Prolog
ŽENA, KTERÁ KRÁTCE NATO měla zemřít, opatrně vyšla ze vchodových dveří a spěšně se rozhlédla. Schodiště za její mi zády bylo utopené ve tmě – cestou dolů si nerozsvítila. Její světlý plášť se na pozadí dveří z tmavého dřeva vznášel jako duch. Než vykročila na chodník, na okamžik zaváhala, jako by se bála, že ji někdo pozoruje. Několikrát se rychle nadech la; pára, kterou vydechovala, jí zůstala na několik vteřin viset kolem hlavy jako svatozář. Žena si pak upravila popruh kabel ky na rameni a pevněji sevřela rukojeť aktovky. Napřímila se a tichým, rychlým krokem se vydala směrem k ulici Götgatan. Venku byla kousavá zima, slabé nylonky jí ofoukl ledový vítr. Vyhnula se zmrazkům na chodníku a okamžik balancovala na jeho okraji. Ze světla pouličních lamp pak rychle zamířila do tmy. Zvuky, které se ozývaly nocí – hučení ventilace, křik opilé mládeže, vzdálená siréna – byly tlumeny chladem a tmou. Žena šla rychlým krokem a měla jasný cíl. Působila sebe jistým dojmem a pohybovala se v oparu drahého parfému. Když jí náhle zazvonil mobil, prudce se zastavila a rychle se rozhlédla kolem sebe. Pak se sklonila, postavila si aktovku k pravé noze a začala hledat v kabelce. Působila rozčileně 5