B
Neslýchané
ěhem své myslivecké praxe jsem slyšel řadu více či méně věrohodných vyprávění o lovu, jeho průběhu či chování zvěře. Občas i odborná literatura přinesla zmínky o zcela nevšedním chování zvěře. Dokud však člověk sám nezažije něco podobného na vlastní kůži, bývá vůči těmto informacím zdrženlivý. A to zvláště tehdy, kdy si lidé občas něco v rámci vyprávění přimyslí nebo vyprávění interpretují kvůli zajímavosti jinak, než tomu ve skutečnosti bylo. Tento lovecký příběh se udál v roce 2008 a hluboce se vryl do mého podvědomí díky tomu, co se během něj odehrálo. Na lov jelena na kláštereckou lesní správu přijel Franta. S jeho starším bratrem Romanem jsme před dvěma lety ulovili starého medailového jelena. Franta sem přijel na lov už poněkolikáté, ale nebyl tak úspěšný jako jeho starší bratr. V posledních dvou letech platil spíše za smolaře, kterému se nedařilo. Slabý sika, ulovený v minulé sezóně, byl jen slabou náplastí na lovecký neúspěch. Někdy pokoušel štěstí i dvakrát během sezony, třeba i po říji, kdy už ostatní lovci odjeli. Já jsem měl být tím, s kým měl v tomto roce prolomit svoji loveckou smůlu. Po domluvě se správcem přijel o něco později, než byl jeho původní termín. Bohužel v té době začalo poměrně vytrvale pršet. K tomu přijel s chřipkou, která se projevovala horečkou a chvílemi i úporným kašlem. Snažil jsem se mu lov rozmluvit a počkat dva až tři dny, než mu odezní teploty, ale Franta trval na svém, že lovit bude. „Nadopuju se prášky, vypotím se a bude to lepší,“ určil si terapii. K tomu všemu mě začala bolet noha, což mě poněkud omezovalo v pohybu. Konečně Franta přijel malým citroenem-mikrobusem, což vůbec nebylo auto na lesní cesty, natož doupovské. Jezdit jsme proto museli přes Korunní. To nám ujídalo čas a navíc jsme museli chodit zpočátku s větrem v zádech. Všechna možná negativa se nám tedy náramně nahromadila.
u9