0035566

Babička „Jdu nakupovat do vesnice,“ řekla v sobotu ráno Jirkova maminka. „Buď hodný a nevyváděj žádné neplechy.“ To byla hloupost říkat toto malému chlapci. To ho ihned ponouklo přemýšlet o tom, co by mohl vyvést za neplechu. „A nezapomeň dát babičce v 11 hodin její lék,“ řekla matka a odešla.

Babička, která klímala ve svém křesle u okna, otevřela jedno malé zlé oko a řekla: „Slyšels, co ti matka řekla, Jirko. Nezapomeň na můj lék.“ „Ne, babi.“ „A snaž se jednou chovat slušně, když je matka pryč.“ „Ano, babi.“ Jirka se děsně nudil. Neměl ani bratra, ani sestru. Jeho otec byl farmář a farma, kde bydleli, byla na míle daleko od lidí, takže si nikdy neměl s kým pohrát. Už ho nebavilo pořád se dívat na prasata a slepice a krávy a ovce. A obzvlášť ho nebavilo, že musí žít v jednom domě s tou zešedlou ubručenou bábou. A sám se o ni 7

postarat, to byl stěží ten nejzábavnější způsob, jak strávit sobotní dopoledne. „Nejdřív mi udělej šálek dobrého čaje,“ řekla babička Jirkovi. „To tě na chvíli odvede od hloupostí.“ „Ano, babi.“ Jirka si nemohl pomoct, ale neměl babičku rád. Byla to sobecká nevrlá stará ženská.

Měla zahnědlé zuby a malá vrásčitá ústa, jako psí zadek. „Kolik chceš dnes cukru, babi?“ zeptal se Jirka. „Jednu lžičku,“ řekla, „a bez mléka.“ Většina babiček jsou milé, laskavé a nápomocné staré dámy, ale tato ne. Tráví každý den celý čas sezením ve svém křesle u okna a stále si jen stěžuje, bručí, brblá, vrčí, remcá na to či ono. Nikdy, ani když má dobrý den, se na Jirku neusměje a nikdy mu neřekne: „Jak se máš dnes ráno, Jirko?“ nebo: „Nezahrajeme si Člověče, nezlob se?“ nebo: „Jak bylo dnes ve škole?“ Nestará se o jiné lidi, jen sama o sebe. Je to protivná stará bručounka.

Jirka šel do kuchyně a udělal jí čaj ze sáčku. Dal tam jednu lžičku cukru, dobře cukr zamíchal a zanesl hrníček do obýváku.

Babička usrkla čaj. „Není dost sladký,“ řekla. „Dej tam víc cukru.“ 8

Jirka vzal hrníček zpět do kuchyně a přidal ještě jednu lžičku cukru. Opět to zamíchal a přinesl opatrně babičce. „Kde je talířek?“ zeptala se. „Nechci hrníček bez talířku.“ Jirka jí podal talířek. „A co lžička, jestli dovolíš?“ „Už jsem to za tebe zamíchal. Zamíchal jsem to dobře.“ „Já si svůj čaj zamíchám sama, děkuji pěkně,“ řekla. „Podej mi lžičku.“ Jirka jí podal lžičku.

Když je Jirkova maminka nebo tatínek doma, babička ho nikdy tak nesekýruje. To

jen když ho má sama pro sebe, tak se k němu chová škaredě. „Víš, co se s tebou děje?“ řekla stařena a dívala se upřeně na Jirku svýma zlýma světlýma očkama přes okraj hrnku s čajem. „Rosteš příliš rychle. Chlapci, kteří rychle rostou, jsou hloupí a líní.“ „Ale já si nemůžu pomoct, že rychle rostu, babi,“ řekl Jirka. „Samozřejmě že můžeš,“ vyštěkla. „Růst je ošklivý dětský zvyk.“ „Ale my musíme růst, babi. Kdybychom nerostli, nikdy bychom nebyli velcí.“ „Hloupost, hochu, hloupost,“ řekla. „Podívej se na mě. Copak já rostu? Samozřejmě že ne.“ „Ale dřív jsi rostla, babi.“ „Jenom maličko,“ odpověděla stařena. „Přestala jsem růst už jako obzvlášť malá, stejně tak jsem přestala s jinými hloupými dětskými zvyky, jako být líná, neposlušná, věčně hladová, ucouraná, nepořádná a hloupá. Ty jsi ještě nepřestal ani s jedním, že?“ „Jsem ještě malý chlapec, babi.“ „Máš osm let,“ odfrkla. „To už je dost, abys to chápal. Jestliže nepřestaneš zavčas růst, pak už bude příliš pozdě.“ „Příliš pozdě na co, babi?“ 10

„To je zvláštní,“ pokračovala. „Jsi už skoro tak velký jako já.“ Jirka si babičku pořádně prohlédl. Opravdu byla velmi drobné postavy. Měla tak krátké nohy, že si pod ně musela dávat stoličku a hlavou dosahovala jen do poloviny opěradla svého křesla. „Tatínek říká, že je dobré, když je chlap velký,“ řekl Jirka. „Tatínka neposlouchej,“ řekla babička. „Poslouchej mě.“ „Ale jak to mám udělat, abych přestal růst?“ zeptal se Jirka. „Jez míň čokolády,“ odpověděla. „Z čokolády se roste?“ „Jo, roste se z ní špatným směrem,“ odsekla. „Nahoru místo dolů.“ Babička srkala čaj, ale přitom nespouštěla oči z toho malého chlapce, který stál před ní. „Nikdy si nepřej růst nahoru,“ řekla. „Vždycky jen dolů.“ „Ano, babi.“ „A přestaň jíst čokoládu. Jez místo toho zelí.“ „Zelí? Fuj! Nemám rád zelí,“ řekl Jirka. „Nezáleží na tom, co máš a co nemáš rád,“ odsekla. „Důležité je, co je pro tebe dobré.

Odteďka musíš jíst zelí třikrát denně. Hory 11

zelí! A budou-li tam nějaké housenky, tím líp!“ „Fuj!“ ušklíbl se Jirka. „Po housenkách dostaneš rozum,“ řekla stařena. „Maminka housenky vymývá a splachuje do výlevky.“ „Maminka je tak hloupá jako ty,“ řekla babička. „Zelí není nikdy tak dobré jako s několika uvařenými housenkami uvnitř. A se slimáky taky.“ „Jenom ne slimáky!“ vykřikl Jirka. „Nedokázal bych spolknout slimáka!“ „Kdykoliv vidím na listu salátu živého slimáka,“ povídá babička, „zhltnu ho dřív, než odleze. Pochoutka.“ Sešpulila pevně rty tak,

že se z nich stala malá vrásčitá dírka. „Pochoutka,“ opakovala. „Červi a slimáci a brouci. Ty ani nevíš, co je pro tebe dobré.“ „Babi, ty si děláš legraci.“ „Nikdy nežertuji,“ řekla. „Brouci jsou snad ze všeho nejlepší. Křupou!“ „Babi, to je odporné!“ Stará babizna se usmála a ukázala zahnědlé zuby. „Někdy, když budeš mít štěstí,“ řekla, „najdeš brouka ve stonku celeru. Právě to mám ráda.“ „Babi, jak můžeš…?“ „V čerstvém celeru najdeš spoustu dobrých věcí,“ pokračovala stařena. „Někdy tam najdeš i škvory.“ „Nechci to poslouchat!“ křičel Jirka. „Takový velký tlustý škvor je moc dobrý,“ 13

řekla babička a olízla se. „Ale musíš být rychlý, drahoušku, když si dáš jednoho do pusy.

Vzadu má pár ostrých kleštiček a když se ti zachytí na jazyku, už ho nesundáš. Musíš ho tedy kousnout dřív, křup, křup, než on kousne tebe.“ Jirka se začal sunout ke dveřím. Chtěl se dostat co nejdál od té hnusné stařeny. „Zkoušíš mi utéct, že?“ řekla a píchla prstem přímo proti Jirkovu obličeji. „Chceš utéct babičce.“ Malý Jirka stál u dveří a zíral na tu starou babiznu v křesle. Ona se zase upřeně dívala na něj.

Jirka uvažoval, jestli snad není čarodějnice. Vždycky si myslel, že čarodějnice jsou jen v pohádkách, ale teď si už nebyl tak jistý.

„Pojď ke mně blíž, chlapečku,“ kývla na něho zrohovatělým prstem. „Pojď ke mně blíž a povím ti tajemství.“ Jirka se nehýbal.

Babička se také nepohnula. „Znám mnohá tajemství,“ řekla a náhle se usmála. Byl to tenký ledový úsměv, takový, jakým se usměje had předtím, než uštkne. „Pojď k babičce a ta ti pošeptá svá tajemství.“ Jirka udělal krok zpět blíž ke dveřím. „Nesmíš se bát své staré babičky,“ řekla a usmála se tím ledovým úsměvem.

Jirka udělal další krok zpátky. „Někteří z nás,“ řekla a náhle se naklonila dopředu a šeptala chraplavým hlasem, který Jirka u ní nikdy předtím neslyšel: „Někteří z nás mají čarovnou moc měnit bytosti této Země do podivuhodných podob …“ Záchvěv elektřiny projel Jirkovou páteří.

Začal se bát. „Někteří z nás,“ pokračovala stařena, „mají plamen na jazyku, jiskry v břiše a čarodějnou moc v konečcích prstů…“ „Někteří z nás znají taková tajemství, že by ti vlasy vstávaly na hlavě a oči vypadly z důlků…“ Jirka chtěl utéct, ale nohy měl jako přilepené k podlaze.

15

„Víme, jak docílit toho, aby ti odpadly nehty a místo nich narostly zuby!“ Jirka se začal chvět. Nejvíc ho děsil její obličej, mrazivý úsměv, zářící strnulé oči. „Dokážeme, že se ráno probudíš s dlouhým ocasem vzadu.“ „Babi,“ vykřikl. „Přestaň!“ „Známe tajemství temných míst, kde temné věci žijí a svíjí se a kloužou jedna přes druhou, drahoušku…“ Jirka se vmáčkl mezi dveře. „Nezáleží na tom, jak daleko utečeš,“ slyšel ji říkat, „nikdy neunikneš…“ Jirka utekl do kuchyně a zabouchl za sebou dveře.