PROLOG
O
TEC ZMIZEL V LEDOVÉ PUSTINĚ,
když mi bylo deset let. Zní to tak dramaticky. Zmizel na dalekém severu… Měl jsem za to, že umrzl. Tedy pokud ho nesežral lední medvěd. Umrznout není žádná úctyhodná smrt. Ani být sežrán ledním medvědem. Přesto jsem byl ve svých deseti letech morbidně zaujatý právě tím, jak asi zemřel. Pamatuju si ty nekonečné hodiny, ty bezútěšné dny; matka přecházela sem a tam po obýváku, kouřila jednu za druhou a čekala na telefonát, který nikdy nepřišel. Já sám jsem nikdy čekat nepřestal. Loajálně jsem střežil stále slábnoucí plamen naděje, že zvonící telefon by mohl přinést zprávu, že se otec objevil – zázrak! Jistě, ale přesně tak se to stalo s mým pradědečkem, Alexanderem Scottem, který ztroskotal a pak najednou stál na ostrově Grovøya u prababiččiných dveří jako vyzáblé zjevení s dlouhými vlasy a chaluhami ve vousech, s tichomořskou slanou vodou šplouchající v námořnických očích, a svým zmrtvýchvstáním poslal prababičku k zemi. Po zbytek života cestoval po světě jako oslavované ztělesnění Robinsona Crusoa, ale to už je jiný příběh. *
11