0035338

Díra v plotě

H

Vaffelhjarte Copyright © Det Norske Samlaget 2005 Norwegian edition published by Det Norske Samlaget, Oslo Published by agreement with Hagen Agency, Oslo

ned první den letních prázdnin jsme si mezi našimi domy zřídili lanovku. Lena ji jako obvykle chtěla vyzkoušet první. Neohroženě vylezla na parapet okna, chytla se oběma rukama za lano a bosýma nohama se za něj zahákla. Vypadalo to nebezpečně. Když ručkovala k našemu domu a vzdalovala se od jejich okna, zadržoval jsem dech. Bude jí co nevidět devět let a není tak silná jako my, co jsme trochu větší. Asi v půli cesty jí nohy z lana sklouzly, tiše sykla a zůstala viset mezi prvními patry našich domů jen za ruce. Srdce se mi rozbušilo. „Jé!“ vyjekla. „Pokračuj!“ zaječel jsem.

Ale pokračovat nebylo tak lehké, jak se to mohlo zdát těm, co stáli u okna, to mi bylo jasné. „Tak tam zůstaň viset! Zachráním tě!“ Zpotily se mi ruce. Doufal jsem, že Lena má ruce suché. Co kdyby sklouzla z lana a spadla na zem z výšky druhého patra!

Vzpomněl jsem si na matraci.

Translation © Jarka Vrbová, 2012 Illustrations © Barbora Kyšková, 2012 ISBN 978-80-242-3473-1

Lena se vší silou držela, já jsem strhl dvojitou matraci z máminy a tátovy postele, vytáhl ji na chodbu, shodil ze schodů, protáhl úzkou chodbičkou, otevřel jsem venkovní dveře, vykopl ji na schody Va f l o v é

5

s rd í č k o

a dotáhl do zahrady. Byla to strašně těžká matrace. Cestou jsem srazil ze zdi obrázek prababičky a sklo se rozbilo. Ale pořád lepší, než kdyby se rozbila Lena.

Když jsem konečně došel na zahradu, poznal jsem z Lenina výrazu, že běžím s matrací na poslední chvíli. „Kuldo, ty loudo!“ syčela naštvaně. Černé culíky se jí pohupovaly ve vzduchu. Dělal jsem, že neslyším. Visela přímo nad živým plotem. Musel jsem matraci položit na něj. Na plot. Dávat ji jinam by nemělo cenu.

A tak se Lena Lidtová mohla konečně pustit a spadnout jako přezrálé jablko. Dopadla na zem s měkkým žuchnutím. Dva keříky v živém plotě se zlomily.

S úlevou jsem se zhroutil na trávník a díval se, jak se Lena zuřivě hrabe z poničeného živého plotu. „Za to můžeš ty, Kuldo,“ řekla mi, když se narovnala. Vyvázla bez zranění.

Pomyslel jsem si, že je otázka, jestli za to můžu já, ale neřekl jsem nic. Byl jsem rád, že zůstala naživu. Jako obvykle.

M a r ia P a r r ov á

6

Va f l o v é

7

s rd í č k o

zkoušíme dávat páku, všichni ji hravě porazí. Protože švindlujou, tvrdí Lena.

Kulda a Malá sousedka hodíme s Lenou do stejné třídy. Lena je jediná holka. Naštěstí jsou letní prázdniny, jinak by zhebla v kómatu, jak říká. „Tys mohla normálně umřít, kdybych pod tebe nestrčil tu matraci,“ řekl jsem jí večer, když jsme byli spolu venku a prohlíželi si díru v plotě. Lena o tom pochybovala. Přivodila by si maximálně otřes mozku, a ten už měla. Dvakrát.

Já osobně vypadám docela obyčejně, mám světlé vlasy a na jedné tváři důlek. Jen jméno nemám obyčejné, ale to není na první pohled vidět. Máma s tátou mě pokřtili Theobald Rodrik. Pak toho litovali. Dát malému klukovi takové velikášské jméno není moc dobrý nápad. Ale stalo se. Už devět let se jmenuju Theobald Rodrik Danielsen Yttergaard. Devět let je dlouhá doba. Celý život. Všichni mi díky bohu říkají Kuldo nebo Kuličko, a tak na to naštěstí nemusím moc myslet, jen když se Lena občas zeptá: „Jak že se to vlastně jmenuješ, Kuldo?“ To jí pak odpovím: „Theobald Rodrik.“ A Lena se dlouho a hlasitě směje. Někdy se dokonce plácá do stehen.

Ale já teď stejně uvažuju, co by se stalo, kdyby spadla a nebyla pod ní matrace. Bylo by smutné, kdyby zhebla. Už bych Lenu neměl.

Lena je totiž moje nejlepší kamarádka, i když je to holka. Nikdy jsem jí to ale neřekl. Netroufám si, protože si nejsem jistý, jestli já jsem její nejlepší kamarád. Občas si to myslím, občas ne. Přijde na to. Ale moc by mě to zajímalo, zvlášť když se dějí takovéhle věci, jako třeba když spadne z lana na matraci, kterou jsem tam položil. To si pak přeju, aby řekla, že jsem její nejlepší kamarád.

Nemusela by to říkat nijak nahlas. Mohla by to jen zašeptat. Ale neřekne to. Někdy mi připadá, jako by měla srdce z kamene.

Živý plot, do kterého jsme s Lenou udělali díru, tvoří hranici mezi našimi zahradami. V malém bílém domku na jedné straně bydlí Lena s mámou. Nemají tátu, i když Lena je toho mínění, že by se tam určitě vešel, kdyby trochu poklidili v suterénu. V mnohem větším oranžovém domě na druhé straně plotu bydlím já. Máme patro a půdu, protože nás je doma hodně: máma, táta, Minda, té je čtrnáct, Magnusovi třináct, mně devět a Ruličce tři roky. A v suterénu bydlí dědeček. Zkrátka tu bydlí tolik lidí, že se o ně máma sotva stihne postarat, jak říká. Když k nám ještě přijde Lena, je nás už trochu moc a vymkne se jí to z rukou.

Jinak má zelené oči a na nose sedm pih. Je hubená. Dědeček někdy říká, že jí jako kůň a vypadá jako bicykl. Když si například

Teď Lenu napadlo, že bychom mohli zajít k nám do kuchyně a zjistit, jestli by nám někdo nedal kafe a sušenky.

C

M a r ia P a r r ov á

8

Va f l o v é

9

s rd í č k o

Nabídl nám je dědeček. Zrovna přišel od sebe zezdola a popíjel kafe. Dědeček je hubený a samá vráska a má řídké vlasy. Je to nejlepší dospělý, jakého znám. Teď skopl dřeváky a strčil si ruce do kapes montérek. V montérkách chodí pořád. „No ne, podívejme, Kulička a naše Malá sousedka,“ řekl a uklonil se nám. „Zdá se, že tu máme pochůzku za stejným účelem.“ Máma seděla v pokoji a četla noviny. Ani si nevšimla, že jsme přišli. Je docela normální, že Lena i dědeček se zdržují u nás v kuchyni, i když tu ani jeden z nich vlastně nebydlí.

Prostě tam jen tak přijdou. Lena tu bývá na návštěvě tak často, že je už skoro svoje vlastní sousedka. Dědeček vzal do ruky baterku z kuchyňské linky a přikradl se k mámě. „Ruce vzhůru!“ zavolal a zamířil na ni baterkou. „Kafe, nebo život, paní Kari!“ „A sušenky!“ doplnila ho hlasitě Lena.

My tři, Lena, dědeček a já, dostaneme kafe a sušenky skoro pokaždé, když si řekneme. Máma nám nic nedokáže odmítnout. Rozhodně ne když hezky poprosíme. A už vůbec ne, když ji ohrožujeme na životě baterkou.

M a r ia P a r r ov á

10

Jsme dobrá partička, pomyslel jsem si, když jsme všichni čtyři seděli u stolu a povídali si. Máma se nejdřív dost zlobila kvůli té lanovce, ale teď už se zase usmívala a najednou se Leny a mě zeptala, jestli se těšíme, až budeme svatojánský ženich a nevěsta.

Lena přestala žvýkat. „Letos zase? Ty nás chceš uženichovat k smrti?“ Skoro to vykřikla.

Ne, máma nás vůbec nechce uženichovat, jak se nám snažila vysvětlit, ale Lena ji přerušila a prohlásila, že se to zřejmě nakonec stane. „Kulda a já už toho máme dost. Odmítáme,“ slabikovala zřetelně, aniž se mě nejdřív zeptala. Ale souhlasil jsem. A taky jsem to odmítal. Přestrojit se za svatojánského ženicha a nevěstu musíme vždycky my s Lenou. „To nejde, mami,“ řekl jsem. „Nemůžeme dělat něco jiného?“ Maminka nestihla ještě nic říct a Lena už bleskurychle vyhrkla, že bychom my dva mohli vyrobit čarodějnici. Skoro jsem nadskočil radostí. Tak jsem byl rád. Minda a Magnus dělají čarodějnici každý rok. Bude jen spravedlivé, když si to Lena a já jednou budeme moct vyzkoušet. Lena žebronila, poskakovala kolem a tahala mámu za ruku. „Jen je nech, ať udělají čarodějnici. Toho ženicha s nevěstou si už užili dost,“ řekl dědeček.

Tak se stalo, že Lena a já jsme dostali první příležitost vyrobit čarodějnici. A pravděpodobně taky poslední.

Va f l o v é

s rd í č k o

11

A když tam člověk dojde, uvidí jeho malý domek. Nahoru se jde dvě hodiny.

Hašení čarodějnic

B

ydlíme v zátoce, které se říká Třísklá Matylda.

Dědeček často opakuje, že Třísklá Matylda je království. Dědeček si většinou vymýšlí, ale rád si představuju, že má pravdu a že Třísklá Matylda je království, naše království. Mezi domem a mořem je kus krajiny a přes ni vede k pobřeží úzká štěrková cesta. U cesty roste jeřáb, a na ten se dá vylézt, když fouká. Každé ráno, když se probudím, se podívám z okna na moře a zjistím, jaké je počasí. Když hodně fičí, narážejí vlny na molo, až to stříká daleko na pevninu. A když je bezvětří, vypadá moře jako obrovská louže. Pokud se člověk podívá líp, všimne si, že moře má každý den jinak modrou barvu. Při té příležitosti se podívám i na dědečkův člun. Dědeček vstává každý den v pět a vyjíždí na ryby. Kolem našeho domu vede silnice. A kolem ní jsou kopečky, na kterých jezdíme v zimě na saních a na lyžích.

Jednou jsme si postavili skokanský můstek, protože Lena chtěla vyzkoušet, jestli na bobech přeskočí silnici. Skončila přesně uprostřed a natloukla si zadek tak, že musela dva dny ležet jen na břiše. Ještě ke všemu se blížilo auto a řidič musel dupnout na brzdu, protože se nestihla skulit do příkopu. Daleko a vysoko v horách leží statek Jona z Kopců. Je to nejlepší kamarád našeho dědečka.

M a r ia P a r r ov á

12

My s Lenou víme o Třísklé Matyldě všechno, co stojí za to vědět.

A víc než to. Takže teď jsme přesně věděli, co musíme hledat, abychom vypadali jako obstojné čarodějnice.

Ještě štěstí, že nás dědeček naučil dělat pořádné uzly. To se Leně a mně vždycky hodí, i teď. Svatosvatě jsme ale slíbili, že už nikdy nebudeme stavět lanovku. Lena suverénně uvázala dvojitý námořnický uzel, aby naše čarodějnice držela pohromadě. Lena je hodně rychlá, když se do něčeho pustí. I když nám dlouho trvalo, než se nám povedlo to zaonačit tak, aby z hadrů nevykukovalo seno. Čarodějnice byla trochu schlíplá, nešlo nám ji narovnat. Byla stejně velká jako Lena a já. A dost strašidelná. Ustoupili jsme o několik kroků dozadu a prohlíželi si ji. „Nádhera,“ pravila Lena a spokojeně se usmála.

Zrovna když jsme chtěli odnést čarodějnici do staré stáje, objevil se Magnus. „Vy jste udělali strašáka do zelí?“ zeptal se. „Ne, to je čarodějnice,“ vysvětlili jsme mu.

Magnus se rozesmál. „Tohle, jo? To je ta nejubožejší čarodějnice, jakou jsem kdy viděl!

Akorát tak na spálení!“ Dost jsem se naštval. Lena ještě víc. „Mazej radši k vodě a připrav tam hranici,“ zaječela na Magnuse, až mi leknutím zadrnčelo pod svetrem.

A Magnus šel, ale ještě dlouho jsme slyšeli, jak se chechtá. Řekl Va f l o v é

s rd í č k o

13