První kapitola
ZJEVENÍ NOVÉ CESTY Když Ke mně RobeRta přišla popRvé na psychoterapii, měl jsem po patnácti minutách pocit, že jsem úplně k ničemu. obrátila se na mne se zcela konkrétní žádostí. Chtěla se zbavit utkvělé představy, že ji přítel podvádí. „pročítám mu zprávy, vyptávám se ho, někdy dokonce jedu k jeho domu, abych ho mohla sledovat. nikdy jsem nic podezřelého nenašla, ale nemohu s tím přestat.“ myslel jsem si, že její potíže lze snadno vysvětlit tím, že její otec odešel od rodiny, když byla malá. i dnes, ve svých pětadvaceti, má stále strach z opuštění. ale než jsme to stihli probrat hlouběji, pohlédla mi do očí a prohlásila: „poraďte mi, jak se té posedlosti zbavit. neplýtvejte mým časem ani penězi zjišťováním, proč se cítím nejistá – to už vím.“ Kdyby za mnou Roberta přišla dnes, nadchlo by mne, že přesně ví, co chce, a také bych jí dokázal účinně pomoct. naše setkání se však odehrálo před 25 lety, když jsem jako psychoterapeut začínal. Její přímost mě zasáhla jako šíp. nedokázal jsem odpovědět. nedával jsem vinu sobě. právě jsem dokončil dvouletá důkladná studia všech současných psychoterapeutických teorií a postupů. Čím víc informací jsem vstřebával, tím nespokojenější jsem byl. Jako kdyby se tyto teorie míjely s aktuální zkušeností člověka, který má potíže a potřebuje pomoct. Cítil jsem, že mě škola nijak nepřipravila na to, jak vyhovět žádosti, se kterou se na mne obrátí pacient jako nyní Roberta.
10
NÁSTROJE
napadlo mě, že odpovědi zřejmě nelze hledat v knihách. možná se požadované schopnosti dají naučit pouze osobními konzultacemi s odborníkem, který už má zkušenosti přímo z praxe. měl jsem v té době velmi dobré vztahy se dvěma učiteli – nejen že mne velmi dobře znali, ale především za sebou měli desetiletí klinické zkušenosti. Jistě za ta léta už dávno vědí, jak reagovat na takový druh žádosti. popsal jsem jim Robertin požadavek. Jejich odpovědi potvrdily mé nejhorší obavy. ani oni neměli žádné řešení. a co víc, co se mně zdálo jako z její strany rozumná žádost, označili za součást jejího problému. použili mnoho klinických termínů: Roberta byla „impulzivní“, „rezistentní“ a „dožadovala se okamžitého uspokojení své žádosti“. varovali mne, že pokud bych se snažil vyhovět jejím bezprostředním potřebám, přišla by okamžitě s novými požadavky. Jednohlasně mi doporučili provést ji jejím dětstvím – tam bychom měli objevit primární příčinu, která způsobila obsesi. namítl jsem, že Roberta už ví, co je příčinou. odpověděli mi, že odchod otce od rodiny nemusí být skutečným důvodem. „musíte jít do jejího dětství ještě hlouběji.“ byl jsem tímto přístupem otrávený. Už jsem se s tím setkal – pokaždé, když pacient přišel s přímým požadavkem, terapeut pacienta nabádal, aby „šel hlouběji“. byla to taková hra, s jejíž pomocí se pokoušeli skrýt pravdu: pokud došlo na okamžitou pomoc, terapeuti toho mohli svým pacientům nabídnout jen málo. byl jsem nejen zklamaný, ale měl jsem skličující pocit, že hovořili za celou terapeutickou obec – alespoň já jsem od terapeutů nikdy neslyšel nic jiného. nevěděl jsem, kam se mám obrátit. a pak jsem měl štěstí. přítel mi řekl, že potkal psychiatra, kterému stávající systém také nevyhovuje. „ten muž ti na otázky odpoví – a já ti garantuji, že jsi takové odpovědi ještě neslyšel.“ dotyčný vedl na univerzitě řadu seminářů a já se rozhodl, že se toho následujícího zúčastním. a tak jsem potkal doktora phila Stutze, spoluautora této knihy.
ZJEVENÍ NOVÉ CESTY
11
ten seminář změnil mou praxi – i život. všechny philovy myšlenky se zdály být úplně nové. a co bylo důležitější, cítil jsem, že jsou pravdivé. byl prvním psychoterapeutem zaměřeným na řešení, nikoliv na problém. S nikým jiným, kdo by měl tento přístup, jsem se dosud nesetkal. phil věřil, že lidské bytosti disponují nevyužitými silami, které jim umožňují vypořádat se s problémy. ve skutečnosti byl jeho pohled na problémy zcela opačný, než nás učili. nevnímal je jako znevýhodnění pacienta, ale jako příležitost vstoupit do světa nevyužitých možností. předtím jsem byl trochu skeptický. o proměně problému v příležitost jsem něco slyšel už dříve, ale teorie je jedna věc a praxe druhá. Zatím mi nikdo nedokázal přesně vysvětlit, jak to provést. phil to udělal – jasně a konkrétně. Je třeba navázat spojení se skrytými zdroji použitím mocných, ale jednoduchých technik. phil tyto techniky nazýval „nástroje“. Z onoho semináře jsem odcházel velmi vzrušený, jako by mi narostla křídla. nešlo jen o to, že nakonec přece jen existovaly použitelné nástroje, které dokážou pomáhat lidem – cosi se skrývalo i ve philově přístupu. dával sebe, své teorie a nástroje posluchačům zcela k dispozici. netrval na tom, abychom přijali vše, co nám říká. Chtěl pouze, abychom jeho nástroje použili a dospěli k vlastním závěrům o jejich účinnosti. téměř jako by nás vyzýval, ať předložíme důkazy, které ho usvědčí z omylu. říkal jsem si, že je buď velmi odvážný, nebo šílený – nebo možná obojí. v každém případě na mě udělal silný dojem a měl jsem pocit, jako bych z místnosti plné dusivých dogmat tradičněji uvažujících kolegů vyšel na čerstvý vzduch. mnohem jasněji jsem teď chápal, že se mnozí z nich pouze schovávají za neproniknutelnou zdí spletitých idejí a vůbec necítí potřebu zkoumat či prověřovat jejich účinnost. na semináři jsem se naučil pouze jeden nástroj, ale od toho okamžiku jsem ho téměř nábožně začal používat. ne-
12
NÁSTROJE
mohl jsem se dočkat, až jej budu moci aplikovat v Robertině případě. byl jsem si jist, že jí pomůže mnohem lépe než opakovaná hloubková sonda do minulosti. na naší následující schůzce jsem jí řekl: „existuje cosi, co můžete začít dělat v okamžiku, kdy budete mít pocit, že se vás zmocňuje obsese,“ a vysvětlil jsem jí onen nástroj (o kterém pojednám později). K mému překvapení ho přijala bez námitek a začala ho okamžitě používat. a co víc, pomohl jí. mí kolegové se mýlili. Když jsem dal Robertě návod, jak si pomoct, nezačala mi klást další požadavky ani jsem neblokoval její proces zrání, jak předvídali. naopak se stala aktivním a nadšeným účastníkem vlastní terapie. a já se zbavil pocitu neužitečnosti a v krátké době jsem se mohl radovat z pozitivního vlivu na pacienta. Zjistil jsem, že chci víc – víc informací, víc nástrojů – a hlubší pochopení toho, jak fungují. existovala jen jedna nová technika nebo, jak jsem tušil, zcela nový způsob, jak nahlížet na lidské bytí? ve snaze získat odpovědi na otázky jsem phila vyhledal po každém semináři a pokoušel se z něj dostat co nejvíc informací. vždycky byl ochotný – zdálo se, že ho těší odpovídat na mé otázky –, ale každá odpověď vedla k další otázce. měl jsem pocit, jako kdybych narazil na zlatou žílu informací a chtěl jsem si jich domů odnést co možná nejvíce. byl jsem nenasytný. Což vyvolalo další záležitost. poznatky od phila mě natolik uchvátily, že jsem chtěl, aby se staly jádrem mé práce s pacienty. Jenomže neexistoval ucelený program, ve kterém bych se jeho metodu mohl naučit – žádná akademická meta, které by bylo možno dosáhnout. v těchto věcech jsem vynikal, ale phil nejevil zájem. Znejistěl jsem. mohl bych se stát jeho žákem? přijal by mne? nebo ho mé otázky obtěžovaly?
ZJEVENÍ NOVÉ CESTY
13
Nedlouho poté, co jsem začal vést semináře, se mezi posluchači objevil zapálený mladík jménem Barry. S jistým váháním se představil jako terapeut, přestože podle detailního způsobu dotazování bych ho označil spíš za právníka. Ať už pracoval v jakémkoli oboru, byl opravdu chytrý. Nicméně to nebyl skutečný důvod, proč jsem odpovídal na jeho otázky. Nikdy jsem nepřeceňoval intelekt ani akademické tituly. Upoutalo mě jeho nadšení: jak šel domů a nástroje sám zkoušel. Nevím, jestli jsem si to jen nenamlouval, ale jako kdyby něco už dlouho hledal a teď to konečně našel. A pak se mě zeptal na něco, na co se mě ještě nikdy nikdo neptal. „Zajímalo by mě..., kdo vás to naučil..., nástroje a to ostatní. V našem studijním programu se nikdo o ničem takovém ani vzdáleně nezmínil.“ „Nikdo mě to neučil.“ „Chcete říct, že jste na to přišel sám?“ Zaváhal jsem. „No... vlastně ne tak docela.“ Nevěděl jsem, jestli mu mám vyprávět, jak jsem k těmto informacím skutečně přišel. Byl to poněkud neobvyklý příběh. Ale vypadal jako člověk s otevřenou myslí, takže jsem se rozhodl, že to zkusím. Začalo to s mým úplně prvním, opravdu zvláštním pacientem. Tony byl mladý chirurg na stáži v nemocnici, kde jsem pracoval na psychiatrii. Na rozdíl od mnoha jiných chirurgů nebyl arogantní. Naopak, když jsem ho spatřil poprvé, krčil se u dveří mé kanceláře a vypadal trochu jako myš zahnaná do kouta. Zeptal jsem se ho, co ho trápí, a on odpověděl: „Bojím se zkoušky.“ Třásl se, jako kdyby ji měl podstoupit za deset minut, ale ve skutečnosti ho čekala až za půl roku. Měl hroznou trému ze všech zkoušek, ale tato z nich byla nejdůležitější. Šlo o závěrečnou praktickou zkoušku z chirurgie. Prošel jsem si jeho minulost tak, jak mě to na škole učili. Jeho otec vydělal jmění na chemických prádelnách, ale protože nedostudoval vysokou školu, měl hluboce zakořeněný pocit méněcennosti. Chtěl mít ze syna slavného chirurga, aby tak mohl mít pocit úspěchu alespoň synovým prostřednictvím, ovšem na druhou stranu trpěl nejistotou
14
NÁSTROJE
a podvědomě se obával, že ho syn přeroste. Tonymu tím nechtěně vštípil přehnaný strach z úspěchu, protože ho vlastně vnímal jako rivala. Tony se tedy obával jeho pomsty a neuspět u zkoušky byl jeho způsob, jak zůstat v bezpečí. Takovouto interpretaci jsem se přinejmenším naučil na studiích. Když jsem ji sdělil Tonymu, zatvářil se poněkud skepticky. „To zní jako z nějaké učebnice. Můj otec mě nikdy do ničeho nenutil jen kvůli sobě. Těžko ho můžu obviňovat z vlastních potíží.“ Nicméně mu to zpočátku trochu pomohlo: vypadal a cítil se lépe. Jak se ale datum zkoušky blížilo, symptomy se vrátily. Chtěl ji odložit. Ujišťoval jsem ho, že je to jen jeho strach z otce. Stačí si o jeho obavách opět pohovořit a zase zmizí. To byl tradiční, časem vyzkoušený přístup. Byl jsem si sebou tak jistý, že jsem se mu za úspěch zkoušky zaručil. Mýlil jsem se. U zkoušky propadl. Poté jsme měli poslední sezení. Stále vypadal jako myš zahnaná do kouta, ale tentokrát jako rozzuřená myš. Jeho slova mi duněla v uších: „Vůbec jste mě nenaučil, jak přemoct strach. Mluvit stále o mém otci bylo jako jít na tygra s vodní pistolí. Zklamal jste mě.“ Zkušenost s Tonym mi otevřela oči. Pochopil jsem, jak bezmocně se pacient cítí, když se s potížemi potýká sám. Bylo třeba nalézt řešení, díky němuž by člověk získal potřebnou sílu s problémem bojovat. Teorie a vysvětlování takový druh síly poskytnout nemohou, potřebují konkrétní „ozbrojené složky“, jejichž účinnost skutečně pocítí. Zažil jsem ještě několik dalších, i když méně výrazných neúspěchů. V každém z těch případů prožíval pacient nějaké trápení: depresi, paniku, obsesi atd. Prosili mne, abych jim pomohl zbavit se bolesti. Netušil jsem, jak to udělat. S neúspěchem jsem měl své zkušenosti. V době dospívání jsem byl závislý na basketbalu a hrál jsem ho s lepšími a většími dětmi (ostatně téměř každý byl v té době větší než já). Hodně jsem prohrával, ale věděl jsem, co mám dělat: když mi hra nešla, prostě jsem musel víc trénovat. Toto však bylo něco jiného. Když jsem selhal při terapii, kterou jsem vedl tak, jak mne to učili, nebylo co trénovat. Cítil jsem se, jako kdyby mi sebrali míč.
ZJEVENÍ NOVÉ CESTY
15
Psychologii mne učili skvělí, nadaní lidé. Přesto se mě zmocnil pocit, že netuším, jak vlastně pomáhat. Není to nic neobvyklého, mladí terapeuti o sobě často pochybují. Jak jde čas, pochopí, že terapie nedokáže zvládnout úplně všechno. Pokud přijmou její omezení, už se necítí tak zle. Pro mne to však bylo nepřijatelné. Nedosáhnu spokojenosti, dokud nebudu moci pacientům nabídnout to, o co mě žádají: způsob, jak se účinně bránit. Rozhodl jsem se, že se ho pokusím za každou cenu najít. Když se dnes ohlížím zpět, je zřejmé, že toto byl další krok na cestě, započaté v mých devíti letech. V tom roce mi na vzácný druh rakoviny zemřel tříletý bratr. Rodiče měli omezené emoční zdroje a nikdy se z tragédie zcela nevzpamatovali. Pocit ztráty je stále obestíral jako temný mrak a všechny budoucí naděje soustředili na mne – jako kdybych měl zvláštní moc ten oblak rozpustit. Můj otec přišel každý večer z práce, sedl si do houpacího křesla a začal si dělat starosti. Nahlas. Seděl jsem vedle něj na podlaze a poslouchal, jak mi říká, že může kdykoliv přijít o práci (používal výraz „přijít na mizinu“). Ptal se mne na takové věci, jako „Co bys dělal, kdybys měl jen jedny trenýrky?“ nebo „A co kdybychom všichni museli bydlet v jediném pokoji?“ Žádná z jeho obav nebyla reálná. Všechny vyvěraly pouze ze strachu, že by nás mohla znovu navštívit smrt. Během několika následujících let jsem si uvědomil, že mým úkolem je otce uklidňovat. Ve skutečnosti jsem se stal jeho psychiatrem. Bylo mi dvanáct. Tenkrát jsem o tom ale takhle nepřemýšlel. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Hnal mě instinktivní strach, že když tuto roli nepřijmu, vrátí se mrak smrti a přemůže nás. Bylo to sice nerealistické, ale tehdy mi to připadalo jako naprostá skutečnost. Tím, že jsem vyrůstal pod takovým tlakem, jsem získal sílu pomáhat v dospělosti skutečným pacientům. Na rozdíl od mých vrstevníků mne požadavky pacientů nevystrašily. Takovou roli jsem totiž už zastával téměř dvacet let.
16
NÁSTROJE
Sice jsem byl ochoten zabývat se jejich bolestmi, ale to ještě neznamenalo, že jsem věděl jak. Jedna věc mi ale byla jasná: jsem na to sám. Neexistovaly knihy, které bych si mohl přečíst, odborníci, s nimiž bych si mohl dopisovat, ani tréninkové programy, které bych mohl absolvovat. Musel jsem se spolehnout na instinkty. Tenkrát jsem to nevěděl, ale díky nim jsem objevil zcela nový zdroj informací. Instinkty mě vedly do přítomnosti. Právě v ní trpěli mí pacienti. Provádět je minulostí bylo jen zdržování – už jsem nechtěl žádné zkušenosti jako s Tonym. Minulost znamená vzpomínky, emoce, retrospekci, všechny mají svůj smysl. Já jsem však hledal něco účinného, co by jim přineslo úlevu hned teď. Abych to našel, musel jsem zůstat v přítomnosti. Stanovil jsem si jen jedno pravidlo: vždycky, když mě pacient žádal o úlevu – od bolestných pocitů, plachosti, deprivace či čehokoliv jiného – musel jsem se jimi zabývat přímo na místě. Musel jsem přijít s okamžitou pomocí. Zvykl jsem si říkat nahlas, cokoli mne napadlo, že by mohlo pacientovi ulevit. Bylo to něco jako Freudovy volné asociace naruby – prováděné doktorem, nikoliv pacientem. Nejsem si jist, jestli by mi něco takového schválil. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem mluvil bez toho, že bych věděl, co řeknu dalšího. Jako kdyby skrze mne promlouvala nějaká jiná moc. A postupně se formovaly nástroje, o nichž pojednává tato kniha (a filozofie, z níž vycházejí). Očekával jsem od nich pouze to, že budou účinné. Protože jsem nikdy své hledání definitivně neuzavřel, dokud jsem nemohl nabídnout pacientovi specifický nástroj, je důležité porozumět termínu „nástroj“. Nástroj je mnohem víc než jen „úprava postoje“. Kdyby pozitivní změny ve vašem životě byly jen otázkou úpravy přístupu, nepotřebovali byste tuto knihu. Skutečná změna vyžaduje změnu chování – nejen přístupu. Řekněme, že když jste rozčilení, křičíte – na ženu, na děti, na zaměstnance. Někdo vám pomůže si uvědomit, jak je to nepěkné a jak podobné jednání ničí vztahy. Získáte nový pohled na křik. Už je vám to jasné a cítíte se lépe... do té doby, než váš zaměstnanec udělá chybu, která vás stojí peníze. A vy začnete automaticky zase křičet.
ZJEVENÍ NOVÉ CESTY
17
Změna přístupu vás neodnaučí zvyku křičet, protože postoje nedokážou ovlivnit chování, jelikož nejsou dostatečně silné. Abyste měli své chování pod kontrolou, potřebujete v určitém okamžiku aplikovat na určitý problém určitý postup. A to jsou nástroje. Počkejte si (bez křiku, pokud to zvládnete) na druhou kapitolu, kde se naučíte nástroj, který vám v tomto případě pomůže. Vtip je v tom, že nástroj – na rozdíl od úpravy postoje – vyžaduje, abyste jednali aktivně. Nejenže to dá práci, ale navíc ji musíte dělat opakovaně, tj. vždy, když se rozčílíte. Postoj se definuje jako opakovaná řada hodnocení (myšlenek). Stále přiznáváme myšlenkám mnohem větší moc, než ve skutečnosti mají. V naší kultuře zaměřené na rychlost chceme věřit, že náhlé zjevení nebo odhodlání mohou způsobit trvalou změnu. Ale pouze si něco namlouváme. Změna myšlení neznamená nic, pokud po něm nenásleduje i změna chování. Nejjistější způsob, jak změnit chování, je použít nástroje. Bez ohledu na to, co jsme doposud řekli, mezi postojem a nástrojem existuje ještě zásadnější rozdíl. Postoj se skládá z hodnocení vytvářených vaší myslí – a dokonce i když ho změníte, stejně pracujete se stávajícími omezeními. Nástroj má tu jedinečnou vlastnost, že vás přenáší mimo dění odehrávající se ve vaší hlavě. Spojuje vás se světem nekonečně větším než jste vy sami, se světem neomezených možností. Nezáleží na tom, zda ho nazýváte kolektivním nevědomím nebo duchovnem. Zjistil jsem, že pro mě je nejjednodušší říkat tomu „vyšší svět“ a silám, které jsou v něm obsaženy, „vyšší síly“. Potřeboval jsem, aby nástroje měly moc měnit chování, proto jsem jejich zdokonalování věnoval nemalé úsilí. Informace ke mně zprvu přicházely v syrové, nehotové podobě. Mí pacienti si nikdy nestěžovali: ve skutečnosti se jim líbilo být součástí tvořivého procesu. Byli vždy ochotni zkoušet nové druhy nástrojů a sdělovali mi, které jsou účinné a které nikoli. Chtěli jen to, aby jim nástroj pomohl. Vlastně jsem se jim vydával všanc. Nemohl jsem si držet odstup a jako vševědoucí autorita jim z výšky přednášet moudra. Bylo to spíš společné úsilí, ale to jim svým způsobem přinášelo úlevu. Ni-
18
NÁSTROJE
kdy mi neseděl tradiční model terapie, v němž je pacient „nemocen“ a psychiatr, který ho studuje jako hmyz v krabičce, by ho měl „léčit“. To mě vždycky uráželo – necítil jsem se lepší než mí pacienti. Jako terapeut jsem si nikdy nedržel pacienty od těla, ale těšil jsem se z toho, že jim mohu do rukou vložit moc. Učil jsem je používat nástroje a to byl můj způsob, jak jim věnovat ten největší dar: schopnost změnit vlastní život. Pokaždé jsem cítil velké uspokojení, když byl nástroj hotov. V tomto procesu se až s překvapivou jistotou dalo určit, kdy už je nástroj definitivně dokončen. Nikdy jsem neměl pocit, jako kdybych ho vykouzlil z vody, naopak jsem vždy zřetelně vnímal, že jsem pouze odhalil cosi, co mělo nějakou podstatu. Prostě jsem především pevně věřil, že ke každému pojmenovanému problému existuje i nástroj, který přinese úlevu. A jako slídicí pes jsem vytrvale sledoval stopu, dokud jsem nástroj neodhalil. A moje víra se dočkala nečekané odměny. Jak šel čas, sledoval jsem, co se dělo s pacienty, kteří používali nástroje pravidelně. Jak jsem doufal, byli nyní schopni ovládat symptomy: paniku, negativitu, vyhýbavé chování atd. Ale stalo se cosi nečekaného. Začali navíc rozvíjet i nové dovednosti. Uměli se mnohem jistěji vyjadřovat, byli mnohem tvořivější než dřív, objevili v sobě vlastnosti vůdčích osobností. Začali ovlivňovat okolní svět – často poprvé v životě. Nikdy jsem nic takového neplánoval. Svůj úkol jsem si definoval jako návrat pacientů do „normálu“. Ale oni zdaleka normál přesahovali – rozvíjeli potenciál, o němž dříve ani netušili, že jej mají. Tentýž nástroj, který v přítomnosti pomohl k úlevě od bolesti, ovlivnil při pravidelném používání každou oblast jejich života. Nástroje se ukázaly jako mnohem mocnější, než jsem vůbec doufal. Abych tomuto procesu lépe porozuměl, musel jsem se jimi začít zabývat hlouběji a zblízka se podívat na vyšší síly, které se jejich používáním uvolnily. Už jsem jejich práci pozoroval dřív. Právě tak i vy – každá lidská bytost je zažila. Disponují skrytou, nečekanou silou, která nám dovolí dělat věci, jež považujeme za neuskutečnitelné. Většina lidí však k nim má přístup pouze ve stavu nouze.
ZJEVENÍ NOVÉ CESTY
19
A pak už je zase necháme odplynout a zapomeneme, že jsme kdy k nim měli přístup. Zkušenosti mi přinesly zcela nový pohled na lidský potenciál. Mí pacienti jako by měli přístup k těmto vyšším silám každý den. Díky pravidelnému používání nástrojů je měli k dispozici podle přání. Toto poznání zásadně změnilo můj názor na působení psychoterapie. Místo vnímání problémů jako výsledku stavu zapříčiněného minulostí jsme je potřebovali vidět jako prostředek k rozvoji sil v současnosti – sil, které dřímou uvnitř nás samotných. Terapeut ale musí udělat víc než jen vidět problémy jako katalyzátory. Jeho úkolem je dát pacientovi konkrétní přístup k silám, které potřebuje k vyřešení svých obtíží. Tyto síly musí pacient cítit, nejen o nich mluvit. To vyžaduje, aby terapie poskytovala něco, čím doposud nikdy nedisponovala: sadu nástrojů. Strávil jsem hodinu tím, že jsem vychrlil hrozivé množství informací. Barry je všechny průběžně přijal a místy souhlasně přikyvoval. Všiml jsem si, že když jsem se zmínil o „silách“, ve tváři se mu objevil pochybovačný výraz. Věděl jsem, že neumí příliš skrývat, co si opravdu myslí – a byl jsem připraven na nevyhnutelný výslech.
většina toho, co phil vykládal, byla pro mne zjevením. nasával jsem informace jako houba a byl jsem připraven použít je v praxi. Jednu věc jsem ale spolknout nedokázal... tu část teorie, v níž mluvil o vyšších silách. Chtěl po mně, abych věřil v něco, co nelze změřit či dokonce vidět. byl jsem si docela jistý, že se mi podařilo své pochybnosti před ním skrýt. pak ale mé myšlenky přerušil. „něco vás trápí.“ „ne, nic... bylo to ohromně zajímavé.“ Jen se na mne díval. naposledy jsem se takto cítil, když mě jako dítě přistihli, že si při snídani sypu cukr do ovesných vloček. „dobře. Jen jedna maličkost... no, vlastně to není maličkost. Jste si absolutně jist těmi vyššími silami?“