I
28. duben 2011, horský masiv Annapurna, Himálaj
Růženec ztratila už dávno. Ležel dvě stě metrů nad ní někde
ve sněhu vedle trasy. Ale i tu už dávno ztratila. Ztratila téměř všechno. Rukavice, svou partu, mačky, vodu i vysílačku. Všechno kromě života a víry. Otázka zněla, jaká ztráta bude další v pořadí. V poledním slunci nad ní zářil vrchol Annapurny. Docela blízko, na dosah, a přesto na něj nedosáhla. Tracy, Laura, Betty a Susan byly po smrti. Ve sněhové závěji se zřítily do trhliny v ledovci a v mžiku zmizely z povrchu zemského. Annapurna je jednoduše spolkla. Anna zůstala sama. Před třemi týdny se vydala se skupinou horolezkyň ze Spojených států a Kanady k výstupu na Annapurnu I, desátou nejvyšší horu světa. Anna byla zkušená horolezkyně, nepotkala se s osmitisícovkou poprvé a oblast Annapuren představovala jednu z turisticky nejpřístupnějších v celém Nepálu. Před dvěma dny vyrazila se čtyřmi ženami časně ráno za jasného počasí z tábora číslo V na vrchol. Zdálo se, že všechno půjde hladce, i když se pořádně nadřely a každý krok bolel. Stoupaly v euforii a s nezlomnou jistotou, že v poledne stanou na vrcholu. Dokud nemusely překonat sněhovou návěj. S Anninými kamarádkami se zřítil také její batoh i se stoupacími železy, která si chvilku předtím na moment odložila, poněvadž už nemohla dál. To také bylo její jediné štěstí. Pokud odhlédneme od toho, že při marné snaze lokalizovat své přítelkyně v průrvě ztratila i rukavice. A bez rukavic teď měla problém: mráz. Teplota ve výšce sedm a půl tisíce metrů činila i v poledne nejvýš minus třicet 9