I VÁ B E N Í
A HŘÍCH
Anno domini 1554, ve 1484. roce po zničení Jeruzaléma, 224. roce po vynalezení střelného prachu, 110. roce po zavedení knihtisku, 62. roce po objevení Nového světa a ve 37. roce po reformaci neblahého doktora teologie z Wittenbergu, v tomto zcela a naprosto bezvýznamném roce zesnul na Hromnice rovněž bezvýznamný hrobník Adam Bedřich Hamann, zcela nečekaně a uprostřed své práce, svíraje násadu lopaty jako drahocenný majetek. Jako kdyby tušil, že kopaný hrob mu osud určil coby místo odpočinku, vyhloubil Hamann z nevysvětlitelných důvodů úzkou, avšak neobvykle dlouhou jámu, která by rozhodně nebyla přiměřená pro vdovu Gerberovou, pro niž byla původně určena. Hamann byl naopak muž vysoký, silný jako koňský hřbet a po celý život převyšoval většinu lidí více než o hlavu. Bylo to tím nápadnější, že Hamann, jehož v mládí malomocenství připravilo o všechny vlasy, nosil červenou čapku, která však jeho nedostatek spíše zdůrazňovala, než zakrývala. Říkalo se, že ho trefil šlak, avšak pradleny u řeky to věděly, jako ostatně vždycky všechno, lépe a tvrdily, že „lysý Adam“ – jak se Hamannovi obecně říkalo – zemřel na zlomené srdce, protože v den po Početí Panny Marie musel kopat hrob své manželce Augustě, jež onemocněla neštovicemi a po několika dnech zemřela. Jakmile byla zbožná žena Augusta pod zemí, napsal lysý Adam závěť. Ani ne tak kvůli rozdělení skrovného majetku mezi své dvě děti, jako spíše kvůli zvláštním opatřením, která si přál v případě, že se rozloučí se životem. Jeho povolání a s ním spojené kopání v posvěcené zemi ho utvrdily v přesvědčení, že mnozí 5