Úvod 18. května 2010
Píšu novou knihu. Tuším už devátou, ale jsem líný to zjišťovat. (Rozuměj vstát a spočítat v knihovně ty vydané). I dnešní den jsem líné hovado! Pokud chci psát pravdivé příběhy, bude to hodně o lenosti, pro kterou nalézám nyní ve svém věku aktuální výmluvu – měknutí mozku, umírání buněk a nezadržitelně postupující ochablost organismu. Již téměř neutíkám, dokonce když zalovím v paměti, nevzpomínám si, že bych v posledních deseti letech byť jen popoběhl, a tak tělo starce odvyká svižným pohybům, kromě rychlého tempa chůze k obědu, k večeři a na Slavii, nebo když s funěním dobíhám nějakou krásnou ženskou, abych se jí zeptal: „SLEČNO, JSTE ŠŤASTNÁ? JSTE? TAK BĚŽTE DO PRDELE! POČKÁM SI, AŽ NEBUDETE!“ Píšu novou knihu! Možná že je už desátá, ale lenost mi zabránila vzít štafle, vynést je do patra do knihovny a spočítat své celoživotní literární dílo. Proč vůbec píšu? Pravda, je to mé poslání, bůh mi dal mimořádný talent ve všech oborech přesahující hranice EU a vnitřní neodbytné puzení zvané inspirace nebo políbení múzy mě nutí spolupracovat s čipovým blbem…! Zanech hněvu, Ringo, a vrať se k tomu, proč píšeš? Zkrátka a dobře, je to ve mně jako mlíko v koze a musí to ven! Proč teda byla mezi mou poslední knihou a tou, do které právě teď nadšeně hledíte, taková literomenopauza? Se zpomalujícími se pohyby (v sexu zcela příjemná inovace!) se mění i mé vnímání času. Jeho neuprosný běh mi nějak unikl, a tak se pokorně vracím k literatuře, které toho tolik dlužím. Myslím tím skvostné nadčasové dílo, v němž vám, moji milí čtenáři, připravím hodiny rozkoše a nepotlačitelného výskání, řetězec literárních orgasmů i intelektuál19