I
1 Měl to tušit. Celý život ho pronásledoval jeden malér za druhým. Takže tentokrát měl být připraven. Na tyhle věci má přece čich. Žádné temné předtuchy před usnutím a po probuzení, ale skutečná a všudypřítomná nebezpečí za bílého dne. Kandelábry a stromy se před ním znenadání vynořovaly a drtily mu holenní kosti. Auta jedoucí nepřiměřenou rychlostí se vymykala kontrole, řítila se na chodník a z něj tam pak zůstala jen hromádka potrhané tkáně a roztříštěných kostí v kaluži krve. Z lešení padaly ostré předměty a roztínaly mu lebku. A ženské byly ze všeho nejhorší. Když Julianu Treslovovi zkřížila cestu ženská podle jeho gusta, neodneslo to jeho tělo, ale mysl. Jeho klid byl ten tam. Pravda, klidu si beztak moc neužil, ale taková ženská otřásla i sebemenší nadějí, že by se ho mohl kdy dočkat aspoň v budoucnosti. Protože tou budoucností byla ona. Lidé, kteří dokážou předvídat, co se stane, mají pochybené vnímání času, v tom to vězí. Treslovovy vnitřní hodinky se nezadržitelně předbíhaly. Sotva tu ženu spatřil, už viděl, co bude dál – jak ji žádá o ruku, jak ona souhlasí, jak si spolu budují hnízdečko, jak jim přes zatažené závěsy z těžkého hedvábí proniká do ložnice nachové světlo a jak se nadýchané přikrývky vzdouvají, jak z ko9
mína stoupá proužek voňavého dýmu – jen aby, jakoby všemu na truc – tomu mřížoví karmínových tašek na střeše, těm štítům a oknům ve vikýřích, jeho štěstí i jeho budoucnosti – se mu to všechno s rachotem zřítilo na hlavu v okamžiku, kdy ho míjela. Neopouštěla ho kvůli jinému, ani mu neříkala, že už ho má dost a jejich společného života taky, skonávala v dokonalé verzi snu o tragické lásce – sužovaná souchotinami, se slzami na řasách, nezřídka mu na rozloučenou zpívala pasáže vypůjčené z populárních italských oper. Děti tam nebyly. Děti by ten příběh pokazily. Mezi útočícími kandelábry a padajícím zdivem se někdy přistihl, jak si zkouší nanečisto svá slova na rozloučenou, rovněž nezřídka vypůjčená z oblíbených italských oper – jako by se čas smrsknul jak tahací harmonika, rozmáčkl mu srdce, a ona umírala dříve, než ji vůbec potkal. Představa milované ženy, jak mu naposledy vydechuje v náručí, Treslova fascinovala. Příležitostně umíral on v jejím, ale když ona umírala v jeho, bylo to lepší. Podle toho poznal, že je zamilovaný. Předtucha jejího úmrtí byla podmínkou žádosti o ruku. Takový život si vybájil. Ve skutečnosti ho ženy opouštěly s obviněním, že dusí jejich tvůrčí rozlet. Ve skutečnosti měl i děti. Ale za tou skutečností se blýskalo na časy. Když byli se školou o prázdninách v Barceloně, zaplatil cikánce, aby mu četla z ruky. „Vidím nějakou ženu,“ řekla mu. To Treslova nadchlo. „Je krásná?“ „Ani bych neřekla,“ odpověděla cikánka. „Ale pro vás… kdo ví. Taky vidim ňáký nebezpečí.“ Treslove byl jako na trní. „Jak poznám, že jsem ji potkal?“ „To poznáte.“ „Víte, jak se jmenuje?“ „Normálně se za jména platí extra,“ řekla cikánka a odtáhla mu palec. „Ale pro vás udělam výjimku, protože ste mladej. Vidim ňákou Juno – znáte ňákou takovou?“ 10
Vyslovovala to jako Chúno. Ale jenom když si dávala pozor. Treslove přivřel oko. Juno? Zná nějakou Juno? Zná někoho, kdo by znal nějakou Juno? Ne, bohužel, nezná. Ale zná přece June. „Ale ne, žádná vobyčejná June.“ Vypadala naštvaně, že se nedokázal vytasit s něčím lepším než June. „Co Judy… Julie… Judith. Znáte nějakou Judith?“ Chúdith. Treslove zavrtěl hlavou. Ale líbilo se mu, jak to zní – Julian a Judith. Chúlien a Chúdith Treslovovi. „No, tak ta na vás čeká, tadle Julie nebo Judith nebo Juno … stejně pořád vidim tu Juno.“ Treslove přivřel druhé oko. Juno, Juno… „Jak dlouho bude čekat?“ zeptal se. „Tak dlouho, dokud ji nenajdete.“ Treslove už se viděl, jak ji hledá po všech čertech. „Říkala jste, že vidíte nebezpečí. Čím je nebezpečná?“ Představoval si, jak se na něj vrhá a jde mu nožem po krku – Addio, mio bello, addio. „Já sem neřikala, že je nějak nebezpečná. Já jenom vidim nebezpečí. Možná, že vy ste nebezpečnej pro ní. Nebo nějaká jiná osoba ohrožuje vás oba.“ „Mám se jí radši vyhnout?“ zeptal se Treslove. Pokrčila rameny tak, jak to věštkyně dělávají. „Vyhnout se jí nemůžete.“ Sama byla krásná. Aspoň Treslovovi tak připadala. Vyhublá a s tragickým výrazem ve tváři, se zlatými kruhy v uších, a pokud se nemýlil, náznakem přízvuku z hrabství West Midlands. Už pro ten přízvuk by se do ní byl zamiloval. Neřekla mu vlastně nic nového. Že kdosi kdesi na něj čeká. Ne jen tak ledajaký malér, cosi mnohem významnějšího. Byl stvořen pro pohromy a žal, ale obojímu zatím unikal, byť někdy jen o fous. Jednou spadl strom a rozdrtil člověka, který šel sotva půl metru za ním. Treslove zaslechl jeho výkřik a na chvíli zapochyboval, jestli neslyší sám sebe. V londýnském metru unikl jen o vagón setkání s ozbrojeným zabijákem. Dokonce ho ani 11
nevyslýchala policie. Dívka, po níž toužil beznadějnou touhou školáka – dcera jednoho z otcových přátel, andílek s pletí jemnou jako okvětní plátky podzimních růží a s očima jakoby neustále uplakanýma – zemřela na leukemii, když jí bylo čtrnáct, právě když si Treslove nechával v Barceloně vykládat budoucnost. Jeho rodiče mu ani nevzkázali, aby se s ní přijel rozloučit, nevzali ho dokonce ani na pohřeb. Prý mu nechtěli kazit prázdniny, ale popravdě řečeno, nevěřili, že by to ustál psychicky. Lidé, kteří Treslova znali, se vždycky rozmýšleli, mají-li mu vůbec říkat, že někdo blízký umírá, nebo ho zvát na pohřeb. Všechny životní ztráty měl tedy dosud před sebou. Ve svých devětačtyřiceti byl v dobré kondici. Od té doby, co se jako dítě při pádu uhodil o matčino koleno, neutrpěl ani modřinu, a rovněž zatím neovdověl. Pokud mu bylo známo, žádná z žen, které kdy miloval nebo s nimi spal, dosud nezemřela, a beztak jen nemnohé s ním vydržely dost dlouho na to, aby jejich skonem dojemně vyvrcholilo něco, čemu by se dalo říkat vážná známost. Nenaplněné očekávání tragické události mu dodávalo nepřirozeně mladistvého vzhledu. Vypadal jako někteří lidé, když znovu naleznou ztracenou víru.
2 Byl teplý večer na konci léta, vysoko na obloze probleskoval měsíc. Treslove v zádumčivé náladě povečeřel se dvěma starými přáteli a vracel se domů. Jeden z nich byl jeho vrstevníkem, druhý mnohem starší, ale oba nedávno ovdověli. Navzdory nástrahám nočního města se rozhodl, že se projde pěšky tou částí Londýna, kterou tak dobře zná, podumá si znovu nad tím zasmušilým večerem a pak dojede taxíkem domů. Taxíkem, ne metrem, ačkoli bydlel sotva sto metrů od stanice. Takový strašpytel jako Treslove, který měl hrůzu i z toho, co by se mu mohlo přihodit na zemi, by se sotva odvážil sestoupit do podzemí. A už vůbec ne poté, co tehdy jen o vlásek unikl zabijákovi. „Jak nevýslovně smutné,“ řekl si polohlasem. Myslel na smrt 12
manželek svých přátel a smrt žen obecně. Ale myslel také na všechny ty opuštěné chlapy, včetně sebe samého. Je strašné ztratit milovanou ženu, ale je stejně hrozné nemít koho ztratit, nemít ženu, kterou byste mohli držet v náručí v předvečer tragického konce… „K čemu tady potom vlastně jsem?“ ptal se sám sebe, protože patřil k mužům, kteří neumějí žít sami. Minul sídlo BBC, společnosti, pro niž kdysi pracoval a upínal k ní idealistické naděje, ale kterou teď zcela iracionálně nenáviděl. Kdyby racionálně, dal by si větší pozor, aby kolem budovy tak často neprocházel. Vždycky potichu opovržlivě procedil mezi zuby: „Srágora.“ Dětinská nadávka. Přesně kvůli tomuhle BBC nenáviděl, dělala z něj děcko. „Tetička,“ tak nazýval společnost láskyplně celý národ. Ale tetičky bývají, pokud jde o city, postavy nevypočitatelné, zlomyslné a nespolehlivé, předstírají lásku, jen dokud se jí jim samým nedostává, a potom sbohem. Treslove věřil, že z lidí, co poslouchají BBC, se stávají závislé, stupidní bytosti neschopné vlastního úsudku. Podobně jako z těch, kteří tam pracují. Jenže u zaměstnanců to bylo ještě horší – nasazovala jim želízka ješitnosti a příslibů povýšení, a oni se stávali pro jakýkoli jiný život zcela nezpůsobilými. Treslove sám byl exemplárním příkladem. Až na to, že nikdy nebyl povýšen, pouze se stal nezpůsobilým. Kolem budovy stály jeřáby, byly stejně vysoko a vratké jako měsíc. To by byla ale náhodička, pomyslel si. Tam kde jsem začínal, tam bych i skončil – padající jeřáb u BBC by mi vyrazil mozek z hlavy. Ta srágora. Už slyšel, jak mu praská lebka, jako když se v katastrofickém filmu otvírá zemská kůra. Ale život sám byl katastrofický film, ve kterém krásné ženy umírají jedna za druhou. Zrychlil. Vynořil se před ním strom. Když se mu vyhýbal, málem vrazil do převržené tabule s nápisem POZOR NEBEZPEČÍ, v místě, kde opravovali chodník. Holeně ho při té imaginární srážce zabolely. Dnes večer se mu předtuchou chvěla i duše. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, říkal si. Vždycky se něco stane, když to člověk nejmíň čeká. Načež se temný stín v domovním vchodu proměnil v útočníka, popadl ho za krk, při13
tiskl mu tvář k výloze, řekl, aby se nebránil a nekřičel, a sebral mu hodinky, peněženku, plnicí pero a mobil. Teprve když se přestal třást a zmohl se na to, aby si prohledal kapsy a zjistil, že jsou prázdné, došlo mu, že to, co se stalo, se stalo ve skutečnosti. Neměl peněženku ani mobil. V kapse saka chybělo plnicí pero. Na zápěstí scházely hodinky. A v něm samotném nezbyla ani špetka bojovnosti, pudu sebezáchovy, amour de soi, prostě takové té substance, co drží člověka pohromadě a říká mu, jak žít tady a teď. Ale copak v něm něco takového vůbec někdy bylo? Na univerzitě nestudoval žádný konkrétní obor, ale od každého trochu. Bez ladu a skladu kombinoval předměty z různých humanitních disciplín jako kousky lega. Archeologii, konkrétní poezii, média a komunikaci, správu festivalů a divadel, srovnávací religionistiku, scénografii a scénický design, ruskou povídku, politiku a gender. Když dokončil studium – přičemž nebylo nikdy zcela jasné, kdy a zdali ho vůbec dokončil, protože nikdo na univerzitě vlastně s určitostí nevěděl, kolik předmětů je třeba absolvovat, získal Treslove tak neurčitou specializaci, že mu nezbývalo nic jiného než nastoupit jako stážista do BBC. Pokud šlo o jeho zaměstnavatele – resp. zaměstnavatelku – to jediné, co mohli v BBC s Treslovem udělat, bylo, že ho šoupli do produkce nočního kulturního vysílání Rádia 3. Připadal si jako zakrnělý keřík v deštném pralese plném nebetyčných velikánů. Věhlas ostatních stážistů překvapivě vzrostl už za několik týdnů po nástupu. Mířili vzhůru, protože nebylo kam jinam směřovat, pokud jste ovšem nebyli Treslovem, který zůstával tam, kde byl, protože nikdo nevěděl, že tam vůbec je. Stávali se programovými řediteli, vedoucími vysílání, obchodními jednateli, manažery multiplatformních systémů, a dokonce i generálními řediteli. Nikdo nikdy neodešel. Nikdo nebyl nikdy propuštěn. Společnost dohlížela na své svěřence s oddaností a zanícením hodným mafiánské rodiny. V důsledku toho se všichni 14
důvěrně znali – kromě Treslova, který neznal nikoho – a mluvili stejným jazykem – kromě Treslova, který mluvil jazykem ztracenců a zoufalců, jemuž nerozuměl nikdo. „Hlavu vzhůru,“ slýchával v jídelně. Ale právě z toho mu bývalo do pláče. Znělo mu to tak smutně: „hlavu vzhůru“. Jednak si musel přiznat, jak velmi nepravděpodobné je, že by takový životní postoj kdy zaujal, a jednak si to mohl vykládat i tak, že jakmile jej jednou zaujme, nebude se už vlastně mít na co těšit. Dostalo se mu pokárání na hlavičkovém papíře od člena komise pro kreativitu – jméno stěžovatele nerozluštil – že ve svém pořadu věnuje příliš pozornosti morbidním tématům a pouští příliš smutnou hudbu. „To je doména stanice Rádio 3,“ končil dopis. Odpověděl, že jeho pořad se přece vysílá na Rádiu 3. Odpověď nedostal. Přes dvanáct let bloumal v nočním tichu strašidelnými chodbami Broadcasting House s vědomím, že nikdo neposlouchá nic z toho, co vyprodukoval – protože kdo by chtěl ve tři ráno poslouchat, jak žijící básníci diskutují o mrtvých básnících, ačkoli by to stejně dobře mohli být naopak mrtví básníci o živých – a pak podal výpověď. „Všiml by si toho vůbec někdo, kdyby se můj pořad nevysílal?“ napsal ve své výpovědi. „Všiml by si vůbec někdo, že tam nejsem, kdybych přestal chodit do práce?“ Ani tentokrát odpověď nedostal. Tetička také neposlouchala. Odpověděl na inzerát v novinách, na místo asistenta ředitele nového uměleckého festivalu na jižním pobřeží. „Nový“ znamenalo školní knihovnu, kde nebyly žádné knihy, pouze počítače, tři hostující přednášející a žádné publikum. Připomínalo mu to BBC. Ředitelka sama přepisovala všechny jeho dopisy do jednodušší angličtiny a dělala totéž, i když s ním mluvila. Pohádali se kvůli znění jednoho letáku. „Proč vzrušující, když se dá říct sexy?“ zeptala se ho. „Protože umělecký festival není sexy.“ „A chceš vědět proč? Protože používáš slova jako vzrušující.“ „Co je na tom špatného?“ „Je to nepřímé vyjádření.“ 15
„Na vzrušení není nic nepřímého.“ „Je. Ten způsob, jak to říkáš.“ „A co kdybychom se pokusili o kompromis s nevázaností?“ zeptal se, aniž by ji projevoval. „A co kdybychom se pokusili o kompromis tak, že si najdeš jinou práci?“ Spávali spolu. Nic jiného se dělat nedalo. Souložili na podlaze tělocvičny, když na jejich festival nepřišla ani noha. Ani při milování neodkládala ortopedické pantofle. To, že ji miluje, mu došlo, až když ho vyrazila. Jmenovala se Julie a i toho si všiml, až když ho vyrazila. Chúlie. Poté rezignoval na kariéru v umělecké branži a prošel řadou nevyhovujících zaměstnání a stejně nevyhovujících vztahů. Zamilovával se pokaždé, když nastoupil na nové místo, a odmilovával se – či lépe řečeno, byl odmilován pokaždé, když šel o dům dál. Jezdil se stěhovákem a zamiloval se do první ženské, kterou vystěhovával, rozvážel čerstvé mléko a zamiloval se do pokladní, která ho každý pátek večer vyplácela, pracoval jako pomocník italského tesaře, který vyměňoval vysouvací okna ve viktoriánských domech a který vystřídal Juliana Treslova coby oblíbenec oné pokladní, řídil oddělení obuvi ve slavném londýnském obchodním domě a zamiloval se do vedoucí oddělení bytového textilu o poschodí výš, aby nakonec získal téměř stálé a špatně placené místo u divadelní agentury, která se specializovala na zajišťování dvojníků slavných osobností na večírky, konference a podnikové akce. Treslove nevypadal jako žádná konkrétní celebrita, ale měl rysy mnoha slavných osobností, takže po něm byla neustále poptávka, když už ne kvůli podobě, tak kvůli všestrannosti. A ta ženská z bytového textilu? Opustila ho, když se stal blíže neurčeným dvojníkem. „Nelíbí se mi, když nevím, koho vlastně představuješ,“ řekla mu. „Má to špatný vliv na nás na oba.“ „Můžeš si vybrat,“ odpověděl. „Nechci si vybírat. Chci vědět. Chci mít svý jistý. Potřebuju vědět, že při mně budeš stát v dobrým i ve zlým. Celej den jsem 16
mezi polštářema. Když přijdu domů, chci něco pevnýho. Potřebuju oporu, a ne chameleona.“ Měla zrzavé vlasy a podrážděnou pleť. Tak snadno se vždycky nažhavila, že se Treslove až bál se k ní přiblížit. „Ale já jsem opora,“ trval na svém zpovzdálí. „Budu s tebou až do konce.“ „Aspoň v tomhle máš pravdu,“ řekla mu. „Tohle je totiž konec. Odcházím.“ „Jen proto, že je o mě zájem?“ „Protože o tebe nemám zájem já.“ „Prosím, neopouštěj mě. Jestli jsem ti doposud nebyl oporou, budu odteďka.“ „Nebudeš. Nemáš to v povaze.“ „Nestarám se snad o tebe, když jsi nemocná?“ „Staráš. Když jsem nemocná, tak jsi skvělej. Ale když jsem zdravá, tak jsi k ničemu.“ Prosil ji, aby neodcházela. Risknul to a vrhl se jí s pláčem kolem krku. „Prej opora,“ odbyla ho. Jmenovala se June. Zájem je relativní pojem. Poptávka po univerzálně použitelném dvojníkovi nebyla zas tak velká, aby mu nezbývalo dost času na přemýšlení o tom, co se mu stalo, nebo spíš co se nestalo, o ženách a o smutku, který kvůli nim pociťoval, o své osamělosti a o té prázdnotě uvnitř, kterou nedokázal pojmenovat. O své neúplnosti a nesoudržnosti, o začátku, kterému chyběl konec, nebo snad o konci, jemuž chyběl začátek, o svém příběhu, jemuž zatím chyběla zápletka. K tomu napadení došlo přesně ve 23.30. Treslove to věděl, protože těsně předtím ho něco přimělo, aby se podíval na hodinky. Možná to byla předtucha, že už se na ně víckrát nepodívá. V jasném světle pouličních lamp a uprostřed spousty osvětlených obchodů – v nějakém kadeřnictví a také v čínské restauraci měli ještě otevřeno a v trafice právě probíhala rekonstrukce – to vypadalo, jako by bylo odpoledne. Ulice nebyly pusté. Nejmíň tucet 17
lidí mohlo Treslovovi přijít na pomoc, ale nikdo to neudělal. Možná přihlížející zmátla útočníkova drzost – jen asi sto metrů od Regent Street a co by kamenem dohodil od BBC. Možná si mysleli, že jde o nějakou recesi nebo vyhrocenou manželskou hádku cestou z restaurace nebo divadla. Mohli je totiž – za daných okolností – považovat za pár. To na tom Treslova štvalo nejvíc. Ne to, že jeden z jeho barvitých snů o imaginárním vdovství byl znenadání přerušen. Nešokoval ho ten náhlý útok, ta ruka, která ho popadla zezadu za krk a mrštila jím do výlohy Guivierova houslařství tak prudce, že se nástroje rozezněly a vibrovaly za chvějícím se sklem, pokud ovšem to, co považoval za hudbu, nebylo křupnutí lámajícího se nosu. Nebyla to ani krádež hodinek, peněženky, plnicího pera a mobilu, i když k první z těch věcí měl silný citový vztah a ztráta všech tří ostatních byla dost nepříjemná. Ne, ze všeho nejvíc se ho dotklo, že člověk, který ho oloupil, napadl a dokonce vyděsil – člověk, jemuž se ani náznakem nepokusil odporovat – byl …. žena.
3 Až do přepadení prožíval Treslove večery sladkobolné, nikoli však depresivní. Tihle tři kumpáni – dva vdovci a Treslove, který je doplňoval jako čestný člen – si sice často stěžovali, že když jsou sami, schází jim v životě smysl a cíl, ale spolu jim bylo dobře. Přeli se o ekonomice a událostech ve světě, vzpomínali na vtipy a příhody z mládí a téměř tím dokázali přesvědčit sami sebe, že se vrátili zpět do doby, kdy ještě neměli manželky, o něž by mohli přijít. Život byl jen sen, zrychlený film o tom, jak se zamilovali, jak pak přišly děti – Treslove sám nedopatřením zplodil dvě, aspoň pokud mu bylo známo – a jak pak zase zůstali sami, zdrceni žalem. Žádná milovaná bytost je ještě neopustila, protože ještě nikoho nemilovali. Ztráta byla věcí budoucnosti. Ale koho tím chtěli oklamat? Po večeři si Libor Ševčík, v jehož bytě mezi Broadcasting House a Regent’s Parkem se sešli, sedl k pianu a hrál Schuber18