0035507

PROLOG

Na

vltavském břehu mezi Svatovalentinskou bránou a brankou Židovskou, zrovna tam, kde Vltava mění svůj směr a stáčí se na východ, aby u vsi Libeň znovu zamířila na sever, se nachází obecní smetiště, kam pořádkumilovnější Pražané nosí nebo dávají svážet odpadky a vůbec věci nepotřebné. Ti ostatní metají splašky a odpadky přímo do ulic a uliček Starého Města pražského. To je sice zakázáno a trestá se pokutou pěti grošů, ale kde není žalobce, tam není soudce – no, však to znáte. A potom, kdo se s tím má takovou dálku tahat. Ono místo, každoročně zaplavované řekou Vltavou, nemá ani své jméno. A k čemu také? Vždyť jediné stavení, připlácnuté ke zdi Židovského města, je městská rasovna.

Hned ráno, v pondělí po svátku svatého Martina, oznámila rasová, že bude prát. Ostatní členové domácnosti pochopili, že se blíží pohroma. Hlava rodiny, ras Kunrát, praštil nedojedeným krajícem o stůl: „Mám ve městě nějaké povinnosti,“ oznámil a chopil se klacku, na kterém 5

byla uvázaná smyčka. Hodil si pytel přes rameno a svižně kráčel k Židovské brance, aby byl co nejdřív z dohledu.

Později zapadne do krčmy a tam to vydrží až do nešpor.

Véna, nejstarší rasův syn, se nejprve pohotově zmocnil nedojedeného krajíce a pak nesměle navrhl: „Já bych šel pomáhat na trh. Nějakej peníz by to dalo!“ „Nikam! Tady budeš! A tady budeš pomáhat!“ Rasová zahrozila dřevěnou plácačkou na praní prádla. Prádlo se totiž pere tím, že se do něj mlátí, kdybyste to náhodou nevěděli.

Všechny čtyři děti rázem ztichly, neboť rasová prát uměla. Zvláště své potomky, když nebylo po jejím.

A tak nastala doba velkého prádla. V takových případech bývala rasová nerudná. Zlobila se zvláště na manžela, který se vrátí večer nadraný, o čemž nepochybovala. Celé hospodářství visí jen na ní. V té zpropadené době se nevařilo, nepeklo, děti se musely spokojit s chlebem a tvarohem a nakonec to odnese Véna výpraskem. Inu, velké prádlo.

Konečně Véna odnesl dva koše plné rodinných spodků a svršků k lávce dál po proudu, kde obvykle prala rasová a osoby snížené.

Véna držel v jedné ruce provaz, na jehož konci byla přivázaná koza, a druhou rukou za sebou táhl tříletou Bětušku, kterou měl střežit jako oko v hlavě, aby nespadla do vody jako minule. Dále měl též dohlédnout na své dva mladší bratry, tedy Macka čili Matěje a Koubka, jak říkal Jakubovi. Na krku v plátěném pytlíku si nesl dva peníze pro pekaře Dětřicha zvaného Kolopec, od něhož měl vyzvednout dva bochníky chleba popeněžního. „Koukni, ať nejsou připálený, a ne abys oloupal kůrku! Kolopec přijde po polednách.“ Zpočátku se dařilo zaměstnat sourozence hrou, kterou nazval hledání pokladu. Na smetišti se dalo najít ledacos, 6

co šlo ještě upotřebit nebo vyměnit. Tentokrát se Véna soustředil na úlomky železa, tedy hřebíky, skoby, zlomky kování a přezky. Kovář Havel mu totiž slíbil za dvě libry této suroviny nový nůž. Za to už se vyplatilo rozhrabat smeťák křížem a také krážem. Čtyři páry rukou zahájily prospektorskou činnost. „Není nad to, když se bydlí na smetišti,“ liboval si Véna.

To by v tom byl čert, aby do týdne neměl nový krásný lesklý nůž.

Dopoledne šlo všechno dobře. V poledne Véna soustředil zbytky dřeva, ze kterých výhrůžně čněly zbytky rezavých hřebíků i skob, a pečlivě vykřesal oheň. Na něm se bude opékat chleba, který jim matka zanechala společně s tvarohem a cibulí. Ostatně – očouzený a připálený chleba chutná mnohem lépe. Popel se potom rozhrabe a vzácný kov se uloží do džbánu bez ucha, který si Véna pro tento účel přichystal. Vše měl dokonale promyšleno, až na ten zpropadený kuthan.

Tím to celé začalo. Hned po polednách našla Bětuše skoro celý kuthan. No, věřili byste tomu, že i tohle může někdo vyhodit? Bětka okamžitě přestala hrabat a prohlásila, že všem navaří kaši. Kluci Matěj a Koubek oznámili, že je to už nebaví, a začali z bláta plácat hrad. Tím ustala slibně se rozbíhající důlní činnost na vltavském břehu. „No ochutnej, Véno, jakou jsem uvařila kaši!“ Bětuška míchala jakési svinstvo v nově nabytém kuthanu a ten přistrkovala Vénovi přímo před nos, zrovna když se nad zdí Židovského města objevily tři smějící se hlavy.

Véna odstrčil Bětuši, aby si ještě víc nezadal, a směrem k těm třem žíďatům zarecitoval: „Žide, žide, žide, čert si pro tě příde!“ To aby věděli. Jenže takové průpovídky slyšeli židovští kluci, kteří právě vylezli na zeď, už mockrát. A na rozdíl od rasova syna chodili do rabínské školy 7

a měli naprosto jasno v tom, kdo je národ vyvolený a co čeká tyhle góje a zvlášť tyhle trejfe rasata. A ještě k tomu Juda, syn šámesův, byl básník. Tedy skoro. A veršování mu nedělalo žádné potíže. Začal tleskat a spustil: „Rasata, prasata!

Mají mastné huby, rasová jim uvařila šoulet z tučný čuby!“ „To není žádná pravda, abys věděl! Maminka žádnej soulet nevaří!“ nasadila tomu korunu Bětuše.

A žíďata se smála, div nespadla ze zdi.

Véna pochopil, že musí ihned jednat, jinak ztratí veškerou autoritu. Rozběhl se k Židovské brance, klacek v ruce, v očích pogrom. Kluci židovští na něj ovšem nečekali. Za veselého výskotu seskákali ze zdi a zmizeli v uličkách židovského ghetta.

Véna doběhl k brance a ta se sama před ním otevřela.

To, co spatřil, způsobilo, že strnul. Co – strnul; přímo zkameněl! Strašná postava vyplňovala téměř celou branku, umrlčí hlavu kryla černá kápě, mohutné tělo obtáčel černý plášť a z něho vykukovaly rudé škorně. Vtom se ta příšera pohnula a udělala: „Húúúú!“ Bětuše začala hystericky křičet a to Vénu vzpamatovalo. „Zdrháme!“ zařval, popadl Bětuši do náručí a běžel, dokud mu síly stačily. Zastavil se s plačící Bětuší až u mosteckých mlýnů.

8

… léta Páně 1396 byl uherský král Zikmund poražen pohany a bylo tam zabito nebo zajato od Turků mnoho urozených pánů a poctivých lidí.

(Staré letopisy české)

Pondělí po svatém Martinu, 13. listopadu „Aby čert vzal všechny přivandrovalce!“ Žebrák Antoš, zvaný Zkroucený Antoš, se rychle odkulil stranou a zvláštním kroutivým pohybem se nasoukal pod nejbližší boudu. Podrychtář! Tak tohle mu ještě scházelo. Stejně ho na něj poslal ten rabiát, co na něho šlápl a řekl: „Vymajzni, zrůdo!“ To jsou dneska poměry! Místo aby dal almužnu ubohému mrzákovi, tak on „Vymajzni, zrůdo!“ Ale on to svatej Martin takhle nenechá. A to byl ňákej pán! V kostele svatýho Martina Většího je vymalovanej i s koněm, jak se dělí s žebrákem o plášť. Jo, to byli tenkrát páni! Škoda že takoví už dnes nejsou. A tohle je 9

zrovna svatomartinský trh. No, a je po svatém Martinovi.

To nám to zase uteklo. Skončilo léto i mírný podzim a teď už jen plískanice a lezavá zima. Kam se má jeden podít?

Zvláště když ho ti přivandrovalci vyhnali z jeho místa na schodech u Svatého Mikuláše a tím ho dokonale ožebračili, jeho, žebráka osedlého. Kdo by si to jen pomyslil, že nějaká zatracená bitva u nějaké zatracené Nikopole, města vzdáleného od pražských hradeb stovky mil, bude mít vliv na osud populárního žebráka od Svatého Mikuláše.

Od tandléřského trhu se ozval křik, smích a nadávky.

Však tam taky podrychtář i se svými dvěma sudličníky zamířil. Teď bude mít onačejší starosti! Krotit rozparáděné trhovkyně, tak to mu Antoš ze srdce přeje.

Vzduch je čistý, a tak se Antoš znovu vysouká na svůj post, hned proti boudě kupce Ebrlina. Tady se nabízí to nejluxusnější zboží z celého svatomartinského trhu. Když někdo má na to, aby si koupil sukno na kabátec za pět kop, tak snad má taky halíř pro žebráka. Antoš malebně rozprostřel svoje zrůdně zkřivené hnáty a pololeže polokleče zkusmo zaskuhral: „Smilujte se, lidé zlatí.

Pánbůh vám to všechno splatí!“ Praxe žebráka naučila mít zrak sklopený, to tak, aby vám taková zrůda čučela do ksichtu. O to bystřeji pozoroval spodní partie. Hlavně boty. Ty Antošovi napověděly mnohé. „Tyhle ščibalky? Není už trochu zima na letní boty? Z nich vypadne sotva měďák! Ale tyhle solidní měšťanské střevíce, z těch vypadne aspoň halíř! Možná i dva!“ Hejskovské zobcovité střevíce nemiloval.

Jeho majitelé si z něho dělali tak akorát šoufky. Špinavé škorně žalovaly na svého majitele, že je hajdalák a nemá 10

sluhu. Přesto z nich občas něco vypadlo. To snad aby jejich vlastník sám sobě dokázal, že ještě není tak hluboko.

Antoš zapátral po svém rajonu, ale co to? Před kotcem s nejvzácnějšími sukny a aksamity se rozcapují hrubé žoldnéřské kopny. Tato okolnost donutila žebráka, aby zvedl zrak. Jenže neviděl nic. Před ním se tyčil onen hrubec, který předtím na něj šlápl. „Tak ty nevymajzneš? Já ti asi pomůžu!“ A aby dokázal, že to myslí vážně, roztáhl oběma rukama plášť a ukázal výzbroj na svém opasku: krátký meč, dlouhou dýku a ještě nějaký řetěz. Takoví hrdlořezové mají ještě jednu dýku vzadu za pasem nebo v botě. „Měj slitování s ubohým mrzákem,“ zanaříkal spíše ze zvyku Antoš. Sklopil zrak a věnoval se zkoumání bot před sebou. Rudé škorně s mírně zvednutými špicemi se tlačily na černé shrnovačky s rytířskými ostruhami. To, co uviděl Antoš pak, způsobilo, že se vymrštil jako pružina.

Podrychtář Václav od Černého koně nebyl slepý, aby si nevšiml, že Zkroucený Antoš žebrá tam, kde nemá, totiž přímo uprostřed Staroměstského rynku, kde se právě odbývá svatomartinský trh. Ve všem má být řád a pořádek. Žebrák má žebrat před vraty kostela nebo u božích muk, i na Kamenném mostě se žebrota toleruje. Jestliže si Antoš nedá pokoj, Václav bude muset zakročit. Jenže by byl špatným podrychtářem, kdyby neznal i druhou stránku věci. Žebrák se nemůže kroutit na schodech u Svatého Mikuláše, protože byl odtud vyhnán běženci od Nikopole. Ano, na věci je prostě nutno pohlížet v širších souvislostech. O Velikonocích pobýval v Praze uherský král Zikmund, jinak bratr Jeho Milosti krále Václava, toho jména Čtvrtého. Měl být rozhodčím mezi prchlivým králem a jeho proradnými pány. Přitom si hřál i svou vlastní kaši, to 11

dá rozum. Verboval pány, rytíře i knechty do války proti Turkům. Apeloval na rytířskou čest, sliboval štědrý žold i bohatou kořist. Na Hod Boží velikonoční byl slavnostně vyhlášen smírčí výrok. Uherský král odjel, zanechal po sobě dluhy a nedůvěru slavnostně smířených stran.

Zvláště Jeho Milost král Václav teď nevěřil nikomu a jeho nedůvěra se stávala až chorobnou. V Městě pražském sesadil konšely i rychtáře. Odnesl to Hanza Rost, který si rychtářského úřadu příliš neužil. Konšely máme tedy na Starém Městě nové, tedy pardon – staronové, neboť téměř polovina z nich vládla radnici předtím. Na Novém Městě byl jmenován rychtářem Matěj Hlušek a na Staré Město se jaksi zapomnělo. Proto podrychtář Václav živí v sobě tajnou naději, že by tam rychtářem mohl být on.

Ale nechme pletich kolem rychtářského úřadu a věnujme se ještě chvíli světové politice. Uherský král se projevil jako velice šikovný diplomat, neboť se mu podařilo, byť jen na chvíli, zainteresovat do turecké války skoro celou Evropu, věčně rozhádanou. Angličané, Francouzi, rytíři z Říše a Flander, Poláci, dokonce i Benátčané a Janované, ti všichni na sebe vzali kříž a rozhodli se vytlačit Turky z Balkánského poloostrova jednou provždy.

Z tohoto hlediska nebyl český houf nijak oslňující. Výpravy se nezúčastnil ani jeden významný pán. Ti měli zrovna jiné starosti. Vše vypadalo na to, že se král Václav na straně jedné a panstvo, vedené markrabím Joštem, na straně druhé, zase do sebe pustí.

Přesto český houf tak malý nebyl. K výpravě se připojili ti, kteří byli již znechuceni věčnými tahanicemi o významné úřady v zemi, mladíci toužící po kořisti a dobrodružství a samozřejmě chroničtí dlužníci, neboť jakmile na sebe vezmou kříž, jsou pod ochranou církve a nikdo je nesmí zastavit pro dluhy. A tak naopak nadělali dluhy nové, až si 12

z toho pražští židé rvali pejzy. A hurá na toho psa pohanského Bajazída!

Vše zpočátku vypadalo na to, že křesťané odčiní hanebnou porážku před sedmi lety na Kosově poli, v den svatého Víta. Křižáci překročili Dunaj, dobyli Vidin. Další zpráva došla, že obsadili Ráchovo. V září už stál uherský král před Nikopolí. Mnozí váhavci začali litovat. Jen si představte té kořisti, kterou shrábnou ti druzí! Městští zbrojnoši začali být drzí a Václav měl strach, že jednoho dne utečou i s šišákem a sudlicí, což byl obecní majetek.

Dlouho pak nepřišly žádné zprávy. Zato ta, která se přibelhala s prvními běženci, otřásla každým. Uherský král a výkvět křesťanského rytířstva byli poraženi před Nikopolí sultánem Bajazídem. Zajatí křesťané jsou prodáváni na otrokářských trzích Východu jako dobytek. A Turci jdou dál. Kdo je teď zastaví? Uherští kupci rychle přemisťují své zboží a zlaťáky do Horních Uher a mezinárodní chátra, která doprovázela mocnou, ale teď poraženou armádu, se přelila do Království českého. A tak teď máme plnou Prahu vrhcábníků, harapanen, zlodějů a hrdlořezů a nezbavíme se jich dříve, než zase někde vypukne pořádná válka. Někteří se spokojili s žebráckými posty před významnými pražskými kostely. Některý takový post je docela výnosný, jen si nemyslete. Třeba takový Antoš si vydělá třikrát více, než kdyby pracoval někde v podruží.

Zato se už vyplatí ho skopnout ze schodů u Svatého Mikuláše. Tohle nebylo to nejhorší. Opravdu nebezpeční byli ti, kteří se sdružovali v bandy neboli šibalstva a nikdy neváhali použít zbraň. Přibylo přepadů a mordů v Městě pražském. A tak má teď podrychtář plnou hlavu starostí.

Po uherském králi se slehla zem. Snad padl a hnije teď vysvlečen na pláni před Nikopolí, mohl se také utopit v Dunaji. Jisté je, že nikdo neví, co se s ním stalo. Přitom se 13

rozšířila zvěst, že nevyplacený žold a náhrady za zabité koně, stany a příslušenství bude vyplácet římský a český král Václav. No proč ne? Vždyť je Zikmundův starší bratr.

Podrychtář Václav si však myslel, že se jen tak nedočkají.

Neboť Jan, vévoda zhořelecký, před dvěma léty při shromažďování vojska na pomoc Václavovi doslova vymetl královskou pokladnu a ještě nadělal dluhy na deset let dopředu.

Podrychtář Václav se raději v tu stranu, kde Antoš rozbalil svou živnost, ani nedíval. Tvářil se, že pozoruje podomního pekaře, jak tlačí před sebou na trakaři chlebnou pec a vykřikuje: „Čéérstvý bóóží dar!“ Aha, nová konkurence Dětřicha zvaného Kolopec, který s takovouto píckou objíždí právě v jeho ulici. Jenže Dětřichův chleba, to je mezi chleby učiněný skvost, a ta vůně! Podrychtářka Kateřina kupuje chleba výhradně u Dětřicha. Kdežto tenhle? Je nějaký celý sražený a zespodu jsou na něm kousky uhlíků. No fuj! Ale to není podrychtářova starost. Tím ať se zabývají starší pekařského cechu nebo litkupník.

Václav koutkem oka zahlédl, jak se Antoš nasoukal pod sukenkraječovu boudu a vykročil ke stánku kupce Ebrlina. Chtěl zjistit, zač je loket tmavě modrého sametu. Neboť jeho žena Kateřina již od svatého Václava tvrdí, že nemá co na sebe. Zvláště její klok, rozuměj řasnatý plášť, je ošoupaný, utahaný, nemožný, zkrátka hanba pohledět.

Správné dámy, které mají muže, co jim záleží na tom, jak jejich žena vypadá, teď nosí pláště tmavomodré, podšité nachem a lemované popelicemi. A tak podrychtář Václav, ať chce či nechce, musí tu tmavomodrou nachovost sehnat nejpozději do Vánoc. Zalovil po štůčku čili postavu a otázal se: „Zač je toho loket?“ „Oh, Herr Richter! Grüss Gott! Ich mache für Sie gute Preise! Sechzehn Groschen.“ 14