0035513

Osudné setkání

S

„

hromážděte se u oltáře!“ To zařval Los, náš učitel dějepisu. Byl v obličeji celý brunátný, křičel a mával rukama. Odloudal jsem se tam se Simonem a otráveně jsem zašilhal po hodinách. „Žádné hlouposti, přece už jste v sedmé třídě! A myslete také trochu na to, kde jste!“ „Jumalan terve! Mír Boží s vámi,“ pronesl Simon polohlasně.

Holky se zachichotaly a Los ještě trochu zvýšil hlas. „Když se budete chovat slušně, uvidíte něco velice zvláštního. Farář nám dovolil prohlédnout si sakristii, ale nejdřív se musíte uklidnit.“ „My už klidní jsme,“ řekl Leifi a štípl Malin do zadku.

Vztekle se obrátila, ale Leifi už upíral pohled na Losa jakoby nic.

Tři sekundy stáli všichni tiše a pak Los otevřel dveře vlevo od oltáře. Vešli jsme za ním dovnitř. Sakristie nebyla nijak zvlášť veliká, takže jsme se tam dost mačkali. Los přistoupil ke staré dřevěné truhlici pobité železem. Stála na podlaze a byla zamčená, ale odemkl ji velikým klíčem.

Zaskřípalo to, jak se odsunula západka, a pak Los ustoupil na stranu a uchopil držadlo.

7

„Posuňte se, ať vidíte všichni.“ Podrážky zašoupaly na podlaze. Najednou se Los na nás na všechny usmál. To se moc často nestávalo. Lehce trhl a zvedl víko.

Všichni zmlkli, jako když utne. Ani Simona nenapadlo nic, co by řekl, jen jsme lapali po dechu. Ti, co stáli nejblíž, trochu ucouvli.

Uvnitř leželo něco tmavého. Scvrklé, pokroucené tělíčko. Oči byly žluté a seschlé, z šedých popraskaných rtů trčely dlouhé tesáky a pokožka byla pokrytá hustou srstí. „To je hnusný!“ vyhrkl někdo.

Los se zatvářil spokojeně. „Jen si pomyslete, máme v kostele v Pajale zavřeného ďábla! Klidně pojďte blíž a prohlédněte si ho, ale za žádnou cenu se ho nedotýkejte! Po všech těch letech už je hodně křehký.“ Přistoupil jsem k truhle a pohlédl do temné tváře.

Do nosu mi vnikl nepříjemný zápach. Mrtvolný, jakoby hmyzí. „Možná to takhle páchne v pekle,“ poznamenal Los. Suše se zasmál, ale nikdo se k němu nepřidal. „Z čeho je udělaný?“ uvažovala Malin. „To se přesně neví, existují různé teorie. Při posledních stavebních úpravách ho našli pod podlahou kostela. Většina lidí si myslí, že ho počátkem století vytvořil jeden finský kněz. Pak se vykládá ještě něco jiného, ale nevím…“ „Řekněte nám to, prosím, prosím!“ vykřiklo několik spolužáků. „Říká se, že to není žádná figurka, ale skutečný ďábel, mrtvý a vyschlý… pochopitelně jeden z těch menších.“ Cítil jsem, jak mi po zádech a ramenou proti mé vůli přebíhá mráz.

8

„Vypráví se, že ho chytili před kostelními vraty. Zavřeli ho do dřevěné truhlice a tu pak ukryli pod podlahou.

Tady na posvěcené půdě mu temné síly nemohly pomoct.

Musel zůstat v truhle, seschl a zbylo z něho jen tohle.“ „Fujtalbl,“ řekl Simon a šťouchl opatrně do potvory ukazováčkem. „Nesahat!“ vykřikl Los zděšeně. „Co je, vždyť jsem se ho skoro ani nedotknul?“ „Je vyschlý a křehký. Navíc člověk nikdy neví…“ Los větu nedokončil a začal truhlici zase zavírat. „Počkejte, co je to tamhle napsáno?“ vyhrkl jsem. „Tamhle dole na tom prkně?“ Malin se naklonila a přečetla: „Jazykem ďábla jest nůž, chřtánem ďábla jest studna, srdcem ďábla jest kámen…“ „Můžeme už jít?“ vykřikl někdo vzadu. „Exkurze skončila,“ prohlásil Los a truhlici zase zamkl. „Poslouchejte, nelítejte tady…“ Vydali jsme se se Simonem ke kolům. Sluníčko příjemně hřálo, přestože už bylo září. Objeli jsme roh kostela a právě jsme chtěli vjet na silnici, když se Simon zakymácel. Vykřikl, ztratil rovnováhu a spadl na zem. Jel jsem hned za ním a snažil jsem se mu vyhnout. Skoro se mi to povedlo, ale pak jsem ucítil, že jsem zadním kolem něco přejel. Simon zařval a vytáhl ruku. „Varo! Pozor!“ Prudce jsem zabrzdil. Přede mnou stál mrňavý shrbený dědek. Měl na sobě tmavý kabát a na dlouhých bílých vlasech mu seděl klobouk se širokou krempou. Obličej měl vrásčitý jako stará brambora, ale oči průzračně modré. „Neumím finsky,“ řekl jsem. „Měl by ses to naučit,“ odsekl dědek a pak se obrátil k Simonovi. „Co se ti stalo?“

9

Simon se se sténáním posadil a zvedl prst. Z konečku mu visel pruh stržené kůže a na asfalt odkapávala jasně červená krev. „Nehýbej se!“ Pak se stalo něco divného. Dědek přivřel oči a přejel dlaní nad špičkou Simonova prstu. Přitom něco tichým hlasem pomalu finsky mumlal.

Vzápětí krev přestala téct. Prst jakoby zbělel a okraje rány se stáhly. Simon na to překvapeně zíral. Už se neobjevila ani kapka krve. „Brzy se to zahojí,“ řekl dědek. „Běž domů.“ Sebrali jsme kola a právě jsme chtěli odjet, když mě dědek chytil za paži. „Čípak jsi kluk?“ zeptal se a upřeně si mě prohlížel. „Nilsiho Vanhakoskena,“ odpověděl jsem po tornedalském způsobu. „Hned jsem věděl, že jsi Vanhakoski. Opravdu by ses měl naučit finsky!“ Pak se obrátil a pomalu se vydal pryč. „Kdo to byl?“ zajímal se Leifi, který sem mezitím došel s několika ostatními spolužáky. „Nemám potuchy.“ Simon byl v obličeji děsivě bledý. Nechali jsme jeho kolo stát a já jsem ho odvezl domů na nosiči. Jeho maminka se vyděsila, když uviděla, co se stalo, ale Simon prohlásil, že to není nic hrozného. „Vždyť to ani nekrvácí,“ tvrdil a mrkl na mě. Nic jsem na to neřekl.

Pak jsme s Leifim jeli na kole do naší čtvrti Vittulajänkkä. „Simon sáhl na tu figurku,“ řekl potichu. „To byla určitě jen náhoda,“ zahučel jsem. * * *

10

Večer, když jsme dojedli večeři, mě ovládl neklid. Táta se díval na zprávy v televizi a já jsem se usadil vedle něj na pohovce. Máma seděla v křesle a pletla. „Dá se zastavit krev?“ řekl jsem zničehonic. Oba se na mě překvapeně podívali. „Co tím myslíš, Matti?“ „Když se někdo poraní a hodně to krvácí… dá se ta krev zastavit?“ „Musí se to zaškrtit,“ prohlásila máma. „Přesně tak,“ dodal táta, „musí se na to přiložit tlakový obvaz.“ „A nějak jinak to nejde?“ Táta svraštil čelo. Zatvářil se trochu nejistě. „Třeba že se zamumlá nějaké zaříkadlo nebo něco?“ „Ach tak,“ řekla máma a upřela pohled na tátu. Táta ztlumil zvuk ovladačem. „Tak co?“ naléhal jsem. „Ty asi myslíš zaříkávače,“ řekl táta a odfrkl si. „To jsou jen povídačky, nic takového neexistuje.“ „Takovým věcem nesmíš věřit,“ přitakala máma.

Vstal jsem a vydal jsem se ke dveřím. „Někdo ti o něčem takovém vyprávěl?“ divil se táta. „To zrovna ne…“ „Lidi navykládají takových hloupostí! Jako by neměli nic lepšího na práci!“ zahučel rozzlobeně a praštil dlaní do rámu pohovky. Tiše jsem vyšel z pokoje.

Večer byl vlahý a příjemný. Na Pajalu se pomalu snášela podzimní temnota, po létě, kdy bylo světlo ve dne v noci, to bylo uklidňující. Modř nebe stále tmavla, jen na západě zbyl po klesajícím slunci rudý pruh. Pomalu, pravidelně jsem šlapal do pedálů, pustil jsem řídítka a zapnul si džínovou bundu. „Ahoj,“ řekl někdo, kdo mě dojel na kole.

11

Byla to Malin. Zasmála se a odhrnula si dlouhé světlé vlasy. „Kam jedeš, Matti?“ vyptávala se. „K Simonovi. Dneska se u kostela stalo něco hrozně divnýho…“ Všechno jsem jí vyprávěl. Nedůvěřivě si mě změřila. „Je to pravda?“ „Tak se ho zeptej sama,“ odsekl jsem a zabrzdil u Simonova domu. Šla se mnou dovnitř.

Simon ležel v posteli a četl si komiks. Pořád byl bledý, ale jinak to vypadalo, že se mu daří dobře. „Řekl jsi vašim něco o tom dědkovi?“ zeptal jsem se ho. „Mamince a tatínkovi? Ne, bylo to všechno takový divný.“ „Takže je pravda, že jste potkali zaříkávače?“ řekla Malin.

Simon přikývl a zvedl prst ovázaný bílým obvazem. „Naši ničemu takovýmu nevěří,“ vložil jsem se do hovoru. „Zajímalo by mě, co byl ten dědek zač,“ uvažovala Malin. „Všimli jste si, kterým směrem odešel?“ „Ne, hned jsme odjeli.“ Malin vstala a vykoukla do podzimního soumraku.

V okně se odrážel její obraz. Simonův pokoj byl v patře a my viděli, jak se začínají rozsvěcet pouliční lampy. Nad obzor stoupal veliký měsíc. „Mám podzim ráda,“ zašeptala Malin.

Postavil jsem se vedle ní. Cítil jsem její teplo. Dole na ulici projelo kolem auto. V oknech na protější straně ulice se míhaly odlesky z televize. „Tamhle někdo je,“ ukázala Malin.

Podíval jsem se k vjezdu do garáže. Ve stínu živého plotu stála temná shrbená postava. Na kratičkou chvilku zvedla hlavu a pohlédla na nás.

12

„To je on!“ vykřikl jsem. „Ten dědek!“ Postava se rychle obrátila a vydala se pryč. „Poběžím za ním!“ zvolal jsem a seběhl rychle po schodech.

Vyřítil jsem se na ulici a podíval jsem se na obě strany.

Stařík ale už zmizel. Běžel jsem k živému plotu a nakoukl za něj. Ale i tam bylo prázdno. Celý zmatený jsem se vrátil k Malin a Simonovi. „Zítra si promluvíme s Losem,“ rozhodl jsem.

Malin se Simonem přikývli.

13

Dějepis je děsná otrava

K

dyž ale přišlo ráno, vůbec jsem nebyl ve své kůži.

Hlava mě bolela, jako by se o mě pokoušelo nachlazení.

Rozespale jsem se odploužil dolů na záchod a podíval se na sebe do zrcadla. Byl jsem celý rozježený. Natočil jsem si do dlaně studenou vodu a navlhčil si čelo. Vymáčkl si u kořene nosu nový beďar. Pak jsem si odkašlal, vyplivl do umyvadla ranní chrchel a odebral jsem se do kuchyně udělat si horkou čokoládu. Seděla tam ségra a jedla kukuřičné vločky. „Dneska zůstanu doma,“ řekl jsem. „Lenochu,“ ušklíbla se ségra.

Po ránu je vždycky takhle protivná.

Znovu jsem si šel lehnout. Táta už dávno odjel na pilu, ale máma za mnou za chvíli přišla a vyptávala se, co je se mnou. Chodí do práce až odpoledne, dělá u sociálních služeb. Uklízí pro starý lidi a nakupuje jim. „Jsi nemocný?“ zeptala se a zároveň zvedla z podlahy moje špinavé ponožky, dvě kazety a pět brožovaných komiksů. Máma je holt zvyklá uklízet. Dělá to jakoby automaticky. Já sám se musím neuvěřitelně soustředit, už jen když mám šaty hodit místo na koberec na židli. „Nevím,“ odpověděl jsem.

14

„Pohádal ses s někým?“ zajímala se a mezi očima, tam, kde začíná nos, se jí udělala hluboká vráska. „To ne.“ Přikryl jsem se dekou. Hlava už mě tolik nebolela. „Nezapomeň, že má přijet teta,“ řekla máma. „Kdo?“ „Teta Berta. Určitě se hrozně těší, že tě zase uvidí.“ Máma odešla. Jakmile za sebou zavřela dveře, vyskočil jsem a sbalil si do tašky učení. Okamžitě jsem byl zdravý jako rybička. Teta Berta je hora špeku, co mluví jen o Ježíši a živé víře. Vždycky je cítit krupicovou kaší. Sešel jsem do předsíně, natáhl jsem si džínovou bundu a vyšel do chladného zářijového rána.

Při dějepisu měl Los špatnou náladu. Simonova lavice byla prázdná a Los nám vztekle vykládal, že si máme dávat pozor, když jezdíme na kole. „Musíte se chovat opatrně, jestli chcete ještě někdy jít na exkurzi!“ Pak jsme dostali namnožené otázky o finských kramářích a museli jsme ve dvojicích hledat odpovědi v učebnici dějin Tornedalenu. „Člověk bez dějin je jako člověk bez paměti!“ drmolil Los. Řídké šedé vlasy mu trčely na všechny strany a stíral si z čela pot. „Blbost,“ zašeptal Leifi a střelil po něm obratně kouskem gumy. „Kdo to byl?“ zařval Los a celý zbrunátněl. Zuřivě si nás měřil pohledem. Pak praštil pravou pěstí do stolku a předklonil se. Vypadalo to, skoro jako by se ukláněl.

Chvilku mlčel. Pak začal kašlat. Byl to vlhký, odporný zvuk. Přitáhl si odpadkový koš a klesl na kolena. Kašel byl čím dál horší. „Sakra,“ zašeptal někdo.

15

Ozval se kloktavý zvuk a Los se naklonil nad koš. Z úst se mu náhle vyvalila tuhá, lepkavá hmota. Uprostřed byl vidět nějaký větší útvar, tmavý, cukající se chuchvalec.

Spadl do odpadkového koše a slyšeli jsme, jak se v něm pohybuje a jak to chrastí. „Ven!“ zachrčel Los. „Všichni ven!“ Všichni vstali z lavic a nahrnuli se ke dveřím. Já jsem ale zůstal sedět na místě. Nevím proč, prostě to tak bylo. Po chvíli jsme ve třídě zůstali jen my dva. Los přikryl odpadkový koš svou těžkou učitelskou aktovkou a třeštil na mě oči. Poté se mu podlily krví a z brady mu stékaly pramínky slin. „Musíme to zabít!“ zašeptal.

Běžel jsem k tabuli a sebral ukazovátko. Bylo dlouhé a špičaté. Podal jsem ho Losovi a on mi naznačil, abych sundal z koše aktovku. Zároveň se zevnitř ozvalo cupání, jako by tam něco poskakovalo. Los zvedl ukazovátko jako kopí a já jsem pevně sevřel aktovku. Pak jsem ji zvedl.

Zavřeštění. Odletěl jsem dozadu. Los do toho začal vší silou bodat, ale byl odhozen stranou. Proti mně vyletěl temně zbarvený chuchvalec, ohnal jsem se po něm aktovkou, ale netrefil jsem se. Další pronikavé zaječení.

Pleskavé poskakování. „Zavři okno!“ řval Los. Pozdě. Už to sedělo na parapetu. Černý, vlhký uzlíček. Rychle se přehoupl přes okraj okna a byl pryč. Los se pomalu zhroutil na podlahu. „Zavolej sanitku,“ zalapal po dechu.

Stál jsem tam s učitelskou aktovkou v ruce a snažil jsem se utřídit si myšlenky. Dveře třídy se otevřely a spolužáci vyděšeně nakukovali dovnitř. „Zavolejte sanitku!“ vykřikl jsem a viděl jsem, jak Leifi utíká pryč.

16