39
1.
Le West End
Na cestu po Charlesových stopách jsem se vydal jednoho slunného dubnového dne. Rue de Monceau je dlouhá pařížská ulice, kterou v polovině protíná velký bulvár Malesherbes, jenž pak pokračuje dál až k bulváru Pereire. V těch místech stojí ve svahu řada domů ze zlatavého kamene, několik honosných budov, které jsou diskrétními variacemi na neoklasicistní téma. Každá z nich je takový menší florentský palác, fasády se v nižších podlažích vyznačují bohatým bosováním a jsou zdobeny spoustou různých kamenných hlav, karyatid a ozdobných lišt. Dům číslo 81 v rue de Monceau, tedy Hôtel Ephrussi, kde moje necuke začalo svou pouť, stojí skoro až nahoře na kopci. Projdu kolem ředitelství návrhářské společnosti Christian Lacroix a ocitnu se před dalším domem. Jsem na místě. Poněkud mě zdrtí, když zjistím, že v Charlesově domě sídlí nějaká zdravotní pojišťovna. Ten dům je skutečně nádherný. Jako kluk jsem takovéhle budovy rád kreslil, celé odpoledne jsem vydržel sedět a pečlivě své výkresy stínovat, aby vynikla různá hloubka zasazení oken a sloupů. V tomhle typu staveb se skrývá jakýsi hudební aspekt. Vezmete klasické prvky a pokoušíte se jim vdechnout rytmický život – čtyři korintské sloupy se tyčí vzhůru a udávají tempo fasádě, čtyři masivní kamenné urny na parapetu. Budova je několik poschodí vysoká a osm oken široká. Přízemí je postaveno z velkých kamenných bloků, které jsou uměle opracovány tak, aby to působilo, že jsou ošlehané větrem a omleté vodou. Dvakrát kolem toho domu projdu a až potřetí si všimnu, že kovové mříže na přízemních oknech vedoucích do ulice zdobí dvojité E, dvě zrcadlová velká písmena obrácená zády k sobě. Úponky
40
Z a j í c s j a n ta rov ý m a o č i m a
jejich vodorovných čárek míří do prostoru a vytvářejí ovál. Ta písmena jsou v mříži okna téměř neviditelná. Pokouším se přijít na to, co takováto přímost znamená a co vypovídá o tom, jak sebejistí moji předkové byli. Průchodem se dostanu na dvůr, další klenutý průchod mě zavede k pevnému bloku červených cihel. Nad ním kdysi bývaly pokoje pro služebnictvo. Ten dům je jakési příjemné diminuendo materiálů a struktur. Poslíček z restaurace Speedy-Go Pizza právě přináší zaměstnancům zdravotní pojišťovny krabice s obědem. Dveře do vstupní haly jsou otevřené. Vejdu dovnitř, dívám se na schodiště, jež se vine celým domem jako pentlička kouře, černá litina a jemné zlaté ornamenty stoupají až ke kopuli vysoko nahoře. V hlubokém výklenku stojí mramorová urna, pod nohama mám šachovnici černých a bílých mramorových dlaždic. Po schodech právě sešli nějací velcí šéfové, jejich podpatky na dlaždicích hlasitě klapou. Rozpačitě vycouvám ven. Jak bych se mohl pustit do vysvětlování toho bláznivého pátrání, kvůli kterému jsem tady? Stojím na ulici, dívám se na dům a párkrát si ho vyfotografuji. Pařížané procházející kolem mi s omluvami uhýbají. Pozorování domů je umění. Musíte se pořádně dívat, abyste odhalili způsob, jakým je budova zasazená do volné krajiny či do ulice. Musíte si uvědomit, kolik prostoru zabírá ve světě a kolik z toho světa odsouvá stranou. Tak například číslo 81 je dům, jenž se vychytrale ztrácí mezi svými sousedy. Existují i honosnější budovy, stejně jako existují budovy prostší, nicméně jenom málokterá je diskrétnější než tahle. Vzhlédnu k oknům ve druhém patře, kde míval své pokoje Charles. Z některých oken se díval přes ulici na robustně klasicistní dům naproti, z dalších viděl přes dvůr na krajinu střech, na různé kamenné ornamenty, štíty a komíny. Charles využíval předpokoj, dva salony – z jednoho z nich si udělal pracovnu –, jídelnu, dvě ložnice a místnost zvanou petite. Snažím se tomu přijít na kloub. On a jeho starší bratr Ignac bydleli na tomhle patře, jejich pokoje tedy ležely vedle sebe. Nejstarší bratr Jules a jejich ovdovělá matka Mina žili o patro níž, v místnostech pyšnících se vyššími stropy, honosnějšími okny a také balkony,
Le West End
41
na nichž jsou dnes, v tomhle dubnovém ránu, k vidění umělohmotné květináče s poněkud přerostlými červenými pelargo niemi. Podle městských záznamů býval dvůr tohoto domu kdysi zasklený, to sklo už však dávno zmizelo. A ve stájích, ze kterých je dneska dokonale elegantní domek, se nacházelo pět koní a tři kočáry. Že by tehdy bylo považováno za vhodné, napadne mě, aby takhle velká rodina, jež žila značně společenským životem a snažila se ve svém okolí budit ten správný dojem, měla těch koní právě tolik? Dům je obrovský, ale ti tři bratři se museli na tom černozlatém točitém schodišti každý den potkávat, jeden druhého určitě slyšel, když k němu zpod skleněné střechy na dvoře ozvěnou doléhalo rachocení kol přijíždějícího kočáru. A občas se srazili s lidmi, kteří cestou do vyššího patra míjeli jejich dveře. Ti tři si postupem času dozajista našli způsob, jak jeden druhého nevidět ani neslyšet. Pokud je člověk neustále v tak těsném kontaktu se zbytkem rodiny, musí si vybudovat určité strategie soužití, napadne mě, když si vzpomenu na své bratry. Jules, Ignac a Charles spolu zřejmě vycházeli dobře. Nejspíš jim ani nic jiného nezbývalo. Paříž pro ně koneckonců znamenala práci. V paláci Hôtel Ephrussi rodina bydlela, bylo to však zároveň pařížské sídlo rodiny v době jejího největšího vzestupu. A mělo svůj protějšek i ve Vídni v podobě velkého Palais Ephrussi na Ringstrasse. Oba domy, pařížský i vídeňský, jsou vyjádřením jistého smyslu pro drama, jakési veřejné tváře, kterou rodina nastavovala světu. Oba byly postaveny v roce 1871 v místech, jež právě přicházela do módy. Jak rue de Monceau, tak Ringstrasse byly tehdy populární natolik krátce, že se podobaly spíše nedokončenému, neuspořádanému, hlučnému a prašnému staveništi. Obě ulice se tehdy teprve hledaly a jako kariéristé s ostrými lokty soupeřily se staršími částmi města s těmi jejich úzkými uličkami. Jestli vám podobný honosný dům v takových ulicích připadá poněkud teatrální, je to proto, že teatrální už od počátku být měl. Tyhle dva paláce v Paříži a ve Vídni tvořily součást rodinného plánu – rod Ephrussiů zkrátka kráčel „ve šlépějích
42
Z a j í c s j a n ta rov ý m a o č i m a
Rothschildů“. A stejně jako Rothschildové vysílali počátkem 19. století své potomky z Frankfurtu do světa, aby kolonizovali jednotlivé evropské metropole, také Abrahám našeho rodu, Charles Joachim Ephrussi, zorganizoval v polovině 19. století tuhle expanzi Ephrussiů z Oděsy. Byl to skutečný patriarcha, z prvního manželství měl dva syny, Ignace a Leona. V padesáti letech se oženil podruhé a zplodil ještě další potomky – syny Michela a Maurice a dcery Theresu a Marii. Oděsa bylo město v „pásmu osídlení“, tedy v té části carského Ruska, kde se mohli usazovat Židé. V Oděse se nacházely slavné rabínské školy a synagogy, bylo to také město literatury a hudby, magnet pro haličské Židy, obyvatele chudičkých štetlů. Každých deset let se zde zdvojnásoboval počet obyvatelstva židovského, řeckého i ruského původu, mluvilo se tu několika jazyky, kvetly tady nejrůznější spekulace a obchody a v docích se to hemžilo intrikami a špiony. Charles Joachim Ephrussi proměnil malý obchod s obilím v obrovský podnik díky tomu, že ovládl zdejší trh. Nakupoval obilí od prostředníků, kteří je na povozech převáželi po vyježděných cestách z ukrajinských polí bohatých na černozem, tedy z nejúrodnějších obilných lánů na světě, do oděského přístavu. Zde Joachim obilí uložil do skladů, kde čekalo na další cestu přes Černé moře, proti proudu Dunaje, přes Středomoří. V šedesátých letech 19. století už byla rodina Ephrussiů největším vývozcem obilí na světě. V Paříži proslul James de Rothschild jako le Roi des Juifs – Král Židů. Ephrussiové byli považováni za les Rois de Blé – Krále obilí – a měli svůj vlastní erb: obilný klas a heraldický trojstěžník s plnými plachtami. Pod korábem se skvělo jejich motto, Quod Honestum: Nelze nám nic vytknout. Můžete nám věřit. Patriarcha rodu hodlal na rozrůstající se síti kontaktů stavět a pustil se do financování velkých kapitálových projektů – mostů přes Dunaj, železnic přes Rusko a Francii, doků a kanálů. Firma Ephrussi et Cie se měla z velmi úspěšné obchodní společnosti proměnit v mezinárodní finanční instituci. Měla se z ní stát banka. A každá prospěšná dohoda uzavřená s nějakou
43
Le West End
vládou, každý obchod dojednaný s některým zchudlým arcivévodou, každý klient, který si vytvořil vůči rodině podstatnější závazky, měli být dalším krokem k ještě větší úctyhodnosti, krokem vzdalujícím rod Ephrussiů od oněch vozů naložených obilím, jež se skřípěním a vrzáním opouštěly Ukrajinu. V roce 1857 byli dva nejstarší synové i s celou svou rodinou vysláni z Oděsy do Vídně, hlavního města vzkvétající habsburské monarchie. Ti dva si koupili velký dům v centru města, který se na deset let stal domovem proměnlivému počtu prarodičů, dětí a vnuků – podle toho, jak se rodina mezi Oděsou a Vídní přesouvala. Jeden z těch dvou synů, můj prapředek Ignac, dostal za úkol starat se o obchodní záležitosti Ephrussiů v Rakousko-Uhersku právě z téhle vídeňské základny. Jako další přišla na řadu Paříž. Leon, nejstarší syn, měl zřídit pobočku rodinného podniku právě tam.
Palác Hôtel Ephrussi v rue de Monceau
44
Z a j í c s j a n ta rov ý m a o č i m a
Stojím před Leonovou pařížskou základnou v osmém městském obvodě, na kopci zbarveném do medového odstínu. Tedy spíš bych měl asi říct, že se opírám o dům na protější straně ulice a přemýšlím o tom parném létě roku 1871, kdy se Leon a jeho rodina přestěhovali z Vídně do tohohle čerstvě postaveného zlatého paláce. Město se v té době ještě pořád nevzpamatovalo z nedávného otřesu. Obléhání pruskou armádou skončilo před pouhými pár měsíci porážkou Francie a vyhlášením Německého císařství v Zrcadlovém sále ve Versailles. Nová Třetí republika byla nestabilní, v ulicích proti ní útočili komunardi, ve vládě ji nahlodávali frakcionáři. Sídlo Ephrussiů už bylo dokončeno, nicméně všechny sousední domy se ještě stavěly. Fasádníci odešli teprve před chvílí, na nehlubokém schodišti leželi v nepohodlných pozicích pozlacovači a leštili rodinné monogramy na zábradlí. Nábytek, obrazy a bedny s nádobím se pozvolna stěhují do jednotlivých pokojů. Uvnitř v domě je hluk, venku to není o nic lepší. Všechna okna do ulice jsou otevřená. Leonovi není dobře, trápí ho problémy se srdcem. První dny života rodiny Ephrussiů v téhle překrásné ulici byly navíc poznamenány tragickou událostí. Betty, nejmladší ze čtyř dětí Leona a Miny, která se provdala za naprosto vhodnou partii, mladého a bezúhonného židovského bankéře, umírá pár týdnů po porodu dcerky Fanny. Rodina musí ve svém novém domovském městě zbudovat v židovské části Montmartreského hřbitova rodinnou hrobku. Je postavena v gotickém stylu a má dostatečné rozměry na to, aby se tam vešli všichni členové rodu. Jde o jasné prohlášení, že tahle rodina už tady zůstane, ať se děje cokoli. Po dlouhém hledání tu hrobku najdu. Chybí jí dveře a s podzimem dovnitř nalétala záplava kaštanového listí. Onen palác na kopci se stal pro rod Ephrussiů dokonalým sídlem. Stejně jako se vídeňské Ringstrasse, kde žila starší část rodiny, sarkasticky přezdívalo Zionstrasse, byly i tady v rue de Monceau hlavním jmenovatelem židovské peníze. V šedesátých letech 19. století zde v sousedství začali stavět Isaac a Émile Péreirovi, dva sefardští Židé, kteří se jako finančníci a pozem-
Le West End
45
koví magnáti domohli značného majetku, budovali železnice a dali vzniknout obrovským budovám hotelů a obchodních domů. Koupili i pozemky na plaine de Monceau, rozlehlé, nijak zvlášť zajímavé planině, jež tehdy ještě ležela za hranicemi města, a pustili se do výstavby domů pro rychle se rozvíjející finančnickou a obchodnickou smetánku. Přiměřené prostředí pro židovské rodiny, které sem začínaly přijíždět z Ruska a Levanty. Zdejší ulice se postupně proměnily v jakousi kolonii, komplexní systém náboženské solidarity, sňatků a závazků mezi jednotlivými rody. Bratři Péreirovi přetvořili park z 18. století, aby měli obyvatelé nových domů vystavěných v okolí lepší výhled. Teď do něj vedla litinová brána se zlacenými emblémy obchodních aktivit Péreirů. Objevil se i pokus přejmenovat oblast kolem parku Monceau na le West End. „Pokud se tehdy někdo zeptal, kam vede bulvár Malesherbes,“ napsal v té době jeden novinář, „směle odpovězte: na le West End… Dal by se použít i francouzský název, ale to by tak nevyznívalo; to anglické jméno je považováno za daleko elegantnější.“ Právě v tomhle parku mohl podle jiného uštěpačného žurnalisty člověk sledovat, jak se „procházejí vznešené dámy z ušlechtilého Faurbourgu (tj. Předměstí) … ženské představitelky světa ‚La Haute Finance‘ a ,La Haute Colonie Israelite‘.“ V parku se nacházely křivolaké pěšinky a záhony v novoanglickém stylu, byla zde k vidění celá řada pestrobarevných jednoletých květin, které se musely neustále obnovovat. Celkový dojem ostře kontrastoval s šedou, přesně sestříhanou formálností Tuilerijských zahrad. Když scházím od paláce Hôtel Ephrussi dolů, nasadím tempo, které považuji za vhodné k zevlování po bulvárech. Jdu tedy pomaleji než obvykle, přecházím každou chvíli z jedné strany ulice na druhou, abych si pořádně prohlédl detaily některých okenních říms. Uvědomuji si, že mnohé z domů, jež míjím, v sobě nesou právě tyhle příběhy o zahájení nového života. Ti, kdo je kdysi postavili, totiž skoro všichni začínali někde jinde.
46
Z a j í c s j a n ta rov ý m a o č i m a
Když se dostanu o deset domů níž, narazím na číslo 61, kde dříve sídlil Abraham Camondo. Číslo 63 pak obýval jeho bratr Nissim a naproti přes ulici bydlela v čísle 60 jejich sestra Rebecca. Stejně jako Ephrussiové byli i Camondové finančníci židovského původu. Do Paříže se dostali přes Benátky z Cařihradu. Těsně vedle parku pak žil v chladné nádheře obklopen svými japonskými poklady bankéř Henri Cernuschi, plutokratický přívrženec Pařížské komuny. Číslo 55 je zase honosný dům nazvaný Hôtel Cattaui, sídlo rodiny židovských bankéřů původem z Egypta. Číslo 43 je palác, který Adolphe Rothschild koupil od Eugèna Péreira a doplnil ho o výstavní sál se skleněnou střechou, v němž umístil svou sbírku renesančního umění. Žádný z těch domů se však nemůže srovnávat s honosným sídlem, které si nechal postavit slavný výrobce čokolády Émile-Justin Menier. Ta budova je tak kouzelně nepřiměřená, výzdoba, jež vykukuje nad vysokými zdmi, je tak eklektická, že ji Zola kdysi popsal jako „okázalého křížence všech možných stylů“ – a ta charakteristika sedí dodnes. V Zolově temném románu Kořist z roku 1872 žije jedna z postav, chamtivý židovský realitní magnát jménem Saccard, právě v rue de Monceau. Lze si představit, jakou měla tahle ulice atmosféru, když se sem Ephrussiové stěhovali. Žila zde spousta Židů, byla to ulice plná lidí, kteří bydleli v okázalých „zlatých“ domech a stavěli své bohatství na odiv. V pařížském slangu označuje slovo monceau čerstvě přivandrovalé zbohatlíky, nouveau riche. A právě v tomto světě našla moje sbírka necuke svůj první domov. Cítím v té svažující se ulici zvláštní hravé napětí mezi zdrženlivostí a přepychem, jako by se v jejím dechu střídala nenápadnost s nápadností. Když se sem Charles Ephrussi přistěhoval, bylo mu jednadvacet let. V Paříži se sázely stromy a stísněné uličky starého města nahrazovaly široké chodníky. Za působení urbanisty barona Haussmanna město prožilo patnáct let neustálého bourání a přestavování. Haussmann vyhladil některé středověké uličky a vybudoval nové parky a bulváry. S neobyčejnou rychlostí se otevírala jedna vyhlídka za druhou.
Le West End
47
Gustave Caillebotte, Le Pont de l’Europe, 1867
Pokud chcete „ochutnat“ tento okamžik a prach vířící nad nově vydlážděnými ulicemi a nad mosty, podívejte se na dva obrazy Gustava Caillebotta. Caillebotte byl jen o pár měsíců starší než Charles a bydlel v dalším honosném paláci kousíček od Ephrussiů. Na jeho obraze Le Pont de l’Europe vidíte dobře oblečeného mladíka v šedém svrchníku a černém cylindru, možná je to sám malíř, jak kráčí po širokém chodníku na mostě. Kousek za ním jde mladá žena se slunečníkem a v šatech s poklidně působícími kanýry. Svítí slunce. Čerstvě opracované kameny jasně září. Malíř zachytil i běžícího psa, stejně jako nějakého muže, jenž se naklání přes zábradlí mostu. Působí to jako začátek světa – litanie dokonalých pohybů a stínů. Na mostě všichni včetně psa vědí, co dělají. Z pařížských ulic vyzařuje jakýsi klid. Na Caillebottově dalším obraze, který se nazývá Jeune homme à se fenêtre a byl vystaven na druhé výstavě impresionistů v roce 1876, vidíme čisté kamenné fasády, rytmicky se opakující detaily balkonů, nově zasazené lípy. Malířův bratr stojí u otevřeného okna bytu, kde rodina bydlela, a dívá se ven na křižovatku dvou ulic kousek od
48
Z a j í c s j a n ta rov ý m a o č i m a
rue de Monceau. Ruce má v kapsách, je dobře oblečený a vyzařuje z něj sebejistota. Před sebou má celý život – a za sebou plyšové křeslo. Možnosti jsou neomezené. Takhle nějak vypadal i mladý Charles. Narodil se v Oděse a prvních deset let života strávil ve žlutém paláci se štukovou výzdobou na kraji prašného náměstí lemovaného kaštany. Když vyšel po schodech na půdu a podíval se z okna, dohlédl až do přístavu, na stěžně lodí vyplouvajících na moře. Jeho dědeček obývá v paláci jedno patro a vyplňuje veškerý prostor. Banka se nachází ve vedlejším domě. Když se jde Charles s někým z rodiny projít na korzo, pokaždé jeho dědečka, otce či některého ze strýčků někdo zastaví a žádá je o informace, o nějakou laskavost, o kopějku, zkrátka o všechno možné. Charles se tak mimoděk naučí, že pohyb na veřejnosti je vlastně sérií setkání a úhybných manévrů. Naučí se také dávat peníze žebrákům a podomním obchodníkům, osvojí si dovednost pozdravit známé, aniž by se kvůli tomu musel zastavit. Později se Charles přestěhuje do Vídně, kde dalších deset let žije pod jednou střechou s rodiči a sourozenci, ale také se strýčkem Ignacem, chladnou tetou Emilií a dvěma bratranci a sestřenicí – nafoukaným Stefanem, uštěpačnou Annou a malým Viktorem. Každé ráno k nim přichází domácí učitel. Děti se učí jazyky: latinsky, řecky, německy a anglicky. Doma mají nařízeno mluvit francouzsky, mezi sebou se smějí bavit i rusky, ovšem běda, pokud by je někdo přistihl, jak se dorozumívají v jidiš, řeči pochycené na dvorcích v Oděse. Všichni mladí Ephrussiové dokážou začít větu v jedné řeči a dokončit ji ve druhé. Všechny ty jazyky opravdu potřebují umět, protože rodina často cestuje do Oděsy, Petrohradu, Berlína, Frankfurtu a Paříže. Ale cizí řeči musí znát i proto, že jazyk je jedním z faktorů, jež určují, do které společenské třídy člověk spadá. Za pomoci jazyků se lze přesouvat z jedné společenské vrstvy do druhé. A díky cizím jazykům je člověk všude jako doma. Děti se jdou podívat na Breughelovy Lovce ve sněhu, na tu smečku psů připravenou k lovu na kraji srázu. Otevírají skříně