na jejím těle i ten nejmenší sval a dolíček. jenomže, uvažoval jsem, je toho kruci až moc, co bych ztratil. měl jsem totiž pevné postavení, dost peněz a slušně zajištěný život. patřil mi nádherný dům ve čtvrti bradshaw park v los angeles a měl jsem tam (vím, bude to znít asi dost absurdně) parádní trávník, jaký jste nenašli široko daleko, a taky báječné kytky a stromy, které jsem sám zasadil, a skutečně senzační sbírku desek, mezi nimi i několik vzácných osmasedmdesátek; dva cenné originály piccasových kreseb; superlednici na tři sta litrů; a k tomu tři vozy; s continentalem jezdila Florence, v karman ghie moje dcera ellen a já měl triumph Tr 4, co jsem pak rozmlátil. Tohle všecko a k tomu ještě bazén. bylo toho dost, čeho by se člověk musel vzdát, třebas to dělal pro holku dobrou v posteli, nebo dokonce senzační. když jsem se tak na to všecko podíval a taky na rodinu, tak mě napadalo, hergot, člověče, do čeho to lezeš? každý bude určitě vědět, co mám na mysli, zvlášť evropani, protože ti jsou přes obecné zdání daleko míň romantičtí než my a skutečně rozumějí majetku.

TiChá

dohoda

9

S tím děvčetem, s tou Gwen, mě to popadlo tak, že jsem vyváděl jako šílenec. nejdřív jsem se s ní stýkal dvakrát, možná třikrát týdně, aniž to bylo sebemíň na újmu úctě, kterou jsem požíval. přesně tak jsem to chtěl. například cestou do kanceláře jsem se zastavil v tom motelu a objednal pokoj. a pak někdy dopoledně během práce jsem Gwen zatelefonoval. Taky pracovala (nikdo ovšem bezpečně nevěděl, co tam vlastně dělá) u Williamse a macelroye, kde já byl ve vedení. řekl jsem jí místo a číslo, řekněme pokoj 535. pak jsme si oba vymysleli nějakou záminku, abychom tak na dvě na tři hodiny mohli vypadnout. jelikož já jsem patřil k těm, co šéfujou, měl jsem to daleko volnější než ona. i když to bylo jenom na hodinku mezi obědem, stálo nám to za to. já dorazil do pokoje vždycky první, dveře jsem založil složenou cedulí s nápisem „nerušit“ tak, aby zůstaly zavřeny, ale aby nezapadly, stáhl jsem záclony, svlékl jsem se, zhasil světla, lehl si a čekal na ni. když přišla, zamkla dveře, bez jediného slova se svlékla, a – no, snad není třeba říkat, co přišlo potom, ledaže se toho při tom moc nenakonverzovalo. Ta setkání v temnu, jež vypadala jako setkání dvou cizinců, nás vzrušovala. pěstovali jsme je. pak však do mě vjelo cosi, nad čím jsem ztratil jakoukoliv vládu. Chlapi budou vědět, o čem hovořím; mám na mysli ty zoufalé příhody, které se stávají ve třiačtyřiceti, což byl můj věk, nebo v pětačtyřiceti nebo sedma i osmačtyřiceti. než jsem si to vůbec uvědomil, co se děje, už jsem tancoval jinak a na jinou písničku. už jsem Gwen nevídal jenom párkrát za týden v motelovém pokoji. Začal jsem být naprosto neopatrný a mazlil jsem se s ní v koutech po hospodách, kde nás lidi museli rozhodně vidět, anebo jsem si s ní zajel k moři na pláž. Samozřejmě, že se to muselo donést Florence. Chtěl jsem snad podvědomě, aby se jí to skutečně doneslo? na tuhle otázku nedovedu odpovědět. nebylo nebezpečné, že se tak často stýkám s nějakým děvčetem. nakonec jsem stejně vždycky nějaké měl. jenže než jsem poznal Gwen, vlastně právě když jsem se s ní seznámil, měl jsem pořád takový malý vybraný kočičí arzenál. nebezpečí bylo v tom – určitě jste něco podobného slyšeli –, že jsem se do Gwen začínal zamilovávat. a já se před několika lety po jisté epizodě rozhodl, že něco takového už nikdy nepodstoupím. naučil jsem se – anebo jsem se to aspoň domníval –, jak je důle-

10

elia kaZan

žitá důsledná lhostejnost. jenže přes to všecko, bylo to tady a šlo to na mě znovu.

Začínal jsem být Gwen přímo posedlý, pořád jsem přemýšlel, kde asi je, když nebyla se mnou, a nikdy jsem se neodvažoval nechat ji delší dobu samotnou. lidské povaze se samota protiví, a představa volné a neukojené Gwendolyn huntové, jak s někým prolézá kdovíjaké pajzly losangeleské džungle – mírné řečeno – mi dělalo starosti. objevilo se ještě jedno zlé znamení. Souviselo s mou prací.

Ztratil jsem o ni zájem. než jsem si to stačil uvědomit, moje profesionální postavení, a tím celý můj bankovní účet, a proto i veškerý můj klid, byly ohroženy. a další nebezpečné znamení. brzy jsem se dostal tak daleko, že jsem to nemohl dělat s žádnou jinou dívkou než s Gwen. nebylo to jen proto, že si mě hleděla a do poslední kapky mě vypotřebovala. neměl jsem prostě chuť se rozptylovat. věděl jsem, že je zle. nikdy jsem předtím nebyl nikomu věrný. pochopil jsem totiž, že je to nejbezpečnější. ale teď! dokonce jsem zjistil, že pomalu rozpouštím svůj harém. všechny ty malé hodné holčičky jsem zval jednu po druhé na oběd nebo na drink a oznamoval jsem jim, že se s nimi už nebudu stýkat. některé reagovaly tak, že mi to rozhodně nijak zvlášť nelichotilo. první se rozbrečela. v pořádku, čekal jsem to. ale druhá téměř ihned začala očima lovit (byli jsme u romea) mezi všemi muži, co tam ten den u oběda popíjeli. To nezapracovalo nic víc než pud sebezáchovy, aspoň myslím; nepočkala už ani na kafe. jedna si zase hned začala půjčovat peníze, které ani zdaleka nemínila splatit. vem to čert, zbavil jsem se jich. jedno mě však udivovalo; že jsem to všecko nepodnikal na sebemenší nátlak Gwen. dělal jsem to, protože jsem prostě chtěl. protože možná prvně v životě jsem byl věrný jedné osobě, jí – a samozřejmě Florence. musel jsem to pravidelně dělat taky se svou ženou, s Florence, tak jednou dvakrát za týden. ne, spíš jen jednou. Samozřejmě nejdřív vůbec netušila, že se se mnou něco stalo. Totiž ta někdejší vášeň, kterou jsem k ní kdysi cítil, ta už dávno zhasla. dělat to s ní, na to už ve mně prostě žádná žhavost nezbyla. ale ksakru přece jednou za týden, to není zas tak zlé, když člověk uváží, že jsme spolu byli už jednadvacet let a že jsme se brali hrozně mladí, zvlášť já. mimoto jí právě bylo třiačtyřicet,

TiChá

dohoda

11

skoro na měsíc přesně jako mně, u chlapa je to věk akorát, ale jí se už zadek pořádně scvrkal a vůbec byla samý záhyb, všude taková ta zvadlá měkkota, však to znáte. dělalo jí to chudince starosti. jednou jsem ji přistihl, jak si v zrcadle přes rameno prohlíží nohy. věděla, co se s ní děje. Změnila například módu v plavkách. Začala nosit plavky s malinkými sukýnkami a mračila se, když k našemu bazénu přišla děvčata v miniaturních bikinách. Začínala si vymýšlet důvody, jak jim zabránit, aby sem chodily, samozřejmě že ne pro to, co nosily na sobě, ale prý si počínají příliš hlučně a odhazují po trávníku špačky anebo zas že prý je to tak pěkné, mít klid a pocit soukromí, když si chce člověk zaplavat. jenže já věděl, v čem to vězí. měly dokonalé nohy. a když jsem ji tenkrát přistihl, jak se dívá do toho zrcadla, bylo mi jí líto. Co jsem ale mohl dělat – mohl jsem snad donutit přírodu, aby byla fér a aby byl život spravedlivý? Žili jsem spolu v manželství jednadvacet dlouhých vleklých let, a zázraky se nedějí. a tak jsem se trošku přestal ovládat, a pak už víc než trošku. do té chvíle jsem byl vždycky hrdý na to, že záležitosti svého života držím pevně v rukou já a že tomu není opačně. měli jsme s Florence, aniž jsem to spolu zvlášť prodebatovávali, jakousi úmluvu, která se rozuměla samo sebou, jakousi tichou dohodu, že pokud si z ní před našimi přáteli nebudu dělat blázny anebo ji veřejně ponižovat, pak nebude nic vidět. a dost možná, že skutečně nic nevěděla. nikdy jsem si tím nebyl jist. ať už to bylo jak chtělo, tahle tichá dohoda byla součástí našeho manželství a naší domácnosti stejně tak jako kamna a pojištění, naše hi-fi gramorádio a naše účty v bance, trávník a všechny naše akcie. měl jsem skutečně problém. miloval jsem Florence. To ovšem prakticky neříká nic, to vím; teď má přece každý někoho rád. Chtěl bych tím říct, že ten svazek mezi námi byl velmi těsný. Seznámili jsme se ještě za studií a od té doby byla v mém životě cosi jako dobrá víla. když mě poznala, byl jsem strašný poděs, zahrabaný ve svém doupěti, s nohama staženýma pod sebe, ležel jsem a číhal, připraven vyskočit a rafnout, zuby vyceněné a připravené jenjen kousnout, oči zuřivě vytřeštěné. ona první se ke mně odvážila sklonit. dala mi něhu a zbavila mě zábran, takže jsem z té osamělé nory vylezl. Trvalo to dlouho a několikrát jsem po té její něžné patricijské ručce skutečně

12

elia kaZan

chňapl – víckrát než několikrát. ale ona vytrvala a nakonec se jí to podařilo. a pak se pustila do další práce, narovnat mě z té schoulené anebo spíš přihrblé pozice, v jaké jsem předtím žil celý život.

Florence ve mně spatřovala cosi, co ve mně neviděl nikdo jiný. už jenom jak se na mne dívala – dobře se pamatuju na to svědectví, jež hovořilo z jejích očí v můj prospěch, bylo to tenkrát poprvé, co nechala oči doširoka otevřené, abych se do nich mohl podívat až na dno, a tehdy jsem je viděl poprvé bez závoje, něžné a vlahé v té anglické broskvově růžové tváři. pamatuju si o ní z té doby i jiné podrobnosti: její vlasy, jak je měla učesané, ne nějak pracně upravené, ne nadělané od kadeřníka; bez náročného účesu, prostě jen hladce vykartáčované. Ty první dny se na mne dívala a nemusela říkat „věř mi– “ anebo „říkám ti pravdu– “, jak to lidi musí většinou povídat. Stačilo prostě, aby se na mne podívala, a já věděl, že přece jen za něco stojím, ať už si ostatní lidi o mně myslí, co chtějí, a že mě miluje, ať už já ji miluju nebo ne, a že mi patří navěky, ať už já ji chci nebo nechci; bylo zbytečné se na cokoliv ptát od samého začátku se dobrovolně svázala s mým osudem. dokázala mě přesvědčit, že se z té své schoulené či přihrbené pozice narovnám a že něco v životě dokážu. povedlo se jí, co se nepodařilo nikomu jinému, totiž že jsem uvěřil, že mám nějakou cenu. její víra mě přetvořila. ona byla moje dobré kouzlo, talisman mého úspěchu.

Takovému člověku něco dlužíte. bez takového člověka se taky bojíte žít. Za ta léta jsem už od ní utekl a zmizel kolikrát, ano, mockrát, ale nikdy ne příliš daleko, a vždycky se zpátečním lístkem v kapse. a teď jsem si musel vybrat. ptal jsem se sám sebe, co skutečné cítím. Snažil jsem se rozebrat svoje nitro, bez pomoci psychoanalytika. Zjistil jsem, že je svým neštastným způsobem miluju obě. myslím, že tohle by mi nedovolil objevit žádný psychoanalytik, že? nikdy jsem nechápal, proč by jeden chlap nemohl, anebo dokonce neměl milovat zároveň dvě nebo tři ženy. myslím ale skutečně milovat, z celého srdce. nakonec co je lepší, broskev, nebo hruška? jenomže na takové úvahy bylo moc pozdě. kdysi jsem to vyzkoušel na Florence. její reakce byla biologická. prý sice tvrdím, že jsem řek, ale rozhodně musím mít v žilách tureckou krev,

TiChá

dohoda

13

protože v jistých oblastech mi to prostě nemyslí jako člověku ze Západu. když jsem jí na to namítl, že uvažuju přesně tak jako většina mých známých chlapců ze Západu, ale že oni to prostě nepřiznají, vypadala, jako by se pouze snažila být trpělivá. jednoho dne mi Gwen dala ultimátum. vyjeli jsme si spolu k moři na pláž. byla to už naše dohoda, že podél pláže na bulváru Sepulda jsme jezdili s odkrytou střechou, takže nás oba bylo dokonale vidět; seděla těsně vedle mne a já si říkal čert to všecko vem! ale v té části Sepuldy, kde jsou beverly hills, jsem střechu zase nastavil nahoru, a od toho okamžiku seděla na své straně těsně u dvířek a vždycky si nasazovala černé brýle, a když jsme projížděli kolem jistých bloků a kolem jistých domů, tak se svezla dolů a zmizela.

Tak tedy toho dne jsme se vraceli od pobřeží, slunce pražilo zakouřeným městským vzduchem a ona seděla těsně vedle mne a slámově žluté vlasy jí vlály ve vánku naplněném jedovatými výpary – panebože, jak já jsem ty její vlasy měl šíleně rád, byly tak nádherné, jako hedvábí. jelikož jsem řek, je světlovlasost můj fetiš. mně dala příroda černé vlasy, spíš trochu matně lesklé, kdysi hrozně husté, ale pak již trochu řídnoucí, kdysi velmi temné, pak už prošedivělé. dnes již jsou úplně šedivé a opouštějí mě. no dobrá, když jsem se tedy zastavil a chystal se nasadit střechu, nechtěla. Za žádnou cenu. odmítala přesednout si na svou stranu; nechtěla si ani lehnout na sedadlo, když přišel čas, přestože byla sobota a všichni lidi byli venku. dokonce odmítla nasadit si černé brýle. prostě řekla, že už má celé té dohodnuté komedie po krk a že se schovávat nebude, že takhle už to vedem dost dlouho a že se tedy budu muset rozhodnout. a tak jsem se ocitl ve dvojím ohni. nebylo to pro mě nic nového. S tím pojmem „obě“ jsem míval vždycky potíže, jak brzy vysvětlím. Táhl jsem to pořád dál a říkal jsem si, že přece můžu kdykoliv udělat konec a že je to všecko záležitost biologické přitažlivosti. ale nebylo to pouze to, dokonce ne v prvé řadě. bylo v tom něco jiného, a abych to mohl vylíčit, musím se vrátit do doby jedenáct měsíců před tou mou havárkou a ještě o jeden rok zpátky, až ke dni, kdy jsem poprvé spatřil Gwendolyn huntovou.

Stalo se to v jedné konferenční místnosti u Williamse a macelroye, a když jsem ji spatřil, tak se mi nejdřív nelíbila.

14

elia kaZan

Shodou okolností to bylo zrovna v den, kdy jsem triumfoval.

S jedním naším větším zákazníkem, s firmou Cigarety Zefyr, to šlo strašně z kopce. S celou značkou to bylo a draka. bylo jasné, že je nutné vzít veřejnost útokem. jenomže nikdo nevěděl, jak na to. pro nás, pro reklamní agenturu Williams a macelroy, byla ta schůze kritická. to nikdo nemusel nikomu vysvětlovat. jestliže zefyráci nedostanou potřebnou pomoc od nás, seženou si ji jinde.

Z tohohle zákazníka jsme měli tak tučný zisk, že mě pan Finnegan zprostil všech ostatních závazků a nařídil mi věnovat se výhradně firmě Zefyr. jeho instrukce byly prosté: zachraňte nám zákazníka. lidi, na ten spolek, na ty zefyráky, byl při schůzi pohled pro bohy, že by se jeden rozbrečel. a na naše chlapy, kteří se vší mocí snažili zářit optimismem, byl pohled ještě zoufalejší. To dopoledne měli prostě všichni scvaklý zadky. když se všecko blížilo k štastnému závěru, šlo to asi následujícím způsobem. hovoří eddie anderson – já, nepostradatelný eddie. Cituji: „podívejte se, ukážu vám, jak to zabere! podej mi ten blok, benny, jo? Tak podívejte se.“ Začal jsem črtat. „ukážeme například tohohle pěknýho staršího pána, růžové tváře, šedivé vlasy, ale ne zas moc šedivé, chápete, jo, v pozadí vnoučátka, anebo to taky můžou být jeho děti, to nikdo přesně neuhádne, a doprostředka dáme tuhle parádní ženskou, nic bližšího o ní nebude nikdo vědět, rozumíte. je to snubní prstýnek od něho, co má na ruce? už taky není úplně nejmladší – asi takhle. ne, poprsí trochu vyzrálejší, asi mladá čtyřicátnice, a dělá na něho oči, chápete, ve vší uctivosti, ale rozumíte, povolnosti v sexu se dnes meze nekladou. bude to dělat dojem, jako že on je na tom pořád ještě tak, jak bychom na tom chtěli být všichni. a slogan? To je hrozně jednoduchá záležitost: ,Celý svůj dlouhý život kuřte čistou cigaretu Zefyr.‘ a graficky zvlášť vypíchneme slovo ,čistou‘, samo to slovo musí vypadat čistě. Copak není právě tohle to, čeho se všichni dnes obávají? dokonce i v anglii! myslí na to každý. všimněte si, já dokonce ani toho hrozného velkého slova neužívám. říkám jen Zefyr, čistá cigareta. musí jim to dojít. a z toho hlediska se na celou věc ještě nikdo nikdy nedokázal podívat. anebo tohle, posuďte sami: ukážeme jim takový ten typ doktora, rozhodně neřekneme, že to je doktor, chápete, my nikdy na nic nechceme lepit žádné nálepky,

TiChá

dohoda

15

ale má na sobě takový ten bílý plášť, a na něho, na tenhle typ, se kouká dáma, zřejmě zachtívavá, ale jemná, rozumíte? a teď! Text: Tak co byste mysleli? nikdo? lidé, k nimž máte úctu, kouří čistou cigaretu, cigaretu Zefyr!‘ všimněte si, vůbec se nezmíníme o žádném doktorovi a o ničem. ale rozhodně to je naprosto jasná narážka na to, čeho se každý bojí, nemyslíte? a slovo ,čistou‘ zase vysázíme zvláštními typy, takhle, jako by plulo, jako by se vznášelo na západním větru. čistou! a když budeme zefyrky inzerovat v televizi, pak do toho můžem vrazit zvuk vánku, co povívá vrbovím, a k tomu záběr jakoby čerstvého povětří – stromy, venkov, čisté bílé mraky. jednoduché jako facka. přesně jako každá bezvadná myšlenka, jako kdyby tady už dávno byla. jenom to chtělo, aby se pro ni někdo shýbl a zvedl ji. mohl to být každý z vás. náhodou jsem to byl já.“ Teda všichni v sále zvadli. vzalo jim to řeč, všem těm velectěnejm zefyrákům! nikdo nepochyboval, jaká budoucnost teď jejich cigarety čeká. čistá cigareta! nebylo zapotřebí to dávat schvalovat! Seděli tam jako vlaštovky na drátě a usmívali se na mě, taky čistě, chci říct upřímně, protože akcie v kapsách jako by je znovu začaly hřát. všichni mi věnovali své vzácné, převzácné úsměvy. všichni, až na to jedno děvče v koutě, to, co se mi od pohledu nelíbilo. Tehdy jsem nevěděl, kdo to je. Taky se na mě usmívala, ale v jejím úsměvu nebyla žádná sympatie. ve skutečnosti jsem měl pocit, jako by mi nějaký úplně neznámý člověk chrstl do obličeje kbelík studené vody. jenom jsem na ni civěl. a když jsem si zrovna pomyslel: kruci hergot, kdo todleto je?, sklopila oči. vešel číšník a přinášel pití. načasoval jsem to dokonale a oslava se rozběhla. objevil se další číšník a nesl tác labužnických jednohubek, které měli přítomní zakusovat k pití. pánové, měli jste vidět, jak se na to vrhli, a nejen proto, že každý náš klient má v jádru sklony k tomu nacpat se, když je to zadarmiko, ale hlavně proto, že napětí povolilo. odhazovali všechny pytle se zátěží přes palubu a obrovský balon optimismu stoupal vzhůru. a tak jsem všechny pakoval přes ulici do la rue na oběd. a tehdy jsem si všiml Gwen podruhé. vybral jsem jídlo sám, a bylo dobré. nakonec přece pan Finnegan říkal: „Zachraňte nám zákazníka za každou cenu“ – a pan Finnegan je šéf. Ti chlapi u stolu vyváděli jako u ohně

16

elia kaZan

a nasávali, jako by druhý den měla začít prohibice. nakonec povstal sám ředitel společnosti a v naprostém tichu, jež vždycky doprovázelo všechna jeho slova, jsme měli čest slyšet: „jak to prosím vás děláte, eddie? dostanete sex do všeho.“ promptně jsem se usmál. pokračoval: „vy jste řek, ne?“ – „ano,“ přikývl jsem. – „já věděl, že v tom něco je,“ pokýval hlavou s obdivem. přítomní se vesměs smáli, což celému proslovu nasadilo korunu. všichni se pak v nastalém zmatku předháněli, aby dali najevo svůj souhlas a vypucovali si u šéfa taky trochu tu „čistou kliku“. a právě tehdy jsem si té dívky začal poprvé skutečně všímat. nejenže naprosto ignorovala hlavní objekt tohoto shromáždění, tedy mne, nejenže na všechny strany ukazovala ten svůj nedomrlý kyselý úsměv, pokud vůbec co ukazovala, ale zašla nakonec až příliš daleko. klidně se na celou oslavu vykašlala, jen tak něco prohodila s lidmi u sousedního stolu, bylo jasné, že nemluví ani o zefyrkách, ani o slově „čistý“, ani o mně, a pak, aniž slůvkem někomu něco vysvětlovala nebo se nějak někomu omlouvala, zvedla se a odešla. na další pracovní poradě, kde se jednalo o problému firmy Zefyr, seděla opět a ve stejném koutě, s hlavou skloněnou, a když jsem hovořil, dělala si poznámky anebo si jen tak čmárala, přesně jako předtím. když jsem skončil a všichni kolem vyjadřovali svůj souhlas, zvedla na okamžik hlavu a podívala se na mě s tím svým úsměvem. „kdo to ksakru je?“ zeptal jsem se nějakého chlapa, který seděl vedle mne, a posunkem jsem naznačil, o koho jde. bylo mi jedno, jestli mě dotyčná slyší. „Ta je z kanceláře pane Finnegana,“ zašeptal. v následujících týdnech jsme plnou parou rozjížděli novou zefyráckou kampaň a všichni jsme měli spoustu příležitostí se s Gwen huntovou seznámit. vždycky se účastnila všech konferencí, ale opravdu se s ní seznámit se nikomu nepodařilo. naše zvědavost tím samozřejmě jenom vzrostla. jeden druhého se ptal, co je vlastně zač. nikdo nevěděl. objevovala se dokonce i na schůzích posudkové komise. (posudková komise byla naše nejvyšší právní instance, náš nejvyšší orgán, a já jsem byl jejím členem.) avšak pan Finnegan, který těmto schůzím předsedal (a on předsedal jenom těmto schůzím), ji nikdy nepředstavil a nikdy neozřejmil její poslání. měl prý se před někým vyjádřit, že „Ta ženská má v sobě zabudovaný detektor na

TiChá

dohoda

17

blbost!“ ale to bylo taky všechno. určitě byl rád, že je kolem ní v podniku jakési tajemství. pan Finnegan vlastně už několikrát předtím zaměstnával mezi svým osobním personálem podobný typ. jedna z jeho teoretických zásad totiž zněla, že je důležité mít v podniku jednu velice, velice negativní osobu, člověka, který říká v kterékoliv dané situaci vždycky to nejhorší. byla to součást jeho taktické filozofie a chtěl tak čelit negativním jevům dřív, než člověka samy praští do hlavy. domníval se, že je lepší, když se do podnikové akce naveze vlastní zaměstnanec, než když to udělá veřejnost. pak totiž máte ještě možnost s tím něco udělat. ať už to bylo jak chtělo, slečna huntová (s tím jménem se chlapi stejně dost vyblbli) se objevovala stále víckrát na dalších a dalších schůzích, seděla si v koutku, nikdy nic nekomentovala, ale z jednání jí neušlo ani slovíčko. a za chvíli se rozšířil ten poprask kolem ní po všech kancelářích. vždycky si buďto čmárala, anebo si dělala poznámky, nikdo nevěděl přesně o čem, a lidi se pokoušeli zjistit, co to vlastně v tom svém zápisníku má, a když se jim to nepodařilo, tak si pečlivě všímali, kdy začíná tužkou čmárat po papíru, jako kdyby jim aspoň to mohlo napovědět, co má vlastně za poslání. netrvalo dlouho a došli k závěru. brzy o ní vědělo všechno osazenstvo kanceláří, že je to fízl pana Finnegana. ať se objevila v kterékoliv místnosti, tak si lidi připadali, jako by odtud vedlo fízlácké odposlouchávací zařízení přímo k trůnu velikého šéfa. myslím, že mi šla na nervy víc než všem ostatním, protože tehdy jsem žil z nadšení, anebo abych to řekl úplně otevřeně, když mi někdo tleskal. musel jsem to prostě mít. a když mi to okolí nedalo, zvadl jsem. na tohle mě taky prvně dostala Florence. pochlebenství? řekněme tomu spíš víra. ale Gwen? vždycky když byl někdo jiný nadšen, tvářila se pohrdavě. říkám si kruci, co je to za ženskou, aby na mě koukala skrz prsty, no ne, a to mě začínalo rozpalovat. ve své branži jsem byl jeden z nejúspěšnějších chlapů na světě. přestože je v mém povolání hodně humbuku, zůstává otázkou, jestli by se bez nás kšefty vůbec hýbaly, a to nemluvím o té mase všeho ostatního, co musí být v téhle zemi v neustálém pohybu, aby se udržela cifra hrubého národního důchodu na té výši, na jaké má být. a to sakra musím říct, že jsem se ve své branži vyznal. dovedl jsem vstoupit do místnosti, kde bylo nacpáno plno rozhá-