KAPITOLA PRVNÍ Květen 1919 V pokoji hospodyně na Morlandu stál velký, prastarý psací stůl s mohutným koženým křeslem, kde celé generace hospodyní zpracovávaly účetnictví, psaly dopisy, podrobovaly zevrubnému zkoumání účty od obchodníků a plísnily nezdárné služebnictvo. Vysoké stěny byly od podlahy až ke stropu lemovány vestavěnými skříněmi, v nichž se uchovávaly zamčené dobroty. Když byla Henrietta malá, občas ji sem poslali se vzkazem pro paní Holicarovou, a někdy jí Holicarová dala za odměnu hrst rozinek nebo kousíček zázvorového kořene. V chladné, zšeřelé místnosti to vonělo stejně jako tehdy čajem, kávou, kořením a koláči. Henrietta byla vždycky drobná a věkem se ještě zmenšila: její ruce na opěrkách křesla působily takřka nepatrně a nohama sotva dosáhla na podlahu. Byla paní domu, který vedla pro svého ovdovělého bratra Teddyho; a dnes dopoledne měla pohovory se služkami. Válka opravdu skončila: ještě před šesti měsíci by bylo najímání nového personálu přepychem, o jakém se nikomu ani nesnilo. TeI však demobilizovaní muži znovu přebírali práci, kterou čtyři roky vykonávaly dívky, a dívky se musely vrátit zpátky do služby v domácnostech. Válka je změnila, stejně jako každého. Exemplář, který teI měla před sebou – prsatá mladá žena s ruměnnou tváří – se kolem sebe rozhlížel smělýma, všímavýma očima a beze stopy zábran. „Kde jste byla předtím, Betty?“ zeptala se Henrietta. Odpovědí jí byl sebejistý příval slov. „No, milospaní, já sem dělala ve zbrojovce, ale nikdá se mi tam nelíbilo. Hnusná, špinavá práce to byla, a byli vopravdu přísný, když ste přišla pozdě nebo na chvilinku přestala, jen co byste nabrala dech. Ty dozorci s váma zacházeli jak s blátem – furt nadávali pro nic za nic! Takže v ten moment, jak se podepsalo příměří, sme na sebe s mou kamarádkou Aggií hodily kabáty a vypadly. Na minutu přesně! To nekecám a nedělám si legraci! Chtěla sem jezdit s tramvajema – to by se mi teda líbilo – ale máma
11