0035500

I

O půlnoci se rozřinčel zvonek v dormitáři a svolával jeptišky k matutinu, první modlitbě nového dne.

Přede dveřmi dlouhé ložnice serozléhalpřísný, ochraptělý hlas abatyše: „Pozvedněte svá hříšná těla a chvalte Hospodina. Hybaj ven!“ Sedmdesát jeptišek ospale zamumlalo: „Budiž Bohu dík!“ a hrabalo se z tvrdých postelí stlučených ze syrového, sukovitého dřeva a vyložených pytli slámy. U každé z dlouhých, protilehlých stěn sálu stálo pětatřicet takových pryčen nožní pelestí do místnosti, takže uprostřed zůstala jen úzká volná ulička. Mezi postelemi vždy po pravé ruce sloužila židle k odkládání řádového oblečení na noc.

Magdaléna, jež při vstupu do kláštera před čtyřmi lety obdržela jméno Leticia, odhodila na stranu hrubou deku a unaveně si sedla na kraj lůžka. Skrz drsnou látku lněné, až na zem sahající košile, kterou měla jako všechny ostatní na sobě dnem i nocí, ji neohoblované dřevo pryčny dřelo do stehen. Na okamžik ustrnula v pohybu a pohlédla ven nezaskleným, malým okénkem v protější zdi. Byla jí strašná zima. Z průzoru k ní zavál ledový vzduch páchnoucí zatuchlinou. Jen v nejhlubší zimě, když mrzlo, jen praštělo, bylo okénko zakryté pytlem sena.

Ze všech asketických úkonů, které řád cisterciáckým jeptiškám ukládal, Magdaléna tento zpočátku chápala nejméně: Nešlo jí do hlavy, proč jeptiška třesoucí se zimou by měla být Pánubohu blíž, než kdyby byla teple oblečená. Ale už po několika nocích 8

v dormitáři se ta hádanka rozluštila, když Magdaléna – nechtěla věřit svým uším – v době nočního spánku uslyšela neslýchané zvuky. Neslýchané v tom smyslu, že nepochybně vyjadřovaly ukojení tělesné rozkoše, tedy jasné porušení přísahy cudnosti, kterou cisterciácká sestra skládá.

Záhy jí bylo jasné, že v klášteře jeptišek se vyskytují vztahy nepřátelské i milostné, stejně jako v normálním životě. Milenecké svazky však byly stejně tajné jako tajné Zjevení svatého Jana.

Srovnání v žádném případě nepokulhávalo, neboM jedno i druhé nabízí dost možností výkladu.

Skutečnost byla taková, že jeptišky v klášteře ŠMastná brána, postaveném na úbočí údolí Mohanu, navenek žily v pokoře a cudnosti, přísně podle pravidel svatého Benedikta. Vskrytu, především v noci, však zřejmě dávaly volný průchod citům a tělesným potřebám.

Abatyše kláštera, vysoká, androgynní a velmi vzdělaná žena, pojala takové projevy jako podnět zabránit překypujícím citům jeptišek. Z doslechu, ale možná i z vlastních zkušeností věděla, že studená postel je osvědčený prostředek k potlačení pudů.

Nejméně jednou týdně s lucernou v ruce podnikala kontrolní obchůzku dlouhou ložnicí, aniž cokoli vysvětlovala. Dosud však neobjevila nic, co by odporovalo řádovým pravidlům svatého Benedikta.

Možná kvůli svitu lampy, který ji už z dálky ohlašoval, nebo kvůli chřestění růžence, jejž nosila na těle pod černým škapulířem na bílém jeptiškovském rouchu. V dormitáři pak zaznělo tiché písknutí a vzápětí panoval hluboký klid.

Zatím zůstala Magdaléna ušetřena sbližovacích pokusů ostatních sester. Nikoli proto, že by byla ošklivá nebo ji příroda nějak zanedbala, spíš naopak. Stvořitel ji vybavil pěknou postavou a ňadry, jejichž existenci nedokázal zakrýt ani přísný oděv cisterciáckých jeptišek. Spíš působila její nechtěná nepřístupnost, vznešenost, ba důstojnost, kterou Magdaléna vyzařovala navzdory svému nízkému původu a mladému věku dvaadvaceti let.

Ale této noci – Magdaléně ještě v hlavě zněl monotónní zpěv 9

completoria, modlitby zakončující den – této noci zaslechla u nohou své pryčny tiché kroky. Vzhledem k vylíčeným poměrům to nebylo nic neobvyklého.

Avšak neobvyklé bylo, že za okamžik pocítila ruce, jež jí jemně přejížděly po těle. Byla jako ochrnutá. Nejprve proto, že si myslela, že sní, potom, když si uvědomila skutečnost, nevěděla, jak se v takové situaci zachovat.

Doteky, jejichž původkyně jí v husté tmě dormitáře zůstala skryta, jí rozhodně nebyly nepříjemné, dokonce si přiznávala, že se v ní odehrává něco, po čem mnohdy vskrytu toužila. Nejednou si v bdělém snění představovala, jaké by to bylo, kdyby její panenské tělo laskaly chtivé mužské ruce. Náhle jí všechno připadalo tak opravdové, že zapomněla, kdo a kde je. Měla pocit, že slastí zešílí, a vzrušeně sténala – tak jak to v bezesných nocích v dormitáři slyšela.

Když se ale cizí ruce prodíraly mezi její stehna, když ji krev v žilách pálila jako oheň a ona netušila, jak dál, skoro v mdlobách se ohnala levou paží do tmy, hřbetem ruky narazila a ozvalo se plesknutí. Vzápětí přidušený výkřik. Potom se tiché kroky pomalu vzdalovaly.

Magdaléna otupěle seděla na tvrdém kraji postele a pokoušela se srovnat si myšlenky. Stále ještě panovala temná noc a v ní se tísnivě prolínal sen se skutečností.

Vklouzla do kutny a na holou hlavu si nasadila ztužený čepec, vrhla několik napůl stydlivých pohledů do šera sálu. Cítila, že se na ni upírají všechny zraky. Rozrušená a zoufalá zaujala své místo ve dvojstupu, který se formoval v úzké středové uličce. Konečně se půlnoční procesí vydalo na cestu ke kostelu. Vedla po úzkém schodišti, které se vinulo dolů jako šnek, pokračovala vchodem do křížové chodby a na protější straně, dveřmi s lomeným obloukem, mířila ke kruchtě.

Při matutinu, kdy se celé pasáže modlitby opakují, se Magdaléna křečovitě pokoušela vytěsnit z paměti události dnešní noci. Cítila se omámená, nikoli však jako jindy kadidlem a vůní hořících svící, jež v ní vzbuzovala nadšení, nýbrž silou pocitů, které prožila.

10

Zpěvavé odříkávání ranní modlitby se protahovalo a Magdalénu zvolna zaplavovaly pochybnosti, zda si prožitek jenom nevysnila, nenamlouvala, nepřála. Zda jí cudnost a panenství nepředstíraly něco, čeho se při vstupu do kláštera zřekla. Nebo jestli to všechno nebylo pokušení zla, jež v mnoha různých podobách přistupuje ke každému. Ani Ježíš nebyl výjimkou.

Po skončení první denní modlitby se jeptišky seřadily do stejného dvojstupu, v jakém přišly, a vracely se do dormitáře, aby si uklidily lůžka. Magdaléna se na místo svého hříchu zadívala téměř s odporem.

Podle řádových pravidel bylo zakázáno před východem slunce promluvit třeba jen jediné hlasité slovo. Pohledy, které si jeptišky vyměňovaly, však často vypovídaly celé knihy. Magdaléna se pokradmu snažila zachytit některý z nich, který by jí naznačil, kdo byla původkyně noční události. Marně.

Než začalo svítat, sešly se jeptišky v refektáři u ranní polévky.

Jídelna byla umístěna dvě patra pod dormitářem a měla stejné rozměry jako ložnice. Byla tu však větší okna s výplní ze skleněných destiček v olověných rámečcích. Stoly, na nichž se podávalo jídlo, stály v dlouhé řadě u stěn po obou stranách sálu a v čele byly spojeny jedním širokým stolem, za nímž obvykle sedávala abatyše.

Byla jediná, kdo měl vlastní židli, dřevěnou s vysokým opěradlem zdůrazňujícím její postavení, avšak bez ozdob a vyřezávání. Řadové jeptišky kláštera seděly vždy po čtyřech na dřevěné lavici.

Přestože bezmála začínalo léto, okna se nikdy neotevírala.

Proto ve starých zdech stále visel vlhký zimní chlad. Dvě řádové sestry přinesly dřevěné necky s ranní polévkou – tekutou kaší z mléka, vody a krup – a postavily je na stoličku uprostřed místnosti. Okamžitě se nad nimi vznášela pára jako nad líným proudem řeky v podzimní mlze.

Bez ohledu na klášterní podlézavost a pokoru se jeptišky tlačily kolem kouřící nádoby, z níž každý druhý den střídavě jedna z nich rozdělovala dřevěnou naběračkou polévku do mi11

sek. Tohle jediné nádobí, prostou, tenkou hliněnou misku, si sestry střežily jako oko v hlavě, protože novou dostávaly jen jednou za rok, na Hromnice. Kdo si ji rozbil nebo poškodil, musel se do té doby spokojit jenom se střepem.

Bylo přísně zakázáno při rozdělování jídla požadovat méně nebo víc. Ale naštěstí Stvořitel propůjčil očím schopnost němého jazyka, a tak Magdaléna sklopila oči a naznačila, že nemá hlad.

Pomyšlení na minulou noc v ní náhle vyvolávalo odpor k jakémukoli přijímání potravy.

Onoho rána rozdělovala ranní polévku Hildegunda. Téměř půl století klášterního odříkání vtisklo malé, obtloustlé řádové sestře do obličeje usoužené vrásky a utvářelo její zlomyslnou povahu. Bez ohledu na Magdalénin náznak, ba s určitou škodolibostí, jí nalila do misky vrchovatou naběračku, jako by chtěla říct: Tady máš a žer!

Přitom sykla: „Chce s tebou mluvit abatyše!“ Magdaléna se zarazila a pohlédla do Hildegundina vrásčitého obličeje, avšak nic se v něm nepohnulo, a sestra se obrátila k další v řadě. Magdaléna si už prve všimla, že abatyše nepřišla na ranní polévku.

To se stávalo zřídka, vlastně jenom pokud jí v tom zabránila těžká nemoc a musela zůstat v posteli. Tím záhadnější bylo, že si ji k sobě dala povolat za své nepřítomnosti.

Magdaléna s odporem upírala oči na našedlou polévku v misce. A čím déle se na ni dívala, tím silnější byl škraloup, který ji pokrýval jako mokrá pavučina. Magdaléně se čím dál víc hnusila.

Jeptiška po levé straně, které to nezůstalo utajeno, do ní šMouchla loktem a Magdaléna začala rychle kaši míchat. Ale ani to nepomohlo, její nechuM rostla a představa, že do sebe jídlo vpraví, jí obracela žaludek na zvracení.

Přitom nebyla v jídle vybíravá jako některé jiné sestry ze šlechtických rodin. Ty v postní době hromadně zvracely, když na klášterním jídelníčku stály pečené žáby a smažení šneci. Studenokrevní a měkkýši nebyli považovaní za maso, a proto se na ně nevztahoval postní zákaz.

Klášterní přikázání však požadovalo sníst všechno přidělené 12

jídlo, i kdyby se tomu žaludek vzpíral. TeP byla tomu tlaku vystavena Magdaléna.

Její zdráhání už bylo nápadné i dalším sestrám. Pomyšlení, že objevila v polévce jed nebo cosi odporného – což se občas stávalo – jim vzalo chuM a tázavě se rozhlížely kolem sebe. Náhle všechny seděly bez hnutí nad svými miskami a rozhostilo se tísnivé ticho.

Hildegunda, sestra selského původu, která nešla daleko pro drsná slova, hodila naběračku do necek a přimhouřenýma očima přejížděla po tvářích sester. Byla obávaná pro svou nevypočitatelnost. Nikdy nikdo nevěděl, na čem s ní je, občas hřbetem kostnatých rukou rozdávala políčky.

Najednou refektářem zazněl její skřehotavý hlas a odrážel se od vlhkých zdí: „Hříšná pakáži! Lůzo na vinici Páně! Všechny byste zasloužily vyhození z klášterního společenství. Pak se můžete živit tím, co po sobě nechají kozy a ovce!“ Jakmile tlustá jeptiška domluvila, Klementýna, čtrnáctiletá novicka, se naklonila přes stůl. Z pusy jí vyrazil proud zvratků šedivých jako ranní polévka, kterou právě snědla, a vytvořil na podlaze kaluž ve tvaru ledviny.

Při vzpomínce na abatyšina slova, že jenom zlo opouští tělo nekontrolovatelně, jeptišky pronikavě vykřikly. Jako kdyby se za nimi hnal Pábel, tlačily se ze dveří tak rychle, jak jim dovolily široké hábity, běžely po úzkém schodišti dolů – některé do klášterního kostela, aby se pomodlily, jiné ven do křížové chodby, aby se nadýchaly chladného ranního vzduchu.

Jen díky tomu unikla Magdaléna osudu novicky, neboM prchající jeptišky nechaly na stolech své misky – to byla příležitost, aby mohla svou porci odporné polévky rozlít do dvou vedlejších opuštěných misek.

Ponořená do úvah, proč si ji abatyše k sobě pozvala, se Magdaléna vydala do přízemí, kde představená kláštera sídlila proti klášterní bráně. Od chvíle, kdy byla přijata do řádu, do této místnosti nevkročila, avšak její rozlehlost a šero jí utkvěly ve vzpomínkách. Podmračenému, pichlavému pohledu zatrpklé ženy se 13

vždy vyhýbala. Když se jejich cesty zkřížily, v pokoře sklopila oči.

TeP váhavě zaklepala na těžké dveře z tmavého dubového dřeva a vešla, aniž čekala na odpověP. V kalném světle brzkého jitra, jež sem pronikalo oknem obráceným do křížové chodby, sotva abatyši rozeznávala. Seděla lehce nakloněná dopředu, nehybná jako socha, za velmi širokým stolem bez ozdob. Oči měla přimhouřené, úzké rty semknuté, paže se sepjatýma rukama natažené před sebou na stole. „Dala jste mě zavolat, ctihodná matko,“ promluvila Magdaléna po chvilce trapného ticha.

Abatyše se lehkým pokývnutím hlavy vytrhla ze strnulosti a pohybem ruky ukázala na tvrdou židli. Magdaléna pokorně usedla. Stoupala v ní tíseň.

Konečně se abatyše opřela o předloktí, vstala a Magdaléna pohlédla do jejích modrých očí. Vyděsila se. Když představená výhrůžně obešla stůl a postavila se za ni, nečekala nic dobrého.

Tím spíš užasla: Na prsou ucítila cizí ruce, které jí začaly hníst ňadra. Nejprve nevěděla, co má dělat, a bezradně si nechala všechno líbit. Ale když se jí začal vracet rozum a slyšela slastné sténání abatyše, tiše zvolala: „Tohle se ale Bohu nelíbí!“ Stařena ji však nepustila. Přidušeně namítla: „Bůh stvořil i tebe. Nemůže být nic špatného na tom dotýkat se díla Páně.“ Magdaléna vyskočila ze židle tak prudce, že se abatyše zapotácela a málem upadla. Toho okamžiku dívka využila k útěku. Na schodišti vedoucím ke komoře s oblečením jí zastoupily cestu dvě jeptišky. Jedna měla zadek jako pivovarský valach a nohy jako sloupy v klášterním kostele a držela v ruce jídelní misku.

Druhá, aspoň o hlavu větší než Magdaléna, jí strhla z hlavy čepec. Obě se na ni vrhly a tloukly ji pěstmi. „My tě naučíme rozlévat svou polívku do našich misek!“ přidušeně se na ni obořila obryně a vylila jí obsah misky na hlavu.

Magdaléna křičela a prskala a po zoufalé obraně se jí podařilo utéct do komory s oblečením. Vyčerpaná a zoufalá si sedla na jednu z truhel. Rozplakala se a zakryla si obličej dlaněmi.

V bezmocném vzteku se rozhodla, že při nejbližší vhodné pří14

ležitosti z kláštera ŠMastná brána uteče. V každém případě dřív než složí řádovou přísahu, což se má stát v nejbližších dnech.

Nápad v ní vzbudil paniku. Opustit klášter se lehko řekne, ale těžko provede. Kam se má uchýlit? Otce a bratra, kteří ji sem před čtyřmi lety odevzdali, protože na lenním dvoře pro ni nebylo místo, od té doby neviděla ani o nich neslyšela. A oba jí při odchodu dali jasně najevo, že to je rozloučení navždy. Ženské potomstvo je na statku nežádoucí.

Magdaléna si nebyla jistá, zda ji otec ze dvora nevyžene bičem, když z kláštera uteče. Přesto se chtěla pokusit o útěk.

V klášteře se hodně naučila, osvojila si čtení a psaní, dokonce se zabývala latinou. S nadšením studovala v knihovně, kterou spravovala vzdělaná cisterciácká sestra, a získala slušné vědomosti.

Když však v Pánu zesnula správkyně komory se šatstvem, abatyše hledala nástupkyni a vybrala Magdalénu, bez ohledu na její zájmy a nadání.

Komora se šatstvem, kam Magdaléna utekla, byla umístěna mezi trámy v klášterním podkroví a ukládalo se tam světské oblečení, které novicky při vstupu do kláštera vyměnily za řádové roucho. Tucty řádových hábitů ve všech velikostech visely v masivních skříních. Světské oblečení se složilo do truhel a beden.

Bylo jich tolik, že by stačily na skvostnou výbavu královské dcery.

Koneckonců hodně jeptišek v klášteře ŠMastná brána pocházelo ze šlechtických rodin.

Hledala selské šaty, které měla na sobě, když přijela do kláštera, a od té doby je už neviděla. Přitom objevila drahocenné sametové šaty lemované kožešinou, s knoflíky ze slonoviny, hedvábné šátky a jemně tkané přehozy. Zmocnilo se jí opojení jako při vdechování kouře z kadidla při bohoslužbě. TeP k tomu přispěla pronikavá vůně suchých levandulových květů, jejichž svazečky měly odpuzovat moly a ostatní škodlivý hmyz.

Jako kdyby z těch přepychových šatů vyklouzl Pábel, Magdalénu napadla hříšná myšlenka, že si na útěk obleče některé z těch nádherných šatů. V případě nutnosti pak bude mít na sobě hodnotu, kterou může směnit za peníze. Protože ty neměla 15

žádné. Mezi jeptiškami kolovalo pár mincí, ale k tomu, aby některá získala peníze, musela buP projevovat bezmeznou vášeň pro stejné pohlaví, nebo prokazovat různé služby, které Magdaléna odmítala.

V jedné cestovní truhle se železnými držadly a vybledlým erbem na přední straně objevila šaty z hráškově zeleného plátna, nákladně ušité, jaké by mohla nosit dcera bohatého soukeníka nebo manželka městského radního. K tomu si vynašla velký čepec, který pokrýval vyholenou hlavu. Čepec i vybrané šaty sbalila do uzlíku a uložila zpátky do truhly s úmyslem, že si plán útěku ještě pár dní promyslí a počká, až konečně ustane déšM, který už několik dní padá z temných mraků nad údolím Mohanu.

Ale všechno se událo jinak.

Druhý den ráno ji stará Hildegunda při rozdělování ranní polévky opět vyřídila, aby se dostavila k abatyši, a přitom obrátila oči k nebi, jako by to odsuzovala. Magdaléna netušila nic dobrého. Za to, jak se zachovala k abatyši včera, bude jistě potrestaná, například bude muset čistit kloaku nebo ji v nejhorším případě zavřou potmě do sklepa a bez jídla.

Rázem bylo rozhodnuto. Když jeptišky po ranní polévce odešly z refektáře o dvě patra výš do ložnice, vyběhla ještě o patro výš do komory s oděvy, popadla připravený uzlík a na schodišti ho vyhodila oknem ven. Po několika dnech ustal déšM, a to považovala za znamení nebes.

Dřív než jeptišky dokončily práci v dormitáři, seběhla dolů.

Brána nebyla tak brzy ráno ještě obsazená, a tak si nikdo nevšiml, že proklouzla malými vrátky ven, opatrně se držela při klášterní zdi a vyhledala místo, kam hodila z okna uzel šatů.

Rychle se svlékla a vyměnila řeholní hábit za nádherné šaty.

Jeptiškovské roucho sbalila do uzlu. Aby získala čas a náskok před možnými pronásledovateli, běžela za úsvitu směrem k řece.

Na břehu Mohanu mrštila starý šat do líného proudu. S nádechem melancholie se zadívala, jak pomalu odplouvá, jako by se ohlížela za svým dosavadním životem. Čtyři roky ji ten přísný hábit omezoval, svíral a připoutával k životu, proti němuž zpo16

čátku nic neměla. V průběhu let se však ukázalo, že to byl klam, dokonce zlý sen. Řeholní hábit hodila do řeky s jistým záměrem. V některém ohybu řeky, jakých má Mohan v pahorkaté krajině víc než jakýkoli jiný tok, voda šat cisterciácké jeptišky vyplaví na břeh.

Všichni se budou domnívat, že dobrovolně odešla ze života – a to bude dostatečný důvod zastavit po ní pátrání.

Chvíli uzlík šatů plul při břehu, ale pak se látka nadula jako utopenec, hábit strhl chladný proud, který ho hnal doprostřed řeky, a zakrátko jí zmizel z dohledu.

Magdaléna si pamatovala, že otcův dvůr leží odtud na jihovýchod a že jim cesta do kláštera trvala dva dny na voze taženém koňmi. Pěšky a se sluncem jako jediným orientačním bodem jí to jistě potrvá mnohem déle, za předpokladu, že vůbec najde nezpevněnou cestu, která vede lesem a ve vzdálenosti několika mil míjí otcův statek. Ukazatele neexistovaly, jen tu a tam na dubu vyrytá či na kameni načrtnutá značka, kterou tam zanechali kejklíři nebo cikáni a jíž nikdo jiný nerozuměl. Měkká lesní půda pokrytá vlhkým listím, z něhož vycházel pach tlení, nijak nepodporovala rychlou chůzi. Navíc se lem dlouhých šatů nasakoval vlhkostí a oblečení bylo stále těžší.

Magdaléna usedla na vyvrácený strom ležící přes cestu, aby si trochu odpočinula. Hlavu si opřela do dlaní, nepřítomně se zahleděla do křoví a najednou se jí po tvářích koulely slzy. Kdyby se jí někdo zeptal na příčinu jejího smutku, neuměla by odpovědět. Zřejmě na ni dolehl strach z nejistoty.

Než se vydala na další cestu, pozvedla sukni a snažila se lem široký jako dlaň vyždímat. Přitom objevila něco zvláštního. V látce nahmatala cosi tvrdého, kulatého, širokého asi na dva prsty – nějaký knoflík nebo možná brož. Zvědavě posouvala záhadný předmět záložkou až ke švu, který povolil, a mohla tu věcičku vylovit. Byl to zlatý dukát, malé jmění.

Kdy a jak se cenný peníz do lemu cizích šatů dostal, netušila – a nelámala si tím hlavu. Zasunula peníz zpátky. S nadějí se vydala na další cestu.

17