1) Neferet Neferet probudil znepokojivý pocit podrážděnosti. Než úplně opustila beztvarý prostor mezi snem a realitou, natáhla dlouhé elegantní ruce a zašátrala po Kalonovi. Paže, kterou nahmatala, byla svalnatá. Pokožka, po níž sklouzly špičky jejích prstů, byla hladká, pevná a příjemná. Ten jemný dotek, letmý jako zašimrání pírka, stačil. Muž se pohnul a dychtivě se k ní otočil. „Má bohyně?“ Hlas měl zastřený spánkem a zárodky čerstvé touhy. Rozčílil ji. Všichni ji rozčilovali, protože nebyli on. „Odejdi… Kronosi.“ Musela se zarazit a zapátrat v paměti, než se jí vybavilo jeho směšné, přehnaně ctižádostivé jméno. „Bohyně, udělal jsem snad něco nevhodného?“ Neferet k němu vzhlédla. Mladý Erebův syn ležel na boku a skláněl se nad ní, v pohledné tváři bezelstný výraz, z nějž vyzařovala bezmezná ochota. Jeho akvamarínové oči působily v příšeří svícemi ozářené ložnice stejně úchvatně jako o několik hodin dříve, když ho na nádvoří hradu sledovala při cvičení. Tehdy v ní vzbudil žádost, a stačil je-
9