PROLOG
J
en oči prozrazovaly, že v muži doutná ještě jiskřička života. Byly temné, plné žáru a nenávisti, a patřily do obličeje pomalovaného na tvářích a spáncích křiklavě rudou barvou. Lebku měl hladce vyholenou až na hřeben černých vlasů táhnoucí se od čela k zátylku. Krk, nadloktí a stehna byly pokryty hustým tetováním. Nad temenem mu kolmo trčelo orlí pero. Ten muž byl Algonkín. A byl na válečné stezce. Celé ráno se schovával v hustém křoví, jež směrem na východ a jih odhalovalo pohled na několik rozlehlých tabákových polí. Jen několikrát pohybem ruky navázal kontakt se svými kmenovými bratry, kteří při západním pobřeží ostrova vyčkávavě seděli v kánoích z březové kůry – pevných mořských člunech, na nichž sem dopádlovali z pevniny. Ale čas na útok ještě nenastal, přestože slunce už stálo v zenitu a oblaka bodavých komárů vystoupila z bažin, aby se vrhla na všechno, co je teplé a plné krve. Ostrý pohled zvěda sledoval těžkou práci černých otroků, kteří dřevěnými motykami vykopávali ze země plevel, aby nestínil tabákovým rostlinkám. Mladá žena s bílou pletí a vlasy rudými jako měď, z níž měl zhotovený přívěsek na krku, na práci dohlížela. Seděla na obrovském zvířeti, jež běloši nazývali kůň. Zvěd taková zvířata už několikrát viděl a pokaždé na něj udělala velký dojem. Skrývalo se v nich mocné kouzlo, jež dokázalo, aby splynula s jezdcem, jehož síla a rychlost tak několikanásobně vzrostly. Navíc byli někteří jezdci vyzbrojeni ohnivými hůlkami, které dovedly přivodit smrt i na velkou vzdálenost. Žena takovou hůlku neměla, přesto bylo nutno 9