0034967

JSEM DUCH VE STROJI?

Cesta do vědomí

šichni víme, že jsme bytosti z masa a kostí.

Kdesi v té spleti masa a kostí leží poměrně velký mozek, nepředstavitelně komplikovaný systém složený z přibližně sto miliard neuronů a mozkových buněk, z nichž každá má asi tisíc spojení s ostatními buňkami; celkem mnoho bilionů mezibuněčných spojů.

V

Lidský mozek ovládá paměť, vidění, učení, myšlení a vědomé jednání. Také hraje roli při ovládání nezáměrného jednání a autonomních činností našich orgánů. Různé smyslové orgány reagují na fyzické podněty a vzniklé signály přenášejí do příslušných částí mozku, které pak spolupracují na tom, abychom viděli, slyšeli, cítili, abychom měli chuť a čich a dokázali si pamatovat, porovnávat a určovat věci. Většinou všechno funguje obdivuhodně správně. Křehkost celého systému se projeví ve chvíli, kdy je něco v nepořádku. Stačí nepatrné poškození neuronů a nepoznáte sami sebe v zrcadle nebo si nebudete pamatovat, kdo jste a kde jste, případně si budete plést svou ženu s kloboukem. Stačí malý stín na lékařském snímku. Hrozivé nemoci jako Alzheimerova choroba mohou postihnout kteréhokoli z nás.

Vnitřní svět Toto je fyzický základ naší existence jako vědomých, myslících a činorodých tvorů. Ale právě tady se vtírá otázka: No dobrá, jako základ by to šlo, ale co dál? Čeho je to základ? Možná dokážeme 8

JSEM DUCH VE STROJI?

S PÍCÍ

CIKÁNKA (1897)

Henri Rousseau (1844–1910)

sledovat optický podnět od chvíle, kdy se paprsek dotkne našeho oka, přes vytvoření systému aktivovaných buněk v sítnici a dále excitovaným optickým nervem ke zvýšené činnosti zrakové kůry a snad i dále, pozorovat pozoruhodné rozptýlení podnětů v různých částech celého systému. Ale kde jsem v celém tom systému já? Já, který pozoruji projíždějící automobil? Jak se z celého toho fascinujícího tělesna vynoří má vědomá zkušenost?

V naší představivosti tak vyvstává jakýsi druhotný, nadstavbový svět, svět naší vnitřní zkušenosti, naší představivosti, pocitů, myšlenek a smyslových prožitků: naše niterné uchopení věcí.

9

JSEM DUCH VE STROJI?

Dále dojdeme ke zjištění, že máme každý přístup ke svému vnitřnímu světu, ale vy nemáte přístup k mému a já nemám přístup k vašemu – rozhodně to není tak dobrý, tak privilegovaný přístup, jaký máme každý ke svému. Vědec může přesně vysledovat systém podnětů v mém mozku, ale projíždějící auto vidím JÁ. Jakkoli pozorně bude vědec zkoumat můj mozek, jakkoli přesně zmapuje ladnou součinnost mých mozkových buněk, nikdy neuvidí přesně to, co vidím já. Naše mentální stavy nejsou viditelné ani nejpokročilejšími vědeckými prostředky.

Představte si, že bych zrovna myslel na pařížské bulváry, vykresloval bych si je malebně v paměti a snil bych, že se po nich procházím. Ať se bude neurolog snažit sebevíce, nikdy nemůže z mé hlavy vyjmout kousíček mozku s vítězoslavným „Ha! Tady máme myšlenku na pařížské bulváry.“ Jakkoli jsou bulváry v mých myšlenkách pestrobarevné, můj mozek zůstane celý šedý. Bulváry jsou dlouhé a široké, kousek mozku malý. Mozek je měkký, zatímco bulváry jsou dlážděné kamenem a jezdí po nich auta.

Takové úvahy jsou zcela přirozené, ale končí neřešitelnými hádankami. Na počátku vědecké revoluce v 17. století dospěl René Descartes k závěru, že část mozku zvaná šišinka funguje jako jakási brána do duše. Vlastní já, nebo duše, mělo sídlit přímo za touto branou a mozek mu předával zprávy. Duše pak mozku diktovala příkazy, které spouštěly řadu událostí, na jejichž konci byla chůze, mluvení nebo uvažování o vlastním vědomí.

Ve 20. století nazval Gilbert Ryle tento model „duch ve stroji“.

Systém mozku a těla je zde vnímán jako velkolepý stroj, jehož funkcí je přinášet informace duchu a odesílat zpět jeho instrukce.

Descartes sám odmítal, že by si představoval model, kde duše sedí v těle jako kormidelník v lodi, ale dnes se jeho systém vysvětluje v zásadě tak.

Boží libovůle Takové úvahy o vědomí jsou dosti skličující, protože radikálně přistřihují křídla vědy. Tento model znamená, že ať se moderní neurologie dostane jakkoli daleko, vstupní dveře do světa vědomí jí zůstanou vždy zavřené. Za nimi se skrývá svět ducha zcela nepřístupný vědeckému bádání, jehož spojení s fyzickým světem 10

JSEM DUCH VE STROJI?

je navýsost tajemné. Ale tajemstvím zůstává zahaleno i propojení ducha s tělem, celý soubor zákonů a sil, který nikdy nedokážeme poznat. Věda ani filosofie nemají taková zakázaná území rády.

Díky velkému množství poznatků z různých disciplin se poslednímu desetiletí minulého století říkalo dekáda studia vědomí, ovšem základní filosofické možnosti byly nastíněny krátce po Descartesovi v rozhovoru mezi Johnem Lockem, který následoval Descartesův model, a Gottfriedem Wilhelmem Leibnizem. Když měl Locke odpovědět, proč by konkrétní vjem, například pocit píchnutí, musel vycházet z konkrétního podnětu ve fyzickém světě, nedokázal říci nic, než že spojení vytváří Bůh.

Jinými slovy: o tom nemůžeme nic vědět. Leibniz, který měl zřejmě poněkud vyšší mínění o možnostech lidského poznání (viz kapitola Proč existuje něco a ne nic?), odpověděl: Netřeba se domýšleti, že tyto představy barvy a bolesti byly by libovolné a bez vztahu nebo přirozené spojitosti s jejich příčinami: Bůh nemá ve zvyku jednati tak nedůsledně a nerozmyšleně. Řekl bych spíše, že jest zde určitá podobnost, ne sice úplná a jaksi in terminis, ale výrazová, nebo nějak ve způsobu uspořádání, jako se elipsa i parabola a hyperbola podobají určitým způsobem kruhu, jsouce jeho plošnou projekcí… Jistě, že bolest nepodobá se pohybům špendlíku, může se však podobati pohybům, jež špendlík způsobí v našem těle, a representovati pohyby v duši, o čemž nepochybuji, že tak činí.

Podle Locka to tedy vypadá tak, že Bůh musel udělat tři věci: vytvořit fyzický svět, vytvořit svět vědomé zkušenosti a pak mezi nimi vytvořit nějaké spojení. Podle Leibnize mu stačilo udělat jediné: vytvořit fyzický svět. Zbytek pak následoval tak, jako se geometrické obrazce promítají na plochu. Jakmile Bůh (či příroda) vytvořil pravoúhlý trojúhelník, už nemusí zařizovat, aby se součet čtverců nad odvěsnami rovnal obsahu čtverce nad přeponou.

Leibniz se dostává přesně k tomu, co hledáme: „svět“ vědomé zkušenosti je třeba postavit do smysluplného vztahu se světem fyziky a neurologie.

11

JSEM DUCH VE STROJI?

Mary, spektrum a zombie Nestačí nám jenom říci, že naše myšlenky „vycházejí“ z konkrétních kombinací vzruchů v mozku. Možná z nich „vyplývají“, abychom užili oblíbený filosofický termín.

To znamená, že nemůže dojít ke změně myšlenek bez předchozí změny ve stavu mozku. Jenže stejně jsme se nedostali daleko, když nakonec nevíme nic o tom, jak se vyplývání děje ani co přesně způsobí ve světě vědomí. Vlastně jsme se dostali do stejně bezvýchodné situace jako Locke, když se odvolával na „Boží libovůli“. Leibniz ale přichází s přehlednějším vysvětlením. Snaží se vyplnit to, čemu pozdější filosofové začali říkat „explanační propast“.

Existuje řada argumentů (někdy se jim hanlivě říká „pumpy na intuice“), které nás mají dovést k takovým závěrům, abychom propast nedokázali překlenout. Jedním je myšlenkový experiment se zombie, tvorem fyzicky stejným, jako jsme my, který má ale spojení se světem vědomí uzavřeno. Tato bytost se chová jako vy nebo já, ale bez vědomí. Nemá žádný vnitřní svět, pouze vykazuje jeho vnější známky. Podle Lockova pohledu by Bůh mohl takové zombie stvořit. Dalším experimentem je argument „převráceného spektra“. Představte si člověka, který je fyzicky stejný jako vy, ale barvy vidí převráceně. Barvy, které vy vidíte na modré straně barevného spektra, on vnímá na straně červené a naopak. Opět je to jedinec fyzicky stejný jako my, ale své okolí vnímá jinak a obrazy v jeho vědomí jsou velmi odlišné. Třetímu myšlenkovému experimentu se někdy říká „Jacksonův argument“, protože jej ve svém referátu nastínil australský filosof Frank Jackson. Pracuje v něm s postavou Mary, nesmírně učené vědkyně, která zná veškeré dosavadní poznatky fyziky, chemie, ví vše o funkcích lidského mozku i lidských reakcích na podněty.

Ale celý dosavadní život strávila v jednobarevné místnosti.

Jednoho dne ji pustí ven a ona poprvé v životě uvidí banán. „Aha!“ řekne si, „tak takhle vypadá žlutá. Vždycky jsem si říkala, jaká asi je.“ Intuitivní závěr je, že se Mary přece jen dozvěděla něco nového. Její „Aha!“ signalizuje novou zkušenost ve vnitřním světě, kterou nedokázala předvídat, ačkoli věděla vše o anatomii oka a o smyslové soustavě a o jejích reakcích na světlo různé 12

JSEM DUCH VE STROJI?

intenzity či vlnové délky. Tato nemožnost předvídání je stejná jako explanační propast. Řada filosofů se společně s Leibnizem vydává do boje proti působení takových „pump na intuice“, zejména proto, že nás dostávají do bezvýchodných situací při snaze o poznání vnitřního světa druhých. Jestliže může existovat zombie, jak vím, že to nejste zrovna vy? Pokud z ničeho, co děláte a říkáte, nemohu zjistit, zda máte vědomí, proč bych si měl vůbec myslet, že ho máte? Možná Bůh ve své libovůli stvořil mne jako jedinou vědomou bytost mezi miliardami zombie. A co když třeba Bůh ve své dobrotě daroval vědomí pouze lidem, kteří si žijí pohodlně, zatímco chudí a opomíjení tohoto světa žádné vědomí nemají, takže jim to vlastně ani nevadí?

Pokud existuje převrácené spektrum, jak poznám, že právě vy je Jak se z fantastického nemáte. Určitě bychom to mohli fyzického systému vynoří zkrátka překousnout a smířit se s tím, vědomá zkušenost? že o druhých lidech víme méně, než by se nám líbilo. Jenže ono je to horší. V jedné ze svých nejbrilantnějších úvah vznesl Ludwig Wittgenstein otázku přímo k jádru věci. Jak si mohu být jistý, že vidím barvy stejně, jako jsem je viděl včera? Jak vím, že jsem měl ve svém dosavadním životě vědomí? Nepomůže odkazovat se na vzpomínky jako na důkaz. Co když je celý můj neurologický stav jen produktem řady fyzických jevů v mém mozku. Co když zrovna teď mé tělo bránou vědomí posílá zprávy, které mě mají přesvědčit, že skutečně myslím a že vidím barvy tak, jak jsem je viděl včera, a že již několik desetiletí mám vědomí. Jak by mohla být v takovém případě paměť spolehlivým důkazem? Možná se brány vědomí neotevírají tak často, jak si myslíme, ale zrovna teď mám dojem, že byly otevřeny i v době, kdy byly zavřeny. Neexistuje žádná teorie, která by vysvětlovala, jak zanechává vědomí známky o sobě samém. Víme, že paměť obecně závisí na dobrém fungování neurofyziologie, a můžeme také říci, že buňky potřebují ke své činnosti fyzickou energii. Je tedy možné, že 13

JSEM DUCH VE STROJI?

vědomí nemůže zanechávat stopy a také to nedělá. Možná žijeme v neustálé iluzi, že jsme měli vědomí celý svůj dosavadní život, tak jako právě nyní.

Zpětný útok Ale to nás jistě neuspokojí. Vraťme se tedy k Leibnizovi a jeho snaze najít pochopitelný vztah mezi vnějším a vnitřním světem.

Pojďme postupně rozebrat ony tři zmíněné argumenty. Zombie?

Když vykládám myšlenkový experiment se zombie studentům, překvapuje mě, kolik z nich jej považuje za přesvědčivý. Když se jich potom zeptám, jak se asi zombie pohybuje, pobaví mě kostrbatou parodií na Frankensteinovo monstrum, potácejí se a kymácejí po místnosti napodobujíce mechanické či automatické pohyby. Když chci vědět, jak zombie mluví, předvedou jakýsi počítačový telefonní záznamník, mluví monotónně, mechanicky a bez výrazu. Ale zombie by se přece měla chovat úplně stejně jako my. Představme si jenom, jak se chováme my. Změny pohledu, když nás něco zaujme, letmé úsměvy, náznaky pochopení, výbuchy smíchu, reakce na vtipy, bezděčné pohyby, zmatená zamračení a další a další projevy emocí, nálad, postojů a pocitů. Na našich tvářích lze číst celý proces našich myšlenek.

Vezmeme-li toto v úvahu, dostaneme se mnohem blíže k Leibnizově geometrické analogii. Naše vědomí se odráží ve výrazu naší tváře a v našich pohybech. Možná je tento odraz stejně zřetelný jako u kruhu a elipsy v jeho příkladu. Pokud vidíme přítele sklíčeného a téměř v slzách, dovedeme si jistě představit rozpoložení jeho vědomí. Najednou se nám zombie zdá mnohem méně pravděpodobné. Bytost, která dokáže projevovat stejně rychlé reakce, směje se, mračí se a gestikuluje úplně stejně jako my, tím bude vyjadřovat to samé co my. Můžeme předpokládat, že tyto reakce způsobují stejné podněty jako u nás.

Zombie v podání mých studentů byste poznali snadno, protože žádné reakce nevykazují.

Příklad převráceného spektra vyvolává řadu vzrušujících otázek, kterých se zde můžeme jenom letmo dotknout. Je zajímavé, že se tento příklad týká pouze spektra barev. Je mnohem těžší představit si člověka s převráceným vnímáním tónů (který by 14

JSEM DUCH VE STROJI?

hluboké zamručení vnímal jako vysoké kvíknutí). Nebo takového, který by černou vnímal tak, jako já vnímám bílou.Viděl by pak věci tím lépe, čím by byla větší tma? Má–li být od nás k nerozeznání, musel by ve tmě narážet do věcí, ačkoli by je vlastně viděl jako my za dne, a ve dne by se bravurně vyhýbal překážkám, ačkoli by viděl tak, jako my ve tmě? Dávalo by to smysl? U vnímání barev není rozpor tak zřetelný, ale můžeme najít podobné argumenty, protože barvy se spojují s dalšími vlastnostmi: například červená je teplá a provokativní barva, žlutá je jasná, modrá je temná a zelená chladná. Barvy mají navzájem velmi důmyslné vztahy a není zcela jasné, zda bychom mohli v barevném spektru provést systematické změny, které by nezasáhly vzájemné vztahy mezi barvami. Dáme-li si toto všechno dohromady, můžeme se spolehnout, že v jasně definovaném fyzickém světě bude jasně definován i vzhled barev.

Maryino „Aha!“ pak možná nebude znít tak vzrušeně a dramaticky. Představme si, že bychom jí předložili fialový banán.

Možná léčku odhalí. Neurofyziologie jí řekne, že naše citlivost rozlišuje pouze čtyři jedinečné barvy: červenou, zelenou, žlutou a modrou. Ostatní vnímáme jako směsi barev, například fialovou (červená/modrá) nebo oranžovou (červená/žlutá). Protože bude předem vědět, že žlutá, ať už vypadá jakkoli, je mimořádně jasná barva a že banány bývají žluté, odhadne na první pohled, že ta fialová věc není obyčejný banán. Pokud budeme v této argumentaci pokračovat, možná se nám podaří zmenšit explanační propast natolik, že se Leibnizovým cílům přiblížíme na dosah.

Kolem vědomí však vyvstává daleko více otázek. Lidé, kteří zcela ochrnuli, mívají velmi bohatý vnitřní život, aniž by jej dokázali jakkoli vyjádřit. Není toto další důkaz, že tělo a duše fungují zcela odděleně? Vidíme také, jak vypadají a jak se chovají zvířata, ale jejich myšlenkový život nám zůstává utajen. Také můžeme pochybovat, zda někteří tvorové vůbec nějaké vědomí mají. Prožívá ryba na háčku bolest, nebo se nám to jenom zdá?

A pokud ano, prožívá ji tak, jak bychom ji prožívali my? Nutno podotknout, že zde se už dostáváme k jinému problému. Můžeme se dopátrat, proč někdo, kdo se chová přesně jako normální 15

JSEM DUCH VE STROJI?

Můžeme pochybovat, zda někteří tvorové vůbec nějaké vědomí mají.

Prožívá ryba na háčku bolest, nebo se nám to jenom zdá?

člověk, musí mít vědomý život normálního člověka (čímž přizvukujeme Leibnizovi), ale dostaneme se do úzkých, pokud budeme chtít vysvětlit chování lidí, kteří se nechovají normálně, nebo zvířat, která se každopádně chovají odlišně.

Dnes je populární teorie, že vědomí vzniká na „vyšší úrovni“ schopnosti sledovat stavy našeho mozku či těla. Vědomá bolest vzniká jako důsledek povědomí o tělesném zranění či nepohodlí. Ryba na udici tak „trpí“ podobným způsobem jako rostlina, která trpí kvůli nedostatku vody. Descartesovi se podařilo přesvědčit sebe sama, že žádný živočich kromě člověka nemá vědomí. Jiní argumentují tím, že bez jazyka není možné dosáhnout myšlení „vyššího řádu“, a tím i vědomí. Ovšem většina z nás mívá při takovýchto argumentech mlhavý pocit nejistoty.

Těžko uvěřit takovým teoriím tváří v tvář svému věrnému psu nebo zoufale se tvářící opici v zoo. Navíc z pohledu evoluce není důvod, proč by vědomí mělo sloužit pouze ke sledování našeho vlastního stavu a ne k pozorování okolního světa.

Podle mého názoru se k podstatě vědomí dostaneme nejblíže, pokud překonáme představu, že se vědomí do našeho tělesného chování promítá nejasně či nahodile. Vraťme se k myšlence, že úsměv je zcela přirozeným způsobem vyjádření radosti či uspokojení. Myšlenkový stav se neskrývá za plně fungujícím jedincem, ale projevuje se na jeho tváři a v jeho chování. Není náhodou, že ten, kdo se cítí šťasten, našlapuje zlehka, zatímco usoužený člověk má těžký krok a zachmuřenou tvář. Trvám na tom, že o vnitřním životě ostatních víme velmi mnoho. Když bude někdo sedět vedle mne a sledovat se mnou fotbalový zápas, bude věci vnímat velice podobně jako já, pokud zrovna nevěnuje pozornost něčemu jinému nebo jeho vnímání neovlivňuje nějaká zvláštní zkušenost – ale i to na něm dokážeme poznat.

16

JSEM DUCH VE STROJI?

Dostáváme se k tomu, co měl na mysli Aristoteles, když řekl, že duše je „formou“ těla. Nutno podotknout, že Řekové neměli slovo, které by se dalo jednoznačně přeložit jako „vědomí“. Možná proto, že na rozdíl od nás pochopili, že vědomí není něco, co se děje v záhadném světě, který existuje souběžně s naším reálným světem, ale něco, co námi v reálním světě pohybuje. Bůh (nebo příroda) skončil stvoření světa vyrobením tvora s duší. Nemusel k tomu navíc vytvářet jakýsi druhý svět, ani nepotřeboval tyto dva světy nastavovat, aby k sobě ladily.

17