I
Seděli jsme ve studovně, když vstoupil ředitel školy, s ním obyčejně oblečený nováček a chlapec, konající dozor, s velkým pultem. Ti, co podřimovali, se probudili a všichni povstali, jako by je právě vyrušili od práce. Ředitel mávl rukou, abychom si znovu sedli; potom se obrátil ke studijnímu dozorci: „Pane Rogere,“ oslovil ho polohlasně, „doporučuji vám tohoto žáka, jde do páté. Pokud si to svou prací a chováním zaslouží, přejde k velkým, kam patří věkem.“ Nováček stál pořád v koutě za dveřmi, takže jsme ho sotva viděli. Byl to venkovský, asi patnáctiletý kluk, vyšší než my všichni. Vlasy měl nad čelem rovně zastřižené jako vesnický kostelní zpěváček, vypadal rozvážně a současně velmi bezradně. Ačkoli nebyl příliš rozložitý v ramenou, kabát s krátkými šosy ze zeleného sukna s černými knoflíky ho patrně škrtil v průramcích a rozparky u obruby rukávů odhalovaly červená zápěstí, jež asi nemíval běžně zakrytá. Nohy v modrých punčochách čouhaly ze žlutavých kalhot, které kšandy vytahovaly hodně nahoru. Střevíce měl těžké, špatně vyčištěné a pobité cvoky. Začali jsme odříkávat úkoly. Poslouchal velmi pozorně jako při kázání, neodvažoval se ani zkřížit nohy, ani se opřít o loket, a když ve dvě hodiny zazvonilo, musel ho dozorce upozornit, aby se s námi postavil do řady. Při vstupu do třídy jsme mívali ve zvyku mrštit čapkami o zem, abychom měli volnější ruce; bylo třeba hodit je už ode dveří pod lavici, aby udeřily o stěnu a zvířily hodně prachu; to byla naše frajeřina. 11
Nováček si však tohoto našeho počínání buď nevšiml, nebo se neodvažoval nás napodobit, a držel čepici na kolenou i poté, co skončila modlitba. Byla to jedna z těch pokrývek hlavy nejednotného stylu, kde najdeme prvky beranice, hulánské čáky, klobouku, vydrovky se štítkem a bavlněného čepce, zkrátka žalostná věcička, jejíž němá ošklivost v sobě přesto tají hluboký výraz stejně jako tvář blba. Čepice vejčitého tvaru vyztužená kosticemi začínala třemi kruhovými válečky podobnými jitrnicím; potom následovaly kosočtverce ze sametu a králičí kožešinky oddělené rudým páskem; nato přišlo cosi jako pytel, který byl ukončen mnohoúhelníkem podloženým lepenkou a pokrytým složitou výšivkou sutaškou, z níž visel na konci dlouhé, příliš tenké šňůrky střapec ze zlatých nitek ve tvaru žaludu. Byla nová; kšilt ještě svítil. „Vstaňte,“ vyzval ho profesor. Zvedl se: čepice mu spadla na zem. Celá třída se rozesmála. Shýbl se, aby ji sebral. Soused ji postrčil loktem, takže znovu spadla; zdvihl ji podruhé. „Tak už si tu čepici někam dejte,“ řekl profesor, který měl smysl pro humor. Žáci řičeli smíchy, což chudáka hocha vyvedlo z míry natolik, že nevěděl, jestli má čapku držet v ruce, nechat ji na zemi, nebo si ji nasadit na hlavu. Zase se posadil a položil si ji na kolena. „Vstaňte a povězte mi, jak se jmenujete,“ oslovil ho opět profesor. Nováček nesrozumitelně zadrmolil jakési jméno. „Ještě jednou!“ Opět se ozvalo stejně zmatené blekotání, ještě překryté hučením třídy. „Hlasitěji!“ křikl učitel, „hlasitěji!“ Nováček se odhodlal k vrcholnému výkonu, přehnaně otevřel ústa a z plných plic, jako by někoho volal, vyrazil jedno slovo: Charbovari. 12
V tu chvíli vypukla vřava stoupající v crescendu, povykování pronikavých hlasů (třída ječela, řvala, dupala, opakovala: Charbovari! Charbovari!) se postupně omezilo na izolované výkřiky; kravál jen pomalu utichal a občas opakovaně propukl v nějaké řadě, kde ještě místy vytryskl tlumený smích jako opožděně vybuchující petarda. Pod deštěm trestů byl však ve třídě opětně nastolen pořádek a profesor, jemuž se konečně podařilo zachytit jméno Charles Bovary, si ho nechal nadiktovat, hláskovat a znovu přečíst z tabule, načež přikázal zmatenému nebožákovi, aby usedl na oslovskou lavici přímo u katedry. Pohnul se, ale než k ní vyrazil, zaváhal. „Co hledáte?“ zeptal se profesor. „Čep…,“ nesměle se ozval nováček, vrhaje kolem sebe neklidné pohledy. „Pět set veršů celá třída!“ zakřičel profesor rozzuřeně, a zarazil tak jako Vergiliův Neptun novou bouři. „Bude tady ticho!“ pokračoval rozčilený profesor a osušil si čelo kapesníkem, který právě vytáhl z baretu: „A vy, nováčku, mi dvacetkrát opíšete ridiculus sum.“ Potom dodal mírněji: „Vždyť se s tou svou čepicí zase shledáte; nikdo vám ji neukradne!“ Třída se opět zklidnila. Hlavy se sklonily nad desky a nováček zůstal sedět celé dvě hodiny v příkladné pozici, ačkoli se mu občas rozplácla na tváři papírová kulička vystřelená nožičkami pera. Jen se však otřel rukou a dál nehybně seděl se sklopenýma očima. Večer ve studovně vytáhl z pultíku klotové rukávy, srovnal si své věci a pečlivě nalinkoval papír. Viděli jsme, jak usilovně pracuje, hledá si ve slovníku všechna slovíčka, jak se moří s překladem. Bezpochyby právě díky snaživosti nepropadl do nižší třídy; uměl totiž obstojně pravidla, ale postrádal eleganci ve výrazu. Základům latiny ho učil farář z jeho vsi, neboť rodiče ho z úsporných důvodů poslali do koleje co nejpozději. 13
Jeho otec Charles-Denis-Bartholomé Bovary, bývalý druhý plukovní lékař, který se kolem roku 1812 namočil do odvodové aféry a byl v tu dobu nucen opustit aktivní službu, využil svého osobního kouzla a uchvátil věno šedesáti tisíc franků v osobě dcery obchodníka se stávkovým zbožím, jež se zamilovala do jeho zevnějšku. Byl to krasavec, chvástal a tlučhuba hlučně řinčící ostruhami, licousy nosil tak dlouhé, že se dotýkaly kníru, ruce měl stále samý prsten, oblékal se do křiklavých barev a vypadal jako sekáč a hrdina s vemlouvavými manýry obchodního cestujícího. Po svatbě žil dva či tři roky z manželčina jmění, dobře jedl, pozdě vstával, kouřil z dlouhých porcelánových dýmek, domů se vracel až po divadle a hojně navštěvoval kavárny. Tchán zemřel a moc jim toho nezanechal; to ho roztrpčilo a začal sám podnikat v oboru, přišel o nějaké peníze, načež se uchýlil na venkov, kde chtěl hospodařit. Protože se však nevyznal ve farmaření o nic víc než v kartounech, protože na svých koních jezdil, místo aby je posílal orat, pil svůj cidre po lahvích, místo aby ho prodával, jedl nejpěknější drůbež ze svého dvora a jezdecké boty si natíral špekem ze svých prasat, brzy zjistil, že udělá lépe, když veškeré podnikání pověsí na hřebík. Za svůj příjem dvě stě franků ročně si tedy nakonec najal v jedné vsi na pomezí Caux a Pikardie jakýsi dům, napůl statek, napůl panské stavení; a tam se ve svých pětačtyřiceti letech, mrzutý, sžíraný zármutkem a naštvaný na celý svět, uzavřel; říkal, že je znechucený lidmi a rozhodnutý žít v klidu. Jeho žena do něj byla kdysi blázen; milovala ho a oddaně a otrocky mu sloužila, což ho od ní ještě víc odvádělo. Kdysi zábavná, srdečná, sdílná a nesmírně laskavá žena byla k stáru (jako zvětralé víno, které zoctovatí) nevrlá, věčně nenaložená, uječená a nervózní. Tolik toho zpočátku strpěla a vůbec si nestěžovala, když běhal za všemi lehkými holkami v okolí, ani když jí ho v noci vraceli z vykřičených 14
domů, ukojeného a páchnoucího chlastem! Potom se v ní probudila hrdost. Zmlkla, polykala zlost s němou odevzdaností, a takový postoj si zachovala až do smrti. Neustále byla na pochůzkách, něco zařizovala. Chodila k právníkům, k předsedovi soudu, vymáhala prodloužení splatnosti směnek, získávala odklady; doma pak žehlila, šila, prala, dohlížela na nádeníky, platila účty, zatímco pán se nestaral o nic; otupělý, ustavičně ponořený do jakési trucovité ospalosti, se probral, jen aby jí řekl něco nepříjemného, jinak kouřil v koutě u krbu a plival do popela. Když se jí narodilo dítě, musela ho dát ke kojné. Po návratu domů byl capart hýčkaný jako princ. Matka ho krmila zavařeninami; otec ho nechal běhat bosého, hrál si na filozofa a dokonce tvrdil, že by mohl klidně pobíhat úplně nahý jako zvířecí mláďata. Na rozdíl od matčina pojetí výchovy nosil v hlavě jakýsi mužný ideál dětství, podle nějž se snažil syna formovat, chtěl ho vychovávat tvrdě, spartánsky, aby byl odolný. Posílal ho spát do nevytopeného pokoje, učil ho pořádně si přihýbat rumu a na procesí hulákat nadávky. Chlapec však byl od přírody mírný, a mařil tak jeho snahy. Matka ho všude tahala s sebou; vystřihovala mu z tvrdého papíru figurky, vyprávěla mu pohádky, bavila se s ním v nekonečných monolozích plných zádumčivé veselosti a mazlivého tlachání. V osamělosti svého života přenesla na hlavu dítěte všechny své potlačené touhy a zmarněné naděje. Snila o tom, že dosáhne vysokého postavení, už ho viděla velkého, krásného, oduševnělého, na pěkném místě jako inženýra nebo soudního hodnostáře. Naučila ho číst a na svém starém klavíru ho cvičila i v hudbě, až zazpíval dvě či tři romance. Pan Bovary, který si na vzdělání nepotrpěl, říkal, že to nestojí za to! Copak si můžou dovolit vydržovat ho na státních školách, nebo mu koupit úřad či živnost? Ostatně pořádný chlap se s trochou drzosti ve světě nikdy neztratí. Paní Bovaryová se kousala do rtů a kluk se toulal po vsi. 15
Chodil za oráči, házel hroudy hlíny po havranech, kteří poplašeně vzlétali. Jedl ostružiny rostoucí podél příkopů, pásl s prutem v ruce krůty, obracel seno při senoseči, běhal po lese, v dešti skákal pod podloubím kostela panáka a za velkých svátků žadonil u kostelníka, aby mu dovolil zvonit; to se pak celým tělem pověsil na tlustý provaz a nechal se jím unášet, jako by létal. A tak vyrostl jako dub. Měl silné ruce a krásnou barvu. Když mu bylo dvanáct, matka si prosadila, že začne se studiem. Pověřili tím faráře. Ale hodiny byly tak krátké a bylo jich tak málo, že přinášely jen chabé výsledky. Probíhaly v chvatu, v zákristii, vestoje, mezi křtinami a pohřbem, když měl farář volnou chvilku; nebo si pro svého žáka poslal po klekání, pokud nikam nemusel. To sedávali v jeho pokoji nahoře: mušky a noční můry kroužily kolem svíčky. Bylo teplo, chlapec usínal; a dobrák farář podřimoval s rukama na břiše a po chvilce začal chrápat s otevřenou pusou. Jindy se kněz vracel od umírajícího farníka v blízkém okolí, jemuž přinesl poslední posilu, uviděl Charlese, který skotačil venku, zavolal ho, udělal mu čtvrthodinové kázání a při té příležitosti ho někde pod stromem nechal vyčasovat sloveso. Většinou je přerušil déšť nebo nějaký známý, který šel kolem. Ale vždycky s ním byl spokojený, říkal dokonce, že mládenec má znamenitou paměť. Tak ale Charles zůstat nemohl. Paní byla energická. Pán se zastyděl, nebo ho to spíš unavilo, a tudíž celkem bez odporu ustoupil, počkali ještě rok, až bude mít chlapec po prvním přijímání. Uplynulo dalších šest měsíců; rok nato poslali Charlese definitivně do gymnázia v Rouenu, kam ho osobně odvezl otec koncem října, když se konaly trhy sv. Romaina. Žádný z nás by si teď patrně nevybavil nic, co by s ním souviselo. Byl to klidný, tichý hoch, hrál si ve chvílích určených pro odpočinek, ve studovně pracoval, ve třídě poslouchal, ve společné ložnici dobře spal, v jídelně dobře jedl. 16
Jeho odpovědným dozorcem byl jakýsi velkoobchodník s železářským zbožím z ulice Ganterie, který ho jednou měsíčně v neděli, když zavřel krám, vyzvedl a poslal ho samotného na procházku do přístavu, kde se Charles díval na lodě, potom ho opět v sedm hodin před večeří přivedl do koleje. Každý čtvrtek večer psal chlapec červeným inkoustem dlouhý dopis matce a zalepil ho třemi pečeticími oplatkami; pak si znovu prošel své poznámky z dějepisu, nebo si četl starý svazek Cesty mladého Anacharsise, který se povaloval ve studovně. Na procházce si povídal se sluhou, jenž pocházel z vesnice jako on. Díky své píli se pořád držel v průměru; jednou se dokonce propracoval až k první ceně v biologii. Ale na konci třetího ročníku ho rodiče vzali z gymnázia a dali na medicínu v dobré víře, že se k maturitě nějak prokouše sám. Matka mu našla pokoj ve čtvrtém patře v ulici Eau-de-Robec u svého známého barvíře. Dohodla mu ubytování se stravou, obstarala nábytek, stůl a dvě židle, z domova mu nechala dopravit starou postel z třešňového dřeva a koupila i litinová kamínka se zásobou dříví, aby se její ubohý synáček mohl ohřát. Po týdnu odjela, předtím mu ovšem udělila tisíce rad, aby se dobře choval, když je teď ponechán sám sobě. Přečetl si na vývěsce rozpis přednášek a měl z toho závrať; přednášky z anatomie, patologie, fyziologie, farmacie, chemie, botaniky, výuka v nemocnici přímo u pacientů, nepočítaje v to hygienu a nauku o lécích, všechny ty názvy, jejichž původ mu byl naprosto neznámý a které byly stejně jako brány do svatyně opředeny vznešeným tajemnem. Ničemu nerozuměl; marně poslouchal, nic nechápal. Přesto pracoval, sešity měl svázané. Chodil na všechny přednášky, nevynechal ani jednu vizitu v nemocnici. Každý den plnil své úkoly jako kůň u žentouru, který chodí dokola se zavázanýma očima a netuší, k čemu slouží jeho dřina. Matka mu chtěla ušetřit vydání, a tak mu týden co týden 17
posílala po poslovi kus pečeného telecího; dopoledne ho pojídal po návratu ze špitálu a pro zahřátí při tom poklepával podrážkami o stěnu. Pak musel zase utíkat na přednášky, do pitevny, do chorobince a vracel se domů přes celé město. Večer ho čekala hubená večeře u domácího, načež se odebral nahoru do svého pokoje a pouštěl se do práce v šatech ještě vlhkých, z nichž se mu na těle před rozpálenými kamny kouřilo. Za krásných letních večerů, v hodinu, kdy jsou vlahé ulice pusté a služky si na prahu dveří hrají s opeřeným míčkem, otvíral okno a vykláněl se ven. Řeka, která dělá z této čtvrti Rouenu cosi jako malé špinavé Benátky, tekla dole pod ním, žlutá, fialová či modrá mezi svými mosty a kabernami. Dělníci přidřeplí u břehu si ve vodě myli paže. Na bidlech vyčuhujících vysoko ze sušíren se na vzduchu sušila přadena bavlny. Naproti se nad střechami rozprostíralo čisté nebe s rudým zapadajícím sluncem. Jak krásně tam určitě je! Jaký osvěžující chládek pod stromy v bukovém háji! A rozvíral chřípí, aby se nadechl vůně venkova, která však až k němu nedorazila. Zhubl a vyrostl, na tváři se mu usadil jakýsi bolestínský výraz, který ji činil téměř zajímavou. Zcela přirozeně, z obyčejné nedbalosti, začal polevovat ve svých předsevzetích. Jednou zmeškal vizitu v nemocnici, nazítří vynechal přednášku, přišel na chuť lenošení a postupně už nechodil nikam. Zvykl si navštěvovat hostinec a vášnivě hrál domino. Zavírat se každý večer ve špinavém lokále a tlouct kostkami s černými tečkami z beraního rohu do mramorové desky stolů mu připadalo jako vzácný projev svobody, který ho ve vlastních očích povyšoval. Jako by se stával světákem, dopřával si zakázané rozkoše; když vstupoval do hostince, bral do ruky kouli u dveří se skoro smyslným potěšením. A tak se v něm uvolnily mnohé, dosud potlačované touhy; naučil se zpaměti kuplety a zpíval je hostům na přivítanou, 18
zamiloval si Bérangera, uměl připravit punč a konečně poznal lásku. Vinou této průpravy naprosto propadl u zkoušky z ranhojičství. A to ho večer čekali rodiče, aby oslavili jeho úspěch! Šel domů pěšky a před vesnicí se zastavil, poslal pro matku a všechno jí pověděl. Omluvila ho, svádějíc jeho neúspěch na nespravedlnost zkoušejících, nalila mu do duše trochu odvahy a slíbila, že všechno urovná. Až po pěti letech se pan Bovary dověděl pravdu; ale to už byla promlčená, vyrovnal se s tím, nakonec nemohl přece připustit, že by byl potomek z jeho krve hlupák. Charles se tedy zase pustil do práce a bez odpočinku se připravoval na všechny předměty ke zkoušce, předem se nadřel otázky zpaměti. Prošel s poměrně slušnou známkou. Jaký krásný den pro matku! Vystrojili mu slavnostní večeři. Kde bude provozovat lékařskou praxi? V Tostes. Tam byl pouze jeden starý lékař. Paní Bovaryová již dlouho čekala na jeho smrt a ten nebožák ještě nenatáhl bačkory, a Charles už se usadil proti němu jako jeho nástupce. Ale nestačilo, že syna vychovala, nechala ho vystudovat medicínu a vyhledala mu praxi v Tostes: potřeboval ještě ženu. I tu mu našla: pětačtyřicetiletou vdovu po soudním exekutorovi z Dieppe, která měla dvanáct set roční renty. Ačkoli byla paní Dubucová ošklivá, suchá jako louč a trudovitá jako stromy na jaře, neměla nouzi o nápadníky. Když chtěla matka Bovaryová dosáhnout svého, musela se všech zbavit, dokonce velmi obratně zhatila záměry jednoho uzenáře, jehož podporovali kněží. Charles se těšil, že mu s manželstvím nastanou lepší časy, představoval si, že bude volnější a bude po svém nakládat s časem i penězi. Ale doma vládla manželka; musel před lidmi říkat tohle a neříkat tamto, každý pátek držet půst, oblékat se tak, jak uznala za vhodné, na její příkaz dotírat na pacienty, kteří neplatili. Rozpečeťovala mu dopisy, špe19
hovala ho, když šel ven, a poslouchala za stěnou, když měl v ordinaci ženy. Každé ráno musela mít svou čokoládu, vyžadovala nekonečné ohledy. Neustále si stěžovala na nervy, na plíce, na trávení. Nesnášela hluk kroků; tak ji tedy nechali o samotě; ale samotu rovněž nesnášela; šli zase k ní, ale určitě jenom proto, aby ji viděli umírat! Když se večer Charles vracel domů, vytahovala zpod přikrývky dlouhé vyzáblé paže, objímala ho kolem krku, donutila ho, aby si sedl k ní na postel, a vykládala mu o svých bolístkách: zanedbává ji, určitě má rád jinou! Vždyť ji varovali, že bude nešťastná, měli pravdu; nakonec ho žádala o nějakou medicínu a o trochu víc lásky.
20